ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.284.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 284/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. března 2012 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 9 To 46/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 9 To 46/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2011, č. j. 34 T 3/2010-575, jímž byl obviněný M. Č. uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle §205 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba soudy, jež ve věci rozhodovaly, založily své závěry na nesprávně zjištěném skutkovém ději, zejména v tom směru, pokud uzavřely, že obviněný jednal po vzájemné dohodě se spoluobviněným S. R., kterému poskytl informaci o možnosti snadno odvézt kamion, přičemž si musel být vědom toho, že účelem odvozu kamionu nemůže být nic jiného než odcizení přepravovaného zboží. Nesprávný je rovněž závěr soudů, že se obviněný M. Č. aktivně podílel na vykládce zboží a jeho uschování. Takto zjištěný skutkový děj je dle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož nakonec soudy obou instancí nesprávně aplikovaly hmotně právní normu a nesprávně právně skutek posoudily. Poté obviněný zopakoval svou obhajobu, popřel spáchání skutku, jež mu je kladen za vinu a namítl, že neměl nikdy v úmyslu přisvojit si zboží nacházející se v předmětném kamionu. Soudům vytkl, že o jeho podílu na páchání žalovaného skutku neexistuje žádný přímý důkaz, přičemž naopak svědek B. S. potvrdil, že dovolatel vykládce zboží z kontejneru nebyl přítomen, a svědkyně L. B. potvrdila, že dovolatel byl kritické noci mezi 22.00 hod. až 03.00 hod. v restauraci E. P. v K. a poté odjel domů. Obviněný dále v dovolání připustil, že při žádosti spoluobviněného R. o uschování 60-70 krabic se zbožím a jeho odvozu z K. do D. Ž. se mohl domnívat, že se jedná o odcizené zboží, nicméně takové jednání bylo možno posoudit jako trestný čin podílnictví. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 9 To 46/2011, tak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 34 T 3/2010, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že byť obviněný formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím uplatněné námitky nelze považovat za opodstatněné. Uvedené námitky obviněný fakticky opírá o jiná skutková zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů, a přehlíží důkazy usvědčující povahy a snižuje hodnověrnost jednotlivých důkazů. Má zato, že soud prvního stupně na základě pečlivě provedeného dokazování zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tento pak správně právně kvalifikoval, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a reagoval rovněž na odvolací námitky obviněného, jež byly totožné s jeho předchozí obhajobou. Na obě rozhodnutí soudů lze proto odkázat, když tato netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Vzhledem k této skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. neboť námitky obviněného se jeví jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že mezi ním a spoluobviněným R. nebyla dohoda na odcizení zboží a že se aktivně nepodílel ani na vykládce zboží z kontejneru a jeho uschování). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru je třeba odkázat na obsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož je patrné, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku o vině napadeného rozsudku a jak se vypořádal s obhajobou obviněného (která byla zcela totožná s jeho pozdějšími odvolacími námitkami a s námitkami následně uplatněnými v podaném dovolání). Učiněná skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy, zejména pak s s výpověďmi spoluobviněných S. R. a T. J. (kteří výslovně popsali účast obviněného Č. na spáchaném skutku a to jak formou poskytnutí informací o možnosti odvézt nákladní soupravu se zboží z parkoviště, kde se nacházela, tak i osobní účastí při vyložení zboží z kontejneru a úschově části tohoto zboží). Uvedené důkazy korespondují s důkazy dalšími, zejména výpověďmi svědků P. N., B. S. a P. K. (posledně dva jmenovaní sice uvedli, že obviněného Č. neznali, nicméně potvrdili, že kromě nich se na vykládce zboží podílely další, jim neznámé osoby, což odpovídá výpovědím obviněných R. aj., že jednou z těchto osob byl právě obviněný Č.). Pokud pak jde o svědkyni B., která dle obviněného vyloučila možnost jeho účasti na projednávaném skutku, pak lze poukázat na usnesení vrchního soudu, v němž se s touto námitkou odvolací soud již konkrétně vypořádal, přičemž jeho závěry nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze přisvědčit, že jmenovaná sice potvrdila, že obviněný Č. se předmětné noci nacházel v restauraci E. P., avšak současně uvedla, že neví do kdy, když odešla dříve, a navíc jde o objekt, sousedící s místem, kde k vykládce odcizeného zboží došlo. Výpověď jmenované svědkyně tedy nijak závěry soudů o vině obviněného Č. nezpochybňuje. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jak krajský soud, tak i vrchní soud, se ve svých rozhodnutích důsledně zabývaly obhajobou obviněného a zdůvodnily, na základě jakých konkrétních skutečností považovaly tuto obhajobu za vyvrácenou. Zabývaly se přitom nejen vyhodnocením věrohodnosti samotného obviněného, ale věnovaly zvýšenou pozornost rovněž výpovědím spoluobviněných R. a J., jakož i všech svědků, přičemž zdůvodnily, jaká konkrétní zjištění z jednotlivých důkazů učinily a případně jaké skutečnosti a z jakých konkrétních důvodů z výpovědí těchto osob nepovažovali za pravdivé. Veškeré dovolací námitky, směřující proti způsobu vyhodnocení jednotlivých důkazů, byly součástí obhajoby obviněného již v předchozích fázích trestního řízení, a byly tak jak soudu nalézacímu, tak i soudu odvolacímu známy, přičemž s těmito námitkami se již ve svých rozhodnutích tyto soudy také přesvědčivě vypořádaly.
Za těchto okolností pak považuje Nejvyšší soud skutková zjištění, která ve věci učinil jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze, za správná a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod však podřadit nelze.
V daném případě pak nelze dovodit ani extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými (jak naznačuje v dovolání obviněný), a mezi právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je s ohledem na námitky obviněného stran údajného nesprávného hodnocení provedených důkazů soudy namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým konkrétním závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Přitom pouze v případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak je rozvedeno výše, v posuzované trestní věci nejedná.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného provedení a hodnocení důkazů a následných vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval
JUDr. Ivo Lajda