ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.724.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 724/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2012 o dovoláních, která podali obvinění Ing. V. H. , a M. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 42/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. H. a M. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 4 T 42/2008, byli obvinění Ing. V. H. a M. J. uznáni vinnými trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a útisku podle §237 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
„1) v L. v ulici .......... jako pronajímatelé bytu v době nejméně od 18. do 21. června 2006 v úmyslu přinutit nájemce bytu M. M., k obnovení plateb za vývoz splašků ze septiku, odpojili přívod vody do bytu M. M. a obnovili jej, až když M. M. požadované platby uhradil,
2) v L. v ulici ..... jako pronajímatelé bytu v době nejméně od 8. 8. 2006 do 20. 8. 2006 v úmyslu přinutit nájemce bytu H. R., k obnovení plateb za vývoz splašků ze septiku, odpojili přívod vody do bytu H. R. a obnovili jej až poté, co H. R. požadované platby uhradila a byly připsány na účet pronajímatelů“ . Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle §249a odst. 2 tr. zák. s užitím §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali obvinění Ing. V. H. a M. J. dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Oba obvinění shodně namítli, že předmětný skutek nebyl nalézacím soudem správně hmotně právně posouzen. Prohlásili, že se v řízení nepodařilo bez pochybností prokázat naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku – úmysl. Ohradili se proti závěru soudu první instance, že trestná činnost byla prokázána zejména výpověďmi svědků M. a R. Jejich svědecké výpovědi shledali spíše rozpornými, ovlivněnými pocitem, že je (svědky) jako pronajímatelé šikanovali, nezpůsobilými objektivního zhodnocení. Podle nich svědci nebyli schopni přesně určit, kdy a po jakou dobu voda netekla, přičemž současně bylo prokázáno, že panu M. v bytě voda tekla, byť ne ze všech výtoků, a že mohl používat a také používal vodu z náhradního zdroje (na WC s umyvadly přístupných z chodby voda vždy tekla). Připomněli také, že svědkyně Pokorná vypověděla, že byla tři týdny pryč, a tedy že se v domě vůbec nenacházela. Uvedli, že soud nezohlednil, že napojení vody v domě je zastaralé a není přesně určeno (vlastníci ani nájemci neví), který uzávěr vody je pro který byt, když v domě se nacházejí tři uzávěry vody pro deset odběrných míst. Konstatovali, že i samotné časové vymezení skutků je chybné a nemá oporu v provedeném dokazování. Vyjádřili přesvědčení, že soud v podstatě vůbec neprokázal, že by uzavření vody mělo přímou spojitost s řádným neplacením záloh poškozenými, přičemž zdůraznili, že voda pro celý dům nebyla spuštěna po zaplacení dlužných částek, ale až po odstranění havárie. Poznamenali také, že po celou dobu odstávky vody pro nájemníky zajišťovali balenou pitnou vodu, jakož i přístup k vodě ve spolupráci se sousedem panem K. Dále argumentovali, že rozhodnutí je postaveno na zcela chybném posouzení důkazů předložených obhajobou. Upozornili, že z faktury za montáž tlakové nádoby ze dne 20. 12. 2006 soud mylně vyvodil, že výměna byla provedena v jiné době, než uvedli. Uvedli, že faktura za montáž tlakové nádoby je fakturou za výměnu zcela nové tlakové nádoby, k níž skutečně došlo až koncem roku 2006, že dne 7. 8. 2006 došlo k havárii staré tlakové nádoby a oprava byla prováděna na staré tlakové nádobě. Připustili, že dne 7. 8. 2006 byla započata montáž domácí vodárny, akcentovali však, že tato čerpá vodu z vrtu, nenachází se v domě a problém se studnou neřeší. Jejich tvrzení tak nebyla rozporná, jak konstatoval soud. K závěru soudu v tom smyslu, že probíhala-li ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2006 tlaková zkouška, vylučuje to havárii, podotkli, že v těchto dnech probíhala nikoliv tlaková, ale čerpací zkouška z vrtu nové studny (tlaková zkouška byla prováděna teprve dne 1. 9. 2006). Dodali, že porucha potrubí je prokázána fotografií zkorodované trubky ze dne 7. 8. 2006. Zdůraznili, že vypnutí vody, resp. to, že voda netekla, nebylo v příčinné souvislosti s nezaplacenými službami, tudíž se nemohlo jednat o způsob nátlaku na poškozené v rámci vymáhání uhrazení dlužných částek, a tedy ani o naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Dospěli k závěru, že za popsané situace není možné usuzovat na jejich úmysl poškozené utiskovat či páchat jiný přečin. V neposlední řadě odkázali na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 a ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10, stran principu ultima ratio, s tím, že v případě naplnění znaků trestného činu nemůže být ignorována civilněprávní stránka věci. Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů a že je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoli přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce. Obvinění poznamenali, že s ohledem na zmíněný princip jsou u trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru zvýšené nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění, a proto je soud povinen přesvědčivě odůvodnit, v čem shledal naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. To se v posuzovaném případě nestalo, neboť dokazováním nebyl jejich úmysl prokázán. Soudům nižších stupňů přitom vytkli, že se při úvahách o trestnosti vytýkaného jednání nezabývaly občanskoprávní stránkou jednání a jejím případným občanskoprávním řešením.
Z těchto důvodů oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 4 T 42/2008, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně konstatoval, že značná část dovolacích námitek obviněných směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění, když podatelé provádějí vlastní hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených, a zpochybňují skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, která se týkají časového vymezení skutku, souvislosti přerušení dodávek vody s neplacením plateb za vývoz splašků a v případě poškozeného M. i samotného přerušení dodávky vody do bytu. Takovéto námitky deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet.
S jistou dávkou tolerance, když i v tomto směru podatelé hovoří o tom, že „dokazováním jejich úmysl nebyl prokázán“, lze podle názoru státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Při posuzování jejich důvodnosti je ovšem nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Nalézací soud učinil jednoznačné skutkové zjištění, podle kterého důvodem přerušení dodávky vody nebyla havárie, ale snaha obviněných přimět nájemníky k zaplacení plateb za septik a užívání kanalizace. Tento závěr soudy učinily nikoli toliko na podkladě dovolateli zpochybňovaných výpovědí poškozených, ale i na podkladě dalších důkazů rozvedených na str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu, přičemž uvedený závěr v žádném případě neodporuje pravidlům formální logiky. Pokud tedy obvinění přikročili k přerušení dodávky vody proto, aby nájemníky přiměli k zaplacení sporných plateb za služby, pak jednali v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákoníku jak ve vztahu k následku spočívajícím v podstatném narušení výkonu užívacího práva k bytu poškozenými (zdroj tekoucí vody v bytě lze v podmínkách 21. století považovat za elementární předpoklad civilizovaného bydlení), tak ve vztahu k zneužití stavu tísně tím vyvolaného k tomu, aby poškození byli přinuceni sporné platby zaplatit. Námitky týkající se subjektivní stránky souzených trestných činů jsou tudíž nedůvodné.
Státní zástupce poznamenal, že přisvědčit nelze ani námitkám týkajícím se zohlednění principu ultima ratio. Jednání obviněných evidentně vybočilo z rámce občanskoprávních vztahů, když žádný občanskoprávní předpis neumožňuje pronajímateli bytu vymáhat zaplacení úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu tím způsobem, že přestane některé z těchto plnění poskytovat. Pokud se týká možného občanskoprávního řešení věci, pak prakticky neexistuje dostatečně efektivní prostředek práva občanského, kterým by mohl být pronajímatel bytu v případě svévolného přerušení dodávky vody do bytu přinucen k tomu, aby tuto dodávku okamžitě nebo alespoň v tzv. reálném čase (např. do několika hodin) obnovil. Použití prostředků trestního práva v předmětné trestní věci v žádném případě neodporovalo principu ultima ratio. Státní zástupce přitom poukázal též na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu týkající se ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, jejíž závěry lze bezpochyby vztáhnout i na jednání spáchaná před 1. 1. 2010. Podle této judikatury (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 17/2011) lze o beztrestnosti skutku s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, jestliže skutek jinak vykazuje všechny formální znaky trestného činu uvedené v zákoně, uvažovat pouze v případech zcela výjimečných, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Žádné okolnosti odůvodňující takovýto výjimečný postup však podle jeho mínění v předmětné trestní věci dány nejsou. Uzavřel, že ty dovolací námitky obviněných, které lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 55 To 437/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci uplatněné dovolací námitky obviněných směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Oba obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že se jednání, jak je jim kladeno za vinu, nedopustili, že dodávka vody byla přerušena z důvodu havárie, nikoliv kvůli dlužným platbám poškozených). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku (zejména z důvodu absence subjektivní stránky shora uvedených trestných činů a nerespektování principu subsidiarity trestní represe). Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud stručně dodává, že soudy nižších stupňů zjištěný skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je svobodné rozhodování člověka, resp. zájem na ochraně nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou. Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněných bylo podstatou popsaného případu jejich úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněnými a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněných dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako dva trestné činy (spáchané v jednočinném souběhu), za něž lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obvinění svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestných činů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a útisku podle §237 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jejich jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt, který by měl být řešen prostředky jiného právního odvětví (např. občanského práva). V daných souvislostech lze označit za přiléhavé též argumenty, jež k dané problematice rozvedl státní zástupce.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý