ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2103.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2103/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nieten Internationale Spedition, s. r. o. , se sídlem v Chrastavicích, U Nietenu 65, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 64360172, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, PSČ 344 01, proti žalované BORS Břeclav a. s. , se sídlem v Břeclavi, Bratislavská 26, PSČ 690 62, identifikační číslo osoby 49969242, o zaplacení částky 1.840.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16 Cm 183/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 15. prosince 2004 se žalobkyně (původně jako Nieten Internationale Spedition, k. s.) domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná v rozporu s článkem VI odst. 4 mandátní smlouvy ze dne 10. ledna 2000 poskytla podnikateli J. D. v souvislosti s dalšími jím uskutečněnými dovozy zboží celní ručení, ačkoliv J. D. nezaplatil celní dluh ve výši 369.403,- Kč splatný dne 18. září 2000. J. D. pak nezaplatil ani další celní dluhy a žalobkyně jako garant, jenž podle uvedené smlouvy zajišťoval pohledávky žalované vůči J. D., musela na základě článku VII smlouvy nahradit žalované plnění, které na základě výzvy celního úřadu zaplatila za jmenovaného jako ručitel.
Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 19/16 Cm 183/2004-186, žalobu o zaplacení částky 1.840.423,- Kč s 3 % úrokem od 11. prosince 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako garantem, žalovanou jako mandatářem a J. D. jako mandantem byla dne 10. ledna 2000 uzavřena smlouva označená jako smlouva mandátní, jejímž předmětem byl závazek mandatáře zastupovat mandanta v celním řízení a poskytnout ručení za celní dluh mandanta při propouštění zboží do režimu volného objemu tranzitu, popřípadě i do dalších celních režimů. V článku IV smlouvy bylo sjednáno, že mandatáři přísluší odměna a že tato bude hrazena garantem. V článku VI odst. 3 se mandant zavázal uhradit celní dluh celnímu úřadu ve lhůtě stanovené celním zákonem. Ve čtvrtém odstavci téhož článku bylo ujednáno, že v případě, že mandant neuhradí celní dluh v zákonem stanovené lhůtě, nebude mu mandatářem poskytnuto ručení na další zásilky, a to do doby, než bude mandantem jednoznačně prokázáno zaplacení celního dluhu. Článek VII smlouvy, označený jako „Smluvní pokuta a ostatní závazky uznané garantem“, pak obsahoval dohodu, podle níž v případě, že nebude celnímu úřadu celní dluh řádně uhrazen a celní úřad předepíše celní dluh mandatáři jako ručiteli, považuje se tento za uznaný garantem, který uznanou částku celního dluhu uhradí mandatáři, včetně úroku z prodlení, případných pokut apod. Vedle toho garant uhradí mandatáři částku 20.000,- Kč jako smluvní pokutu za každý jednotlivý případ, při kterém byl mandantem neuhrazený celní dluh předepsán celním úřadem mandatáři.
Rozhodnutími Celního úřadu Břeclav ze dne 21. října 2000, č. j. 4091-0211/2000, ze dne 15. prosince 2000, č. j. 4456-0211/1/2000, č. j. 4456-0211/2/2000 a č. j. 4456-0211/2000, a ze dne 16. prosince 2001, č. j. 699-0211/9/2001, bylo žalované jako ručiteli uloženo zaplatit celní dluhy v částkách 369.403,- Kč, 449.061,- Kč, 489.879,- Kč, 462.392,- Kč a 439.091,- Kč za dlužníka J. D., který je ve stanovené lhůtě nezaplatil. Fakturami z 18. prosince 2000 a z 19. února 2001 žalovaná vyúčtovala žalobkyni podle článku VII smlouvy částky 449.061,- Kč, 489.879,- Kč, 462.392,- Kč a 439.091,- Kč, které odpovídají posledním čtyřem výše uvedeným částkám, které žalovaná na základě výzev Celního úřadu Břeclav zaplatila jako ručitel za celní dluh J. D. Žalobkyně tyto částky žalované uhradila.
Dopisem ze dne 16. října 2000 doručeným dne 19. října 2000 žalobkyně sdělila žalované, že „plně za celní dluhy J. D. ručí“ a že „tyto celní dluhy uhradí v termínu stanoveném celním úřadem“. V dopise byl mimo jiné uveden i celní dluh ve výši 369.403,- Kč za ručení poskytnuté dne 4. září 2000, který do uplynutí doby splatnosti, tj. do 18. září 2000, nebyl zaplacen. Z obsahu tohoto dopisu soud prvního stupně dovodil skutkový závěr, že žalobkyně si byla vědoma ke dni 16. října 2000, tj. dříve než Celní úřad Břeclav vydal rozhodnutí z 15. prosince a 16. prosince 2000, že žalovaná i po datu 4. září 2000 nejméně ve dvou případech poskytla ručení za celní dluhy J. D. a že s „touto situací“ i souhlasila. S odkazem na ustanovení §§387 a 397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení byla žalovanou uplatněna důvodně.
Kromě toho soud prvního stupně usoudil, že obsah dopisu potvrzuje praxi zavedenou mezi účastnicemi, že žalovaná následující den po proclení zasílala „výši celního dluhu“ a kopie jednotných celních prohlášení žalobkyni, z dopisu navíc bylo zřejmé, že celní dluh ve výši 369.403,- Kč za ručení převzaté dne 4. září 2000 nebyl do uplynutí doby splatnosti 18. září 2000 zaplacen a žalobkyně proto musela mít vědomost, že v době převzetí dalších čtyř ručení tu byl uvedený dluh. O tom svědčí i skutečnost, že žalobkyně žalované částku 369.403,- Kč na základě faktury vystavené dne 22. listopadu 2000 dne 4. prosince 2000 zaplatila. Soud prvního stupně se v intencích pokynu vysloveného v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu zabýval otázkou, zda žalovaná neporušila vůči žalobkyni oznamovací povinnost podle ustanovení §377 obch. zák., a na základě uvedených úvah dovodil, že žalovaná tuto povinnost splnila, pročež uzavřel, že žalobkyni právo na náhradu škody vůbec nevzniklo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz výslechem L. Š., statutárního zástupce žalobkyně, a doplnil dokazování výslechem Ing. J. H. jako svědka, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jejž doplnil o zjištění, že dopis ze dne 16. října 2000 byl žalobkyní napsán na základě výzvy a požadavků žalované, při vědomí existence více dosud nezaplacených celních dluhů; obsahem dopisu je i seznam více celních dluhů, nejen dluh ze dne 4. září 2000, ale i dluhy vyčíslené celním úřadem později. Uzavření smlouvy ze dne 10. ledna 2000 iniciovala žalobkyně, neboť podnikatel J. D. byl jejím zákazníkem. Měla původně v úmyslu „uzavřít“ právní vztah přímo s žalovanou, ta však na to nepřistoupila, proto byla uzavřena smlouva mandátní mezi žalovanou a J. D. a žalobkyně k této smlouvě přistoupila v postavení garanta.
Odvolací soud usoudil, že ustanovení článků V („Povinnosti mandatáře“) a VI („Povinnosti mandanta“) smlouvy se dotýkají výlučně vztahu mandanta – J. D. a mandatáře – žalované, zatímco vztahy mezi žalovanou jako mandatářem a žalobkyní v postavení garanta jsou upraveny v článcích IV („Odměna mandatáře) a VII („Smluvní pokuta a ostatní závazky uznané garantem“). Na základě toho dovodil, že ve smlouvě „jsou obsaženy“ dva závazkové vztahy, dvě smlouvy, přičemž mezi žalovanou a J. D. se jedná o smlouvu mandátní podle ustanovení §566 a násl. obch. zák. a mezi žalobkyní a žalovanou o smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení §269 obch. zák. Ujednání obsažené v článku IV odst. 4 smlouvy se týká výlučně vztahů mezi mandantem a mandatářem a vztahy mezi žalobkyní a žalovanou jím nejsou nijak dotčeny, neboť mezi nimi nejde o vztah z mandátní smlouvy, ale o jiný závazkový vztah. Takový výklad podle názoru odvolacího soudu vyplývá nejen z jazykového vyjádření smlouvy, nýbrž též z uvedených skutkových zjištění o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, a o následném chování žalobkyně, zejména o jejím prohlášení obsaženém v dopise ze dne 16. října 2000. Odvolací soud uzavřel, že není-li obsahem článku IV odst. 4 smlouvy závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, nemohlo dojít k porušení povinnosti z takového vztahu, a ani z těch článků smlouvy, které se týkají vztahu účastnic řízení, nelze dovodit povinnost žalované, jejíž porušení by bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou (nebyly v nich sjednány žádné povinnosti žalované vůči žalobkyni, které by mohla porušit). Za těchto okolností shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se otázkou splnění prevenční povinnosti žalovanou a důvodností námitky promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, shledávajíc je přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve zněním účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a důvodným z pohledu všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Pro případ, že by dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka označila napadené rozhodnutí za zásadně právně významné jednak z toho důvodu, že se jedná o rozhodnutí překvapivé, jednak proto, jakým způsobem odvolací soud vyložil a „aplikoval“ smlouvu ve vztahu k odpovědnosti za škodu.
Dovolatelka především zpochybňuje závěry soudu prvního stupně stran promlčení nároku a splnění prevenční povinnosti žalovanou a vytýká odvolacímu soudu, že tyto otázky ponechal bez povšimnutí. Polemizuje též se skutkovými závěry, které odvolací soud vyvodil z dopisu ze dne 16. října 2000, tvrdíc, že nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že z podkladů, které měla k dispozici, nemohla zjistit, kdy byla podána celní prohlášení a kdy žalovaná poskytla celním orgánům ručení, takže dne 16. října 2000 se ještě nedozvěděla o tom, že by se některý z celních dluhů, které jsou specifikovány v tomto dopise, vztahoval k celní operaci, u níž žalovaná poskytla celní ručení v rozporu se svou povinností stanovenou v článku VI odst. 4 smlouvy. Podle jejího přesvědčení je ostatně podstatné, že žalovaná ve čtyřech případech poskytla v rozporu s článkem VI odst. 4 smlouvy celní ručení ještě před tím, než dne 16. října 2000 informovala dovolatelku, že J. D. neplatí celní dluhy. Zdůraznila, že o porušení závazku žalované se nemohla dozvědět ani z faktury, jejímž prostřednictvím u ní žalovaná uplatnila požadavek na plnění, protože v té době ještě nevěděla, kdy bylo žalovanou poskytnuto celní ručení k uvedeným čtyřem případům. Argumentovala, že pokud by žalovaná v těchto případech neposkytla celní ručení v rozporu s jejím smluvním závazkem, nepožadovaly by celní orgány plnění celního dluhu J. D. z titulu ručení po ní a nedošlo by k fikci uznání dluhu dovolatelkou podle článku VII smlouvy a ke vzniku její povinnosti plnit.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že své rozhodnutí postavil překvapivě na zcela jiných důvodech, než pro které v souladu s názorem vysloveným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí žalobu zamítl soud prvního stupně. Má za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže ji nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a neposkytl jí možnost se ke změněnému posouzení vyjádřit. Vadou měl odvolací soud zatížit řízení též tím, že napadený rozsudek založil mimo jiné na nezákonném důkazu výslechem Ing. J. H. jako svědka, ačkoli jmenovaný byl v době výslechu členem kolektivního statutárního orgánu žalované a jednání odvolacího soudu byl přítomen i při předchozím výslechu jednatele dovolatelky.
Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 10. ledna 2000 není smlouvou trojstrannou. Upozornila, že práva a povinnosti stran byly vzájemně provázány a podmíněny a že k plnění ve smyslu článku VII by se nezavázala, pokud by nebyla ujednána povinnost žalované dle článku VI odst. 4, která omezovala rizika jí přebíraná. Vytkla odvolacímu soudu, že pokud dovodil, že zde není odpovědnost žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, měl též zkoumat, zda zde není obecná odpovědnost žalované za škodu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není oproti názoru dovolatelky přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a poučení odvolacího soudu o dovolání je správné), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl tímto výrokem jinak (opačně) než ve svém předchozím rozsudku ze dne 11. dubna 2008, č. j. 16 Cm 183/2004-99, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 396/2008-142, neobsahovalo závazný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí v tom smyslu, že nemohl – třebas i jen zčásti - uplatnit svůj vlastní právní názor při rozhodování věci samé, a při potvrzení jeho rozhodnutí odvolacím soudem (jenž vlastně přezkoumával svůj právní názor „vnucený“ soudu prvního stupně) by se tak jednalo o tzv. skrytou diformitu (srov. shodně Krčmář, Z. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007, a ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, obě veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na www.nsoud.cz ). Za závazný právní názor v intencích §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani v obecné poloze podaný výklad o tom, čím je třeba se v dalším řízení zabývat, aby právní posouzení bylo úplné, a které zásady je přitom třeba brát na zřetel (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012).
V každém případě pak platí, že nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby bylo možno úvahy odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí stran porušení oznamovací povinnosti a k ní vztaženému významu dopisu ze dne 16. října 2000 považovat za závazný právní názor, nelze přehlédnout – jak postřehla též dovolatelka – že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na zcela jiných základech a otázku porušení oznamovací povinnosti neřešil. Správnost řešení této otázky proto nebyla (nemohla být) dovolatelkou napadena.
Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu výslovně nezformulovala.
První z nepřímo vymezených otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže. Námitkou překvapivosti rozhodnutí, nezahrnující právní otázku, je uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., části věty za středníkem, výslovně vylučuje při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (a potud má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) v otázce výkladu smlouvy ze dne 10. ledna 2000, neboť odvolací soud při výkladu právního úkonu nedostál požadavkům formulovaným v judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Např. v usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat.
Odvolací soud při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy (o vůli smluvních stran jí souhlasně projevené) správně zvolil postup stanovený v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a v §266 obch. zák., nepostupoval však důsledně v intencích ustálených judikatorních závěrů a při výkladu jazykového vyjádření zachyceného ve smlouvě nevyužil výkladové prostředky systematické a logické.
Především pochybil, jestliže nepřiznal náležitý význam ujednání v první větě článku IV smlouvy, podle něhož to byl tzv. garant, nikoliv mandant, kdo byl zavázán hradit mandatáři odměnu za plnění poskytované jím podle smlouvy mandantovi (srov. též druhou větu, podle níž dohodu o smluvní odměně tvoří samostatná příloha smlouvy uzavřená mezi mandatářem a garantem!), a též ujednání v článku VII, jímž se garant, nikoliv mandant, zavázal zaplatit mandatáři smluvní pokutu v případě, že mandant neuhradí celní dluh a ten bude předepsán mandatáři. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu potud, že ve smlouvě jsou upraveny dva závazkové vztahy, vztah ze smlouvy mandátní podle ustanovení §566 a násl. obch. zák. (přísně vzato se jedná o smlouvu smíšenou, zahrnující též ujednání o veřejnoprávním ručení za celní dluh v intencích §260 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 10. srpna 2000) [dále též jen „smlouva mandátní“] a vztah mezi mandatářem a garantem založený smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. Obsah shora uvedených ujednání, zakládajících závazky tzv. garanta též přímo (originárně) v závazkovém vztahu ze smlouvy mandátní, nasvědčuje tomu, že přesnější bude pojetí samotné této smlouvy jako smlouvy třístranné. To však není v souzené věci rozhodující. Podstatné je, že oba závazkové vztahy založené smlouvou ze dne 10. ledna 2000, tj. vztah mezi mandantem a mandatářem (jehož se přímo účastní též garant) a vztah mezi mandatářem a garantem jsou vzájemně provázány a práva a povinnosti v nich obsažené proto nelze posuzovat izolovaně, tak jak to učinil odvolací soud.
Závazkový vztah z nepojmenované smlouvy je podle obsahu příslušných ujednání nepojmenovaným zajišťovacím vztahem, jenž se svým obsahem a účelem podobá ručení (v oblasti obchodních závazkových vztahů srov. §303 a násl. obch. zák.), přičemž odvolací soud správně dovodil, že podle obsahu ujednání jde skutečně o vztah toliko mezi mandatářem a garantem; garant se vůči mandatáři (jako celnímu ručiteli mandanta) zavazuje, že mu (namísto mandanta jako celního dlužníka) poskytne náhradu za to, co bude mandatář za sjednaných podmínek povinen plnit za mandanta jako jeho ručitel na jeho celní dluh. Jedná se tedy v podstatě o ručení zajišťující regresní pohledávky celního ručitele vůči celnímu dlužníku (zjednodušeně řečeno o „ručení ručiteli“). Byť se jedná o vztah toliko mezi mandatářem (v postavení zajištěného věřitele) a garantem (v postavení kvaziručitele), vazba na závazkový vztah mandátní je očividná, neboť je to právě mandátní smlouva, v níž je vymezena pohledávka mandatáře, zajištěná prostřednictvím nepojmenované smlouvy. Jinými slovy řečeno závazek garanta z nepojmenované smlouvy se upíná k ručitelskému závazku mandatáře ze smlouvy mandátní.
S odvolacím soudem lze souhlasit též v názoru, že z ujednání článku IV odst. 4 smlouvy nevyplývá závazek mandatáře vůči garantovi neposkytnout mandantovi ručení za celní dluh v případě, že je v prodlení s plněním dříve splatného celního dluhu. Z tohoto článku však plyne, což zdaleka není totéž, že mandatář je povinen poskytnout mandantovi ručení za celní dluh pouze v tom případě, že není s plněním dříve splatného celního dluhu v prodlení. A pouze k takto vymezené povinnosti mandatáře jako ručitele se (pro případ, že bude splněna) vztahuje zajišťovací závazek garanta obsažený v prvním odstavci článku VII smlouvy. Byť tedy právní argumentace dovolatelky není přesná, v základu jí lze přiznat opodstatnění. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož se ujednání obsažené v článku IV odst. 4 smlouvy týká výlučně vztahů mezi mandantem a mandatářem a vztahy mezi žalobkyní a žalovanou jím nejsou nikterak dotčeny, je tedy nesprávné a nemohou pak obstát ani navazující závěry, které z takto chybného právního posouzení vycházejí.
Se závěrem o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tedy v poměrech souzené věcí pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť lze uzavřít, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, byl uplatněn po právu.
Opodstatněně byl uplatněn též dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka nedůvodně vytýká odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. P oučení podle ustanovení §118a o. s. ř. je na místě jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod číslem C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se však neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z poslední doby již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 a sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Právě o takovou situaci se v souzené věci jedná. V intencích citované judikatury bylo povinností odvolacího soudu upozornit dovolatelku na možnost jiného, v řízení dosud nezvažovaného právního posouzení věci, a dát jí tak příležitost, aby se k němu z hlediska skutkového a právního vyjádřila. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení, která může mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy nesprávné rozhodnutí ve věci, je též postup při dokazování, kdy soud fyzickou osobu, jež je statutárním orgánem či členem kolektivního statutárního orgánu právnické osoby - účastníka řízení, vyslechne nikoliv jako účastníka řízení, nýbrž jako svědka, a jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládá hodnotu svědecké výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvodné nejsou dovolací námitky vztahující se k promlčení nároku a k porušení oznamovací povinnosti. Předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně, a odvolací soud napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek nezaložil. Přitakat nelze ani námitce, že se odvolací soud otázkou porušení oznamovací povinnosti zabývat měl (a jeho právní posouzení je tudíž neúplné). Ustanovení §377 obch. zák. míří na situaci, kdy k porušení povinnosti ze závazkového vztahu došlo (či má v budoucnu dojít) z důvodu překážky, která brání nebo bude bránit v plnění povinnosti. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů skutková zjištění umožňující závěr o existenci takové překážky nezahrnuje.
Zbývající dovolací námitky směřují proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům odvolacího soudu. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však nemá dovolatel v dovolacím řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy již nepřehlédnou, že právní kvalifikací uplatněného nároku obsaženou v žalobě není soud vázán; právní posouzení věci je výhradně věcí soudu (iura novit curia). Jestliže proto soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. závěry Nejvyššího soudu formulované např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise, sešit č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 22. června 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, a rozsudek ze dne 6. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 1615/2010).
Dospěje-li proto soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy než pod tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen prověřit důvodnost uplatněného požadavku i z pohledu těchto závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 32 Odo 1616/2006). V poměrech souzené věci to znamená, že dospěje-li soud k závěru, že žalobkyni nelze uplatněný nárok přiznat z titulu práva na náhradu škody, protože předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu nejsou splněny, je povinen z pohledu zjištěného skutkového stavu věci (případně též s využitím postupu podle §118a odst. 2 o. s. ř.) zkoumat, zda skutková zjištění neumožňují učinit závěr o tom, že žalobkyni svědčí uplatněný nárok na peněžité plnění z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Tak by tomu mohlo být zejména tehdy, jestliže by žalobkyně poskytla žalované náhradu za takových okolností, za nichž ji podle smlouvy povinna poskytnout nebyla, a plnila tedy bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu