ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.563.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 563/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný B. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 476/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 93/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 3 T 93/2012, byl obviněný B. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „1. jménem tehdejšího jednatele společnosti EBR TRADE, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Rooseveltova 520/100, R. J. , vystavil dne 27. 2. 2008 na nezjištěném místě k leasingové smlouvě vlastní bianco směnku, na které napodobil podpisy R. J. v kolonkách výstavce a rukojmí, přičemž směnka zavazovala společnost EBR TRADE, s. r. o. a jejího jednatele k budoucímu uhrazení směnečné sumy remitentu ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4 v případě neplnění smluvních podmínek vyplývajících z leasingové smlouvy, přičemž tato situace nastala po splatnosti směnky dne 13. 1. 2010, když žalobce ČSOB Leasing, a. s. uplatnil dne 23. 12. 2010 u Městského soudu v Praze prostřednictvím směnečného platebního rozkazu po žalovaném R. J. částku ve výši 1.182.775,- Kč s příslušenstvím a s žalobou neuspěl, čímž bylo ztíženo ČSOB Leasing, a. s., řádně vymoci svou pohledávku v uvedené výši,
2. jménem tehdejšího jednatele společnosti EBR TRADE, s. r. o, se sídlem v Olomouci, Rooseveltova 520/100, R. J. , vystavil dne 17. 3. 2008 na nezjištěném místě k leasingové smlouvě vlastní bianco směnku, na které napodobil podpisy R. J. v kolonkách výstavce a rukojmí, přičemž směnka zavazovala společnost EBR TRADE, s. r. o., a jejího jednatele k budoucímu uhrazení směnečné sumy remitentu ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, v případě neplnění smluvních podmínek vyplývajících z leasingové smlouvy, přičemž tato situace nastala po splatnosti směnky (dne 4. 11. 2009), když žalobce ČSOB Leasing, a. s., uplatnil dne 29. 11. 2010 u Městského soudu v Praze prostřednictvím směnečného platebního rozkazu po žalovaném R. J. , částku ve výši 548.549,- Kč s příslušenstvím a s žalobou neuspěl, čímž bylo ztíženo ČSOB Leasing, a. s., řádně vymoci svou pohledávku v uvedené výši“ . Za tento zločin byl obviněný podle §234 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČSOB Leasing, a.s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 476/2012, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů vytkl, že při rozhodnutí o jeho vině vycházely pouze ze svých zcela nepodložených domněnek. Zhodnotil, že v jeho případě se jedná o naprostou důkazní nouzi, a to především s ohledem na sporné podpisy na předmětných směnkách ze dne 27. 2. 2008 a 17. 3. 2008. Konstatoval, že nalézací soud uzavřel na jeho vinu na základě sporných a rozporuplných výpovědí svědků. Přitom zdůraznil, že ani jeden ze svědků nevypověděl, že by ho viděl směnky podepisovat, resp. že k závěru, že směnky podepsal on, nedospěli ani znalci z oboru písmoznalectví (jejich závěry se pohybují toliko v rovině středního pásma pravděpodobnosti, k tomu viz Interpretace pravděpodobnostních závěrů v písmoznalectví, Bulletin advokacie 3/2010). V daných souvislostech také poukázal na listinu založenou na č. l . 363, jíž neměli znalci k dispozici, opatřenou notářsky ověřeným podpisem R. J. a shledal, že tento podpis je zcela totožný s podpisy na sporných směnkách. Prohlásil, že nebylo prokázáno, že by podepsal jakýkoliv dokument jménem jednatele společnosti EBR TRADE s.r.o. R. J. (mimo dokument podepsaný na základě zplnomocnění, které mu R. J. udělil). Závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že za R. J. běžně podepisoval dokumenty, a tedy i sporné směnky, jsou podle něho zcela nepodložené. Vyslovil nesouhlas též s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že je nelogické, aby R. J. podepisoval za společnost EBR TRADE s.r.o. směnku, kde by figuroval jako rukojmí a výstavce. Prohlásil, že v posuzovaném případě se po provedeném dokazování nabízejí rovnocenně tři verze, jak došlo k podpisu sporných směnek, a to že sporné směnky podepsal neoprávněně on, že je podepsal sám R. J. a tvrdí, že je nepodepsal, aby se tak vyhnul plnění směnečného závazku, resp. že sporné směnky podepsala třetí osoba. Akcentoval, že je-li možné v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika, co do pravděpodobnosti, rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. a), c) tr. ř. Nedodržením této povinnosti soud porušuje princip in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny (k tomu viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08). Rovněž se ohradil se proti tomu, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu výslechem svědka D. , oblastního ředitele Komerční banky a.s. v Olomouci s tím, že tento důkaz by vyvrátil výpověď R. J. v tom smyslu, že mimo směnku ve prospěch společnosti OMV co by tehdejší jednatel společnosti EBR TRADE s.r.o. žádné jiné směnky ani dokumenty nepodepsal.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a který by soudu prvního stupně umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o jeho vině. Namítl, že soudy dříve ve věci činné nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. s ustanovením §125 tr. ř., porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), včetně principu dubio pro reo, a zásadu zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny (v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3741/11). Podle jeho slov soudy nižších stupňů po provedeném dokazování učinily nesprávné skutkové zjištění a na základě toho došly k nesprávnému právnímu posouzení věci, kdy nebyly zjištěny žádným nepochybným způsobem takové skutečnosti, které by opravňovaly závěr o jeho vině trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. V daném případě existují takové závažné pochybnosti o jeho jednání, že soudy měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo o jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu. Rovněž podotkl, že je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jestliže rozhodnutí soudu spočívá na jeho libovůli. Uzavřel, že v daném případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění odůvodněn výrazným rozporem mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2010 či sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 3 T 93/2012, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 476/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl podstatu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s poukazem na tento důvod dovolání není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Následně shledal, že námitky obviněného předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Především se nelze ztotožnit s námitkou, že v daném případě soudy nepostupovaly v souladu s principem in dubio pro reo, který je vlastní právu procesnímu z hlediska nalézání skutkového stavu, nikoli již jeho hmotně právního hodnocení. Námitka opírající se o tvrzené porušení zásady in dubio pro reo tak obsahově nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň je třeba poznamenat, že obviněný tuto svou námitku konstruuje na základě vlastního hodnocení provedených důkazů, když dospívá k názoru, že tyto jsou vzájemně rozporné a vinu obviněného neprokazují. Takové námitky však nejsou způsobilé k založení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, neboť ani výhrady obviněného k učiněným skutkovým zjištěním nezakládají relevantní pochybnost, že by tato skutková zjištění byla v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak lze uvést, že soudy v dané věci náležitě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň provedené důkazy hodnotily pečlivě jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, respektujíce pravidla formální logiky a tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Námitky obviněného v tomto směru jsou proto toliko námitkami skutkovými, jimiž se však nelze v dovolacím řízení zabývat. Soudy ve věci učinily řádná skutková zjištění, jež zároveň náležitým způsobem odůvodnily. Nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že závěr o vině obviněného je tak založen na tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Jiné námitky, jež by uplatněnému „hmotně právnímu“ důvodu dovolání obsahově odpovídaly, obviněný neuplatnil.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 476/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, resp. principu presumpce neviny a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci výrazného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu, lze poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Soud prvního stupně rovněž vyložil důvody, pro něž nepovažoval za nutné provádět další důkazy nad rámec jím provedeného dokazování, a odvolací soud shledal toto dokazování úplným. Lze tak konstatovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, resp. principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý