ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.99.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 99/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2014 o dovolání obviněného Mgr. Bc. F. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 241/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 123/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 3 T 123/2012, byl obviněný Mgr. Bc. F. R. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 29. 11. 2012 v době kolem 11.45 hod. v P., K. ul., předjel svým vozidlem zn. Volvo S60, vozidlo zn. Ford Tranzit, donutil toto vozidlo zastavit, přistoupil ke dveřím a skrze pootevřené okénko dveří udeřil řidiče vozidla M. V., následně kopl do pravých předních dveří vozidla, na nichž způsobil promáčklinu velikosti 10x5 cm, čímž způsobil majiteli vozidla, poškozenému L. V., škodu v celkové výši 10.529,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. Bc. F. R. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 3 T 123/2012, podal obviněný Mgr. Bc. F. R. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 241/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu zákazu činnosti. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 241/2013, podal následně obviněný Mgr. Bc. F. R.v prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v případě přečinu výtržnictví nebyla respektována subsidiarita trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv činy, kterých se dopustil nedosahovaly trestně právní roviny, proto měly být posouzeny jako přestupek. K tomu dovolatel uvedl, že nedošlo k újmě na zdraví a že „jde o typické, ve sportovní terminologii strkačky“, když jako příklad uvedl hokejové zápasy. Dovolatel v rámci dovolání argumentoval častým napadáním mezi hráči kolektivních sportů, když zejména u hokeje jsou v zájmu sledovanosti povolovány souboje „jeden na jeden“ a tyto nejsou posuzovány jako trestný čin výtržnictví ani rvačky. K přečinu výtržnictví dovolatel poukázal na známou judikaturu a dále konstatoval, že dle jeho názoru intenzita napadení poškozeného nebyla dostatečná pro naplnění znaků tohoto přečinu. Ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že závěry soudů jsou v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 3 T 123/2012, zrušil a věc postoupil Magistrátu hlavního města Prahy, který by skutky uvedené v obou rozhodnutích mohl posoudit jako přestupky.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část dovolacích námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se naplnění formálních znaků přečinu výtržnictví a hodnocení společenské škodlivosti tohoto činu. Vzhledem k tomu, že s většinou těchto námitek se řádně vypořádal již odvolací soud, omezil se ve svém vyjádření pouze na nově uplatněnou otázku míry společenské škodlivosti a na intenzitu napadení podle judikatury nově uvedené dovolatelem. Výkladem společenské škodlivosti a subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku se komplexně zabývalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud ve shora citovaném stanovisku vymezil meze pro uplatnění úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu. Taková úvaha se uplatní pouze za předpokladu, že „…posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval například ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Obdobné závěry o významu jiných právních předpisů pak Nejvyšší soud učinil v řadě dalších rozhodnutí, např. sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010, sp. zn. 706/2010 a sp. zn. 5 Tdo 1535/2005. Ze všech citovaných názorů pak lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Dovolatel argumentuje tím, že jako trestné není zpravidla posuzováno vzájemné napadání hráčů v kolektivních sportech. Příměr mezi těmito sporty a chováním účastníků silničního provozu považuje státní zástupce za zcela nepřiléhavý. Dovolatel zjevně vnímá pozemní komunikaci jakožto kolbiště, na němž spolu vzájemně soupeří řidiči různých motorových vozidel a kde v zápalu boje logicky a zcela přirozeně může mezi těmito „soupeři“ nakonec dojít také k fyzickým napadením, čili „strkačce“ ve sportovní terminologii. Spíše než aby posloužil zájmům dovolatele snížit závažnost jeho jednání, nasvědčuje tento příměr dovolatelovu pokřivenému vnímání reality. Konkrétní uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné věci tedy nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu. Co se týká intenzity napadení, judikáty citované dovolatelem považuje za nepřiléhavé. Za přiléhavější považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Tdo 1305/2010 – 19, které se zabývalo velmi podobným skutkem. Obviněný jedoucí se svou přítelkyní na skútru měl být omezen v jízdě poškozeným řidičem autobusu. Nejvyšší soud zde shledal, že ani v případě skutečného nebezpečí vyvolaného řidičem autobusu nebyla taková odveta přiměřená a že se jedná ze strany řidiče skútru o výtržnictví, byť podle staré právní úpravy (trestný čin podle §202 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Dále má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že publikovaná i nepublikovaná judikatura je nejpřesnějším obrazem toho, jaká konkrétní jednání jsou běžně podřazována pod danou skutkovou podstatu. Z judikátů je patrno, že jednání dovolatele nevybočovalo z mezí, v nichž obvykle jednají pachatelé výtržnictví. Zejména je patrno, že na samotnou trestnost jednání nemohly mít podstatný vliv předchozí konflikty obviněného a poškozeného, a to ani kdyby tyto konflikty vyvolal poškozený. Pro předmětnou právní kvalifikaci nebylo podstatné ani způsobení újmy na zdraví nebo hmotné škody – tyto následky v některých případech nastávaly a v jiných nikoliv. Rovněž intenzita násilí dovolatele se nacházela v obvyklých mezích.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Mgr. Bc. F. R.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný Mgr. Bc. F. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti zčásti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že závěry soudů jsou v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními (u přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku) a námitky týkající se hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů soudem, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze zahrnout námitky týkající se naplnění formálních znaků přečinu výtržnictví (intenzita napadení, znak veřejně) a společenské škodlivosti tohoto činu, když dle názoru obviněného bylo jeho jednání pouhým přestupkem proti občanskému soužití a nikoli výtržnictvím, zejména proto, že nedosahuje intenzity požadované pro výtržnost. Nejvyšší soud shledal uvedené námitky zjevně neopodstatněnými.
Obviněný v dovolání namítl, že nebyla naplněna hypotéza znaku skutkové podstaty charakterizující objekt trestného činu výtržnictví, tj. veřejnosti a veřejně přístupného místa, pokud jde o silniční komunikaci a pokud jde o skutek, který se udál uvnitř uzavřeného prostoru automobilu. K uvedené námitce se v rámci svých rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vyjádřily jak nalézací soud, tak i soud odvolací, a Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožňuje.
Podle ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněný se dopustil uvedeného přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (citována výše). V právní větě výroku o vině je pak uvedeno, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Výtržností je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu současně přítomných. Napadením je pak třeba rozumět jakýkoliv fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby. Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný Mgr. Bc. F. R. předjel svým vozidlem zn. Volvo vozidlo zn. Ford Tranzit, donutil toto vozidlo zastavit, přistoupil ke dveřím a skrze pootevřené okénko dveří udeřil řidiče vozidla M. V., následně kopl do pravých předních dveří vozidla, na nichž způsobil promáčklinu velikosti 10x5 cm, čímž způsobil majiteli vozidla, poškozenému L. V., škodu v celkové výši 10.529,- Kč .
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku v obecné rovině může být vodítkem pro rozlišení trestného činu výtržnictví od jednání přestupkového, když trestní zákoník nestanoví „spodní hranici“ hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Tyto znaky podléhají výkladu. Např. každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví.
Zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ se věnuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. První právní věta tohoto stanoviska stanoví „zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva“.
Druhá právní věta citovaného stanoviska zní: „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, již z požadavku na ohleduplnost všech účastníků provozu na pozemních komunikacích podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) vyplývá, že argumentace obviněného, že jako trestné není zpravidla posuzováno vzájemné napadání hráčů v kolektivních sportech, je v daném případě zcela nepřiléhavá.
V posuzovaném případě se obviněný poté, co přinutil zastavit vozidlo Ford Tranzit řízené svědkem M. V., neomezil pouze na slovní výroky na adresu poškozeného, kdy svědek M. V. odmítl nařčení obviněného, že mu vjel do pruhu a nedal mu přednost, ale skrz pootevřené okénko dveří chytil svědka pod krkem a druhou rukou jej udeřil na tvář. Obviněný se navíc přečinu výtržnictví dopustil v souběhu s přečinem poškození cizí věci, kdy způsobená škoda překročila spodní hranici škody nikoli nepatrné. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný takovým jednáním naplnil všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále považuje za nutné poznamenat, že předmětem ochrany u tohoto přečinu je klidné občanské soužití, veřejný klid a pořádek. Pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty není tedy rozhodné, jak velké násilí (intenzita násilí) bylo zapotřebí ke vzniku následku. Přečin výtržnictví je dokonán jednáním, které se příčí pravidlům občanského soužití. Jednání spočívající ve fyzickém napadení poškozeného obviněným a na místě veřejnosti přístupném, zcela jistě hrubě narušilo uvedený zájem chráněný trestním zákoníkem. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného naplňovalo formální znaky výtržnosti ve formě napadení jiného a současně svojí společenskou škodlivostí plně odpovídalo jiným v praxi se běžně vyskytujícím případům přečinu výtržnictví.
V souladu s výše uvedeným stanoviskem a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §39 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného Mgr. Bc. F. R. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v daném případě, kdy zde nejsou okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost trestného činu, rezignovat na působení vůči pachateli pomocí prostředků trestního práva.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný Mgr. Bc. F. R. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Mgr. Bc. F. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal