ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1363.2014.1
5 Tdo 1363/2014-I.-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2014 o dovolání obviněného J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 188/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 18/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 188/2014, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 3 T 18/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 3 T 18/2014, byl obviněný J. N. uznán vinným pod body 1) – 6) výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), z toho pod bodem 6) se tohoto přečinu dopustil ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod body 1) a 4) výroku o vině byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) výroku o vině byl uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odstavec 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) v blíže nezjištěné době od 09.00 hod. dne 20. 5. 2013 do 10.00 hod. dne 22. 5. 2013 v B.-P. na ul. H., po překonání zděné zídky vysoké 170 cm vnikl na dvůr domu č. ... a pomocí nezjištěného předmětu vypáčil plastové vstupní balkónové dveře vedoucí ze dvora do domu, následně vnikl dovnitř domu a z ložnice z neuzamčené knihovny odcizil střelnou zbraň Browning DUO č. ... s 25 ks nábojů ráže 6,35 mm, a to i s trezorkem o rozměru 15x12x10 cm, barvy zelené, z neuzamčeného nočního stolku pod oknem ložnice odcizil finanční hotovost ve výši 4.000 Kč, z pravé části tohoto stolku odcizil 6 ks řetízků ze žlutého kovu, 1 ks řetízku ze žlutého kovu s přívěškem ze žlutého kovu, přívěšek ze žlutého kovu, 2 páry náušnic ze žlutého kovu, 3 ks náramku ze žlutého kovu, 1 ks prstenu ze žlutého kovu, fotoaparát zn. Olympus (nezj. typu) a uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. S., škodu odcizením v celkové výši 63.935 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 19.460 Kč,
2) v době od 06.40 hod. do 16.55 hod. dne 25. 7. 2013 v B.-P., na ul. N., po překonání kovové branky vnikl na dvůr domu, následně za pomoci nezjištěného předmětu vypáčil dřevěné vstupní balkonové dveře obývacího pokoje a vnikl do vnitřních částí domu, kde prohledal všechny místnosti, přičemž z dětského pokoje, koupelny a ložnice odcizil 4 ks řetízků z bílého kovu, 3 ks přívěsků z bílého kovu, 3 páry náušnic z bílého kovu, 1 pár stříbrných náušnic, 2 páry náušnic z chirurgické oceli, 2 ks stříbrných přívěšků, 2 ks přívěšků z chirurgické oceli, 1 sadu přívěšku a náušnic zn. Swarovski, 2 ks dámských náramkových hodinek, 2 ks prstýnků z bílého kovu, 1 ks prstenu z chirurgické oceli, 2 ks masivních snubních prstenů ze žlutého kovu, 2 ks snubních prstenů ze žlutého kovu, 1 ks přívěšku ze žlutého kovu, 1 ks stříbrného řetízku, 1 ks stříbrného náramku, 2 ks stříbrných prstýnků, 1 ks stříbrného prstenu zn. Tchibo, 2 ks prstenů z chirurgické oceli, 3 ks stříbrných dámských prstenů, 1 ks látkové tašky, 1 ks deky látkové a uvedeným jednáním způsobil poškozené V. S., škodu odcizením v celkové výši 54.829 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 2.000 Kč,
3) v době od 09.45 hod. do 21.35 hod. dne 4. 10. 2013 v obci V., okres B., na ul. S., po překonání pletivového oplocení vysokého 160 cm nejdříve vnikl na pozemek a poté na dvůr domu, kde z plastového okna umístěného ve výšce 110 cm nad zemí, které bylo pootevřeno na ventilaci, nejdříve odstranil síť proti hmyzu, a poté ho nezj. předmětem v dolní části poškodil páčením a následně otevřel, vnikl dovnitř domu, kde prohledal všechny místnosti v obou patrech a v přízemí v obývacím pokoji z obývací stěny odcizil finanční hotovost v celkové výši 1.200 Kč, 50 Euro, 60 Kuna a zlaté šperky a tímto jednáním způsobil poškozené J. K., škodu odcizením v celkové výši 14.233 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 500 Kč,
4) v době od 15.30 hod. dne 1. 11. 2013 do 15.45 hod. dne 3. 11. 2013 v B. na ul. N., za použití nezjištěného nástroje nejdříve rozlomil zámkovou vložku FAB na vstupních dveřích rodinného domu č. ...., kterými vnikl do sklepních prostor, kde z šatny odcizil kovový trezor zn. La Cultura, který v suterénu domu za použití nalezených nástrojů vypáčil a ze kterého odcizil střelnou zbraň zn. CZ 45, v. č. 1...., ráže 6 mm zn. Browning se zásobníkem a 50 ks náboji, střelnou zbraň zn. Glock, v. č. ....., vzor 19, ráže 9 mm Luger s 50 ks náboji a zásobníkem, číšnickou peněženku s obsahem finanční hotovosti ve výši 15.000 Kč, 200 dolarů, 100 Euro a peníze v dalších cizích měnách, pánský snubní prsten z chirurgické oceli zn. Zero, platební kartu typ Master Card Air Bank, evidovanou na jméno poškozeného F. L., z obývacího pokoje odcizil finanční hotovost ve výši 2.000 Kč, která byla uložena v plechové pokladničce umístěné na reproduktoru u televize, z koupelny odcizil potápěčské hodinky zn. Suunto D6I a pánské hodinky zn. Timex, ze vstupních dveří odcizil 1 ks klíče a tímto jednáním způsobil poškozenému F. L., . škodu odcizením v celkové výši 66.707 Kč a poškozením zařízení včetně trezoru škodu ve výši 4.000 Kč,
5) v době od 18.45 hod. dne 16. 11. 2013 do 00.40 hod. dne 17. 11. 2013 v B.-P. na ul. N., provedl vloupání do dvougeneračního rodinného domu č. ....., a to tak, že nezjištěným předmětem nejdříve vypáčil vstupní kovovou branku vysokou 160 cm, poté vnikl na dvorek rodinného domu, kde v zadní části domu nezjištěným předmětem v oblasti zámku vypáčil dřevěné francouzské dveře, vnikl do domu, kde prohledal celé přízemí – bytovou jednotku poškozené A. S. a ze skříně v ložnici odcizil ze šperkovnic 9 ks řetízků ze žlutého kovu, 2 ks souprav řetízku a náramku ze žlutého kovu, 7 ks náramků ze žlutého kovu, 5 párů náušnic ze žlutého kovu, 6 ks prstenů ze žlutého kovu, 14 ks přívěšků ze žlutého kovu, 2 ks Svatováclavských dukátů a brož ze žlutého kovu, následně v patře rodinného domu č. ..... vypáčil vstupní dveře vedoucí do bytové jednotky poškozeného P. S., kterou prohledal, přičemž z koupelny odcizil zásnubní prsten z bílého zlata s kamínkem bílé barvy a z dámské peněženky volně odložené na stole v obývacím pokoji odcizil finanční hotovost ve výši 300 Kč, čímž tímto jednáním způsobil jednak majiteli poškozené A. S., škodu odcizením v celkové výši 144.396 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši cca 2.000 Kč a jednak majiteli poškozenému P. S., škodu odcizením v celkové výši 5.300 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 2.500 Kč,
6) dne 22. 11. 2013 v 21.28 hod. v B. na ul. Z., provedl vloupání do rodinného domu č. ......, a to tak, že nejdříve přelezl 150 cm vysokou branku oplocení, vnikl na dvůr domu, v zadní části domu vypáčil plastové dveře francouzského okna v oblasti kovového kování, vnikl do domu, prošel jídelnou a chodbou směrem k podkroví domu, přičemž nic nerozházel ani neprohledal, z domu nic neodcizil a uvedeným jednáním způsobil majiteli poškozenému Ing. J. F., poškozením zařízení škodu ve výši 5.000 Kč.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České podnikatelské pojišťovně, a. s., IČ 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní 23, částku 14.665 Kč, V. S., bytem B., N., částku 43.000 Kč, J. K., částku 14.733 Kč, F. L., částku 70.000 Kč, A. S., částku 146.396 Kč, P. S., částku 7.800 Kč, a Ing. J. F., částku 5.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., A. S. a P. S. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného J. N. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 188/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud tak, že za přečiny, kterými byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, mu uložil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 188/2014, podal obviněný J. N. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Houžvičky dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje tři závažné vady, tedy použití nepřípustného důkazu, extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, jakož i nedostatečné vypořádání se s argumentací v odvolání.
K nezákonnosti důkazu dovolatel konkrétně namítal, že pachové konzervy obsahující „otisk‘‘ pachových stop z jednotlivých míst činu se v trestním řízení porovnávaly se srovnávacím pachovým vzorkem, který prý měl být odebrán dovolateli (podle §114 tr. ř.). Úkon odebrání srovnávacího pachového vzorku vzhledem ke své povaze musí být řádně protokolován podle §55 tr. ř., avšak v trestním spisu vedeném ve věci není založen žádný protokol („záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv“), jenž by zachycoval proces odebrání pachového vzorku obviněnému. Ze spisu rovněž žádným způsobem nelze určit, jakým jiným způsobem se orgány činné v trestním řízení dostaly k pachovému vzorku, se kterým porovnávaly pachové stopy z míst činu. Dovolatel zdůraznil, že porovnání pachových stop je jediný a nejdůležitější důkaz proti jeho osobě a je zároveň pro závažné vady důkazem nepřípustným v trestním řízení a již tato skutečnost sama o sobě zakládá takovou vadu rozhodnutí odvolacího soudu, pro kterou by mělo být zrušeno. Obhajoba již v odvolání poukazovala na nezákonnost uvedeného důkazu, avšak odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal.
K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dovolatel poznamenal, že pachová identifikace je pouze důkazem podpůrným, avšak odvolací soud z něj učinil jediný a klíčový důkaz. Dalším „důkazem“ podle odvolacího soudu je „spojitost místa“. Je faktem, že k trestné činnosti docházelo ve V., B. (a v P.). Je faktem, že dovolatel se zdržoval v místě nacházejícím se v B. Je ale pouhou domněnkou, nikoliv indicií nebo dokonce důkazem, že tato „místní spojitost“ jakýmkoliv způsobem prokazuje vinu dovolatele, a to zejména v obci o velikosti B., v níž je majetková trestná činnost na denním pořádku a v níž v souhrnu s V. žije 30.000 obyvatel. K uvedení podpůrného důkazu, a sice toho, že ve dvou případech (skutky 2. a 5.) „byl zaznamenán pohyb muže, který odpovídal popisu obžalovaného“, je především potřeba uvést, že tato část odůvodnění je v přímém rozporu se spisovým materiálem, neboť popisy osoby, která byla na místě, se zásadně liší, a to až do té míry, že se nemůže jednat o tu samou osobu, natož o dovolatele (jednou to byl mladík 25 až 27 let štíhlé postavy, podruhé to byl chlap kolem 50 až 60 let). Zároveň je nutno uvést, že tento „důkaz“ není důkazem, neboť ani jeden z těchto „svědků“ dovolatele neidentifikoval. Jedná se tak o další nepodloženou domněnku odvolacího soudu, přičemž je nutno zdůraznit, že dovolatel je „usvědčován“‘ pouze tím, že je mužem jezdícím na kole, obdobně jako osoba u skutku 2., osoba u skutku 5. a další tisíce cyklistů v B., ve městě plném cyklostezek a typickém svým velkým počtem cyklistů. Odvolací soud rovněž jako na usvědčující důkaz poukázal na u dovolatele zajištěné „věci k páchání trestné činnosti“. Obhajoba však má za to, že se jedná o zcela běžné nástroje, běžné jak pro toho, kdo rozebírá kola, tak pro většinu mužů, kteří alespoň někdy dělají malé opravy v domě nebo v bytě.
Dovolatel v neposlední řadě také namítal nedostatečnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud pochybil a porušil tak právo dovolatele na spravedlivý proces, když se nijak nezabýval obranou dovolatele v odvolání uplatněnou ani důkazy, které obviněný navrhnul k této obraně. Odvolací soud důkazní návrhy obhajoby ve svém rozhodnutí nijak neadresoval, neuvedl, jestli je zamítnul, a pokud ano, tak proč tak učinil. Tímto odvolací soud zatížil své rozhodnutí další z mnoha chyb. Odvolací soud rovněž nijak nereagoval na celou obranu dovolatele uplatněnou v odůvodnění odvolání, jíž dovolatel relevantním způsobem a přesvědčivě zpochybnil důkazy, na nichž prvostupňový soud vystavěl svůj rozsudek (důkazy trasologických stop, modus operandi, nezákonnost důkazu pachovou identifikací).
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu jednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že pokud obviněný soudům vytýká, že v jeho věci použily „nezákonný důkaz“, a tím má být podle jeho názoru důkaz pachovou stopou (stopami), z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že předmětný důkaz byl opatřen nezákonně. Proto na základě spisového materiálu, který má státní zástupce k dispozici, nemůže dát obviněnému za pravdu. Předmětnou námitku tudíž označil za nedůvodnou. K námitce dovolatele ohledně „extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“ státní zástupce podotknul, že tato nemá oporu v předmětných soudních rozhodnutích. Zejména z odůvodnění odsuzujícího rozsudku okresního soudu je patrné, že pachová stopa (stopy) nebyla jediným důkazem, který vedl soud k uznání obviněného vinným. V tomto směru lze odkázat především na str. 8 rozsudku okresního soudu. Ačkoliv se ve věci obviněného nejedná o důkazně jednoduchou záležitost a lze nabízet alternativní hodnocení důkazů, než které provedly soudy, nelze říci, že by závěry soudů trpěly extrémními rozpory. Možnost alternativního, odlišného názoru je jistě právem obviněného, avšak nelze-li zároveň konstatovat extrémní nesoulad, nemůže vést ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Důkazy totiž v dovolacím řízení nemohou být zásadně předmětem přezkumu. Proto i druhou námitku obviněného označil státní zástupce za nedůvodnou. K námitce dovolatele týkající se nedostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu státní zástupce uvedl, že v tomto směru lze obviněnému v obecné rovině přitakat. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu skutečně nepůsobí příliš přesvědčivě. Na druhou stranu však platí, že je nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině ve spojení s rozsudkem soudu okresního, neboť pokud jde o výrok o vině, ten byl učiněn soudem okresním a krajský soud se s tímto výrokem okresního soudu ztotožnil. Je-li řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu posuzováno jako celek, je podle názoru státního zástupce možno konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu ve spojení s rozhodnutím soudu okresního nevykazují extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jejich odůvodnění splňují podmínky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., byť s výhradami ve vztahu k rozsudku krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal uplatněné námitky důvodnými, navrhnul dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným J. N. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný J. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu pouze v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). V zájmu zachování spravedlivého procesu je totiž třeba připustit, aby Nejvyšší soud zasáhl, pokud na podkladě podaného dovolání zejména zjistí, že v zásadě neexistuje návaznost mezi skutkovými zjištěními soudů a náležitými úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a proto nelze vyloučit soudní libovůli při rozhodování o tom, zda reálně prokázaný skutek vykazuje znaky určitého trestného činu. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání za těchto podmínek přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného J. N., a to zejména z hlediska posouzení, zda se skutečně v jeho případě jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí s přihlédnutím k zásadám vymezeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zda skutková zjištění na základě provedených důkazů vůbec umožňují, aby bylo rozhodnuto o vině obviněného ohledně všech dílčích útoků pod body 1) až 6) konkrétně vymezených ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 3 T 18/2014.
Obviněný J. N. ve svém mimořádném opravném prostředku po zdůraznění, že relevantním důvodem z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska namítaného extrémního nesouladu, jenž může být shledán i v případě, že skutkový stav je založen na nezákonných nebo nepřípustných důkazech, namítal zejména nezákonnost rozhodujícího důkazu – pachové stopy, kterou spatřoval v nedostatečnosti protokolů týkajících se tohoto důkazu. S tím také souvisí ta část argumentace obviněného, v níž uvádí, že pachová identifikace je pouze důkazem podpůrným, avšak odvolací soud z něj učinil jediný a klíčový důkaz. Dovolatel rovněž namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, spočívající v tom, že dalším „důkazem“ podle odvolacího soudu je „spojitost místa“, když k trestné činnosti docházelo ve V., v B. (a v P.), avšak tato úvaha odvolacího soudu je pouhou domněnkou, nikoliv důkazem. Odvolací soud jako další důkaz uváděl, že ve dvou případech [skutky 2) a 5)] „byl zaznamenán pohyb muže, který odpovídal popisu obžalovaného“. K tomu dovolatel namítl, že tato část odůvodnění je v přímém rozporu se spisovým materiálem, neboť popisy osoby, která byla na místě, se zásadně liší, navíc žádný ze „svědků“ obviněného neidentifikoval. Odvolací soud rovněž poukázal jako na usvědčující důkaz na zajištěné „věci určené k páchání trestné činnosti“ u dovolatele, obhajoba však má za to, že se jedná o zcela běžné nástroje, běžné jak pro toho, kdo rozebírá kola, tak pro většinu mužů, kteří alespoň někdy dělají malé opravy v domě nebo v bytě.
K těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést rozhodné závěry obou soudů nižších stupňů. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že má za zcela prokázané, že obviněný J. N. se dopustil všech šesti skutků, tak jak jsou popsány ve výroku rozsudku. Obviněný se doznal pouze k jednomu z těchto skutků (přesněji „útoků“ – srov. §116 tr. zákoníku), tedy doznal se k jednání ve vztahu k poškozenému F. L. s tím, že naopak popřel, že by se dopustil dalších jednotlivých dílčích skutků, které mu byly kladeny za vinu. Obviněný zcela evidentně udržoval kontakt se svědkem P., zastavoval mu po delší dobu různé věci, mimo jiné i zlaté šperky, jiné šperky a další věci, kdy za tyto věci mu svědek P. mimo oficiální provoz zastavárny vyplácel příslušné finanční částky. V tomto směru je možné odkázat na úřední záznam konstatovaný za souhlasu obou procesních stran, co se týká výpovědi svědka P., který u hlavního líčení z pochopitelných důvodů odmítl vypovídat. U obviněného byly zajištěny věci, které zcela evidentně používal obviněný k páchání trestné činnosti, neboť tyto věci je možno využít právě pro vloupávání či dostávání se do příslušných nemovitostí. Podstatným důkazním prostředkem svědčícím v neprospěch obviněného jsou odborná vyjádření, která byla vypracována z oboru pachové identifikace, kdy na všech místech, kde byly provedeny nebo spáchány trestné činy, tak jak jsou popsány skutky ve výroku rozsudku, byla zjištěna pachová individuální shoda mezi pachovými stopami zajištěnými na místě činu a pachovou stopou sejmutou ve vztahu k obviněnému. V tomto směru pachové stopy zcela jednoznačně usvědčují obviněného, tedy usvědčují jej z toho, že byl nejen na místě na ulici N. v B., kdy se k tomuto skutku doznal, ale na všech místech, u všech vloupání, tak jak jsou popsány ve výroku rozsudku. Navíc, co se týká bodů 5) a 6) výroku rozsudku, je obhajoba obviněného vyvrácena také provedeným odborným vyjádřením z oboru trasologie, kdy byla zjištěna skupinová shoda zajištěných trasologických stop ve vztahu k obviněnému. Věrohodnost obviněného není podpořena ani tou skutečností, že v minulosti již byl 10x soudně trestán, většinou pro majetkovou trestnou činnost a již v minulosti byl 2x ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v podaném odvolání obviněný namítá hodnocení důkazů tak, jak je soud prvního stupně provedl. Zdůrazňuje, že pachové stopy jsou důkazem podpůrným a zároveň vysvětluje, jak se jeho pachové stopy mohly dostat na místo jednotlivých útoků trestné činnosti. K těmto námitkám však odvolací soud uvádí, že pachové stopy byly sejmuty, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu z míst, kam se mohly dostat pouze přítomností obviněného. Stopy byly zajištěny na krabičce, z níž byly odcizeny šperky v bodě 1), 2), 5), na dámské peněžence v obývacím pokoji v bodě 3), na signalizačním zařízení v bodě 6). Pachové stopy však nejsou jediným důkazem svědčícím o přítomnosti obviněného na místě, kde došlo k odcizení věcí. Tento důkaz je nutno hodnotit v souvislosti s důkazy dalšími. K trestné činnosti docházelo v P., B. či V., je zde dána spojitost místa, kde k útokům došlo, s místem, kde se zdržoval v dané době obviněný. Obviněný v přípravném řízení dne 10. 12. 2013 uvedl, že se zdržuje na adrese B.-P. Mimo bod 4), jehož spáchání obviněný doznává s tím, že dům si vytipoval, když jel na kole po B. a všiml si, jak u jednoho rodinného domu dávají jeho obyvatelé tašky do auta, z čehož dovodil, že odjíždějí a šel se tam opakovaně podívat, aby si tuto skutečnost ověřil, byl zaznamenán pohyb muže, který odpovídal popisu obviněného nejméně v dalších dvou případech, a to u skutku pod bodem 2) a 5) napadeného rozsudku. Je nutno také hodnotit skutečnosti zjištěné k osobě obviněného, který byl v minulosti 10x soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost. Další důkaz, a to zajištění věci, které obviněný používal při páchání trestné činnosti je nutno hodnotit ve vzájemné souvislosti s důkazy, jak je na ně poukazováno shora. Vzhledem k uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jsou uvedené důkazy hodnoceny ve vzájemné souvislosti, pak závěr o vině obviněného spácháním všech šesti útoků trestné činnosti není zpochybněn a soud prvního stupně proto nepochybil, když rozhodl o vině obviněného tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud pouze soudu prvního stupně vytkl, že důkaz čtením úředního záznamu o výpovědi svědka P., který ve věci jako svědek odmítl vypovídat, nebyl proveden v souladu s trestním řádem, avšak i bez přihlédnutí k tomuto důkazu nelze závěrům o vině obžalovaného ničeho vytknout. Ze správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně vyvodil i odpovídající závěry právní, a proto byl výrok o vině potvrzen (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno shora, obviněný byl uznán vinným šesti dílčími útoky právně kvalifikovanými pod body 1) – 6) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž pod bodem 6) se tohoto jednání dopustil ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pokračujícími přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod body 1) a 4) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože šlo o šest samostatných útoků, u nichž byla důkazní situace s výjimkou zjištěných pachových stop zcela jiná [k bodu 4) se obviněný doznal (č. l. 368 spisu), k bodům 2), 5) a 6) se vztahovala odborná vyjádření z oboru trasologie (č. l. 172, 288 a 310 spisu), atd.], oba nižší soudy se zabývaly hodnocením důkazů souhrnně, ač z důvodu, že pachová stopa je pouze důkaz nepřímý a podpůrný, bylo třeba, aby se každým dílčím aktem pod body 1) až 6) zabývaly z hlediska, zda zde je logická, ničím nenarušená a uzavřená soustava vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů.
Nejvyšší soud předně podotýká, že důkazem se rozumí výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování (např. obsah výpovědi vyslýchané osoby, obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání – odpověď znalce na položené otázky, výsledek získaný ohledáním atd.). Jde tedy o přímý poznatek získaný orgánem činným v trestním řízení o existenci či neexistenci určité okolnosti, která se má dokazovat (o předmětu dokazování). Jen o důkazy v tomto smyslu pak může orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu soud opřít svá skutková zjištění, která jsou podkladem pro jeho rozhodnutí. Přímým důkazem je takový důkaz, jenž umožňuje učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, tj. o tom, zda se stala, popřípadě existuje, nebo se nestala či neexistuje. Přímý důkaz tedy přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Důkaz nepřímý potvrzuje nebo vyvrací existenci určité dokazované skutečnosti pomocí skutečnosti jiné, která souvisí s dokazovanou skutečností jen nepřímo. Stupeň vzdálenosti nepřímého důkazu od dokazované skutečnosti může být různý. Dokazování nepřímými důkazy není zásadně vyloučeno, je ovšem obtížnější a složitější než dokazování přímými důkazy. Otázka, zda je určitý důkaz přímým nebo nepřímým, záleží na jeho vztahu k dokazované skutečnosti, přičemž není rozhodná z hlediska použitelnosti tohoto důkazu před soudem, a to ani v tom smyslu, že by mu soud přikládal vzhledem k jeho provedení menší význam. Jeden nepřímý důkaz nestačí k prokázání dokazované skutečnosti. K tomu musí být k dispozici více nepřímých důkazů; nepřímý důkaz má svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými (byť rovněž nepřímými) důkazy. Nepřímé důkazy přitom musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, publikovaný pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikované pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). O tento postup se snažil v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu i odvolací soud, který kromě srovnání pachových stop dovodil rovněž spojitost místa, zajištění věcí, které měl obviněný používat při páchání trestné činnosti, a to, že u skutků pod body 2) a 5) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu byl zaznamenán pohyb muže, který odpovídal popisu obviněného. Nejvyšší soud však dodává, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti a aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry obou stupňů obecných soudů byly alespoň v podstatných částech shodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 78/02, publikovaný pod č. 129 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud v otázce zákonnosti pachových stop odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu, který ve svých nálezech mimo jiné uvedl, že podrobný postup k provádění důkazu pachovými stopami nabízí výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 10/95. Podle tohoto pramene je potřebné, aby zajištěná pachová stopa byla popsána v protokole o ohledání místa činu. Byla-li zajištěna jinak, je nutno ji popsat většinou v protokolu o dodatečném ohledání místa činu nebo jiného místa, stejně tak jako předmět, z něhož byla sejmuta. Odběr srovnávací pachové stopy se provádí u prověřovaných osob a nejčastěji u obviněného. Je ovšem nezbytné pořízení protokolu nebo úředního záznamu o tom, že byl proveden odběr srovnávací pachové konzervy. Při odběru je nutno postupovat podle §114 odst. 3 tr. ř. (prohlídka těla a jiné podobné úkony). Osoba musí být seznámena s tím, že se odběr bude provádět a zda je ochotna se mu podrobit. V případě odmítnutí lze vynucovat splnění této povinnosti uložením pořádkové pokuty podle §66 tr. ř. V projednávané trestní věci obviněného J. N. byly pachové stopy zajištěné na místech činů řádně popsány v protokolech o ohledání těchto míst [srov. č. l. 107 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 116 (bod 1), č. l. 158 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 168 (bod 2), č. l. 193 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 205 (bod 3), č. l. 226 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 238 (bod 4), č. l. 269 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 284 (bod 5), č. l. 300 a násl. a protokol o odběru otisků pachových stop na č. l. 311 (bod 6) vyšetřovacího spisu]. Naproti tomu odběr srovnávací pachové stopy (pachové konzervy obviněného), v odborných vyjádřeních z oboru metody pachové identifikace označené jako PVO:490/13 (J. N., nar. 6. 11. 1966) č. l. 117 (bod 1), č. l. 169 (bod 2), č. l. 206 (bod 3), č. l. 239 (bod 4), č. l. 285 (bod 5) a č. l. 312 (bod 6) vyšetřovacího spisu, protokolárně ani jiným způsobem ve spise zdokumentován není. S ohledem na tyto skutečnosti není možné posoudit a ověřit, jakým způsobem byl odběr srovnávací pachové stopy (pachové konzervy obviněného) proveden, což je podstatná vada dosavadního řízení. Přitom podle §55 odst. 1 tr. ř., nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm protokol, jehož obsah je vymezen v písm. a) až f) tohoto ustanovení. Úkonem trestního řízení je i odběr srovnávací pachové stopy, který je třeba provést podle §114 odst. 2 a 3 tr. ř. Smyslem toho je, aby takový úkon byl ověřitelný, aby nemohlo dojít k záměně při odběru pachových stop nebo dokonce k nežádoucí manipulaci s nimi. Projekce této vady do roviny zákona se opírá o §89 odst. 2 tr. ř., jehož hranice představuje zásada zákonnosti trestního řízení vyjádřená v §2 odst. 1 tr. ř. Pouze stručně, nad rámec toho, co bylo řečeno, připouští-li citované výkladové stanovisko dokumentaci odběru srovnávací pachové stopy také jen úředním záznamem, hodnotí dnes Ústavní soud tento postup rezervovaně, a to tak, že by mělo zůstat jen u protokolu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, publikovaný pod č. 69 (str. 173) ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Na úkony podle §114 tr. ř., spočívající v sejmutí pachové stopy, podobně jako odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků (stanovisko Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/2010, uveřejněné ve sv. 59 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ústavní soud v tomto stanovisku pléna ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.) konstatoval, že pravidlo "nemo tenetur se ipsum accusare" ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat") nelze, i přes jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, považovat za bezbřehé. V tomto smyslu Ústavní soud neshledal za protiústavní, respektive v rozporu s tímto pravidlem, postup, při kterém dochází k sejmutí pachové stopy, i když se tak děje nikoliv se souhlasem obviněného (podezřelého). Jinými slovy, od obviněného či podezřelého lze požadovat, aby strpěl odnětí odebrání uvedeného vzorku, který existuje nezávisle na vůli podezřelého a slouží jako podklad pro forenzní vyšetření, třeba i za pomoci donucení, a navzdory skutečnosti, že ho tyto důkazy usvědčují, není přípustné požadovat toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů. Dostavení se a samotná účast na úkonu za "aktivní jednání" ve smyslu výše uvedeném považovány přitom nejsou. Povinnost podrobit se těmto úkonům je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro ochranu společnosti před trestnými činy (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), přestože mohou představovat zásah do práva obviněného (podezřelého) na soukromý život. Postupy aplikované příslušnými orgány při opatřování uvedených biologických vzorků musí dodržovat rámec stanovený právními předpisy a musí respektovat obecné principy, na nichž je založena činnost státních orgánů, zejména v maximální možné míře šetřit ústavně zaručená práva a svobody dotčených osob (srov. §2 odst. 4 tr. ř., §9 a §11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ustanovení §114 odst. 2 tr. ř. ukládá povinnost strpět jakékoli osobě, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon (obecně odběr biologického materiálu), není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Z odstavce třetího pak vyplývá, že je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění. K popsaným úkonům se řadí i sejmutí srovnávacího vzorku pachu. Je prováděno několikaminutovým přiložením pachového snímače k tělu obviněného (podezřelého), které je toliko pasivním objektem ohledání. Jedná se o tzv. neinvazivní metodu odběru biologického materiálu, která je naprosto bezbolestná a není spojena s nebezpečím pro zdraví osoby, jež se jí podrobuje. Úkon si může provést osoba sama podle pokynů policisty, může je provést též policista nebo odborný zdravotnický pracovník. Celý postup je po technické stránce detailně popsán v interních policejních předpisech, je zcela bezpečný, trvající několik málo minut a spojen jen s nepatrným zásahem do fyzické integrity, nijak nezatěžuje osobu ani po psychické stránce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/2008, uveřejněný pod č. 244 ve sv. 59 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že na pachové stopy je třeba pohlížet jako na důkaz zásadně v trestním řízení přípustný ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř., ale současně jako na důkaz pouze nepřímý a podpůrný, který sám o sobě jako usvědčující nemůže obstát, pokud je v dané věci důkazem jediným svědčícím pro vinu obviněných, což koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, publikovaný pod č. 28 ve sv. 10 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, publikovaný pod č. 116 ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud při zkoumání předmětné otázky nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou, přestože tento důkaz v teorii i praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně. Na základě tohoto důkazu je ale možno pouze dospět k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě obviněný se dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Ústavní soud k tomu dále ve své judikatuře konstatoval, že důkaz pachovou zkouškou má charakter nepřímého a podpůrného důkazu, který však pouze osamoceně nemůže usvědčit obviněného. Podpůrným důkazem je vzhledem k tomu, že jde o důkaz dále nepřezkoumatelný. Závěr o vině obviněného tedy nelze učinit výhradně na základě nepřezkoumatelných důkazů, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. V této souvislosti Ústavní soud rovněž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Barberá, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146), který nejednou konstatoval, že každý případ, jenž vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002). Postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou, přitom musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou provedeného řízení, a to podle přesvědčení Ústavního soudu i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento skládá. Trestně procesní teorie i praxe tyto fáze zpravidla dělí na vyhledávání důkazů, jejich opatření, provádění a procesní zajištění, jimiž si orgány činné v trestním řízení zákonem stanoveným způsobem opatřují z pramene důkazu zprávy o skutečnostech významných pro věc a tyto zachycují v příslušném protokolu (§55 tr. ř.); dále pak na fázi, v níž dochází k prověrce důkazů, a vyvrcholením tohoto procesu je konečně jejich hodnocení (§2 odst. 6 tr. ř., čl. 82 Ústavy České republiky) vedoucí k závěru o spáchání skutku obžalovanou osobou a rozhodnutí o vině a trestu či o případném zproštění obžaloby (nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, publikovaný pod č. 84 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2168/07, publikovaný č. 82 ve sv. 49 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Pokud se týká dalších provedených důkazů a hodnocených skutečností, Nejvyšší soud nepopírá, že je zde ve věci obviněného J. N. skutečně dána místní souvislost, když jmenovaný obviněný jako korespondenční adresu udával B.-P. (srov. č. l. 12 p. v. spisu) a byl zadržen v bytě J. B. v B. (srov. č. l. 17 spisu), přičemž jednotlivé skutky, kladené mu za vinu, byly spáchány v B., resp. v B.-P. a v jednom případě se jednalo o nedaleké V., ovšem současně je nutné mít na zřeteli, že se jedná pouze o podpůrnou skutečnost, jejíž význam je snižován tím, že B. je poměrně velké město s vyšším počtem obyvatel, přičemž skutek pod bodem 3) výroku rozsudku byl spáchán ve V., což je obec nacházející se v okrese B., v důsledku čehož je dále zvyšován počet dalších možných pachatelů.
K zajištěným věcem, které měl obviněný používat při páchání trestné činnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že u hlavního líčení konaného dne 8. 4. 2014 byly v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. dány procesním stranám k nahlédnutí listinné důkazy, a to mj. fotodokumentace č. l. 77 – 79 (srov. č. l. 385 – 386 spisu). Podle úředního záznamu, předcházejícího uváděnou fotodokumentaci, majitel bytu, kde byl obviněný zadržen, J. B. kriminalistům poukázal na to, že obviněný N. užíval mj. sklepní prostory přináležející k jeho bytu, přičemž zde označil modrošedý batoh s obsahem nářadí vhodného k vloupání: páčidla, rukavice, šroubováky, sklápěcí pilka, vrtáky, paklíče, kleště, náhradní zámkové vložky, stavěcí klíč aj. Obdobný obsah měly i 2 příruční tašky přes rameno – v bytě (pokoji) jmenovaného (srov. č. l. 76 spisu). Ačkoliv obviněný N. u hlavního líčení uvedl, že zajištěné nářadí pouze u sebe vozil do kovošrotu (srov. č. l. 369 spisu), ve své výpovědi z přípravného řízení, která však nebyla u hlavního líčení čtena (srov. č. l. 368 – 369 spisu), uvedl, že v případě bodu 4 se do rodinného domu dostal za použití svého hasáku (srov. č. l. 12 p. v. spisu). Přitom obviněný současně dodal, že po vloupání se přezul a boty, rukavice a nářadí, které měl u sebe, poté okamžitě vyhodil do kontejneru (srov. č. l. 13 spisu). I v tomto případě je potřeba se zabývat důkazní hodnotou tohoto obecného důkazu a obhajobou obviněného zejména uvedenou v odvolání ze dne 28. 4. 2014, se kterým se odvolací soud náležitě nevypořádal. Obecně totiž není vyloučeno, že uváděné nářadí mohl skutečně obviněný J. N. používat také k rozebírání kol či k běžným domácím údržbářským pracím. Navíc použití uvedeného nebo obdobného nářadí, které zřejmě alespoň zčásti použil k vloupání v bodě 4) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu (doznaný hasák, který však měl podle své výpovědi vyhodit do kontejneru), nebylo individuálně, ale ani druhově ztotožněno s použitým nářadím k vloupání v bodech 1) až 3), 5) a 6), což je také významná okolnost, kterou je třeba hodnotit z hlediska, zda s ostatními ve věci provedenými a zhodnocenými důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru, a to přesto, že způsob chování obviněného po spáchání vloupání v bodě 4) svědčí o jeho značných zkušenostech a snaze „zamést“ po sobě stopy, které by mohly být použity proti němu.
Konečně pokud se týká té skutečnosti, že v případě bodů 2) a 5) měl být zaznamenán pohyb muže, který odpovídal popisu obviněného, k tomu Nejvyšší soud poznamenává následující. V případě dílčího aktu pod bodem 2) měl podle úředního záznamu na č. l. 137 spisu (který ovšem vůbec nebyl čten ani předložen k nahlédnutí v hlavním líčení nebo veřejném zasedání odvolacího soudu – viz č. l. 367 – 371, 384 – 394 a 432 – 433) soused P. Z., uvést, že za posledních cca 14 dní postával u sloupku u odbočky k penzionu U Doubků mladík světlé pleti ve věku kolem 25 – 27 let, vysoký cca 175 cm, štíhlé postavy, tmavé krátké vlasy, vždy oblečený v tričku a kraťasech (srov. č. l. 137 p. v. spisu). V případě dílčího aktu pod bodem 5) A. S. do úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. (pozn. tento úřední záznam také nebyl čten u hlavního líčení nebo veřejného zasedání – viz č. l. 367 – 371, 384 – 394 a 432 – 433) uvedla, že v poslední době, asi tak týden, dvakrát nebo třikrát viděla chlapa, který se na ní upřeně díval. Projížděl na kole ke keramice nebo zpět ke kostelu, byl ve věku asi 50 až 60 let, byl normální postavy, byl vyšší asi přes 170 cm, dál již neví. Ke kolu nebyla schopna také nic říct (srov. č. l. 256 spisu). V tomto směru Nejvyšší soud především upozorňuje na to, že odvolací soud vycházel z důkazů, které nebyly v souladu se zákonem provedeny v řízení před soudem, přičemž popisy údajných pachatelů se velmi rozcházejí (zejména v prvním případě mladíka ve věku kolem 25 – 27 let zřejmě nemohlo jít o obviněného). Navíc ani jeden ze svědků konkrétně žádným způsobem neidentifikoval obviněného jako osobu, kterou pozoroval, a proto Nejvyšší soud nemůže akceptovat závěr odvolacího soudu, že by tyto „důkazy“ mohly svědčit o vině dovolatele.
Ohledně odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie (srov. č. l. 172, 288 a 310 spisu), Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že byla zjištěna pouze skupinová, nikoliv individuální shoda (srov. č. l. 310 p. v. spisu), navíc z předloženého spisového materiálu dosud nevyplynulo, že by u obviněného byly zajištěny boty či rukavice odpovídající zkoumaným stopám. Proto závěr nalézacího soudu, že „ve vztahu k obviněnému“ byla zjištěna skupinová shoda zajištěných trasologických stop (str. 8 rozsudku nalézacího soudu) nemá zatím oporu v provedeném dokazování, neboť byla sice zjištěna skupinová shoda stop obuvi u dílčích útoků pod body 5) a 6), které ovšem obviněný popírá, ale tyto stopy podle dosud provedeného dokazování nebyly zatím ztotožněny s kontrolními stopami obuvi obviněného J. N. Proto ani tyto důkazy dostatečně, a to ani ve spojení s ostatními důkazy uvedenými v rozsudcích obou soudů nižších stupňů, nesvědčí o vině obviněného J. N. z hlediska judikatury uvedené shora vztahující se k dokazování pomocí nepřímých důkazů.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že důkaz pachovou identifikací, zvláště při uvedené závažné procesní vadě [neexistence protokolu o odběru pachové stopy, tedy nebylo zjištěno jakým způsobem došlo k odběru srovnávací pachové stopy obviněného u všech jednotlivých dílčích aktů pod body 1) – 6) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu], nemůže být v podstatě jediným a klíčovým důkazem, na jehož základě by soudy nižších stupňů mohly dospět k závěru o vině obviněného J. N., jestliže ani v souvislosti s ostatními odvolacím soudem předestřenými důkazy zejména u bodů 1) – 3), 5) a 6), v případě, že by se podařilo odstranit zmíněnou podstatnou procesní vadu, zatím zcela zřejmě netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů či v některých případech jen tvrzených skutkových okolností (např. místní souvislosti) v tom smyslu, aby byla bez důvodných pochybností prokázána vina obviněného J. N. z hlediska rozhodných skutkových okolností. Jestliže totiž nepřímé důkazy vedou sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, současně však nevylučující reálnou možnost, že pachatelem trestného činu mohla být i jiná osoba, nemohou být dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, publikovaný pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikované pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, publikovaný pod č. 116 ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na popsané okolnosti, které se týkají v podstatě všech shora uvedených důkazů a skutečností z nich vyplývajících, o které oba nižší soudy opřely svůj závěr o vině obviněného [s výjimkou jen bodu 4), kde ovšem byla shledána vada spočívající v chybějícím zadokumentování odběru srovnávací pachové stopy (pachové konzervy obviněného J. N.)], Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v této věci se jedná u dílčích aktů pod body 1) – 3), 5) a 6) o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, a to s přihlédnutím k vadnému hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a k porušení pravidla „in dubio pro reo“, které vyplývá ze základní zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.).
Dovolatel dále uplatnil námitku spočívající v tom, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nedostatečné, přičemž odvolací soud pochybil a porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, když se nijak nezabýval obranou uplatněnou obviněným v odvolání, ale ani důkazy, které obviněný navrhnul k této obraně. Podle jeho názoru odvolací soud důkazní návrhy obhajoby ve svém rozhodnutí nijak „neadresoval“, neuvedl, jestli je zamítl, a pokud ano, tak proč tak učinil. Odvolací soud rovněž nijak nereagoval na celou obranu dovolatele uplatněnou v odůvodnění odvolání, jíž dovolatel relevantním způsobem a přesvědčivě zpochybnil důkazy, na nichž prvostupňový soud vystavěl svůj rozsudek (důkazy trasologických stop, modus operandi, nezákonnost důkazu pachovou identifikací).
Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí ohledně tzv. opomenutých důkazů a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu k této námitce dovolatele podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). V posuzované věci obviněného J. N. však odvolací soud žádným způsobem nezdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení jím vyžadovaných dalších důkazů, a proto Nejvyšší soud shledal i tuto námitku obviněného důvodnou.
K tomuto závěru považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit, že zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Tyto argumenty je však třeba používat vždy s ohledem na konkrétní skutečnosti, které měly být tím kterým navrhovaným nebo i předloženým důkazem prokázány (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného J. N. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 188/2014, i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 3 T 18/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na tyto výroky dále Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Po zrušení obou uvedených rozhodnutí přikázal Nejvyšší soud nové projednání a rozhodnutí věci nalézacímu Okresnímu soudu v Břeclavi, neboť podstata pochybení spočívala právě v jeho postupu, zvláště když ani hodnocení provedených důkazů, s nímž se v podstatě odvolací soud v napadeném rozsudku ztotožnil, neodpovídalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V novém řízení Okresní soud v Břeclavi především doplní dokazování vyžádáním protokolu o odběru srovnávací pachové stopy (pachové konzervy obviněného J. N.), v odborných vyjádřeních z oboru metody pachové identifikace označené jako PVO:490/13 (J. N.,), kterým provede v hlavním líčení důkaz. Dále se bude ve smyslu shora uvedené judikatury o opomenutých důkazech zabývat všemi důkazními návrhy vznesenými obviněným a jeho obhájcem v průběhu trestního řízení, zejména uvedenými v odvolání obviněného ze dne 28. 4. 2014 (č. l. 415 – 420 spisu). Po doplnění řízení v naznačených směrech znovu zhodnotí provedené důkazy u každého jednotlivého dílčího útoku pod body 1) až 6) obžaloby (č. l. 345 – 347 spisu) ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž bude respektovat závěry vyplývající ze shora podrobně uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dále se vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a na základě ve věci provedených důkazů posoudí a vyhodnotí, zda se obviněný J. N. skutečně ve všech bodech podané obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi (č. l. 345 a násl. spisu) dopustil trestného jednání, pro něž byl v předchozím rozsudku nalézacího soudu odsouzen. V případě bodu 4) výroku o vině, v rámci něhož měl obviněný podle znění skutkové věty mj. odcizit číšnickou peněženku, která obsahovala mimo jiné platební kartu typ Master Card Air Bank, evidovanou na jméno poškozeného F. L., čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odstavec 1 tr. zákoníku, bude se nalézací soud též zabývat subjektivní stránkou tohoto přečinu, přičemž je povinen respektovat právní závěry Ústavního soudu, který opakovaně ve svých rozhodnutí uvedl, že na nepřímý úmysl spáchat trestný čin podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákoníku (dříve ustanovení §249b tr. zák.) nelze usuzovat toliko z odcizení peněženky, tašky či jiného obdobného zavazadla, jelikož je vzhledem ke stěžejním zásadám dokazování v trestním řízení nutné podpořit naplnění tohoto znaku trestného činu konkrétně zjištěnými skutečnostmi, z nichž bude možné takový pachatelův úmysl, ať už přímý či nepřímý, logicky dovozovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, vycházející ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, publikovaného pod č. 81 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Brně, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.