ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.978.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 978/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněného Š. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 61 To 45/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 14/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 1 T 14/2013, byl obviněný Š. V. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a k zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1. dne 23. prosince 2010 v 17:05 hod. na pobočce spol. Raiffeisenbank, a. s., P., v níž byl zaměstnán na pracovní pozici bankéř provozu, úmyslně odeslal ze své služební e-mailové adresy ........ soubor obsahující podpisový vzor k bankovnímu účtu ..... P. H., na e-mailovou adresu ......, která je registrována na osobu P. H., který byl v té době rovněž zaměstnán jako bankéř obchodu u společnosti Raiffeisenbank, a. s., na téže pobočce, čímž porušil čl. 9 pracovní smlouvy, kterou uzavřel se spol. Raiffeisenbank, a. s., dne 1. 12. 2008 v P. podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť podle uvedeného čl. 9 se zaměstnanec spol. Raiffeisenbank, a. s., zavazuje dodržovat bankovní tajemství a zachovávat mlčenlivost s ohledem na všechny obchodní záležitosti, jež se dotýkají zájmů zaměstnavatele a jeho klientů, rovněž porušil §301 písm. c), d) zákoníku práce, podle kterého jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, čímž také porušil výše uvedeným jednáním čl. IV. 2. písm. e) pracovního řádu č. A-08-018 spol. Raiffeisenbank, a. s., se kterým byl seznámen dne 1. 12. 2008, podle nějž je zaměstnanec povinen za trvání pracovního poměru dodržovat služební a bankovní tajemství a zachovávat mlčenlivost ve věcech obchodní strategie banky, o jednáních, informacích, materiálech a pracovních postupech, čímž porušil rovněž ustanovení §39 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, podle kterého jsou zaměstnanci banky povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech dotýkajících se zájmů banky a jejích klientů, přičemž povinnost zachovávat mlčenlivost trvá i po skončení pracovněprávního vztahu nebo jiného obdobného vztahu, přičemž dne 7. ledna 2011 se na pobočku Raiffeisenbank, a. s., P., dostavila dosud neznámá pachatelka, která vystupovala pod jménem V. H., která předala P. H. příkaz opatřený padělaným podpisem P. H. k úhradě částky ve výši 1.950.000,- Kč z účtu č. ....... poškozeného P. H. na účet č. ......, který si dne 16. 12. 2010 založila na téže uvedené pobočce pod smyšleným jménem V. H., přičemž k převodu 1.950.000,- Kč z účtu P. H. došlo dne 10. 2. 2011, následně dne 11. února 2011 v 17:30 hod. se dostavila dosud neznámá pachatelka na pobočku Raiffeisenbank, a. s., P., k obviněnému, který v rozporu se shora zavedenými povinnostmi a povinností, kterou převzal dne 1. 2. 2011 od spol. Raiffeisenbank, a. s., podpisem společného rozhodnutí M. K., ředitele divize sales management – branch network, a J. K., ředitele divize sales management – micro clients, úmyslně nezkontroloval její občanský průkaz řádným způsobem podle mu uložených povinností pod UV lampou a na základě jejího požadavku jí z účtu č. ..... vyplatil v hotovosti částku ve výši 1.930.000,- Kč, přičemž Raiffeisenbank, a. s., během dubna 2011 poškozenému P. H. v plné výši nahradila škodu, která mu vznikla,
2. dne 27. prosince 2010 obviněný úmyslně odeslal ze své služební e-mailové adresy ....... na e-mailovou adresu .........., která je registrována na osobu P. H. soubor obsahující podpisový vzor k bankovnímu účtu č. ....... poškozeného V. F., a dále dne 1. ledna 2011 obviněný odeslal ze své služební e-mailové adresy ....... na e-mailovou adresu ........ soubor obsahující podpisový vzor k bankovnímu účtu č. ...... poškozeného O. V., čímž porušil čl. 9 pracovní smlouvy, kterou uzavřel se spol. Raiffeisenbank, a. s., dne 1. 12. 2008 v P. podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť podle uvedeného čl. 9 se zaměstnanec spol. Raiffeisenbank, a. s., zavazuje dodržovat bankovní tajemství a zachovávat mlčenlivost s ohledem na všechny obchodní záležitosti, jež se dotýkají zájmů zaměstnavatele a jeho klientů, rovněž porušil §301 písm. c), d) zákoníku práce, podle kterého jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, čímž také porušil výše uvedeným jednáním čl. IV. 2. písm. e) pracovního řádu č. A-08-018 spol. Raiffeisenbank, a. s., se kterým byl seznámen dne 1. 12. 2008, podle něž je zaměstnanec povinen za trvání pracovního poměru dodržovat služební a bankovní tajemství a zachovávat mlčenlivost ve věcech obchodní strategie banky, o jednáních, informacích, materiálech a pracovních postupech, čímž porušil rovněž ustanovení §39 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, podle kterého jsou zaměstnanci banky povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech dotýkajících se zájmů banky a jejích klientů, přičemž povinnost zachovávat mlčenlivost trvá i po skončení pracovněprávního vztahu nebo jiného obdobného vztahu, přičemž dne 7. ledna 2011 vhodil dosud neznámý pachatel do sběrného boxu na pobočce Raiffeisenbank, a. s., v P., příkaz k úhradě opatřený padělaným podpisem O. V. k úhradě částky 161.000,- Kč z účtu č. ...... O. V., na účet č. .... V. F., kdy téhož dne 7. ledna 2011 odešla uvedená platba z účtu O. V. bez jeho vědomí a souhlasu na účet V. F. a téhož dne 7. ledna 2011 vhodil dosud neznámý pachatel do sběrného boxu na pobočce Raiffeisenbank, a. s., P., příkaz k úhradě částky 160.000,- Kč z účtu č. ..... V. F.a na účet č. .... L. H., opatřený padělaným podpisem V. F., kdy následně dne 10. ledna 2011 odešla uvedená platba z účtu V. F. bez jeho vědomí a souhlasu na účet L. H., který během ledna 2011 postupně vybral částku 140.000,- Kč, kterou předal dne 12. 1. 2012 J. M., a částku 20.000,- Kč si ponechal na svém účtu a použil ji pro svou potřebu, přičemž Raiffeisenbank, a. s., během druhého pololetí roku 2011 poškozenému O. V. v plné výši nahradila způsobenou škodu,
čímž shora uvedeným obviněný opatřil dosud neznámému pachateli či pachatelům podpisové vzory klientů banky P. H., O. V. a V. F., čímž umožnil spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, čímž obviněný způsobil společnosti Raiffeisenbank, a. s., P., škodu v celkové výši 2.111.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný Š. V. odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1, §82, odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku za současně stanovené přiměřené povinnosti obviněného podle sil a možnosti uhradit škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, odkázána na řízení občanskoprávní.
Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a obviněného Š. V., rozhodl rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 61 To 45/2014, tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž se obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ukládá peněžitý trest. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl peněžitý trest uložen ve 200 denních sazbách, když jedna denní sazba činí 1.000,- Kč, tj. celkem 200.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanové lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 1 T 14/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 61 To 45/2014, podal obviněný Š. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Stupka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel namítal, že soudy prvního i druhé stupně nesprávně posoudily jednání (skutky) obviněného, když zaměřily své dokazování výhradně k prokázání jeho viny, aniž by vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině, případně zda údajně spáchaný skutek je v níže naznačených souvislostech vůbec zločinem nebo přečinem. Oba soudy se náležitě nevypořádaly s obhajobou obviněného, která ho zprošťovala viny. Obviněný považuje za zásadní tu skutečnost, že v řízení se podařilo pouze prokázat, že tři předmětné emaily byly odeslány z jeho pracovní adresy, ale již nebylo prokázáno, že by byly do této schránky také doručeny. Navíc svědek P. H. při své výpovědi jakékoliv doručení emailů z pracovní adresy obviněného vyloučil a kategoricky vyloučil i možnost, že by měl kdokoliv jiný přístup do jeho emailové schránky na adrese ...... . Stejné je to i u tvrzené povinnosti zkontrolovat občanský průkaz osoby, které jsou vypláceny peníze v hotovosti. Z vnitřních předpisů poškozené vyplývá povinnost zkontrolovat občansky průkaz u osoby vybírající hotovost pod UV lampou, jen pro případ, že by měl pokladník důvodné pochybnosti o pravosti dokladu totožnosti, což ovšem v předmětném případě nenastalo, když obviněný žádné podezření nepojal. V rámci výplaty finančních prostředků neměl ani za povinnost zkontrolovat průkaz totožnosti v databázi odcizených nebo neplatných průkazu totožnosti. Tuto povinnost ukládají vnitřní předpisy osobě, která s dotčenou osobou zakládala účet, tedy svědku P. H. Je nepochybné, že důkazní situace, při níž v trestním řízení má proti obžalovanému pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávajícího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě i riziko možných chyb a omylů. Pokud tedy v řízení taková situace nastane, musí být ze strany orgánů činných v trestním řízení věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného, v našem případě nepřímého, usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. V předmětném případě orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na povinnost vyvinout patřičné úsilí, aby tento jediný nepřímý usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť i třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací, podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí s tím byl srozuměn podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení obsažené v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, že podpisové vzory k účtům P. H., O. V. a V. F. zaslal odsouzený na soukromou emailovou adresu svědka P. H., ke které mohly mít přístup i jiné osoby a obviněný tak musel být srozuměn s tím, že dojde k jejich zneužití a spáchání trestné činnosti, nemůže obstát a bez dalšího zdůvodnění tohoto závěru se svou povahou blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. ÚS 37/2003). Emailová schránka je ryze soukromou záležitostí každého jedince, kdy není běžné, aby se majitel emailové schránky, kterou navíc používá jako svoji jedinou soukromou adresu, dělil o přístup k ní s jinými osobami. Obviněný tak nemohl z podstaty věci být srozuměn s tím, že do emailové schránky svědka H. má přístup jiná nebo jiné osoby. Obviněný se tak ani teoreticky nemohl dopustit pomoci k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a k zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, když mohl být tak maximálně srozuměn s tím, že s podpisovými vzory poškozených se seznámí spolupracovník P. H., který se na ně ovšem mohl podívat kdykoliv sám. Navíc měl stejné smluvně a zákonem dané povinnosti jako obviněný. Obviněný v této souvislosti podotknul, že v řízení před orgány činnými v trestním řízení se neprokázalo, že by inkriminované podpisové vzory skutečně byly do emailové schránky svědka H. doručeny. Neprokázalo se také, že by podpisové vzory údajně zaslané obviněným měly být skutečnými pachateli použity k padělání převodního příkazu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 61 To 45/2014, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 1 T 14/2013, a věc vrátil podle ustanovení §265 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Š. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obviněného Š. V. ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat jen v případě, je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný Š. V. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř., tedy důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, potažmo rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k námitkám uplatněným dovolatelem.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný Š. V. uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy oběma soudy nižších stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 10 a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Městský soud v Praze. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečných podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska práva procesního, a již vůbec ne k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě přezkoumal již odvolací soud. Dovolací soud je zásadně, nejde-li o extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, potažmo rozhodnutích, vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že celá událost se jinak, než jak je popsána v žalobním návrhu, a to za aktivní participace obviněného, jeho jednání, jak je podrobněji shora popsáno, stát nemohla. Z celé věci je předně jednoznačně patrný celkový kontext a vzájemné provázání prokázaného jednání obviněného s jednáními případného dalšího pachatele či pachatelů, kdy nelze přehlédnout, že z uvedených důkazů jednoznačně plyne – byť v daném stadiu řízení jakási ne blíže určená – participace především P. H., který jednal s údajnou klientkou H. při zakládání účtu, posléze od ní převzal převodní příkaz, přičemž při zapisování osobních údajů z již od počátku neplatného občanského průkazu (o čemž se jednoznačně měl přesvědčit podle výpovědí zejména svědků J. D. i Ing. T. D., pakliže to neučinil, nelze to pokládat za prosté opomenutí) dokonce poznamenal v obou případech vůči sobě tyto údaje odchylně a s ohledem na podstatu tohoto zápisu to jistě nelze pokládat za náhodu (záměna obou číslovek v čísle orientačním v adrese je prakticky náhodou vyloučena). Rovněž tak nelze pokládat za náhodu, že obviněný Š. V., jak vyplynulo konkrétně pak z výpovědi svědka Ing. T. D., nahlížel na účet klienta H., na jeho podpisový vzor v krátkém časovém období opakovaně – šestkrát, přitom celkem sedmkrát – jednou rok dříve, a na podpisový vzor klienta V. v krátkém sledu dvakrát. Takový stav nelze vysvětlit jak náhodou, tak ani zneužitím počítače obviněného dalším neznámým pachatelem, neb nelze zdravým rozumem přijmout takovouto nahodilost jednoznačně vyvěrající v jednání spadající v zřetězení shora uvedených událostí v konečném důsledku vedoucích k odlivu prostředků z účtů klientů H. i V.; nelze rozumně přijmout závěr, že by k zneužití počítače obviněného došlo další osobou takto soustředěně a opakovaně, byť by obviněný byl i výjimečně nepozorný a nechal počítač spuštěný se svými přístupovými oprávněními, jak je to již shora uvedeno, kdy opět z již shora uvedeného – výpovědí svědků z řad pracovníků pobočky (především M. K., J. T., ale i vedoucí J. D. a koneckonců i sám P. H., jehož výpověď je však třeba hodnotit obezřetně, minimálně zdrženlivě pro jeho evidentní participaci na celé události) uvedli, že zneužití kolegova počítače prakticky nepadá v úvahu, výjimečně se to mohlo přihodit například při jeho odchodu na WC; nelze však zdravým rozumem předpokládat, že by se tak při uvedené výjimečnosti stalo opakovaně v řadě případů ve vztahu ke stejnému klientovi, respektive klientům. Vše pak vyvrcholilo tím, že obviněný jako pokladník vyplatil hotovost údajné klientce H., ač již na první pohled mu muselo být zřejmé, že jde o podezřelý výběr – byť jak svědek Ing. T. D. uvedl, žádný předpis banky pravděpodobně neukládá zkoumat vizáž klienta – tak na druhou stranu alespoň opět zdravým rozumem mu muselo být zřejmé, že výběr vysoké hotovosti na hranici částky dva miliony korun v únoru pozdě večer (kdy koneckonců vedoucí pobočky svědkyně J. D. již v pobočce nebyla, neb všichni její zaměstnanci předem věděli, že ten den má výjimečně odpoledne dovolenou), kdy se výběrce hotovosti dostaví na pobočku v evidentním maskování s tmavými brýlemi (opět je třeba zdůraznit, že byl večer a měsíc únor!), případně s parukou, a obviněný hotovost vyplatí, ač výběr byl na pokladnu avizován neznámou cestou, jak rovněž vypověděl svědek Ing. T. D. a právě tento jediný výběr byl dokonce pak výrazně přeškrtán a následně neznámou osobou znečitelněn – což lze hodnotit podpůrně rovněž jako krajně podezřelé indicie – předně však se obviněný při výběru nepřesvědčil spolehlivě o identitě výběrce a údajně ověřil, jak sám tvrdí, že na tom nebylo nic závadného, totožnost výběrce(kyně) vysoké hotovosti podle občanského průkazu již dávno zapsaného v evidenci neplatných průkazů. Takovéto zřetězení událostí, ba skrze jejích navazující souslednost jednoznačně v důsledku směřující k úspěšnému uskutečnění shora blíže popsaného jednání, jak je již opakovaně uvedeno, nelze pokládat za náhodu, nýbrž jediným přiléhavým a přirozeně spolehlivým vysvětlením je, že obviněný jednal, jak bylo žalováno a jak je uvedeno v rozsudečném výroku. Takovéto shora blíže uvedené jednání obviněného spočívající v tom, že shora podrobně popsaným způsobem jednal navzdory jak ustanovením normativních (právních) předpisů, tak i navzdory citovaným předpisům interním, kdy jeho povinnosti chovat se ke svěřeným hodnotám, správě prostředků, které banka od klientů převzala s péčí dobrého hospodáře, jednoznačně takové povinnosti porušuje a přímo vedlo k následku, který ve smyslu platné právní úpravy naplňuje znaky značné škody. Dále pak – a to zejména – jednání obviněného spočívající v tom, že uvedeným způsobem participoval na jednání další osoby, která jako pachatel padělala převodní příkazy klientů H. a V., které pak byly využity předložením v bance k vyvedení prostředků z účtu těchto klientů a jejich vyplacení dalšímu neznámému pachateli, popřípadě převedení na účet další osoby, a následný výběr, naplňuje znaky účastenství na tom, že uvedený dosud neznámý pachatel se obohatil tím, že uvedenými manipulacemi oklamal další subjekty, osoby participující na těchto operacích v tom smyslu, že spoléhaly, že jde o řádný postup, jak shora uvedeno, a tím opět došlo v přímé souvislosti ke způsobení v uvedeném smyslu značné škody, a k tomu si dosud neznámý pachatel opatřil coby platební prostředek ve shora uvedených dvou případech převodní příkaz signifikovaný předně padělaným podpisem oprávněného klienta banky, což naplňuje po stránce subjektivní i objektivní znaky shora uvedených zločinů podle §209 odst. 1, 4 písm. d), §234 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný přitom jednoznačně podle okolností případu, jak je to shora již blíže pojednáno, musel jednat v přímém úmyslu ve vztahu ke všem shora uvedeným trestným činům – tedy jak přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tak i ve vztahu ke svému účastenství na uvedených zločinech, které spočívá v pomoci formou opatření prostředků, umožnění a usnadnění pachateli, aby je shora uvedeným způsobem použil ke spáchání trestné činnosti, uvedených zločinů (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v návaznosti na závěry nalézacího soudu uvedl, že bez jakýchkoliv pochybností bylo prokázáno, že bylo povinností obviněného jako zaměstnance Raiffeisenbank, a. s., dodržovat povinnosti vyplývající z předpisů uvedených ve výroku napadeného rozsudku a v inkriminované době bylo též jeho povinností zkontrolovat občanský průkaz pod UV lampou, především vzhledem k výši vyplácené částky. Kdyby toto učinil, zjistil by, že se jedná o padělaný občanský průkaz a k výplatě částky 1.950.000,- Kč by dojít nemohlo. V žádném případě obviněného nemůže vyvinit, že se tak nepostupovalo, neboť věděl, že mu toto nařízení zaměstnavatele ukládá. Sám ve své obhajobě připustil, že toto nerespektoval. Důvody, proč tak nepostupoval, jsou naprosto irelevantní, spekulativního charakteru a v žádném případě nemůžou obstát s ohledem na výši částky, která v inkriminované době byla obviněným vyplácena. Z výpovědi svědkyně J. D., vedoucí předmětné pobočky, jednoznačně vyplynulo, že se nejednalo o běžnou záležitost, takovýto výběr měl být dokonce zanesen do vnitřní aplikace v počítači jako ohlášený výběr, avšak byl pouze uveden v kalendáři na pokladně, což byl jinak běžný postup u všech běžných výběrů, nikoli však takovéhoto. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukazuje na součinnost jednání dalších zaměstnanců předmětné banky, především svědka P. H., s čímž se odvolací soud plně ztotožnil a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž nelze přehlédnout, že jak obviněný, tak svědek P. H. byli nejen spolupracovníky v předmětné bance, ale kamarádili se i mimo pracoviště a bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že ze služební e-mailové adresy obviněného byl zaslán soubor obsahující podpisové vzory k předmětným bankovním účtům P. H., O. V. a V. F. na soukromou e-mailovou adresu ......., která je registrována na osobu P. H. a pouze za součinnosti tohoto svědka, tak jak na ni poukazuje i nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, mohlo dojít k žalovanému jednání obviněného Š. V. Rovněž bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že z jeho služebního počítače bylo opakovaně nahlíženo na účet poškozených osob, přitom k tomu neměl žádný důvod, jeho obhajoba v tomto směru naprosto nemůže obstát, jednalo se o tzv. „mrtvé účty“, nebyl žádný důvod, aby na ně opakovaně nahlížel. Spoluzaměstnanci obviněného vyloučili, že by tak činili oni a nepotvrdila to ve své výpovědi ani svědkyně J. D., která pouze připustila, že ve výjimečných případech se stávalo, že zaměstnanec nechal svůj počítač zapnutý se svým přihlášením a opustil pracovní místo, např. na toaletu, avšak nikdo z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by někdo z kolegů odešel od svého počítače a pracoval na takto dočasně zapnutém a opuštěném počítači jiného zaměstnance, popř. přímo obviněného. Toto je pouze zcela nedůvodná, spekulativní obhajoba obviněného. Rovněž nebyla shledána důvodnou jeho námitka, že svědek P. H. byl také zaměstnancem poškozené banky a měl tedy stejnou povinnost dodržovat veškeré pracovněprávní předpisy a pracovní směrnice jako obviněný, a proto samotným přeposláním podpisových vzorů nemohl naplnit skutkovou podstatu žalovaných zločinů a přečinu. Předmětné soubory, obsahující podpisový vzor k předmětným účtům poškozených, byly totiž přeposlány ze služební emailové adresy obviněného na soukromou emailovou adresu svědka P. H., ke které mohly mít přístup i jiné osoby a obviněný byl proto srozuměn s tím, že dojde k jejich zneužití a spáchání tak předmětné trestné činnosti, neboť svědek P. H. jako spolupracovník obviněného se mohl na předmětné podpisové vzory podívat kdykoliv sám v pracovní době (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud má s ohledem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (jen stručně předestřená) za to, že se oba soudy dostatečně vypořádaly s námitkami obviněného Š. V. Proto v případě jím podaného dovolání, které je v podstatě opakováním již uplatněných námitek v řízení před nalézacím soudem a poté v odvolacím řízení, postačí v zásadě již jen odkázat na odůvodnění a argumenty, které uvedly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí a jimiž se vypořádaly v podstatě se všemi námitkami uplatněnými dovolatelem. Nejvyšší soud proto nad rámec již uvedeného jen poukazuje na to, že podle výpovědi znalce Ing. Michaela Trezzi emaily s podpisovými vzory jsou autentické, byly odeslány v období uvedeném v obžalobě z pracovního počítače obviněného, pouze s tím, že email, který měl být odeslán 1. 1. 2011, byl ve skutečnosti odeslán 31. 12. 2010, přičemž již na počátku podání posudku poukazoval na posun časového pásma v nastavení počítače v Raiffeisenbank. Nic bližšího nelze přesněji zjistit, avšak potvrdil, že přihlášení na počítači vyžadovalo použití čipové karty a hesla. Nelze na druhou stranu s jistotou určit, zdali odesílatelem emailu byl obviněný, případně jiná osoba. Znalec dodal i to, že nelze prakticky ověřit, zdali inkriminované emaily byly doručeny P. H., resp. zdali si je vyzvedl a přečetl, maximálně lze uvažovat, že je dohledatelné, že byly doručeny na poskytovatele připojení „seznam.cz “ (srov. č. l. 299 – 300 spisu ve spojení s č. l. 278 – 297 a č. l. 321 spisu). Dále Nejvyšší soud dodává, že zjištění učiněná soudy nižších stupňů mají svůj pevný základ v předloženém spisovém materiálu, z něhož se dále podává, že podle výpovědi svědka Ing. T. Dv. obviněný opakovaně nahlížel na podpisové vzory pana H. a minimálně jednou i na pana V., P. H. nahlížel rovněž. Při ověřování důvodů jim nedali žádné vysvětlení (srov. č. l. 255 spisu). Svědek J. T. vyloučil, že by někdo mohl manipulovat s cizím počítačem (srov. č. l. 257 spisu), což ostatně potvrdila i svědkyně M. K. (srov. č. l. 258 spisu). Svědkyně J. D. potom potvrdila, že velice hlídala pracovní morálku zaměstnanců Raiffaisenbank, a. s., v souvislosti s praxí v používání identifikačních instrumentů pro přístup do pracovních počítačů (srov. zejména č. l. 314 spisu). Kromě toho jsou ve spise k dispozici kamerové záběry, resp. fotografie z pracoviště obviněného, kde je zachycena údajná paní H., která má na obličeji v únoru, tedy v zimě a uvnitř pobočky velké černé brýle a možná i paruku (srov. č. l. 183 a násl. spisu), čemuž obviněný záměrně nevěnoval pozornost a naopak se přitom dopustil porušení shora uvedených povinností. Zváží-li se tyto důkazy ve spojení s důkazy dalšími na které již v podstatě vyčerpávajícím způsobem poukázaly oba soudy nižších stupňů, přičemž tyto důkazy zejména nalézací soud zhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich souhrnu a vysvětlil podle pravidel logiky jejich zcela zřejmé souvislosti a návaznosti, přičemž toto hodnocení přezkoumal a v potřebném rozsahu ještě doplnil odvolací soud, pak je třeba uzavřít, že oba soudy měly k dispozici dostatek důkazů (byť se jednalo převážně o důkazy nepřímé, šlo v daném případě o jejich uzavřený řetězec, který oba soudy nižších stupňů logicky vysvětlily), aby mohly učinit své závěry ohledně skutkového průběhu spáchání obou dílčích útoků a na to navazující závěry o vině obviněného Š. V. v rozsahu shora uvedeném. Z těchto důvodů odpovídá hodnocení provedených důkazů ustálené judikatuře o hodnocení nepřímých důkazů, podle níž nepřímé důkazy musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů , které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1968-IV. a R 38/1970-I. Sb. rozh. tr. a dále i nález ze dne 3. srpna 2000 sp. zn. II. ÚS 418/99, uveřejněn pod č. 116, ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněn pod č. 103, ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, uveřejněn pod č. 2, ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud proto ve shodě s názorem obou soudů nižších stupňů učinil závěr, že náležitě zhodnocené důkazy vylučují reálnou možnost, že pachatelem shora uvedených trestných činů v rozsahu popsaném ve skutku v rozsudku nalézacího soudu by mohla být jiná osoba než obviněný Š. V., byť je samozřejmě vysoce pravděpodobné, ba jisté, že se na jeho trestné činnosti jako pachatelé či spolupachatelé anebo účastníci podílely i další osoby, o kterých se také odpovídajícím způsobem vyjadřují oba soudy v napadených rozhodnutích.
Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obviněného přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu, je třeba již jen uzavřít, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 61 To 45/2014, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 1 T 14/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který k odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu doplnil uložením peněžitého trestu obviněnému a naproti tomu odvolání obviněného Š. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.