ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1291.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1291/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 215/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 245/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 T 245/2013, byl obviněný Ing. J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 7. 2013 kolem 01.20 hodin se dostavil na služebnu Městské policie Mikulov, Náměstí č. 1, kde se vulgárním způsobem, viditelně pod vlivem alkoholu, dožadoval přítomnosti zástupců Města Mikulova a velitele Městské policie Mikulov J. H. , přičemž současně vulgárními slovy uvedenými ve spisovém materiálu opakovaně urážel přítomné strážníky Městské policie, a to Bc. M. Š. , a Ing. F. S. , kterými byl vyzýván, aby se uklidnil, dále opakovaně velkou silou bouchal pěstí do přijímacího okýnka služebny, což rovněž doprovázel vulgarismy, následně v době kolem 01:40 hodin otevřel skříň od hydrantu, z tohoto odmotal hadici, kterou omotal kolem zábradlí, které je poblíž hydrantu, přičemž hadici silně utáhnul, sňal ze zdi práškový hasící přístroj ABC o hmotnosti 6 kg, vypnul elektrické jističe, čímž odpojil elektřinu v části budovy a v době, kdy se nacházel u kovové mříže v mezipatře, která vede ke kanceláři velitele, J. H. vystoupil ze své kanceláře, přistoupil k této mříži, a to v době, kdy obžalovaný v ruce držel hasící přístroj připravený jej použít, obžalovaného vyzýval jménem zákona, aby hasící přístroj položil, tento uvedené výzvy neuposlechl a když J. H. chtěl mříž otevřít, obžalovaný hasící přístroj spustil a stříkal s ním na J. H. , přičemž zezadu k obžalovanému přistoupil Ing. F. S. ve snaze vzít mu hasící přístroj, což se mu však nepodařilo, následně J. H. otevřel mříž, přičemž obžalovaný stříkal hasícím přístrojem kolem sebe, a to jak na J. H. , tak i na Ing. F. S. , načež se oba poškození snažili zmocnit se hasícího přístroje a zabránit obžalovanému v dalším protiprávním jednání, obžalovaný hasícím přístrojem udeřil do hrudníku Ing. F. S. takovou silou, že tento v důsledku toho upadl, načež J. H. obžalovanému hasící přístroj z ruky vytrhl a odhodil jej do chodby, přitom obžalovaný J. H. chytil za tričko, které mu roztrhl a upadl na Ing. F. S. , kdy následně byl z tohoto J. H. stržen a zpacifikován, přičemž v důsledku fyzického napadení utrpěl Ing. F. S. kombinovanou zlomeninu dolního konce holenní kosti vlevo - zlomeninu zadní hrany holenní kosti, zlomeninu hrotu vnitřního kotníku a zlomeninu zadního okraje lýtkové kosti v oblasti dolní části těla lýtkové kosti, kdy se jedná o vážnou poruchu zdraví s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů a dále způsobil poškozenému Město Mikulov, IČ: 00283347 poškozením služebního trička J. H. a služebních kalhot Ing. F. S. , poškozením hasicího přístroje a zařízení chodby Městského úřadu Mikulov škodu ve výši 2.957,72 Kč, přičemž důvodem agresivního a vulgárního jednání byly delikty, které strážníci Městské policie Mikulov řešili v minulosti, v nichž vystupuje osoba obžalovaného, ať už v procesním postavení podezřelého nebo poškozeného“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §325 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Ing. F. S. částku 1.518 Kč, Městu Mikulov částku 2.958 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Brno částku 15.537 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 215/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podle jeho názoru soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, zjištěné skutkové okolnosti tedy neměly být pod ustanovení §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku podřazeny. Měl za to, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Zásadní pochybení soudů spatřoval v extrémním nesouladu skutkových zjištění obou soudů s provedenými důkazy a také v pominutí jeho obhajoby, aniž by bylo v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně uvedeno, z jakých důvodů bylo takto postupováno. V návaznosti na to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyjádřil přesvědčení, že je Nejvyšší soud v jeho případě oprávněn zasáhnout v dovolacím řízení i do skutkových zjištění obecných soudů. Pokračoval, že rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu bylo v jeho trestní věci nepochybně porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodně pochybnosti a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Pochybení obou soudů shledal rovněž v neprovedení navrhovaných důkazů, které měly svědčit v jeho prospěch (výslechy policistů, provedení rekonstrukce činu a znalecký posudek z oboru forenzní mechanoskopie), jedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. předeslal, že se v přípravném řízení ve smyslu ustanovení §36b odst. 1, 2 tr. ř. vzdal obhájce. Konkrétně uvedl, že se při svém výslechu dne 13. 7. 2013 po sdělení obvinění řádně vzdal soudem ustanovené obhájkyně Mgr. Celnarové. Policejní orgán jeho řádné vzdání se obhájce nezapsal do protokolu o jeho výslechu s vysvětlením, že se nemůže obhájce vzdát, poněvadž se jedná o případ nutné obhajoby, čímž došlo k porušení ustanovení §36b odst. 1 tr. ř. Obviněný tuto skutečnost opětovně a písemně stvrdil dne 15. 10. 2013 ve vazební věznici v Břeclavi do protokolu o záznamu o prostudování spisu, kde popsal tvrzené skutečnosti, pouze odmítl protokol podepsat. Policejní orgán se snažil zhojit situaci tím způsobem, že ještě téhož dne, tedy 15. 10. 2013, se ustanovená obhájkyně Mgr. Celnarová, seznámila se spisovým materiálem na pracovišti policejního orgánu v Břeclavi a následně Okresní soud v Hodoníně svým opatřením ze dne 16. 10. 2013 zrušil ustanovení obhájkyně Mgr. Celnarové a ustanovil téhož dne novým obhájcem JUDr. Dobišara. Obviněný pak uvedl, že se chtěl seznámit se spisovým materiálem za osobní přítomnosti nově ustanoveného obhájce, kdy již v době svého výslechu dne 13. 7. 2013 se řádným způsobem vzdal původní obhájkyně Mgr. Celnarové, avšak nový obhájce mu byl ustanoven až dne 16. 10. 2013, což je v rozporu s ustanovením §36b odst. 3 tr. ř., a navíc mu nebylo následně umožněno se seznámit se spisovým materiálem za účasti nově ustanoveného obhájce.
V neprovedení shora uvedených důkazů a zkrácení jeho práva v přípravném řízení, a to konkrétně práva seznámit se se spisovým materiálem, obviněný shledal porušení práva na spravedlivý proces.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dále namítl, že zavinění těžšího následku (zranění poškozeného Ing. F. S. ), není ničím prokázáno a soudy obou stupňů vychází z toho, že pokud samotný útok měl, ať již z jakýchkoli důvodů, za následek zranění úřední osoby, odpovídá za tento těžší následek obviněný vždy. Dovodil, že soud prvního stupně připustil, že důvodem zranění strážníka S. byl jeho (obviněného) pád na jmenovaného v průběhu potyčky se strážníkem H. , a je tedy za této situace otázkou, zda tento pád zavinil alespoň z nedbalosti nevědomé, nebo zda k tomuto pádu došlo, aniž by jej mohl svou vůlí jakkoliv ovlivnit. V této souvislosti popsal svoji verzi skutkového děje, podle níž strážník J. H. uklouzl na podlaze místnosti, padl na něho (obviněného) a oba plnou vahou svých těl padli na strážníka Ing. F. S. , který v důsledku tohoto spontánního pádu utrpěl předmětnou zlomeninu. Tento skutkový děj vznikl však naprosto nahodile. Obviněný rovněž připomněl svoji dosavadní argumentaci, že vylučuje úder hasicím přístrojem do těla strážníka Ing. F. S. Doplnil, že znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová uvedla, že nelze vyloučit, že ke zranění jmenovaného poškozeného došlo v jiný okamžik než při vlastním konfliktu mezi ním a strážníky městské policie. V návaznosti na to podotkl, zda, pokud zde byly možné dvě verze zranění jmenovaného poškozeného, je otázkou právního posouzení, neměl soud vycházet z verze, která je pravděpodobnější a pro něho příznivější. Dodal, že v odůvodnění rozsudků obou stupňů absentují argumenty o tom, že by jakkoli zavinil ono „upadnutí na strážníka“ a mechanismus zranění strážníka postrádá jakékoli prvky nedbalosti ve smyslu „nedbání potřebné míry opatrnosti“. Za potřebné označil zaujetí právního stanoviska k tomu, zda pouhé postříkání úřední osoby tekutinou z hasicího přístroje je již útokem na úřední osobu „se zbraní“.
Z rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, č. j. 7 To 215/2014-664, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 4. 2014, č. j. 3 T 245/2013- 623, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal se svým závazným právním názorem Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu ustanovení §265r odst. 1, 3 tr. ř. požádal o projednání věci ve veřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že právo na obhajobu obviněného nebylo porušeno, neboť, ačkoliv se obviněný vzdal ustanoveného obhájce, obhajoba mu byla stále k dispozici, pouze formálně nebylo na jeho vzdání se práva na nutnou obhajobu reagováno již dne 13. 7. 2013, ale až dne 16. 10. 2013. Dále uvedla [k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Podotkla, že soudy obou stupňů náležitě hodnotily provedené důkazy, jejich závěry jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutek byl správně právně kvalifikován. Dále uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Ve skutečnosti tak uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 215/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují, byť obviněný formálně deklaroval, že podle jeho názoru soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž de facto soudům vytýká v první řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (velitel Městské policie J. H. uklouzl na podlaze místnosti, padl na obviněného a oba plnou vahou svých těl padli na strážníka Ing. F. S. , který v důsledku tohoto spontánního pádu dvou těl na jeho tělo utrpěl předmětnou zlomeninu; tento skutkový děj vznikl naprosto nahodile, aniž by měl obviněný možnost jej jakkoli ovlivnit; strážníka Ing. F. S. obviněný neudeřil hasicím přístrojem), případně skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů dezintepretuje [viz např. tvrzení, že soud prvního stupně připouští, že důvodem zranění strážníka Ing. F. S. bylo upadnutí obviněného na něho v průběhu potyčky se strážníkem J. H. , což je ve skutečnosti ve zjevném rozporu s tím, co soudy nižších stupňů zjistily – již soud prvního stupně na základě znaleckého posudku znalkyně MUDr. Svatavy Duchanové shledal, že je vyloučena možnost, že by k tomuto zranění mohlo dojít až v okamžiku, kdy poškozený ležel na zemi a obžalovaný na něj dopadl, a tento závěr potvrdil jako správný odvolací soud, který také výslovně uvedl, že neobstála obhajoba obviněného, že ke zranění strážníka došlo poté, co jej velitel J. H. na strážníka Ing. F. S. srazil (pouze na okraj lze poznamenat, že odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností dovodil i ve vztahu k těžšímu následku úmyslné zavinění obviněného)]. Až následně, na základě těchto skutkových (procesních) argumentů (sekundárně) vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení (vyvozuje z nich především absenci zavinění k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného Ing. F. S. ). Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum lze konstatovat, že námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a vytýká nedostatečný rozsah soudy provedeného dokazování.
K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Je skutečností, že soud prvního stupně, který neprovedl obhajobou navržené důkazy, ve svém rozhodnutí explicitně nevyložil jejich nadbytečnost. Z obsahu tohoto rozhodnutí ovšem zřetelně vyplývá skutečnost, že dotyčný soud považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, z čehož lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. Byť zde tedy výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k neprovedení navrženého důkazu, v čemž je možno spatřovat určité pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv obviněného. Nad to je možno uvést, že odvolací soud, který předmětné pochybení identifikoval, zmínil, že soud prvního stupně, jak plyne ze zvukového záznamu hlavního líčení, se důkazními návrhy zabýval a jejich zamítnutí v průběhu hlavního líčení zdůvodnil. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).
Zejména je však namístě konstatovat, že odvolací soud, který rovněž důkazním návrhům obhajoby nevyhověl, napravil zmíněný nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně a ve svém usnesení dostatečně vyložil důvody nadbytečnosti takových (navržených) důkazů. Nejedná se proto o důkazy opomenuté, resp. neúplně provedené dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá.
Lze přitom odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „ I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“
Ve věci nelze ani shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad tento rámec lze konstatovat, že podle §118 tr. zákoníku je trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obžalovaný v ruce držel hasicí přístroj připravený jej použít. Již v této fázi lze hovořit o tom, že obviněný měl zbraň, za niž je nutno hasicí přístroj považovat, u sebe za účelem jejího užití k útoku. Dále podle těchto skutkových zjištění obviněný tímto hasicím přístrojem stříkal na J. H. i na Ing. F. S. a posléze jím udeřil do hrudníku Ing. F. S. takovou silou, že tento v důsledku toho upadl. V této navazující fázi skutku již tedy hasicí přístroj přímo užil k útoku. Za tohoto skutkového stavu nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obviněný spáchal čin se zbraní ve smyslu citovaného zákonného ustanovení a že naplnil (i po subjektivní stránce – ve formě úmyslného zavinění) rovněž kvalifikační znak vymezený v ustanovení §325 odst. odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pouze na okraj je možno dodat, že i použití hasicího přístroje k „pouhému“ stříkání na jiného naplňuje znak spáchání trestného činu se zbraní. Nemůže být totiž pochyb o tom, že i tímto způsobem je možno učinit útok proti tělu důraznějším, neboť jeho užití snižuje schopnost napadeného, popř. vede již přímo k jeho neschopnosti, reagovat na útok pachatele, bránit se (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/1979 Sb. rozh. tr. a Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1303).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Z tohoto vymezení předmětného dovolacího důvodu a ostatně i z logiky věci plyne, že právně relevantními nejsou námitky, jimiž se orgánům činným v trestním řízení vytýká nerespektování ustanovení §36b odst. 1, 2 tr. ř. [ je-li dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 nebo §36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby podle §36 odst. 4 písm. a) tr. ř. Vzdání se obhájce podle odstavce 1 může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. ]. Toto ustanovení totiž upravuje určité případy, v nichž je obviněnému umožněno přes formální existenci důvodů nutné obhajoby, aby se hájil sám, tedy aby obhájce vůbec neměl. Pouze na okraj lze poznamenat, že prohlášení obviněného při výslechu dne 13. 7. 2013 bylo spíše vyjádřením nesouhlasu s tím, že by jej měla zastupovat jako obhájkyně právě Mgr. Celnarová.
K další části argumentace vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu (zkrácení práva obviněného seznámit se spisovým materiálem za osobní přítomnosti nově ustanoveného obhájce) pak je namístě uvést následující skutečnosti. Obviněný v době, kdy mu byla dána možnost prostudovat spis, fakticky měl obhájce - Mgr. Celnarovou. Skutečností ovšem je, že obviněný dne 15. 10. 2013, kdy byla jemu a jmenované obhájkyni dána možnost prostudovat spis, opětovně a písemně stvrdil do protokolu o záznamu o prostudování spisu svoje původní prohlášení o „vzdání“ se této obhájkyně. Následně Okresní soud v Hodoníně opatřením ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 13 Nt 433/2013, její ustanovení zrušil a téhož dne opatřením sp. zn. 13 Nt 434/2013 ustanovil novým obhájcem JUDr. Dobišara. S ním již obviněný spis neprostudoval. K tomu je však možno poznamenat, že nově ustanovený obhájce, který měl již z obecného vymezení jeho práv a povinností mj. možnost nahlížet do spisu (§41 odst. 2 tr. ř.) a tohoto svého práva dne 14. 1. 2014 využil (viz č. l . 493 spisu), se s obviněným také radil, a to ještě před konáním prvního hlavního líčení před soudem prvního stupně. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že těžiště trestního procesu je v řízení před soudem. Zde byla obhajobě dána plná možnost realizace jejích práv. Ostatně, obhájce se zúčastnil všech hlavních líčení u soudu prvního stupně i veřejného zasedání u odvolacího soudu, opakovaně se také s obviněným radil a učinil za něho podání ať již ve formě opravných prostředků či návrhu na doplnění dokazování. Za tohoto stavu není možno činit závěr, že skutečnost, že obviněný neprostudoval spis s nově ustanoveným obhájcem, měla faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním a že dosáhla takové intenzity, aby znamenala porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Námitky, jež ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil obviněný a jež by se mohly jevit jako relevantní, tedy byly zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý