ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.852.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 852/2014-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2014 o dovolání obviněného F. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, č. j. 6 To 81/2013-1454, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 4 T 9/2013-1361, byl obviněný F. A. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Armonet, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 663/28, škodu ve výši 101.500.000,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek vymezených v ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného F. A. uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Armonet, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 663/28, škodu ve výši 101.500.000,- Kč.
Shora uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Dovolání obviněného podané prostřednictvím Mgr. Jany Latkové založil na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že Vrchní soud v Praze skutek kvalifikoval v jeho neprospěch jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, když dovodil, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl nepravdivé údaje. Obviněný namítá, že tento postup je v rozporu se zásadou reformace in peius. Odkazuje v tomto směru i na nálezy Ústavního soudu, podle nichž pod ustanovení o úvěrovém podvodu podle §211 tr. zákoníku lze podřadit i ta jednání, která by jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku nemohla být posouzena pro nedostatek subjektivní stránky. Z tohoto pohledu je podle obhajoby ustanovení §211 tr. zákoníku přísnější než ustanovení §209 tr. zákoníku, neboť umožňuje kvalifikovat širší rozsah podvodného jednání, než je tomu u trestného činu podvodu. Ustanovení §211 tr. zákoníku tak umožňuje trestní postih většího množství případů, v nichž jednání spočívá ve „vylákání úvěru“. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda byly po obviněném požadovány poškozenou společností Armonet, a. s. při sjednávání úvěrových smluv údaje o aktuálních majetkových poměrech. Poškozená společnost Armonet, a. s., vyšla toliko ze svých předchozích zkušeností s obviněným a žádné údaje (ani dodatečně) o jeho majetkové situaci nepožadovala, ani nebyla zjištěna při sjednávání úvěrových smluv jakákoliv jiná známka předložení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů, jak požaduje ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dovodil nepravdivé údaje z údajně tvrzeného účelu úvěru od počátečního stadia sjednávání úvěrových smluv. Pro tento případ však měl použít právní kvalifikaci podle ustanovení §211 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný setrvává na skutečnosti, že finanční prostředky podvodně nevylákal na investorovi – společnosti Armonet, a. s., a nezamlčel mu žádnou významnou skutečnost, která by měla vliv na jeho rozhodnutí investovat a uzavřít smlouvu o úvěru. Z tohoto důvodu nemohl po subjektivní stránce jednat zaviněně, resp. ve formě úmyslného zavinění podle §15 odst. 1 tr. zákoníku a naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §211 tr. zákoníku a uvést v okamžiku sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Podvodné jednání spočívající v tom, že se pachatel obohatí ke škodě cizího majetku spočívá podle mínění obviněného v tom, že z hlediska naplnění znaků trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty – v daném případě peněz z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se takovýto transfer uskutečnil, již tuto povahu nemá a nemůže být proto považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu. Dle ustálené judikatury obecných soudů v době, kdy ještě v trestním zákoně nebyla zakotvena skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, bylo rozhodné prokázat, že podvodné jednání spáchané formou vylákání úvěru nebo použitím úvěru v rozporu s jeho účelem, mohlo být postihováno podle ustanovení §250 tr. zák. Klíčové v tomto ohledu bylo prokázat úmysl pachatel naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tj. úmysl příjemce úvěru (dlužníka), že již v době, kdy si peníze půjčoval, měl v úmyslu je nevrátit. Obviněný dále v dovolání srovnává skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož k naplnění skutkové podstaty postačuje uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při sjednání úvěrové smlouvy, aniž by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku, a úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se pachatel dopustí, pokud použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, přičemž ani zde se nevyžaduje způsobení škody na cizím majetku. Toto srovnávání obviněný uvádí v kontextu s tím, že odvolací soud podle jeho názoru použil pro posouzení jednání obviněného přísnější právní kvalifikaci podle §211 tr. zákoníku, kterou lze použít v případech, kdy je u obviněného zjištěn nedostatek úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Z těchto hledisek obviněný přičítá pochybení společnosti Armonet, a. s., že nevyvinula dostatečné úsilí k ochraně svých majetkových práv a zájmů, tedy že si odpovídajícím způsobem nezjistila snadno dostupné informace a přesto úvěr poskytla. Při ochraně svých majetkových práv a zájmů si nepočínala dostatečně obezřetně, a proto se také sama musí vypořádat v rámci soukromoprávního vztahu s tím, že přistoupila k nejisté finanční dispozici a vynaložila finanční prostředky a škodu si způsobila svou vlastní zjevnou neopatrností. Trestním postihem není totiž možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů. Uvedené skutečnosti jsou podle obviněného důvodem pro to, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6 To 81/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Taktéž v dovolání podaném obhájcem obviněného Mgr. Janem Vrbenským obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř. Ten je naplněn podle jeho názoru tím, že výrok o vině byl učiněn na základě řízení, v němž obviněnému nebylo umožněno vést řádně obhajobu a předkládat důkazy na podporu svých tvrzení. Obsáhlé vyjádření k této otázce vedlo obviněného k závěru, že výrok rozsudku je výsledkem nespravedlivého procesu, kdy zásadně nesprávné zjištění skutkového stavu nesprávně vedeným trestním procesem vykazuje znaky libovůle a nespravedlnosti ve vztahu k odsouzenému. Obviněný dovolání rozdělil na část – bod II. dovolání, v níž vytýká vady rozsudku soudu prvního stupně a na část – bod III. dovolání, v němž kritizuje rozhodnutí soudu odvolacího. Skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vytýká, že není dostatečně určitá, neboť umožňuje tři různé výklady jednání, jehož se obviněný měl dopustit. Dále není zřejmé, jaké podstatné skutečnosti měl obviněný zamlčet, aby naplnil jednu z forem jednání, jímž lze naplnit znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného z popisu skutku vyplývá, že v době, kdy půjčky sjednával, měl svoje předchozí nesplacené závazky v takové výši, že musel vědět, že je nebude moci v budoucnu splatit, ale nevypovídá o tom, že obviněný tuto svou ekonomickou situaci zamlčel. K tomu obviněný dodává, že soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování, na základě kterého by bylo možné dojít k závěru, že majetková situace obviněného vylučovala splácení úvěrů. Dovolatel dále nesouhlasí s verzí, že úvěr byl účelově vázán. Text všech úvěrových smluv potvrzuje, že účel úvěru nebyl sjednán. Přesto soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný úvěrové prostředky použil v rozporu s dohodnutým účelem pro svoji potřebu a na úhradu svých dluhů. Obviněný v dovolání dále vysvětluje, že důvodem, proč úvěry nebyly účelově vázány, byla širší dohoda se svědkem Č., kterého označuje za osobu, jež peníze, společnost i svědky ovládala jako skutečný vlastník finančních prostředků. S touto skutečností bylo spojeno i to, že obviněný nemohl použít finančních prostředků společnosti Armonet, a. s., v projektu algoritmického obchodování s ohledem na neprůkaznost jejich původu. Obviněný zásadně nesouhlasí s tím, jak si soudy vyložily a vyhodnotily výpovědi jednotlivých svědků ohledně účelového vázání úvěrové smlouvy, rozporuje zejména výpovědi svědků B., M. a Š. Soudu prvního stupně dále vytkl, že důkazy, které požadoval provést na svou obhajobu, soud zamítl nebo o nich vůbec nerozhodl. V souvislosti s tím obviněný konstatuje, že mu bylo upřeno právo na obhajobu a že neměl možnost se náležitě hájit. Podobně negativní přístup k důkazům obhajoby zaujaly i orgány policie, kdy byly všechny otázky týkající se verze obviněného ohledně odhalení svědka Č. jako skutečného investora a osoby rozhodující o financování poškozené společnosti Armonet, a. s., zamítány. V souvislosti s výpověďmi svědků B., M., Š., L. a Č. obviněný poukazuje na jejich vzájemnou propojenost v oblasti profesní i ekonomické. Do současné doby a ještě více v minulosti se společně účastnili na podnikání mnoha obchodních společností, zejména jako členové představenstva nebo dozorčí rady, přesto soud prvního stupně se nezabýval otázkou možné podjatosti těchto svědků. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že doplnil skutkovou větu výroku o vině, nadále ale tato postrádá konkrétní vymezení údajů, které měl obviněný nepravdivě uvádět. Z výpovědi svědkyně B. se podává, že na údaje ohledně svojí majetkové situace nebyl dotazován, z čehož vyplývá, že nemohl naplnit znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě „uvedení nepravdivých údajů“. Schopnost obviněného splácet úvěry nebyla prověřována ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Přejal-li odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně ohledně uzavření ústní dohody o účelu úvěru, pak podle obviněného odvolací soud nemohl skutek kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ale podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Právní hodnocení skutku odvolacím soudem obviněný považuje za nesprávné z toho důvodu, že je založeno na nesprávném zjištění skutkového stavu věci, o němž existují důvodné pochybnosti. Skutkový stav byl nesprávně zjištěn již soudem prvního stupně, kdy neprováděl důkazy na podporu tvrzení obviněného a zamítal je bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud v tomto směru již několikrát judikoval, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09). I odvolací soud tím, že se s procesním postupem soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů ztotožnil, založil své rozhodnutí na nesprávném skutkovém základě, a proto nemohl dospět ani ke správným hmotně právním závěrům. Obviněný se domnívá, že odvolací soud změnil skutkové závěry soudu prvního stupně a dovodil z nich odlišné závěry právní. Zde obviněný zmínil nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 455/05, podle něhož jestliže odvolací soud změní skutkové závěry a dovodí z nich odlišné závěry právní pouze na základě zdánlivě nově provedeného podstatného důkazu ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř., dochází k porušení práva obviněného na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto důkazem nemohou být pouze osamoceně stojící listinné důkazy ve formě smluv o úvěru, výpisů plateb mezi dovolatelem a poškozenou společností a ani listinné důkazy osvědčující dluhy dovolatele vůči třetím osobám, ale v dané věci by takovýmto dokazováním měly být především výslechy svědků, kteří by jednání obviněného ve formě uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrů buď potvrdili nebo vyvrátili. Tím, že odvolací soud změnil vymezení skutku, ale hlavně jej přísněji kvalifikoval, zúžil a změnil okruh dokazování na nutnost prokázání naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, čímž zkrátil právo obviněného proti přísnější právní kvalifikaci se hájit. Důvodně tak lze podle obviněného konstatovat, že došlo k porušení zásady zákazu „reformatio in peius“, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný uznán vinným těžším trestným činem, než jak skutek kvalifikoval soud prvního stupně. Shora uvedené vady v rozsudcích soudů obou stupňů vyústily v přesvědčení obviněného, že nesprávnost rozsudku odvolacího soudu tkví v nesprávném procesním postupu nebo v jeho nesprávném hmotně právním posouzení. Tyto skutečnosti jsou podle názoru obviněného důvodem pro to, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6 To 81/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 4 T 9/2013-1361, zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného připomněla obsah skutkové věty výroku vině odvolacího soudu, totiž že v úmyslu vylákat finanční prostředky za účelem úhrady svých dřívějších peněžních závazků obviněný oslovil právní zástupkyni poškozené společnosti Armonet, a. s., kterou požádal o poskytnutí půjčky z důvodu údajně výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet, ačkoliv se žádné obchodování neuskutečnilo a ačkoliv věděl, že půjčku nebude schopen splatit s ohledem na svou velkou zadluženost a potřebu uhradit své dřívější peněžní závazky a aktuální potřebu. Za těchto okolností pak od poškozené společnosti Armonet, a. s., v devíti případech úvěrových smluv vylákal celkovou částku 101.500.000,- Kč, přičemž žádné takto předstírané obchodování neprováděl, když navíc znal svoji nepříznivou finanční situaci, kterou poškozené společnosti zamlčel. Zbývající popis skutku obsahuje konkretizaci proti němu nařízených exekučních titulů s tím, že z nich plynoucí dluhová zátěž vůči různým právnickým a fyzickým osobám představovala v řádech desítek milionů korun. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že si neuvědomil podstatu jednání obviněného, kdy se sice dopustil podvodného jednání, ale postupoval přitom takovým způsobem, že ve skutečnosti naplnil zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku, která se nachází ve vztahu speciality k trestnému činu (obecného) podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s nepravdivými údaji lze mít podle státní zástupkyně za to, že konkretizované skutkové okolnosti dovolatelova jednání plně odpovídají znění právní věty, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, neboť z povahy nabízené výhody zhodnocení úvěrových finančních prostředků není pochyb o tom, že se jednalo o skutečnosti pro budoucího smluvního partnera natolik důležité, že se staly pro jeho uvažovanou kontraktační aktivu zcela rozhodujícími. Státní zástupkyně dále uvedla, že odvolací soud v souvislosti s naplněním znaku nepravdivé údaje poukázal na to, že poškozená společnost podle výsledků provedeného dokazování zcela zjevně neposkytla finanční prostředky obviněnému na úhradu jeho dřívějších finančních závazků nebo na jeho osobní výdaje nesouvisející se zmíněným projektem obchodování a tyto skutečnosti jsou v rámci skutkové věty popsány tak, že jednal „za účelem úhrady svých dřívějších peněžních závazků“ a dále, že „věděl, že půjčku (ve skutečnosti úvěr) nebude ani schopen splatit s ohledem na svou velkou zadluženost a potřebu uhradit své dřívější peněžní závazky a aktuální potřeby“. Podle státní zástupkyně z hlediska správnosti právního posouzení jednání obviněného plně obstojí právní kvalifikace skutku podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, když kvalifikovaná skutková podstata ve smyslu odst. 6 písm. a) tr. zákoníku není obviněným nikterak zpochybňována. Pokud byl obviněný uznán vinným podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv tedy ve smyslu samostatné skutkové podstaty téhož trestného činu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupkyně jakékoliv právní úvahy, které by směřovaly k otázce účelu poskytnutého úvěru a jeho dodržení (konkrétně, že finanční prostředky byly poskytnuty bezúčelně a naopak že byla uzavřena ústní dohoda o účelu úvěru, spočívající výhradně v obchodování na burze), z hlediska použité právní kvalifikace za zcela irelevantní. Státní zástupkyně se pozastavila nad tím, že obviněný podle jejího názoru paradoxně poukazuje na to, že jeho úmysl v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy nesměřoval k zamlčení podstatné okolnosti, kdy namítl, že při této příležitosti neuvedl nepravdivé údaje ani ohledně své majetkové situace (konkrétně údaje ohledně exekucí vedených na jeho osobu), když následně argumentuje (odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 646/2010), že z hlediska subjektivní stránky u trestného činu úvěrové podvodu není nutné, aby pachatel jako u obecného podvodu jednal od počátku (již v době uzavírání smluv) s úmyslem obohatit sebe, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet, neboť podstatné je, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvede nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Argumentaci obviněného, že společnost Armonet, a. s., se s důsledky své neopatrnosti, kdy přistoupila k nejisté finanční dispozici a vynaložila své finanční prostředky, aniž by dbala ochrany svých majetkových práv, musí sama vypořádat za použití prostředků soukromého práva, nelze přisvědčit. Pravdivost uváděných údajů, která se týkala výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v londýnské Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet, lze jen stěží ověřit dostupným způsobem, což vyplývá z povahy obchodování na kapitálových trzích v cizině, založených také na hluboké matematické analýze finančních trhů vyžadující vysokou odbornost vědeckých kvalit, dosahovanou nejen doplněním vysokoškolského studia ekonomického směru v kombinaci s poznatky IT technologií, ale především zkušenostmi nabytými při obchodování s finančními deriváty na světových burzách (srov. např. společnost RSJ podnikatele K. J.). Takovéto údaje jsou naprosto nesrovnatelné s údaji, které lze bez větších obtíží zjistit z veřejně dostupné evidence katastru nemovitostí a které obviněný porovnává s případem řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Státní zástupkyně k takové námitce dovolatele, že v rámci soukromoprávního vztahu jsou účastníci povinni dbát ochrany svých majetkových zájmů, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, 3 Tdo 1086/2013, 6 Tdo 728/2013, podle kterých „o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý“. Tato argumentace vyústila v závěr státní zástupkyně, že za daných okolností nelze akceptovat a odůvodnit použití principu ultima ratio. K uplatněné námitce porušení zákazu reformace in peius státní zástupkyně uvedla, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoliv výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu pak podle státní zástupkyně nezbývá než konstatovat, že obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku v rámci téže trestní sazby, jaká se vztahovala ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to vyměřenému zcela identicky na samé spodní hranici trestní sazby. Beze změny zůstal výrok o způsobu výkonu uloženého trestu, jakož i výrok adhezní povahy. Zásada zákazu reformace in peius tak v daném případě porušena nebyla, a to ani za situace, že výrok o vině byl doplněn o další skutkové okolnosti v popisu skutku. V právním významu byla změna právní kvalifikace odvolacím soudem doplněna o právní úvahy ve vztahu k obsahu úvěrové smlouvy podle §497 obchodního zákoníku, což znamená, že pokud obviněný při posuzování skutkových okolností nesouhlasí s tím, že jednal za zákonné podmínky „při uzavírání úvěrové smlouvy“, pak jeho argumentace neodpovídá výroku o vině, jímž byl aktuálně (rozhodnutím soudu druhého stupně) uznán vinným. K porušení zásady zákazu reformace in peius nelze dospět podle státní zástupkyně ani na podkladě názoru obhajoby, která postih podle §211 tr. zákoníku považuje za přísnější než u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009) byl do trestního zákona zaveden novelou zákona č. 253/1997 za tím účelem, aby ochránil cizí majetek ve speciální oblasti úvěrování a za specifických podmínek k tomu se vztahujících a tedy nesrovnatelných s podmínkami pro vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Stěžejní otázkou v dané věci je, zda právní kvalifikace skutku zvolená odvolacím soudem jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, je přísnější než právní kvalifikace učiněná soudem prvního stupně podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Právní věta rozsudku soudu prvního stupně zněla, že obviněný se dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku tak, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Odvolací soud skutek právně kvalifikoval podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku s tím, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.
U skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku podstatné údaje zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozené, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. č. 47/2002 nebo č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tímto způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 2054)
Za nepravdivé údaje se při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu §211 tr. zákoníku považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 2109).
Nelze přehlédnout, že i skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle 211 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje alternativu, že pachatel podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy.
Odvolací soud přistoupil k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu úvěrového podvodu z toho důvodu, že předmětné smlouvy, jimiž byl obviněnému poskytnut úvěr, je třeba podle svého obsahu posoudit jako úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení §497 obchodního zákoníku, čímž vyvstala potřeba posoudit podvodné jednání obviněného při sjednávání úvěrové smlouvy. Nepravdivost uváděných údaj ů obviněným odvolací soud shledal v tom, že obviněný od počátku sjednání úvěrové smlouvy nehodlal investovat finanční prostředky při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v Saxo Bank pod vlastním jménem a na vlastní účet. Uvedená skutečnost je patrná z popisu (a to jak v popisu skutku soudu prvního stupně, tak v popisu skutku odvolacího soudu) vyjádřeného slovy, že obviněný požádal o poskytnutí půjčky z důvodu údajně výhodného investování finančních prostředků při tzv. algoritmickém obchodování na měnovém trhu prostřednictvím účtu založeného v Saxo Bank pod jeho vlastním jménem a na vlastní účet , ačkoliv se žádné obchodování neuskutečnilo. Zásadně v této skutečnosti spočívalo podvodné jednání obviněného a tedy záměr obviněného prostředky poskytnuté na základě úvěru neinvestovat. V tomto směru je proto třeba vyvrátit tvrzení obviněného, že bylo povinností poškozené společnosti Armonet, a. s., zjišťovat majetkovou situaci obviněného, pokud poskytnuté finanční prostředky měly výlučně sloužit k tomu, aby došlo k jejich zhodnocení na měnovém trhu v rámci obchodování s cizími měnami na principu algoritmického obchodování. Solventnost úvěrového dlužníka v dané věci nebyla primární podmínkou pro poskytnutí úvěrových prostředků. Při sjednání takto specifické úvěrové smlouvy bylo podstatné, zda program, který obviněný společnosti prezentoval, má při obchodování na celosvětových finančních trzích naději na úspěch. Pro tento účel si společnost Armonet, a. s., najala i odborníky. Konkrétně svědek Mgr. Bc. D. M. oslovil svého známého svědka Ing. M. Č. Tento svědek vypověděl, že byl požádán o názor na projekt předložený obviněným F. A. Po určitou dobu jej sledoval, ale více se ve věci neangažoval, rozhodně se žádným způsobem na projektu majetkově neúčastnil a s obviněným nijak nespolupracoval. Toto svědek kategoricky při výslechu u hlavního líčení dne 4. 9. 2013 (č. l. 1289 – 1294) odmítl. Zadluženost obviněného se projevila až v souvislosti s tím, že dlouhodobě obviněný nebyl schopen společnosti Armonet, a. s., předkládat požadované dokumenty, např. dokumentaci společnosti Viatic Limited se sídlem na Gibraltaru, o níž obviněný tvrdil, že obchod probíhá přes tuto společnost, kde je ředitelem, nebo důvěryhodné výpisy z bankovního účtu (obviněný společnosti poskytoval jen kopie) u Saxo Bank v Londýně. Společnost Armonet, a. s., si chtěla udržet určitou kontrolu nad obchodováním i tím, že obviněný skutečnost, že opravdu obchoduje, prokáže tak, že část prostředků z obchodování stáhne, vrátí je zpátky společnosti Armonet, a. s., a tyto mu budou opět poskytnuty zpět. Soustavně se však obviněný těmto požadavkům ze strany společnosti Armonet, a. s., vedoucím k zajištění jejich kontroly nad finančními prostředky, vyhýbal a odmítal průkazným způsobem průběžně prokazovat skutečnosti, jak se obchodování vyvíjí, jaká je jeho úspěšnost a jak se projektu matematického algoritmu při obchodování na burzách cenných papírů na světových trzích daří. S odstupem času se obviněný nechával zapírat, komunikace s ním byla nesnadná, převážně se zdržoval v L., odmítl předat společnosti přístupy do internetového bankovnictví, několik naplánovaných cest do bank v zahraničí zrušil a přestal komunikovat i se svědkem Mgr. Š., který byl do jisté míry garantem obviněného a společnosti Armonet, a. s., program algoritmického obchodování k financování doporučil. Pokud investování spole č nosti Armonet, a. s., doporučil, bylo spojeno s podmínkou a ústní dohodou s obviněným, že obviněný nebude mít žádné exekuce a půjčky. Jejich existenci mu však obviněný zamlčel a o pohledávkách jiných věřitelů nevěděl ani nikdo ze zástupců společnosti Armonet, a. s. Zamlčení skutečné majetkové situace obviněného potvrdili svědci Mgr. K. B., Mgr. Bc. D. M. a L. L. Zadluženost obviněného vyšla najevo až následně, čímž byly podpořeny shora uvedené úvahy soudů o prokázání úmyslu obviněného už od počátku uzavírání úvěrových smluv se společností Armonet, a. s. jimi poskytnuté prostředky nijak k obchodování na světových burzách na formovém trhu nepoužít, neboť je ve skutečnosti použil k úhradě svých dluhů (a tento úmysl obviněného odvolací soud správně vyjádřil také v popisu skutku). Jak vyplynulo z informací získaných na základě právní pomoci z Dánska, na účet v Saxo bank žádné peněžní prostředky vloženy nebyly. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že obviněný neměl v úmyslu program algoritmického obchodování na měnových trzích realizovat. Z výpisů bankovních účtů obviněného bylo nadto zjištěno, že všechny částky z úvěrových smluv obviněný použil na náklady spojené s osobními výdaji a hradil z nich i některé své předchozí závazky. V tomto ohledu je tedy třeba považovat za nadbytečné prokazovat další skutečnosti, neboť není pochyb, že obviněný se dopustil zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku; už od samotného počátku veden úmyslem (při sjednávání úvěru) s úvěrovými prostředky neobchodovat. Skutečnost, že prostředky poskytnuté společností Armonet, a. s., nebudou obviněným použity na obchodování na měnových trzích, tak nemohla být úvěrové společnosti známa. Nutno dodat, že skutková podstata úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku dopadá na případy, kdy je zjištěno, že obviněný prostředky získané účelovým úvěrem použil pro jiné účely. Je zjevné, že provedené dokazování v kontextu s výpověďmi svědků B., Š., L., M., ozřejmilo, že obviněný použil poskytnuté prostředky společností Armonet, a. s., k jinému účelu, totiž k úhradě svých soukromých závazků a potřeb, nicméně tuto právní kvalifikaci podle §211 odst. 2 tr. zákoníku již nemohl odvolací soud použít právě s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, neboť toto ustanovení je již další samostatnou skutkovou podstatou a s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nebylo možno výrok o vině o tuto právní kvalifikaci rozšířit. Naproti tomu posouzení skutku podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku aplikované odvolacím soudem nic nebránilo, protože vyjadřovalo totéž jednání, kterého se obviněný dopustil podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a právní kvalifikace podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku není v rozporu se zásadou reformationis in peius, jen v podstatě vystihuje jednání obviněného v rámci sjednávání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3038/12). Zásadu zákazu reformationis in peius není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodné obohacení a povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3085). Jinými slovy řečeno, v případě, jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu (srov. též č. 38/2006-II). Nevykazuje-li stíhaný skutek znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, nýbrž naplňuje znaky jiného trestného činu, který je postižitelný přísněji než ten trestný čin, jímž byl obžalovaný nesprávně uznán vinným, nebrání zákaz reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. jeho uznání vinným tímto přísněji trestným činem. Taková změna výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného však nemůže být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním uloženého tretu ani zpřísněním podmínek jeho výkonu (srov. Trestněprávní revue, Nakladatelství C. H. Beck, ročník 2005, č. 9, s. 242).
Pokud jde o samotný průběh dokazování a právo obviněného na obhajobu, z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2013 na č. l. 1192-1218 vyplývá, že obviněný po celou dobu výslechů svědků Mgr. K. B., Mgr. P. Š., L. L. a Mgr. Bc. D. M. byl přítomen v jednací síni, a jemu i jeho obhájkyni bylo umožněno jim klást otázky. Obviněný konfrontoval výpověď především svědka Mgr. P. Š., k výpovědi svědkyně Mgr. K. B. neměl dotazy a připomínky. K výpovědi L. L. se vyjádřil a k výpovědi Mgr. Bc. D. M. neměl dotazy ani připomínky. Nutno dodat, že obhájkyně kladla otázky všem uvedeným svědkům a nadto je z protokolu o hlavním líčení zřejmé, že po výslechu každého z těchto svědků si obviněný vyžádal krátkou poradu s obhájkyní, která mu byla umožněna. Závěr protokolu o hlavním líčení dále dokládá, že stranám byla poskytnuta lhůta jednoho týdne, aby předložily další návrhy na doplnění dokazování. Obhájkyně obviněného Mgr. Jana Latková předložila soudu návrhy na doplnění dokazování dne 12. 6. 2013 (č. l. 1220). S výjimkou výslechu svědka RNDr. P. K., jehož výslech se později soud snažil obstarat, byly tyto návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítnuty u hlavního líčení dne 24. 6. 2013 a ústně předsedkyní senátu odůvodněny (č. l. 1223). Ke čteným listinným důkazům byl obviněnému dán prostor k vyjádření u hlavního líčení dne 24. 6. 2013 (č. l. 1224 -1226). U hlavního líčení dne 4. 9. 2013 byl vyslechnut Ing. M. Č. (č. l. 1289 – 1294). Nutno podotknout, že výpověď tohoto svědka vnesla světlo do řady pochybností, které obviněný v souvislosti s opodstatněností svého trestního stíhání vznášel. V dovolání obviněný považuje spolupráci s tímto svědkem spojenou s jeho postavením za stěžejní. Úmluva s Ing. M. Č. mohla vyvrátit podle názoru obviněného důvody jeho trestního stíhání. Avšak svědek Ing. M. Č. kategoricky odmítl, že by se majetkově podílel na financování projektu obviněného a že by s obviněným spolupracoval a jeho výpověď ještě výrazněji potvrdila výsledky dosud provedeného dokazování. Na výpověď svědka u hlavního líčení obviněný nijak nereagoval (i když k tomu měl tu nejlepší příležitost), výpověď svědka u hlavního líčení nerozporoval, neměl k ní dotazů, ani připomínek a nijak se k ní nevyjádřil. Verze obviněného, kterou se obviněný po celou dobu hájil (a na níž zakládá argumentaci uvedenou v dovolání), tak nemůže ve světle výpovědi svědka Ing. M. Č. a ostatních ve věci provedených důkazů (jak slyšených svědků, tak listinných důkazů) obstát, neboť provedené důkazy ve svém souhrnu vytváří logicky propojený celek. Z výpovědi svědka Ing. M. Č. vyplynulo, že obviněný další dohodu (která by prokazovala jiný účel sjednávání úvěrových smluv), než byla prokázána v rámci provedeného dokazování, s Ing. M. Č. neměl. Pokud obviněný požadoval výslech svědka RNDr. P. K., u hlavního líčení dne 9. 10. 2013 (č. l. 1319), byla čtena omluva svědka s tím, že se s rodinou přestěhoval do Slovinska, a to v souvislosti s nabídnutou prací na dobu tří let. Obviněný požadoval výslech tohoto svědka s odůvodněním, že by měl prokázat nejen okolnosti v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv, ale také s čerpáním finančních prostředků a prokazování původu těchto prostředků. Nadbytečnost provedení tohoto výslechu soud odůvodnil ve svém rozsudku na str. 15 s tím, že svědek do projektu přišel v jeho průběhu, a to až po uzavření rámcové úvěrové smlouvy. Jako člen představenstva spol. Imperis Invest, a. s., měl za úkol vést vývoj dalších modelů a provádět kontrolní činnost, avšak obviněný ho odmítl, že mu nevěří a že mu přístupy do internetového bankovnictví nedá. Uvedené skutečnosti vyplynuly z výpovědi svědkyně Mgr. B. Ve svém souhrnu provedené důkazy žádná tvrzení obviněného neprokázaly a pokud obviněný požadoval, aby se provádělo dokazování v jím naznačeném směru, již z výpovědi svědka Ing. M. Č. je zřejmé, že argumentace obviněného má ryze účelový charakter a nové důkazy by nepřinesly žádnou změnu při posuzování viny obviněného. S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K právu obviněného na obhajobu považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že je výlučně na soudu, aby zvážil a zhodnotil, zda by výslech dalších svědků navržených obhajobou nebo provedení listinných důkazů mohl nevinu obviněného prokázat. Porušení práva na obhajobu nelze vykládat v kontextu s tzv. opomenutými důkazy tak, že soud musí provést všechny důkazy navržené obhajobou, ale soud musí také v zájmu účelnosti trestního řízení dbát na to, aby dokazování nebylo zbytečně zatíženo, a proto musí důsledně návrhy jednotlivých důkazů zvažovat, aby se z materiálního hlediska řízení neubíralo jiným směrem, než postačuje pro osvětlení všech okolností svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. V dané věci soud prvního stupně nezjistil, že by důkazy předložené a navrhované obviněným mohly svědčit v jeho prospěch. Z dosud provedených důkazů, a to výslovně z výpovědí svědků, kteří byli přítomni sjednávání úvěrových smluv, ani náznakem nevyplynulo, že by byla pravdivá verze, kterou se obviněný hájí. Protože tato skutečnost spolehlivě z dokazování vyplývala, bylo nadbytečné další dokazování provádět. Takovéto důkazy nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve světle nálezů Ústavního soudu (srov. také obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 549/2000, o povinnosti soudu hodnotit obsah smluv nikoliv jen podle doslovného textu, nýbrž i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, přičemž v dané věci soud prvního stupně takto postupoval).
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU 239, nověji např. nález sp. zn. II. ÚS 1709/13).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nevycházel z odlišných skutkových závěrů než soud prvního stupně, proto námitky obviněného v tomto ohledu shledal zjevně neopodstatněnými. Obviněný konstruuje dovolání na jiném skutkovém základě a vytváří úplně odlišný náhled na provedené dokazování, čímž sám opírá své námitky o jiné skutkové závěry, a proto dochází i k odlišným závěrům v právní kvalifikaci. Zde musí Nejvyšší soud stran námitek skutkové povahy zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, s tím, že v trestním řízení nelze vycházet z představ obviněného. Právo na spravedlivý proces v souvislosti se zmiňovaným nálezem je třeba ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Protože Nejvyšší soud zjistil, že i námitky uplatněné obviněným v dovolání mají charakter opakujících se námitek, které již dříve uplatnil. V tomto směru Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že „ o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou zjevně neopodstatněné, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann