ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.77.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 77/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. M. , a b) J. M. , proti žalovanému F. S. , zastoupenému JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lidická 47, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 253/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 9 C 253/2008-169, zamítl návrh na určení, že žalobci mají ve svém společném jmění manželů pozemek parc. č. 345/20 a pozemek ve zjednodušené evidenci – parcelu pozemkového katastru (PK) parc. č. 535/8 (dále jen „předmětné pozemky“) v k. ú. N. (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51 240,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Podle soudu prvního stupně rodiče žalobce a) nabyli od manželů S. kupní smlouvou z roku 1957 pozemek parc. č. 534/9 ve zbytkové výměře 800 m2. Darovací smlouvou ze dne 20. 2. 1987 měl žalobce a) od svých rodičů nabýt darem mj. zbytek pozemku parc. č. 534/9 – role o výměře 5 852 m2 v užívání socialistické organizace. Účinky registrace nastaly dnem 6. 5. 1987, od tohoto data nakládal žalobce a) s pozemky jako vlastník. Až dopisem Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 1998 bylo žalobci a) oznámeno, že byl nově vytvořen duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům.
Podle soudu prvního stupně žalobce a) držel zbytkovou pozemkovou parc. č. 534/9 o výměře 5 852 m2 v omylu přesahujícím rámec běžného obvyklého posuzování věci, přičemž tento omyl není omluvitelný. Na tom nic nemění skutečnost, že darovací smlouva byla registrována státním notářstvím. Rodiče žalobce a) nepředložili státnímu notářství nabývací titul k tomuto pozemku, pouze prohlašovali, že tento pozemek nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1957, přičemž toto prohlášení neodpovídalo skutečnosti. Podle soudu prvního stupně tak rodiče žalobce a), jakož i žalobce a) se nemohli spoléhat na státního notáře a vyvozovat z této registrace určité závěry. Žalobce a) nepostupoval s jistou mírou opatrnosti, kterou měl vynaložit, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. července 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů předmětné pozemky (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům. Žalobce a) odvíjí svou dobrou víru od darovací smlouvy, kterou s ním uzavřeli jeho rodiče, přičemž je třeba zohlednit, že smlouvu registrovalo státní notářství. Účastníci spoléhající se na státního notáře tak mohou být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti byly splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků. Dobrou víru žalobce a) posiluje i skutečnost, že předmětné pozemky navazovaly na pozemky, které skutečně byly ve vlastnictví nejprve jeho rodičů a které darovací smlouvou přešly na žalobce a). Žalobce a) skutečně předmětné pozemky držel, když se ohledně nich choval jako vlastník. Jelikož žalobce a) předmětné pozemky držel od 6. 5. 1987, stal se po uplynutí desetileté vydržecí lhůty jejich vlastníkem. Na tom nic nemění výpověď svědka M., kterou nehodnotí odvolací soud jako natolik přesvědčivou, aby z ní bylo možno vyvodit jednoznačný závěr, že žalobce a) byl o vlastnictví žalovaného již v roce 1992 informován.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně také dovodil, že při převodu lze mezi osobami blízkými spíše spoléhat na to, že skutečnosti, které převodci uvádí, jsou pravdivé a tito nemají žádný zájem obdarovaného poškodit. V daném případě tak nelze konstruovat, že žalobce a) měl podezírat své rodiče z toho, že na něho chtějí převést více práv, než sami mají a tím snad založit vydržení vlastnického práva. Žalobce a) tak postupoval s vynaložením obvyklé míry opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po něm požadovat. Aktivní legitimaci žalobkyně b) je pak dána tím, že na straně žalobce a) došlo k vydržení v době, kdy byli žalobci manžely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a to z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu. Žalovaný nejdříve nastiňuje časový sled událostí a následně rozporuje závěry odvolacího soudu. Ten totiž neposoudil okolnosti založení dobré víry žalobce v souvislosti se všemi okolnostmi daného případu. Odvolací soud sice vytýkal soudu prvního stupně, že se zaměřoval spíše na hodnocení neexistence dobré víry u právních předchůdců žalobce a), než na vlastní dobrou víru žalobce a), žalovaný je však přesvědčen, že tyto obě otázky spolu úzce souvisí. Měl-li žalobce a) nabýt předmětné nemovitosti darovací smlouvou od rodičů, s nimiž od narození bydlel ve stejné domácnosti a dosud bydlí ve stejném domě, je třeba zohlednit, že rodiče si museli být velmi dobře vědomi, že pozemek přiléhající k jejich odkoupeným nemovitostem jim nikdy nepatřil a že jej užívali jen na základě výprosy. Vzhledem k tomu, že lze u osob blízkých, žijících ve společné domácnosti předpokládat běžnou komunikaci o záležitostech týkajících se jejich života včetně rozsahu vlastnictví, musel i žalobce a) vědět o obsahu nabývacího titulu rodičů a být srozuměn s tím, že chyby v zápisech v evidenci nemovitostí bude využito v jeho prospěch. Jde tak o jakousi analogii institutu odporovatelnosti právních úkonů.
O tom, že žalobcovi rodiče si byli dobře vědomi, že synovi darovali, co jim nepatřilo, svědčí i jejich chování v roce 1992 při návštěvě žalovaného, jak je popsal svědek Z. M. Navíc tomuto jednání byl přítomen muž, kterého žalobcovi rodiče oslovovali „L.“ a který byl ve věku odpovídajícím věku žalobce a), z čehož lze dovodit, že tímto mužem byl právě žalobce a). Pokud žalobce a) mohl být v dobré víře, že je řádným vlastníkem pozemku v okamžiku uzavření darovací smlouvy, musel svou dobrou víru pozbýt v roce 1992. Odvolací soud přitom v této souvislosti posoudil výpověď svědka M. za nepřesvědčivou, aniž by výpověď zopakoval, čímž své rozhodnutí zatížil vadou řízení.
Žalovaný dále zpochybňuje, že se žalobce a) choval jako oprávněný držitel předmětných pozemků, neboť nebylo žádným důkazem prokázáno přímé užívání žalobcem a). Do konce roku 1993 předmětné pozemky užíval Školní zemědělský podnik, poté je fakticky neobdělával nikdo. Pokud jde o jednání s nájemcem, bylo takto jednáno i s právním předchůdcem žalovaného a stejně tak jako žalobce převedl v roce 1994 část sporného pozemku na třetí osobu, převedl právní předchůdce žalovaného předmětné pozemky na žalovaného. Jinak řečeno jak žalobce, tak i právní předchůdce žalovaného vykonávali držbu ve stejném rozsahu. Odvolací soud však výkon vlastnických práv na straně právních předchůdců žalovaného i samotného žalovaného v průběhu vydržecí doby zcela opomíjí a tuto skutečnost žádným způsobem nehodnotí. V řízení stojí proti sobě strany, z nichž žalobce se dovolává ochrany vlastnického práva údajně nabytého vydržením, a žalovaný ochrany svého vlastnického práva, jež nikdy nepozbyl, a obě strany se z hlediska jejich subjektivního chování k předmětným pozemkům chovají jako vlastníci, navíc ve vztahu k daňovým povinnostem se tak dosud chová pouze žalovaný. Žalovaný je přesvědčen, že za daných okolností je nutné i z hlediska zásad obecné spravedlnosti dát v ochraně práv přednost straně jemu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobců vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. července 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že je z části důvodné.
Žalovaný v první řadě namítá, že žalobce a) nemohl být již od okamžiku nabytí držby v dobré víře, že mu předmětné pozemky náleží, neboť mezi žalobcem a) a jeho rodiči bylo natolik úzké sepjetí, které dobrou víru žalobce a) vylučuje.
Tato námitka není důvodná.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152), podle něhož je třeba tuto otázku vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, body 17 a 18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57) nebo nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289)]. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.“
V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud potom uvedl: „Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje – jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) – že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.“
Nejvyšší soud se následně přihlásil k tomu, že je třeba uvedené závěry Ústavního soudu brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010 (uveřejněné pod č. C 11 038 v Souboru) rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 (uveřejněný pod č. C 12 253 v Souboru) nebo rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012 (uveřejněný pod č. C 12 459 v Souboru)]. V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněném pod č. C 12 236 v Souboru), potom Nejvyšší soud vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Úzkým příbuzenským vztahem se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž mutatis mutandis uvedl, že jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.
Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že závěr odvolacího soudu na rozdíl od soudu prvního stupně je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řízení totiž nebylo najisto postaveno, že žalobce a) byl seznámen s tím, že jeho rodiče nevlastnili předmětné pozemky, a přesto je převedli na žalobce a). Jen z úzkého příbuzenského vztahu však tuto skutečnost dovozovat nelze. Obdobně ani společné vedení domácnosti bez dalšího nemusí znamenat, že žalobce a) byl se skutečnostmi zpochybňujícími jeho dobrou víru obeznámen. Jak správně dovodil odvolací soud, dobrou víru žalobce a) mohla naopak utvrzovat skutečnost, že předmětné pozemky byly zapsány na listu vlastnictví jeho rodičů, že převod nemovitostí darováním byl uskutečněn prostřednictvím státního notáře a že následně předmětné pozemky byly zapsány spolu s dalšími nemovitostmi na list vlastnictví žalobce a).
Dovolatel sice v této souvislosti namítá, že u osob blízkých by se měla dobrá víra posuzovat podobně jako u relativní neúčinnosti právních úkonů podle §42a obč. zák., této námitce však nelze dát za pravdu, neboť obě úpravy stanovují odlišné předpoklady a mají také jiný účel.
Odporovatelnost právních úkonů je upravena v §42a obč. zák. Smyslem této úpravy je chránit dlužníkova věřitele před jednáním dlužníka, kterým se dlužník zbavuje svého majetku a tím ohrožuje či přímo snižuje uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Je-li odpůrčí žaloba shledána jako důvodná, je právní úkon, kterým dlužník zkrátil svého věřitele, považován vůči tomuto věřiteli za neúčinný a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky i z majetku, který byl neúčinně převeden na třetí osobu.
Podle §42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
V rozsudku ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 2, str. 74), Nejvyšší soud uvedl, že „odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (např. osoby uvedené v §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. V řízení o odpůrčí žalobě je – jak vyplývá z výše uvedeného – žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat“ [viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3594/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Úprava oprávněné držby, která je předpokladem vydržení podle §134 obč. zák., je odlišně koncipovaná. Oprávněným držitelem je osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc nebo právo patří (srovnej §130 odst. 1 věta první obč. zák.). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněného pod č. C 1176 v Souboru), „je při hodnocení dobré víry vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Právní úprava oprávněné držby na rozdíl od právní úpravy upravující odporovatelnost právního úkonu nestanovuje vyvratitelnou domněnku, že se u osob blízkých a priori předpokládá znalost skutečností, které jsou objektivně schopné zpochybnit dobrou víru, tudíž je třeba tyto skutečnosti v řízení prokázat. Pokud žalobce v řízení tvrdí a prokazuje skutečnosti, od nichž by bylo možno dovozovat, že je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem, je na žalovaném, aby tato tvrzení vyvrátil.
V této souvislosti je vhodné dodat, že podle §130 odst. 1 věta druhá obč. zák. se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295), uvedl, že toto ustanovení nepresumuje oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž že presumuje jen takovou držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se přitom aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti.
Z uvedeného je tedy možné dovodit, že právní úprava odporovatelnosti právních úkonů klade z důvodu ochrany dlužníkova věřitele na osobu blízkou vyšší požadavky než právní úprava oprávněné držby, a proto není možné přisvědčit žalovanému, že by se u osob blízkých v případě oprávněné držby měla presumovat jejich vzájemná znalost o skutečnostech důležitých pro posouzení dobré víry.
Žalovaný dále zpochybňuje, že žalobce a) byl skutečným držitelem předmětných pozemků, neboť nebylo žádným důkazem prokázáno jejich přímé užívání žalobcem a), když do konce roku 1993 předmětné pozemky užíval Školní zemědělský podnik, poté je fakticky neobdělával nikdo.
Tuto námitku spojuje s dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a to proto, že odvolací dospěl k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně, aniž by příslušné důkazy zopakoval.
Tato námitka je důvodná.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3053/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl: „Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4823/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1270/2006, a rozhodnutí v nich zmiňovaná).“
Dovolací soud v rozsudku ze dne 12. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 (uveřejněném pod č. C 1424 v Souboru), uvedl: „ Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy ‚za nakládání s věcí‘. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo - s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem nemovitosti.“
V rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (publikovaném pod č. C 949 v Souboru), Nejvyšší soud dovodil, že „držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu ( constitutum possessorium ). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.“
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci [ corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že žalobce a) se chopil skutečné držby, přestože z počátku držbu fakticky nevykonával sám, ale vykonával ji jeho jménem detentor (Školní zemědělský podnik). V řízení nebylo doposud prokázáno, že by žalobce a) svou držbu ve vydržecí době pozbyl, naopak o držbě žalobce a) svědčilo, že část ze zbytku pozemkové parcely č. 534/9 žalobce a) v roce 1994 převedl na třetí osobu, čímž s pozemkem disponoval. Žalovaný sice uvádí, že jeho právní předchůdce s pozemkem také disponoval, když jej převedl na žalovaného, ale sám žalovaný doposud neprokázal, že by on, případně jeho právní předchůdkyně měli k předmětným pozemkům skutečnou držbu a nikoliv toliko držbu knihovní. Pouhá knihovní držba přitom zánik skutečné držby žalobce a) nezpůsobuje.
Odvolací soud opřel svá zjištění ohledně faktické držby předmětných pozemků žalobcem o výpovědi svědků J. T. a J. T., kteří byli vyslechnuti v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 33 Cdo 66/2004, (uveřejněný na www.nsoud.cz)].
Dovolatel důvodně namítá, že z výpovědí uvedených svědků v řízení před soudem prvního stupně žádné okolnosti týkající se faktické držby samotným žalobcem nevyplývají, neboť uvedení svědkové vypovídali k případnému hospodaření rodičů žalobce, nikoliv žalobcem samotným. Učinil-li odvolací soud odlišné zjištění, nemá jeho závěr oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem.
V této části ostatně odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti. Odvolací soud totiž z výpovědi uvedených svědků učinil odlišné skutkové zjištění, aniž důkaz výpovědí těchto svědků v odvolacím řízení zopakoval. Soud prvního stupně totiž skutková zjištění ohledně držby žalobce z uvedených výpovědí svědků neučinil; pro opačný závěr byl odvolací soud povinen tyto důkazy zopakovat (§213 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže tímto způsobem nepostupoval, byl i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněn právem.
Odvolací soud své závěry o „skutečné držbě“ vedle výpovědí výše uvedených svědků opřel také – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – o listinné důkazy.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Svá skutková zjištění ohledně faktické držby předmětných pozemků žalobcem opřel odvolací soud o „smlouvu“, resp. „korespondenci vedenou se Školním zemědělským podnikem Hluboká nad Vltavou“, aniž by jakkoliv blíže konkretizoval, o jaké konkrétní důkazní prostředky se jedná a jaké konkrétní skutečnosti byly z těchto důkazních prostředků zjištěny. Uvedený postup byl namístě tím spíše, že odvolací soud zde zjevně nepřevzal skutková zjištění, která by v daném ohledu učinil soudu prvního stupně. Odvolací soud se totiž ve vztahu k uvedeným důkazním prostředkům omezuje na pouhé hodnocení vyjádřené názorem, že „lze dospět k závěru, že žalobce předmětné pozemky skutečně držel“, aniž by bylo patrné, na základě jakých konkrétních zjištění takový závěr učinil. Řízení tak je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Žalovaný dále namítal, že z výpovědi svědka M. vyplynulo, že při jednání, které proběhlo v roce 1992 za přítomnosti žalobce a) zazněly skutečnosti, které objektivně mohly zpochybnit jeho dobrou víru, přičemž odvolací soud tuto výpověď posoudil jako nepřesvědčivou, aniž by důkaz výpovědí tohoto svědka zopakoval, čímž své rozhodnutí zatížil vadou řízení.
I tato námitka je důvodná.
V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl důkaz výslechem svědka M., nedovodil z něj však žádná skutková zjištění, která by promítl do svého právního posouzení věci. Tato skutečnost odrážela fakt, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce oprávněným držitelem vůbec nebyl; důkaz, za kterého by se případně podávalo, že by následně svou dobrou víru pozbyl, tak z jeho pohledu byl právně nevýznamný. Pokud odvolací soud v rámci odvolacího řízení znovu posuzoval skutkový stav, přičemž výpověď svědka M. posoudil jako nepřesvědčivou, aniž by jeho výpověď zopakoval, zatížil své řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněn právem. V další fázi řízení je proto nutno výpověď svědka M. zopakovat a řádně zhodnotit jeho věrohodnost, přesvědčivost jeho výpovědi a následně výpověď zhodnotit v souladu s §132 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §243d odst. 1 věty první, části před středníkem o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším řízení (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu