ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1660.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1660/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce D. V. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 261/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68 Co 273/2014-367, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68 Co 273/2014-367, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. března 2014, č. j. 57 C 261/2010-329, ve spojení s usnesením ze dne 18. dubna 2014, č. j. 57 C 261/2010-339, se mění tak, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti výpovědi žalované ze dne 13. září 2010 z nájmu žalobce k bytu č. 36 nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. v části obce N. postaveného na pozemku p. č. 340, k. ú. N. na adrese P. N.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 42.400,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.600,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. Barbory Velázquezové, advokátky se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou 390/18, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení částku 13.036, 40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j. 26 Cdo 3544/2012-180, zrušil potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. května 2012, č. j. 68 Co 155/2012-145, a jemu předcházející (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 5. prosince 2011, č. j. 57 C 261/2010-103, a věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. března 2014, č. j. 57 C 261/2010-329, ve spojení s usnesením ze dne 18. dubna 2014, č. j. 57 C 261/2010-339, opětovně žalobě vyhověl a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 13. září 2010 z nájmu žalobce k „bytu č. 36 nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. v části obce N. postaveného na pozemku p. č. 340, k. ú. N. na adrese P. N.,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Přitom vyšel z následujícího skutkového stavu (zjištěného z provedených důkazů), přičemž některé žalovanou navržené důkazy pro nadbytečnost neprováděl. Předmětný dům svěřilo hlavní město Praha do správy žalované, jejíž zastupitelstvo na zasedání dne 23. září 1998 schválilo záměr privatizace části bytového fondu a rozhodlo o zařazení domu do jedné z privatizačních vln. Dům (a související pozemky) měl být odprodán nájemcům tam situovaných bytů za podmínek, že příslušnou privatizační vlnu odsouhlasí hlavní město Praha a že zastupitelstvo žalované schválí prováděcí předpis obsahující konkrétní pravidla dané privatizační vlny. Privatizace domu měla být uskutečněna do konce roku 2005; s její faktickou realizací však bylo započato až v roce 2010. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce a jeho manželka S. V. jako nájemci uzavřeli již dne 12. března 2002 nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“), jejímž předmětem učinili předmětný byt, který v ní specifikovali jako byt o velikosti 1+1, ačkoliv podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2001 šlo po sloučení se sousedním bytem o byt o dvou pokojích a kuchyni v předsíni. Předmětný byt vznikl tak, že žalobce na vlastní náklady (ve výši zhruba 250.000,- Kč) sloučil se souhlasem pronajímatele se sousedním bytem byt, který mu žalovaná přenechala do užívání nájemní smlouvou ze dne 15. listopadu 1999 poté, co vyhrál výběrové řízení na pronájem tohoto bytu tím, že nabídl nejvyšší první měsíční nájemné za tento byt v částce 70.000,- Kč. Souhlas se sloučením bytů a rekonstrukcí předmětného bytu žalovaná udělila žalobci díky tomu, že splnil její podmínku a převzal od ní její pohledávky za jinými nájemci v celkové výši 25.000,- Kč, které mu postoupila za úplatu odpovídající nominální hodnotě dotčených pohledávek. Žalovaná (označená jako pronajímatelka bytu) dala žalobci a jeho manželce (označeným jako společným nájemcům bytu) dne 13. září 2010 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), jež byla žalobci doručena dne 18. října 2010. Ve Výpovědi uplatnila především výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ (ve spojení s §719) a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), a dále také výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Naposledy označený výpovědní důvod odůvodnila konstatováním, že žalobce a jeho manželka mají dva byty ve smyslu tohoto ustanovení, neboť vedle předmětného (nájemního) bytu mají ve společném jmění manželů ještě objekt určený k individuální rekreaci v ul., Ú. n. L., P. (dále jen „dům v Ú. n. L.“), ohledně něhož bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby – přístavba rekreační chaty za účelem budoucí změny užívání na rodinný dům, následně byl vydán souhlas s provedením ohlášené stavby a byť doposud nebylo požádáno o vydání povolení užívání stavby a tudíž dům nebyl zkolaudován, je fakticky užívání schopen jako rodinný dům a také takto užíván; chybí v něm však zábradlí vnitřního schodiště, hromosvod a nejsou dokončeny povrchy koupelny. Již 1. října 2008 se manželka žalobce se dvěma nezletilými dětmi pocházejícími z manželství odstěhovala do domu v Ú. n. L., což manželé oznámili žalované při odhlášení manželky z předmětného bytu a také dohodou o zániku společného nájmu bytu manžely ze dne 15. října 2008, jejímž účastníkem byla též žalovaná. Od října 2008 užíval a užívá i nyní předmětný byt k bydlení pouze žalobce, s nímž tam od dubna 2009 do září 2010 žila jeho přítelkyně R. K. Dům v Ú. n. L. v době doručení Výpovědi sestával ze dvou nadzemních podlaží o celkové užitné ploše 126 m 2 , přičemž v prvním nadzemním podlaží se nacházel obývací pokoj s kuchyňským koutem, ložnice a koupelna s WC, a ve druhém nadzemním podlaží další pokoje a koupelna s WC. Byl napojen na všechny inženýrské sítě (veřejný vodovod, kanalizaci, elektrickou energii a zemní plyn), byla do něj zavedena teplá voda, byl celoročně vytápěn (zemním plynem) a vybaven splachovacími záchody. Jeho hodnota činila 4.550.000,- Kč a jeho přestavbu na rodinný dům bylo možné dokončit za necelých 370.000,- Kč. Na dokončení přestavby, která v té době trvala zhruba tři roky, se však žalobce od doby, kdy uvedený dům užívá k bydlení jeho manželka s dětmi, nijak nepodílí.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 12. března 2002 je platným právním úkonem, neboť předmětný byt v ní byl – i přes chybné označení, že jde o byt 1+1 – dostatečně určitě identifikován již tím, že je zde uvedeno správné číslo bytu s uvedením podlaží a adresy domu, v němž se nachází. Dále rovněž dovodil, že žalobce je v daném sporu aktivně věcně legitimován, neboť v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany jeho manželky se stal výlučným nájemcem předmětného bytu (§708 obč. zák.). Poté uzavřel, že – z příčin uvedených v rozsudku – Výpověď obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti předepsané pro výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též obecným náležitostem právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák., včetně toho, že je určitá a srozumitelná (objektivně pochopitelná), a že – opět z příčin uvedených v jeho rozsudku – nejsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. Následně se zabýval naplněností výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. V této souvislosti nejprve – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 801/2009 – zdůraznil, že žalobce má dva byty ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, neboť v době doručení Výpovědi byl nájemcem předmětného bytu a současně spoluvlastníkem domu v Ú. n. L., v němž objektivně mohl uspokojovat bytovou potřebu svoji i své rodiny (o čemž svědčí jednak velikost a vybavenost uvedeného domu a jednak skutečnost, že v něm manželka žalobce a jejich nezletilé děti od roku 2008 v podstatě plnohodnotně uspokojují svou bytovou potřebu); pro účely posouzení otázky dvou bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je podle jeho názoru nerozhodná okolnost, že v tomto směru neučinil potřebná opatření z hlediska stavebněprávních předpisů. V návaznosti na to se zabýval posouzením, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze dům v Ú. n. L., a zda Výpověď je či není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že otázku, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je také třeba posuzovat z objektivního hlediska. Nefunkční manželství žalobce a jeho ženy tudíž nemůže bez dalšího odůvodňovat užívání více bytů jednotlivými rodinnými příslušníky. Podle jeho názoru však i přesto „spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky a rovněž dobrým mravům odpovídá, aby soud žalobě vyhověl“ . V tomto ohledu konstatoval, že byť je pronajímatelkou bytu obec (městská část), žalobce nebyl „regulovaným“ nájemcem, o nájem obecního (městského) bytu se ucházel ve výběrovém řízení, v němž nabídl nejvyšší první nájemné (v částce 70.000,- Kč), předmětný byt vybudoval na vlastní náklady (za cca 250.000,- Kč) a ještě k tomu zaplatil dluhy jiných nájemců (ve výši 25.000,- Kč). Přitom k uvedenému jednání byl motivován zveřejněným privatizačním záměrem žalované, která však svůj „příslib“ k privatizaci domu nesplnila v původním termínu do konce roku 2005, kdy žalobce ještě neměl více bytů, nýbrž započala s jeho realizací až v roce 2010. Pokračoval, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že právě „blížící se privatizace měla zcela nejvýznamnější a zásadní vliv na podání Výpovědi“ , neboť o odstěhování manželky žalobce do domu v Ú. n. L. byla žalovaná informována již v roce 2008; k vypovězení nájmu předmětného bytu tedy nebyla motivována poznatky o druhém bytu žalobce, nýbrž snahou uvolnit byt od nájemce před jeho prodejem. Dodal, že je-li ovšem předmětný byt určen k privatizaci, pak jej žalovaná „nepotřebuje … pro sociálně potřebné, ani pro svou bytovou a sociální politiku“ , a tudíž výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. použila v situaci, kdy stav dvou bytů ve smyslu citovaného ustanovení nebyl v rozporu se spravedlivým uspořádáním právních vztahů účastníků (zde poukázal na právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68 Co 273/2014-367, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (o nichž soud prvního stupně rozhodl oním doplňujícím usnesením) a změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že jejich výše činí 88.120,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a souhlasil rovněž s tím, že další navržené důkazy byly nadbytečné. Za správné pokládal rovněž právní názory, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován a že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. Konečně za správný označil rovněž právní názor, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Pro uvedený právní názor pokládal – na rozdíl od soudu prvního stupně – za rozhodující především okolnost, že manželka žalobce s dětmi se přestěhovala do domu v Ú. n. L. pro neshody s žalobcem. V tomto směru konstatoval, že zmíněný dům svojí velikostí a stavebně-technickým uspořádáním neskýtá možnost „odděleného, samostatného vedení dvou domácností“ , a dospěl k závěru, že právě z tohoto důvodu nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby ho užíval k bydlení společně s manželkou a dětmi, jelikož „oba manželé hodlali nadále žít každý sám“ . Na podporu uvedeného právního závěru odkázal (jako na správné) též na úvahy, které přijal soud prvního stupně ve vztahu k okolnostem provázejícím vznik vypovídaného nájemního poměru a probíhající privatizaci předmětného domu. Mimo rámec těchto úvah pak odmítl jako právně irelevantní argument, že záměrem žalované je umožnit privatizaci bytů z jejího bytového fondu pouze těm nájemcům, jejichž bytové potřeby nejsou uspokojeny jinak. Podle jeho názoru totiž ze shora řečeného rovněž vyplývá, že žalobce tuto charakteristiku beze zbytku splňuje. S přihlédnutím k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnila konstatováním, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání předně namítla, že navzdory závaznému pokynu dovolacího soudu (vyslovenému ve zrušujícím rozsudku vydaném v této věci) se jí nedostalo řádné poučení podle §118a o.s.ř., a to k tvrzení o účelovém jednání žalobce a jeho ženy o opuštění společné domácnosti vedené v předmětném bytě. Dále rovněž uvedla, že soud prvního stupně – v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř. – nerozhodl o důkazech, které označila k prokázání zmíněného tvrzení v podobě „účastnického výslechu žalobce a prošetření majetkových poměrů žalobce a jeho manželky ... v roce 2010“ , že bezdůvodně zamítl opakovaný výslech manželky žalobce a provedení místního šetření v domě v Ú. n. L. a že odvolací soud nezjednal nápravu uvedených vad v odvolacím řízení, ačkoli šlo o vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odkázala na ustanovení §219a odst. 1 o.s.ř. a dále rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011. Dovolatelka nesouhlasila ani s tím, že nefunkční manželství žalobce a jeho ženy odůvodňuje závěr, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze dům v Ú. n. L. Podle jejího přesvědčení je uvedený právní závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu významné. Zde se dovolávala rozhodnutí z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002, z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 901/2011, ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1712/2013, a podotkla, že v daném případě platí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu tím spíše, že pronajímatelkou bytu je obec, která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Měla rovněž za to, že okolnosti provázející vznik vypovídaného nájmu neospravedlňují užívání dvou bytů žalobcem, nýbrž pouze dokládají standardní a zcela legitimní postupy, jež se uplatňují při pronájmu obecních bytů, které nemají charakter bytů sociálních. K tomu dodala, že v souvislosti s oběma soudy tolik vyzdvihovanou výší prvního nájemného a nákladů vynaložených na vybudování bytu nelze ani přehlédnout, že kromě onoho prvního nájemného platil žalobce ve skutečnosti nájemné „v úrovni tzv. regulovaného nájmu“ . Vymezovala se také vůči úvahám, které oba soudy přijaly ve vztahu k privatizaci části jejího bytového fondu. Na tomto místě zejména zdůraznila, že v řízení nebyla prokázána existence „právně a časově závazného příslibu“ daného žalobci stran jeho účasti na privatizaci předmětného domu. Bylo-li jí zároveň vytýkáno, že „blížící se privatizace měla nejvýznamnější a zásadní vliv na podání Výpovědi“ , vysvětlovala svoje motivy k vypovězení nájmu tím, že se jen snažila důsledně naplnit privatizační zásadu, podle níž se privatizace jejího bytového fondu mohou účastnit pouze nájemci bytů, kteří nemají jiné nemovitosti, v nichž by mohli uspokojit svoji bytovou potřebu. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítne, nebo aby zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (s tím, nechť v tomto případě zároveň nařídí, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát /samosoudce/).
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a tudíž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován. Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný pod C 3795 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že při jednání dne 22. dubna 2013 soud prvního stupně sdělil účastníkům řízení důvody, pro něž dospěl k závěru o zániku společného nájmu žalobce a jeho manželky k předmětnému bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti (§708 obč. zák.), a umožnil dovolatelce, aby se k nim vyjádřila a označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že opuštění společné domácnosti manželkou žalobce bylo činěno účelově a ve snaze ji poškodit (viz protokol o jednání na č. l. 198 až 200 spisu). Poté využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a neprovedl důkazy, které dovolatelka (prostřednictvím své zástupkyně) navrhla k prokázání uvedeného tvrzení; v odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. vyložil důvody tohoto procesního postupu. Bylo-li mu v dané souvislosti vytýkáno, že v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř. nerozhodl o důkazech v podobě „účastnického výslechu žalobce a prošetření majetkových poměrů žalobce a jeho manželky ... v roce 2010“ , lze na jeho obranu uvést, že žalobce vyslechl (postupem podle §131 o.s.ř.) už při jednání dne 5. října 2011(viz protokol o jednání na č. l. 62 až 69 spisu) a že návrhu na prošetření majetkových poměrů manželů V. nemohl vyhovět už proto, že takový návrh není označením konkrétního důkazního prostředku (důkazním návrhem), nýbrž výzvou adresovanou soudu, aby po příslušných důkazech pátral sám. Pro úplnost zbývá dodat, že jelikož rozsudky soudů nižších stupňů nejsou založeny na závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno o právně významných skutečnostech, jež byla (z hlediska aplikované hmotněprávní normy) povinna tvrdit, nelze je – ve smyslu shora uvedeného – pokládat ani za rozhodnutí (pro ni) překvapivá (nepředvídatelná). Řízení proto není zatíženo vytýkanými vadami, natož vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z více bytů, které má. Zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobce má – ve smyslu citovaného ustanovení – dva byty, tj. předmětný byt a dům v Ú. n. L. Pro úplnost je namístě podotknout, že otázku dvou (více) bytů soudy obou stupňů vyřešily v intencích závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3544/2012, na jehož odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Z ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /proti posledně uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/). Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4/2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že důvody, pro něž nelze na žalobci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, spočívají mimo jiné v tom, že v důsledku nefunkčního manželství žalobce a jeho ženy „oba manželé hodlali nadále žít každý sám“ , což jim bydlení v domě v Ú. n. L. neumožňuje. Pak se ovšem lze ztotožnit s dovolatelčiným názorem, že v tomto ohledu uvedenou otázku neposoudil z objektivního hlediska, nýbrž zohlednil pouze subjektivní problémy žalobce a soukromé problémy jeho rodinného života, jež v konečném důsledku vyřešil na úkor dovolatelčina majetku (resp. majetku, který spravuje). Podle přesvědčení dovolacího soudu však tyto problémy nelze řešit na úkor dovolatelky, tj. užíváním jejího nájemního bytu, byť žalobci – z objektivního hlediska – nic nebrání v tom, aby svou bytovou potřebu uspokojoval pouze v domě v Ú. n. L. (jak v této souvislosti správně dovodil soud prvního stupně). Nelze však ani přehlédnout, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Z pohledu ustálené judikatury jsou tedy pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zdůrazňované odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a dále např. usnesení z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 901/2011, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1712/2013).
Pro posouzení, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jsou podle názoru dovolacího soudu bez právního významu rovněž úvahy, které v tomto směru přijal soud prvního stupně a na něž jako na správné odkázal odvolací soud. V této souvislosti především nelze opomenout, že v poměrech souzené věci je nepřípadný poukaz na právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012. Uvedené právní názory se totiž primárně vztahují k použitelnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. v období po skončení (de)regulace nájemného, která ovšem skončila v hlavním městě Praze, na jehož území se nachází předmětný byt, až dne 31. prosince 2012, tj. až po doručení Výpovědi žalobci. Kromě toho je však zapotřebí rovněž zdůraznit, že bytová politika obce (města) se neodehrává pouze na poli přenechávání bytů do užívání sociálně potřebným, resp. pronajímání sociálních či dotovaných bytů, jak se snad mylně domníval soud prvního stupně, nýbrž obecně spočívá ve vytváření podmínek pro uspokojování bytových potřeb občanů obce (města). Z této perspektivy tedy bytová politika má být zacílena především na osoby, které nemají o své bydlení postaráno (tedy nejen na osoby sociálně slabé), přičemž tomuto zaměření odpovídá též rozhodnutí obce (města) odprodat část svého bytového fondu (právě a jen) těm nájemcům obecních (městských) bytů, kteří svoje bytové potřeby nemají uspokojeny jinak (a to bez ohledu na jejich sociální postavení). Neexistuje tudíž jediný legitimní důvod upřít obci (městu) právo vypovědět (za použití ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) nájem bytu osobě, která má – jako žalobce – objektivně možnost užívat k bydlení (kupříkladu) vlastní nemovitost, jen proto, že byt, který je předmětem vypovídaného nájemního poměru, by mohla takováto osoba tzv. zprivatizovat. Nelze proto hovořit o tom, že dovolatelka použila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. v situaci, kdy stav dvou bytů ve smyslu citovaného ustanovení nebyl v rozporu se spravedlivým uspořádáním právních vztahů účastníků.
Pro úvahu, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jsou pak bez právního významu rovněž ostatní okolnosti, které v jejím rámci zohlednily soudy obou stupňů (žalobce nebyl regulovaným nájemcem, o nájem obecního /městského/ bytu se ucházel ve výběrovém řízení, v němž nabídl nejvyšší první nájemné /v částce 70.000,- Kč/, předmětný byt vybudoval na vlastní náklady /za cca 250.000,- Kč/, zaplatil dluhy jiných nájemců /ve výši 25.000,- Kč/, přičemž spoléhal na „příslib“ dovolatelky stran privatizace předmětného domu, jejž nesplnila v původním termínu do konce roku 2005). Je-li totiž dům v Ú. n. L. – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – objektivně způsobilý svou velikostí a kvalitou vyhovět bytové potřebě žalobce a členů jeho rodiny, může být vůči němu nespravedlivý požadavek, aby užíval k bydlení pouze tento dům, v zásadě jen tehdy, jestliže by se v důsledku ztráty pronajatého bytu pro něj stalo nemožným nebo nepřiměřeně obtížným udržení rodinných, pracovních nebo jiných důležitých vazeb, jež ho poutají k místu, kde se nachází předmětný byt. O tom však shora uvedené okolnosti nic nevypovídají. Naopak nachází-li se dům v Ú. n. L., tj. na území hlavního města Prahy, stejně jako předmětný byt, lze mít za to, že žalobcovy vazby k místu jeho dosavadního bydliště nebudou výrazně narušeny, bude-li užívat pouze jeden byt (dům v Ú. n. L.).
Pro úplnost zbývá dodat, že okolnosti zmíněné v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad ani pro právní názor, že Výpověď se příčí dobrým mravům. K tomu se sluší připomenout, že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení §39 obč. zák. Dále je nutno poznamenat, že úvaha, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy, má své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008). Konečně nelze ani opomenout, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou – stejně jako při úvaze o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/).
S přihlédnutím k řečenému je předně zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně ze shora uvedených východisek důsledně nevycházel, jelikož otázku rozporu Výpovědi s dobrými mravy nesprávně posuzoval (již) snad v rámci úvahy o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. I kdyby však přikročil k posouzení uvedené otázky až poté, co učinil (kladný) závěr o tom, že Výpověď lze jinak považovat za platný právní úkon (včetně toho, že byl naplněn uvedený výpovědní důvod), nebylo by přesto možné přisvědčit jeho závěru, že v poměrech souzené věci „dobrým mravům odpovídá, aby soud žalobě vyhověl“ . V tomto ohledu sice správně zohlednil pouze okolnosti, jež nastaly před doručením Výpovědi žalobci, avšak tyto okolnosti chybně vyhodnotil jako způsobilý podklad pro závěr, že zmíněný právní úkon se příčí dobrým mravům. K tomu lze uvést následující.
Skutečnost, že žalobce zaplatil dovolatelce za první měsíc užívání bytu nájemné v částce 70.000,- Kč, by sice bylo možné zohlednit při úvaze o rozporu Výpovědi s dobrými mravy (§39 obč. zák.), avšak pouze tehdy, jestliže by mu vypověděla nájemní poměr v relativně krátké době po jeho vzniku; v takovém případě by totiž získala z pronájmu – v porovnání mezi délkou užívání bytu a poskytnutým protiplněním – zjevně neadekvátní majetkový prospěch. V souzené věci však o takovou situaci nejde, neboť žalobci byl nájemní poměr vypovězen až s odstupem více než deseti let od jeho založení. Dále nelze přehlédnout, že investice nájemce vynaložené se souhlasem pronajímatele na změnu pronajaté věci se vypořádávají v režimu upraveném v ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. nebo v dohodě účastníků nájemního poměru, a to zpravidla až po skončení nájmu. Žalobce tudíž nemůže oprávněně očekávat, že prostředky (a související výdaje), jež ho stálo vybudování předmětného bytu, mu – bez dalšího – zajistí podstatně větší stabilitu (délku) nájemního poměru, natož že mu budou „kompenzovány“ vyslovením neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Konečně před vypovězením nájemního poměru žalobce „neochrání“ ani záměr dovolatelky privatizovat část svého bytového fondu, který schválilo její zastupitelstvo na zasedání konaném dne 23. září 1998. Uvedený záměr totiž nebyl „slibem“, jímž by na sebe brala určitý závazek, a i kdyby jím byl, nelze jeho porušení „řešit“ v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Má-li snad žalobce za to, že mu svědčí právo na převedení předmětného bytu do vlastnictví, které již mělo být splněno, může jej uplatnit žalobou u soudu nebo eventuálně jako obranu ve sporu o vyklizení bytu (v němž lze řešit případnou rozepři účastníků o tom, který z nich má silnější právo k předmětnému bytu, v rámci úvahy o rozporu výkonu práva /realizovaného žalobou na vyklizení bytu/ s dobrými mravy).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že žalobce – objektivně vzato – má dva byty a lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden z nich (zde dům v Ú. n. L.); výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. tudíž byl naplněn. Výpověď přitom obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti předepsané pro výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též obecným náležitostem právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák., včetně toho, že je určitá a srozumitelná (objektivně pochopitelná). Z důvodů uplatněných žalobcem nelze výpověď pokládat za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.; jiné právně významné okolnosti žalobce netvrdil a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žaloba na určení neplatnosti dotčeného právního úkonu proto není opodstatněná a správně měla být zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správný ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil (podle §243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o.s.ř.) tak, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu „nahradil“ výrokem měnícím, jímž žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl. Současně, a to v závislosti na úspěchu ve věci, (nově) rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o.s.ř.); rozhodl však také – podle výsledku řízení – o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení státu (§148 odst. 1 o.s.ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží žalované odměna za zastupování advokátkou (§137 odst. 2 o.s.ř.) sestávající z celkem dvanácti úkonů právní služby. První úkon právní služby představuje převzetí a příprava zastoupení dne 28. ledna 2009 (č. l. 43, resp. 60 spisu; §11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě z 18. května 2011 (č. l. 45 až 47 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), třetí a čtvrtý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. října 2011, které trvalo déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny, pročež se účast na něm považuje za dva úkony právní služby (č. l. 62 až 69 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), pátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. prosince 2011, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 94 až 98 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý odvolání ve věci samé ze 17. ledna 2012 (č. l. 122 až 125 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), sedmý účast na jednání před odvolacím soudem dne 14. května 2012, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 141 a 142 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý dovolání ve věci samé ze 17. září 2012 (č. l. 158 až 163 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), devátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 22. dubna 2013, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 198 až 200 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), desátý podání ve věci samé z 27. dubna 2013 (č. l. 211 až 213 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a jedenáctý a dvanáctý účasti na jednáních před soudem prvního stupně dne 4. září 2013 a dne 26. března 2014, které nepřesáhly dvě hodiny (č. l. 233 až 235 a čl. 318 a 319 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Na vysvětlenou se patří uvést, že prostředky vynaložené žalovanou na šestý, sedmý a osmý úkon právní služby se přičítají k nákladům řízení před soudem prvního stupně proto, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, v novém rozhodnutí o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení (srov. §243g odst. 1 /dříve §243odst. 1/ o.s.ř.). S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží za prvních osm úkonů odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a za zbylé čtyři úkony odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z prvních osmi úkonů, tvoří částka 25.000,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2012), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna ze zbylých čtyř úkonů, tvoří částka 35.000,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.500,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně přísluší žalované částka 26.800,- Kč. K této částce je pak zapotřebí připočíst paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvanáctkrát 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a zaplacené soudní poplatky z odvolání a dovolání ve výši 2.000,- Kč a 10.000,- Kč (viz č. l. 129 a 173 spisu; §137 odst. 1 o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 42.400,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalované sestává z odměny advokátky za dva úkony právní služby, konkrétně za odvolání ve věci samé z 28. dubna 2014 (č. l. 350 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) a za účast na jednání před odvolacím soudem dne 8. prosince 2014, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 365 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z uvedených úkonů, tvoří částka 35.000,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.500,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů, tj. za oba úkony celkově 5.000,- Kč. Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 5.600,- Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, který nebyl v daném sporu úspěšný, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení dohromady částku 48.000,- Kč (§224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení státu dovolací soud rozhodl podle §224 odst. 2 a §148 odst. 1 o.s.ř. a podle výsledku řízení zavázal neúspěšného žalobce k náhradě nákladů, které vznikly státu v souvislosti s vypracováním (písemného) znaleckého posudku v řízení před soudem prvního stupně a které činí celkem 13.036,- Kč (viz rozhodnutí na č. l. 313 a 327 spisu a platební poukazy na č. l. 341 a 355 spisu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a opět zavázal žalobce, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalované v souvislosti s podáním dovolání dne 2. března 2015 proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (č. l. 387 až 393 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí opět částka 35.000,- Kč (§9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.500,- Kč. K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu