ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2013.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2013/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti A. T., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 137/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co 66/2013-247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co 66/2013-247, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2012, č. j. 41 C 137/2010-207, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co 66/2013-247, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2012, č. j. 41 C 137/2010-207, kterým tento soud zamítl žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že další účastnice řízení A. T. není vlastnicí pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a jímž rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou účastnicí řízení (výrok I.), dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit účastnici A. T. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 23.232,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. občanského soudního řádu) poté, kdy se žalobce dovolal dotčení svých práv rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, č. j. PÚ 750/10, ze dne 14. 4. 2010, kterým bylo určeno, že A. T. je vlastnicí ideálních 4/6 pozemků parc. č. 2014/357 a parc. č. 2014/358 vše v k. ú. Ch.
Odvolací soud vyšel z toho, že předmětné pozemky přešly na stát za jednotkovou cenu stanovenou podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. částkou 0,40 Kč za 1 m2 a při posuzování existence restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) poukázal na to, že rodina původních vlastníků byla perzekuována a neměla možnost pozemky ve svém vlastnictví svobodně užívat. Dospěl tak k závěru o naplnění podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek. V případě námitky zastavěnosti předmětných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dovodil, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 nelze vztáhnout na posuzované komunikace, neboť možnost nevydat část pozemku je dána i v případě jeho bezprostřední souvislosti se stavbou a nezbytnou nutností pro provoz stavby, což nutno vykládat podle konkrétní situace, a to nikoli extenzivním způsobem. Předmětné pozemky, na nichž se nacházejí jednak asfaltové komunikace, které nemají charakter místních komunikací, a jednak parkoviště, nelze posuzovat jako pozemky zastavěné stavbami ve smyslu občanskoprávním. V souladu se závěry rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2063/2013 tyto pozemky netvoří ani součást areálu, který by tvořil překážku vydání pozemků (odvolací soud odkazoval i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 s tím, že do §11 odst. 1 zákonodárce nezařadil pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. Předně nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že došlo k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Tvrzení uvedené v čestném prohlášení ze dne 14. 11. 2002 se netýká původních vlastníků předmětných pozemků, M. a N. N., nýbrž A. Ř., která předmětné pozemky odkázala těmto původním vlastníkům závětí. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/95 s tím, že konkrétní okolnosti nepředstavují nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou. Předmětné pozemky byly vykoupeny v souladu s vyhl. č. 43/1969 Sb. za cenu podle §15 cit. vyhl., jež byla podle §22 cit. vyhl. cenou maximální. Za tuto cenu byly vykupovány všechny pozemky určené pro výstavbu sídliště Jižní město a ostatních sídlišť na území hl. m. Prahy. Nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že vydání předmětných pozemků nebrání překážka jejich zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jsou zastavěny stavbami místních a účelových komunikací (poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1305/96, sp. zn. 33 Cdo 111/98, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 28 Cdo 2155/2012) a tvoří součást areálu sídliště O. Připomněl i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v nichž dovolací soud připouští existenci překážky zastavěnosti i v případě ploch souvisejících a nutných k provozu obytných budov, jež tvoří areál sídliště (komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy a sportoviště) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ve kterém formuloval Nejvyšší soud některá interpretační kritéria, která mohou být překážkou pro vydání pozemků jakožto součástí areálu staveb. Předmětné pozemky tvořené chodníky, sportovním hřištěm a travnatými plochami jsou funkčně spojeny s okolními budovami a komunikacemi a podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jež do budoucna vylučuje jejich využití k zemědělským nebo lesním účelům a účastnici řízení by místo nich měly být poskytnuty pozemky náhradní ve smyslu §16 zákona o půdě či finanční náhrada ve smyslu §14 zákona o půdě. Dovolatel navrhoval změnu napadeného rozhodnutí a vyhovění žalobě, případně zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně.
Účastnice řízení ve vyjádření k dovolání uvedla, že naplnění restitučního důvodu bylo správně spatřováno krom kupní ceny i v okolnostech, které vedly k uzavření smlouvy (persekuce rodiny původních vlastníků včetně manželů Niessnerových), to vše s přihlédnutím k závěrům uváděným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2532/2010. Pokud jde o zastavěnost, na části pozemků jsou asfaltové chodníky (dílem účelové, dílem místní komunikace), jejichž stavebně technické provedení vydání těchto pozemků nebrání. Pozemky jsou ve volném prostoru a neslouží žádnému zvláštnímu účelu a jejich nevydání by bylo i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) – shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K námitkám o nenaplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (byť jsou povýtce především námitkami skutkovými, jež dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší), lze uvést, že odvolací soud zohlednil při zkoumání naplnění znaku tísně a nápadně nevýhodných podmínek širší okruh rozhodných skutečností, než jaké předestírá dovolatel a závěr soudu o existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek na zjištěném skutkovém základě – rodině bylo znemožněno obhospodařovat svá pole, starat se o živý inventář, byl navyšován kontingent odvodů a hrozil jim trest za nesplnění dodávek, celá rodina žila v nedůstojném prostředí a zabýval se i otázkou výše kupní ceny – je nepochybně v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Lze v popsaných souvislostech odkázat např. na stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo z aktuální judikatury např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010, které mimo jiné akcentovaly fakt, že pojem tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je nutné vykládat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jejž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 10). Rovněž výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“, užitý v citovaném ustanovení zákona o půdě, se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálil, a to i v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nápadně nevýhodné podmínky přitom nespočívají pouze v rozporu s cenovými předpisy platnými v rozhodné době (např. vyhl. č. 43/1969 Sb.), nýbrž i v jiných okolnostech (přestěhování do jiného obydlí, neúměrné zvyšování kontingentu odvodů, hrozba trestu za nesplnění dodávek atp.), přičemž existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu a neadekvátnost při stanovení kupní ceny může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež diskriminovalo tzv. soukromé vlastníky. Proto i kupní cena stanovená podle tehdejšího cenového předpisu může být, v konkrétním případě, vyjádřením nápadně nevýhodných podmínek. Z uvedených důvodů je patrné, že odvolací soud posoudil naplnění restitučního důvodu korektně.
Zbývalo posoudit, zda vydání pozemku v konkrétním případě brání jeho zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pro jeho využití jako „obecní“ komunikace a zeleně v rámci areálu sídliště „Opatov“.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení těchto výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - §11 odst. 1 písm. b), d) e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba přihlížet k celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012). K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se dále Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také v přihlédnutí k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, je možno nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami (komunikacemi, obytnými domy), ale navíc i veřejným zájmem (za situace, kdy i odvolací soud uzavírá, že některé z pozemků jsou veřejným prostranstvím resp. komunikacemi na něm mezi domy) – nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech skutkově velmi blízkých (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb. Ve svých úvahách tak dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ani hledisko využitelnosti pozemků oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřené v §1 zákona o půdě a v neposlední řadě nevzal vůbec v úvahu veřejný zájem (u pozemku zatíženého veřejným užíváním). Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné a závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné předmětné pozemky vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším předčasný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením §243a odst. 1, věty první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus předseda senátu