ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1548.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1548/2014-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněné JUDr. J. S. , roz. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 68 To 447/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 221/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 4 T 221/2008, byla obviněná JUDr. J. S. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném ke dni 16. 1. 2007, dále jen „tr. zák.“), a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byla obviněná JUDr. J. S. odsouzena podle §158 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) let.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné JUDr. J. S. a Okresního státního zástupce v Novém Jičíně, rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 68 To 447/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou JUDr. J. S. uznal vinnou, že v době od 31. 8. 2005 do 16. 1. 2007 v P. , okres P. , v místě sídla svého exekučního úřadu, jako soudní exekutorka, v souvislosti s její vedenou exekucí proti povinnému obchodní společnosti WTA FINANCE CONSULTING, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ul. Na Příkopě 17, pod sp. zn. 084EX 328/05, v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a), e) a §18 odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, i přes výzvy a urgence konkursního Městského soudu v Praze a správkyně konkursní podstaty společnosti WTA FINANCE CONSULTING JUDr. V. S. , a ani přes tři pořádkové pokuty ve výši 10 000 Kč, 40 000 Kč a 50 000 Kč uložené jí z důvodu nesplnění výzev Městským soudem v Praze, neoprávněně zadržovala a odmítala vydat správkyni konkursní podstaty JUDr. V. S. peněžní prostředky v úhrnné výši 1 242 492 Kč, které měla deponované na bankovním účtu a které jí byly na účet zaslány v souvislosti s exekucí vedenou proti výše jmenovanému povinnému před prohlášením konkursu, k čemuž došlo dne 10. 8. 2005 a o čemž se dozvěděla nejpozději dne 31. 8. 2005, přičemž tyto peněžní prostředky zaslala správkyni konkursní podstaty společně s dalšími peněžními prostředky získanými v souvislosti se shora uvedenou exekucí ve dnech 15. 12. 2006 a 16. 1. 2007, přičemž od počátku byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy dojde k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, čímž spáchala trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Za tento trestný čin byla nově odsouzena podle §126 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na dobu 2 (dvou) let.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 68 To 447/2012, ve věci Okresního soudu v Přerově vedené pod sp. zn. 4 T 221/2008, podala obviněná JUDr. J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Radovana Zubka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka konkrétně uvedla, že má stále za to, že k řádnému výslechu svědků vázaných zákonnou povinností mlčenlivosti bylo třeba takové svědky o právním stavu vyrozumět, výslovně udělit souhlas s jejich výslechem a řádně je k tomu poučit. Vzhledem k dikci zákona má za to, že kromě vysvětlení situace svědkovi měla být tato okolnost, tedy udělení souhlasu soudcem, také zaprotokolována. Má proto za to, že výslech svědků P. , P. , H. , D. –Š. , V. , B. , K. a D. byl proveden v rozporu se zákonem, protože nedošlo ke zbavení povinnosti mlčenlivosti řádným postupem podle §8 odst. 5 tr. ř. Výslech uvedených svědků byl proto proveden v rozporu s ustanovením §99 odst. 2 tr. ř. V řízení tedy obhajoba nerozporovala využití ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., namítala však, že zákonem předvídaný postup nalézací soud nerespektoval.
Následně se dovolatelka opětovně zabývala vztahem exekučního a konkursního řízení. Dovolatelka nejprve poznamenala, že pouze Nejvyšší soud se vyjadřoval k této otázce ve svém usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, kdy dospěl, zjednodušeně, k závěru, že finanční prostředky získané v exekuci před prohlášením konkursu na majetek povinného, dosud nevyplacené oprávněnému, jsou součástí konkursní podstaty a exekutor je povinen tyto vydat správci konkursní podstaty. Obhajoba vzala na vědomí, že Nejvyšší soud oproti obhajobě zaujal opačný názor, avšak s tím spojil z procesního hlediska pokyn dalšího postupu v tom, že pokud jeho názor ke konkurenci exekučního a konkursního řízení převezme též obžaloba, je nezbytné změnu právního posouzení včetně otázek předběžných a podstatných pro právní kvalifikaci provádět cestou iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby a naopak. Obžaloba sice automaticky převzala právní názor Nejvyššího soudu bez dalšího, avšak o této skutečnosti se obhajoba dozvěděla až ze závěrečné řeči intervenující státní zástupkyně přednesené před vyhlášením rozhodnutí odvolacím soudem. Obhajoba tak nemohla předem předvídat, zda obžaloba právní názor Nejvyššího soudu převezme, a pokud i ano, zda se tak stane s úpravami nebo bez jakékoliv modifikace. Za daného stavu věci tak obhajoba byla zbavena možnosti ke změněnému právnímu názoru obžaloby zaujmout stanovisko. Stejně tak odvolací soud měl, podle pokynu Nejvyššího soudu, při akceptaci předmětného právního názoru Nejvyššího soudu, při zachování požadavku předvídatelnosti meritního rozhodnutí, stranám svůj právní názor sdělit, aby se k němu mohly vyjádřit. Ani tento pokyn Nejvyššího soudu splněn nebyl a až z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se strany dozvěděly, že odvolací soud právní názor soudu Nejvyššího, rovněž beze změny, plně převzal. Kromě toho má obhajoba i nadále za to, že zaplacením pohledávky povinného jeho dlužníkem k rukám exekutora pohledávka povinného zaniká a následné vypořádání exekutorem takto přijatých finančních prostředků je věcí vnitřního uspořádání mezi exekutorem a oprávněným. A zaniklou (neexistující) pohledávku nemůže správce konkursní podstaty sepsat do soupisu konkursní podstaty a tato neexistující pohledávka nemůže tvořit součást konkursní podstaty ani ex lege, tedy bez aktivity správce konkursní podstaty. Teprve až okamžik prohlášení konkursu se tento stav mění tak, že od tohoto dne není dlužník povinného oprávněn s důsledky splnění dluhu a tím zániku závazku plnit jinam než ve prospěch konkursní podstaty, tj. k rukám správce konkursní podstaty. V ostatním a v podrobnostech dovolatelka odkázala na argumentaci předloženou v předchozím dovolání.
K právnímu posouzení skutku dovolatelka namítala, že byla odsouzena za to, že prostředky nevydala, přestože „od počátku byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy dojde k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění“. K tomuto závěru soudu nebylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, protože soud neprovedl navržené důkazní prostředky směřující ke zjištění skutečné finanční situace předmětného konkursu, neboť vůbec nebylo zjišťováno a prokazováno, jakými finančními prostředky v tom kterém období konkursního řízení správkyně konkursní podstaty disponovala a zda tak správkyně vůbec byla nucena vyvinout nadměrné úsilí k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty. Dovolatelka věděla, že do konkursní podstaty měsíčně proudí finanční prostředky z nájmů nemovitostí ve vlastnictví úpadce; pokud by tedy zvažovala nebo měla být srozuměna s nějakou finanční situací předmětného konkursu, byla si vědoma toho, že toto konkursní řízení se nemůže nacházet v žádné tíživé situaci, protože jen výše měsíčních nájmů vyplácených nájemníky činila částku kolem 300 000 Kč. Kromě toho v průběhu dokazování u hlavního líčení před Okresním soudem v Přerově vyšlo najevo, že prodejna v L. dosahovala v letních měsících několikamilionových měsíčních tržeb. Dovolatelka peníze vymožené v exekuci po prohlášení konkursu předala k rukám správkyně konkursní podstaty dne 28. 11. 2005, tj. 3 a půl měsíce po prohlášení konkursu a necelé 3 měsíce ode dne, kdy se o konkursu měla podle zjištění soudu dozvědět a něco přes dva měsíce od písemné výzvy správkyně. K vydání rozvrhového usnesení však došlo až v červnu 2011, tj. o více než 4 roky později od vyplacení všech prostředků z účtu exekutorky. Je více než zřejmé, že dovolatelka nemohla, protože ani nebyla objektivně schopna, průtahy v dotčeném konkursním řízení způsobit. Průtahy v řízení by dovolatelka byla schopna způsobit pouze v případě, že peněžní prostředky, které si správkyně konkursní podstaty (oprávněně) nárokovala, byly jediným příjmem konkursní podstaty – a to nebyly. Odvolací soud na str. 28 – 29 rozsudku odmítá zde uvedenou argumentaci obhajoby týkající se průtahů konkursního řízení, na kterých obviněná nemohla mít žádný podíl. Neuvádí však žádný důvod, proč je třeba tyto argumenty obhajoby odmítnout, což dovolatelka oprávněně od odvolacího soudu očekávala. Z výpovědi svědkyně JUDr. S. vyplynulo, že tento konkurs nebyl ničím výjimečným od konkursů jiných a sama neiniciovala výzvy k součinnosti konkursnímu soudu z vlastní vůle, jak i uvádí odvolací soud, ale činila tak v důsledku nátlaku věřitelského výboru. Jinak řečeno, sama nepovažovala situaci při zjišťování majetkové podstaty ve vztahu k exekučnímu řízení za natolik mimořádnou, aby si spolupráci sama vynucovala cestou opatření konkursního soudu.
Dovolatelka rovněž namítala, že pokud se týká trestného činu podle ustanovení §126 odst. 1 tr. zák., tento trestný čin vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Podle dovolatelky však chybí v provedeném dokazování cokoliv, co by úmysl obviněné jakkoliv vysvětlovalo, prokazovalo nebo odůvodňovalo. Rovněž je třeba poukázat na to, že svým jednáním nemohla jakkoliv zapříčinit průtahy při zjišťování a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §17 a násl. zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, protože aktivita správkyně konkursní podstaty k vyplacení finančních prostředků na účtu exekutorky není ani jednou z těchto činností.
V závěru svého dovolání dovolatelka rovněž poznamenala, že odvolací soud zaměňuje místní příslušnost a její změnu delegací z důvodu vhodnosti. Pokud jde o ukládání pořádkových pokut, dovolatelka nerozporovala, že jí předmětná usnesení byla doručována na její úřad, namítala však, že jí měla být doručována do vlastních rukou jako osobě, která má osobně něco sama vykonat; to se nedělo, a proto se jí nedostaly pokuty do dispozice a nevěděla o nich (kromě třetí v pořadí). Jistěže je chybou klientky, že si chod kanceláře nezajistila tak, aby se to nestalo. Avšak její nevědomí o prvních dvou uložených pořádkových pokutách nebylo nijak vyvráceno.
Obviněná JUDr. J. S. proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, č. j. 68 To 447/2012-1708, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolatelku obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné JUDr. J. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že námitky týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědí některých svědků vzhledem k nesprávné aplikaci ustanovení §8 odst. 5 tr. ř. směřují výlučně do procesní oblasti a dovolatelce deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Navíc dovolací soud se uvedenou problematikou přes její procesní charakter ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, podrobně zabýval a vyslovil jednoznačné stanovisko, že ustanovení §8 odst. 5 tr. ř. bylo aplikováno správně a že nalézací soud nepochybil, pokud vyslechl svědky, kteří nebyli Exekutorskou komorou České republiky zbaveni zákonné povinnosti mlčenlivosti.
Též některé další námitky dovolatelky jsou fakticky polemikou s právními názory vyslovenými ve výše citovaném kasačním rozhodnutí. Dovolací soud tehdy na základě obsáhlého právního rozboru vycházejícího především z civilní judikatury dospěl k závěru, že pokud se exekutorkou vymožené finanční prostředky ke dni prohlášení konkursu, tj. dne 10. 8. 2005, nacházely na jejím účtu a nebyly vyplaceny oprávněnému, tvořily součást konkursní podstaty a dovolatelka byla povinna je vydat správkyni konkursní podstaty. Vzhledem k výše uvedené závaznosti právního názoru dovolacího soudu nelze vytýkat soudu odvolacímu, že z tohoto názoru vycházel a v odůvodnění svého rozhodnutí na tento názor odkázal. Pokud dovolatelka v této souvislosti napadá procesní postupy odvolacího soudu, pak tyto námitky podle názoru státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce nicméně podotknul, že není povinností státního zástupce předem sdělovat obhajobě obsah svého závěrečného návrhu. Navíc předpokládá, že obhajobě jsou známy výše uvedené zásady závaznosti právního názoru dovolacího soudu a akceptování tohoto názoru státním zástupcem i soudem nemohlo být pro obhajobu ničím překvapivým. Námitky, ve kterých dovolatelka trvá na tom, že předmětné finanční prostředky nepatřily do konkursní podstaty, proto považuje také za bezpředmětné, stejně jako související námitky, podle kterých dovolatelka nemohla způsobit průtahy v konkursním řízení na majetek úpadce tím, že po ní byly vymáhány prostředky nenáležející do konkursní podstaty, které nemohly sloužit k naplnění účelu a cíle konkursního řízení.
Námitka, podle které předmětná pohledávka nebyla zahrnuta do soupisu konkursní podstaty, nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy, když podle odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně byla v soupisu konkursní podstaty uvedena pohledávka za obviněnou dokonce poněkud vyšší, než je částka uvedená ve výroku o vině (1 272 000 Kč). Státní zástupce nicméně podotknul, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty již momentem prohlášení konkursu a případné formální pochybení správkyně konkursní podstaty při vyhotovení soupisu konkursní podstaty by neměnilo nic na tom, že obviněná nebyla oprávněna s finančními prostředky objektivně tvořícími součást konkursní podstaty jakkoli disponovat.
Podstata dalších námitek dovolatelky spočívá v tvrzení, že její jednání nebylo způsobilé negativně ovlivnit průběh konkursního řízení, neboť do konkursní podstaty patřil i další majetek a konkursní řízení pokračovalo ještě několik let potom, kdy zadržované finanční prostředky vydala. Hrubým ztěžováním výkonu funkce správce konkursní podstaty bylo jednání pachatele, kterým vytvořil podmínky, v důsledku nichž bylo k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by bylo jinak zapotřebí. Hrubé ztěžování ovšem současně předpokládalo, že i přes toto jednání ze strany pachatele správce konkursní podstaty soupis i zpeněžení konkursní podstaty nakonec provedl; podmínkou trestnosti, resp. zákonným znakem trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. nebylo ani způsobení průtahů v konkursním řízení. Podle názoru státního zástupce skutečnost, že správkyně konkursní podstaty byla nucena v důsledku jednání obviněné vyvíjet aktivity uvedené na str. 28 – 29 rozhodnutí odvolacího soudu, lze v kontextu s výší zadržované částky za hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty považovat. Na tom nic nemění skutečnost, že na konečné délce konkursního řízení se mohly podílet i jiné příčiny nežli jednání obviněné. Pokud dovolatelka v této souvislosti uvádí též námitky, podle kterých nemohla negativně ovlivnit konkursní řízení zadržováním prostředků nepatřících do konkursní podstaty a podle kterých prostředky inkasované po vyhlášení konkursu správkyni konkursní podstaty celkem bez průtahů vydala, pak jde o námitky z již výše zmíněných důvodů bezpředmětné. Námitka, podle které nebylo provedeno dokazování týkající se zdrojů dalších finančních prostředků plynoucích do konkurzní podstaty, je již námitkou skutkového charakteru, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
Pokud dovolatelka dále namítá, že nemohla zapříčinit průtahy při zjištění nebo zpeněžení konkursní podstaty, protože aktivita správkyně k vyplacení finančních prostředků na účtu exekutorky nespadá pod žádnou z těchto činností, pak lze uvést, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rámci povinností uložených různým subjektům ve vztahu ke zjištění konkursní podstaty v ustanovení §18 odst. 4 (citovaném ve výroku o vině) ukládal, stručně řečeno, každému, kdo má u sebe věc náležející do podstaty, umožnit správci konkursní podstaty dispozici s touto věcí. Nehledě na skutečnost, že podle zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo jednání obviněné i v nekomunikaci s konkursním soudem a se správkyní konkursní podstaty a v neposkytování informací nezbytných pro dohledání a zajištění majetku náležejícího do konkursní podstaty, lze podle názoru státního zástupce i samotné zadržování finančních prostředků patřících do konkursní podstaty považovat za jednání ohrožující úplné a správné zjištění majetku do této podstaty patřícího.
Námitka, podle které se dovolatelka nedozvěděla o prvních dvou uložených pokutách, je námitkou částečně skutkového charakteru. Státní zástupce nicméně konstatoval, že podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti podle §226 odst. 1 tr. zák. nebylo předchozí bezvýsledné použití prostředků práva civilního proti pachateli. Uvedená námitka nemá význam ani z hlediska subjektivní stránky trestného činu, neboť i bez ohledu na ukládané pořádkové pokuty dovolatelka nepochybně věděla, že zadržuje předmětné finanční prostředky a že jejich vydání je požadováno správkyní konkursní podstaty. Námitka týkající se důvodů prominutí poslední pořádkové pokuty je z hlediska trestní odpovědnosti dovolatelky zcela bezpředmětná. Pokud dovolatelka v souvislosti s námitkami týkající se absence subjektivní stránky trestného činu dále uvádí, že soud rezignoval na prokazování jejího úmyslu poškodit věřitele, pak je nutno uvést, že další dokazování v tomto směru odvolací soud neprováděl s odkazem na zákaz reformace in peius. Skutek byl totiž v dřívějším odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 4 T 221/2008, z hlediska některých znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., konkrétně úmyslu pachatele způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vymezen nepřiléhavě, když zde nebyly dostatečně konkrétně uvedeny okolnosti odpovídající uvedenému znaku. Dovolání proti dřívějším odsuzujícím rozhodnutím při tom podala jen obviněná a odvolací soud dospěl k závěru, že další dokazování by bylo v neprospěch obviněné. K naplnění subjektivních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění platném ke dni 16. 1. 2007 se ovšem specifický úmysl způsobit škodu nebo opatřit majetkový prospěch nevyžadoval a ve vztahu k maření nebo hrubému ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a ohrožení úplného a správného zjištění majetku postačovalo zavinění ve formě eventuálního úmyslu. V případě nepřímého úmyslu není způsobení trestněprávně relevantního následku hlavním cílem pachatele, neboť pachatel sleduje svým jednáním cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Ať už obviněná dispozicí s částkou 1 242 492 Kč sledovala jakýkoli cíl, musela podle názoru státního zástupce být srozuměna se skutečností, že jejím zadržováním hrubě ztěžuje činnost správkyně konkursní podstaty a ohrožuje tím zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že ty námitky obviněné JUDr. S. , které obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná JUDr. J. S. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
I.
Dovolatelkou napadené rozhodnutí odvolacího soudu je již druhým rozhodnutím uvedeného soudu v této trestní věci, neboť odvolací soud opětovně rozhodoval o vině a trestu obviněné JUDr. J. S. poté, co usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, byl podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012. Dále podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to bylo podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázáno, aby věc obviněné JUDr. J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, zkonstatoval, že dovolatelkou napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 68 To 447/2012, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, neboť zejména nebyla náležitě posouzena právní otázka vztahu exekučního a insolvenčního řízení, pokud jde o to, zda finance vymožené obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu rovněž náležejí do konkursní podstaty a zda tedy byla povinna k jejich vydání správkyni konkursní podstaty, když se soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích v podstatě touto otázkou nezabývaly a řešily pouze otázku, zda obviněná byla od samého počátku přesvědčena o svém právním názoru, že finanční prostředky, které obdržela během exekučního řízení na majetek povinného WTA v období před prohlášením konkursu, nepatřily do konkursní podstaty. Náležitě a přesně nebyl ani vymezen skutek s ohledem na omezení peněžních prostředků na částku 1 242 492 Kč. V neposlední řadě nebyl náležitě konkretizován specifický úmysl způsobit jinému škodu požadovaný v §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to odkazem na provedené důkazy, z kterých je ho možno dovodit (srov. str. 19 – 20 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013).
Nejvyšší soud tak Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci uložil, aby se v novém řízení zejména zabýval otázkou, zda finanční prostředky, které obviněná vymohla před prohlášením konkursu, spadají do konkursní podstaty, a to v souladu s uvedenou judikaturou, na níž Nejvyšší soud upozornil. Nejvyšší soud současně poznamenal, že k této otázce a uvedené judikatuře tak budou mít strany řízení možnost se vyjádřit, neboť mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právního posouzení, a to i otázek, které jsou jako předběžné otázky podstatné pro právní kvalifikaci trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Jelikož Nejvyšší soud se oproti soudům nižších stupňů zabýval právním posouzením financí vymožených obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu, tedy zda náležejí do konkursní podstaty, je třeba, aby následně odvolací soud dal stranám trestního řízení příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, aby tak obhajoba i obžaloba měly možnost tomuto názoru přizpůsobit své případné další právní a skutkové námitky v rámci trestního řízení. Nejvyšší soud dále uvedl, že je nezbytné, aby se odvolací soud k námitce obviněné zabýval zněním skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, které je třeba v dalším řízení vymezit tak, aby v případě opětovného uznání obviněné vinnou nevznikaly pochybnosti o rozsahu peněžních prostředků, které měla obviněná neoprávněně zadržovat, a tím hrubě ztěžovat výkon správce konkursní podstaty, čímž mělo dojít k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. V návaznosti na to je třeba také uvést, z jakých důkazů při určování výše těchto prostředků vycházel, a vypořádat se s námitkami obviněné ohledně přesného určení výše předmětné finanční částky. V neposlední řadě se měl odvolací soud rovněž zabývat prokázáním úmyslu v případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž rovněž konkrétně měl uvést, v čem měla spočívat škoda, k jejímuž způsobení úmysl obviněné směřoval. S ohledem na tyto skutečnosti a právní názory se měl odvolací soud vypořádat i s obhajobou obviněné, že je více než zřejmé, že nemohla (nebyla objektivně schopna) průtahy v dotčeném konkursním řízení způsobit. Podle názoru obviněné by průtahy v řízení byla obviněná schopna způsobit pouze v případě, že peněžní prostředky, které si správkyně konkursní podstaty (oprávněně) nárokovala, byly jediným příjmem konkursní podstaty, což však nebyly. V konkursní podstatě úpadce se nacházel další majetek, především nemovitosti; zpeněžení tohoto majetku bylo věcí správkyně konkursní podstaty, nikoli obviněné. Bez zpeněžení tohoto majetku nebylo možno přistoupit ke schválení konečné zprávy a rozvrhu, dále k uspokojení přihlášených věřitelů a tím naplnění cíle a účelu celého konkursního řízení. (srov. str. 20 – 21 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve svém novém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 68 To 447/2012, doplnil dokazování, a to předložením listinných důkazů, ze kterých je zřejmé, že do 10. 8. 2005 obviněná vymohla, resp. v rámci exekuce na majetek povinného byla na její účet připsána celková částka 1 242 492 Kč, a na základě pokynu Nejvyššího soudu napravil Nejvyšším soudem vytýkané pochybení okresního soudu spočívající v tom, že měl rozdělit vymožené finanční částky na finance získané před a po prohlášení konkursu, nikoliv pouze zúžit výrok na finance získané před konkursem, aniž by rovněž došlo k opravě zbytku skutkové věty. Z provedeného dokazování je podle odvolacího soudu zcela zřejmé, že obviněná zadržovala nejen finanční prostředky vymožené v rámci exekuce před prohlášením konkursu, ale i finanční prostředky, které byly připisovány na její účet po prohlášení konkursu. Obviněná tvrdí, že z finančních prostředků získaných po prohlášení konkursu vydala správkyni konkursní podstaty dne 28. 11. 2005 částku 599 365 Kč. I ohledně této částky měla obviněná velké problémy se specifikací jednotlivých plateb. Je však zcela zřejmé, že další peněžní prostředky, a to jak peněžní prostředky vymožené před prohlášením konkursu (1 242 492 Kč), tak připsané na účet obviněné po prohlášení konkursu, obviněná vydala správkyni konkursní podstaty ve dnech 15. 12. 2006, kdy zaslala částku 2 000 000 Kč, a 16. 1. 2007, kdy zaslala částku 492 342 Kč. Krajský soud upravil skutkovou větu při zachování totožnosti skutku tak, že obviněná částku 1 242 492 Kč zaslala správkyni konkursní podstaty společně s dalšími peněžními prostředky získanými v souvislosti s uvedenou exekucí ve dnech 15. 12. 2006 a 16. 1. 2007 (srov. str. 27 – 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak, pokud jde o vymezení skutkové věty výroku o vině, má za to, že odvolací soud v souladu s jeho pokyny upravil znění skutkové věty a nemá tedy již k tomuto postupu odvolacího soudu dalších připomínek, a proto považuje v tomto směru výrok o vině v napadeném rozsudku za správný.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se v intencích usnesení Nejvyššího soudu zabýval rovněž odvolacími námitkami obhajoby zaměřenými do právní kvalifikace skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obhajoba namítala, že nebyl proveden žádný důkaz k úmyslu obviněné způsobit škodu. Odvolací soud tak ve svém novém rozhodnutí dospěl k závěru, že skutek, kladený obviněné za vinu, nelze kvalifikovat i jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Je skutečností, že skutková část výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu postrádá jakoukoli konkrétní skutkovou okolnost, která by odpovídala zákonnému znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu“. Ve skutkové části výroku o vině není žádné konkrétní zjištění v tom směru, co obviněná svým jednáním sledovala. Ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu je pouze uvedeno, že obviněná byla od počátku minimálně srozuměna s tím, že v důsledku tohoto jejího jednání dalším subjektům, zejména věřitelům úpadce tak může být způsobena škoda, přičemž není uvedeno, v čem by měla spočívat tato škoda, ke které musí úmysl směřovat. Je skutečností, že z provedených důkazů se nepodařilo zjistit, co obviněná zadržováním peněžních prostředků náležejících do konkursní podstaty sledovala, zda měla v úmyslu způsobit jinému škodu nebo měla v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius by další dokazování bylo v neprospěch obviněné a tudíž odvolací soud vypustil ze skutkové věty část týkající se možnosti způsobení škody (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné ve stručnosti uvést, že vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit a prokázat zvláštní úmysl obviněné ve vztahu ke způsobení škody v případě právní kvalifikace podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemá výhrad k postupu odvolacího soudu, který upustil od užití této právní kvalifikace, byť jeho úvaha o nemožnosti provést doplnění dokazování s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, neboť by takové doplnění bylo v neprospěch obviněné, není správná a je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se zákaz reformationis in peius nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Nemá-li tedy odvolací soud oporu pro své rozhodnutí ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí dokazování buď sám podle §263 odst. 6, 7 tr. ř. doplnit, anebo je povinen napadený rozsudek podle §258 tr. ř. zrušit a ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak dokazování v potřebných směrech doplní, přičemž při dalším rozhodování je vázán ve smyslu §264 odst. 2 tr. ř. zákazem reformationis in peius ve stejném rozsahu jako odvolací soud (srov. č. 41/2007 Sb. rozh. tr.).
II.
Obviněná JUDr. J. S. i ve svém druhém mimořádném opravném prostředku opětovně namítala, že nedošlo k řádnému výslechu svědků vázaných zákonnou povinností mlčenlivosti s tím, že obhajoba nerozporovala využití ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., namítala však, že zákonem předvídaný postup nalézací soud nerespektoval [bod A) vymezení námitek dovolání]. Stran těchto opakovaných námitek obhajoby Nejvyšší soud plně odkazuje na své závěry, které učinil ve svém prvním rozhodnutí, v němž uzavřel, že v projednávané věci bylo správně aplikováno ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., a nalézací soud nepochybil, pokud vyslechl svědky, kteří nebyli Exekutorskou komorou České republiky zbaveni zákonné povinnosti mlčenlivosti (konkrétně srov. str. 7 – 11 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013). Ostatně touto námitkou se zabýval i odvolací soud ve svém novém rozhodnutí, v němž konkrétně uvedl, že pokud nyní obhajoba namítá, že nerozporovali využitelnost ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., ale namítali, že nebyla dodržena dikce zákona a nebyl dán souhlas soudce s provedením výslechu svědků, kteří nebyli zproštěni povinnosti mlčenlivosti profesní komorou, tak je nutno zopakovat, že podle názoru krajského soudu nemůže takový argument obhajoby obstát, protože již ze samotného postupu soudu, který svědka, který nebyl exekutorskou komorou zproštěn mlčenlivosti, předvolal a poučil v tomto procesním postavení vyplývá, že hodlá svědka za použití §8 odst. 5 tr. ř. vyslechnout a prolomit tak předmětnou povinnost mlčenlivosti (srov. str. 23 – 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což je v souladu s tím, co Nejvyšší soud uváděl ve svém prvním rozhodnutí v trestní věci obviněné JUDr. J. S. Z tohoto rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za nutné opětovně uvést zejména následující. Rozhodnutí Exekutorské komory České republiky týkající se nezproštění povinnosti mlčenlivosti D. P. , M. P. , P. H. a P. V. se nacházejí na č. l. 1146 – 1149 spisu, rozhodnutí týkající se nezproštění mlčenlivosti H. D. Š. se nachází na č. l. 1239 spisu. Rozhodnutí týkající se zproštění mlčenlivosti M. D. a P. N. je založeno na č. l. 1150 spisu. Svědkyně H. K. podala ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2652/10, a v němž v podrobnostech uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky o nesprávné aplikaci §8 odst. 5 tr. ř. Otázkou prolomení mlčenlivosti podle tohoto ustanovení se Ústavní soud již zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 (nález pod č. 229 byl publikován ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, str. 595). Pokud ustanovení zvláštního předpisu sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení (tzn. nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat předmětné skutečnosti), je postup podle §8 odst. 5 tr. ř. možný. Takováto situace nastává i v případě exekučního řádu, který možnost zproštění povinnosti mlčenlivosti upravuje v §31 odst. 2, jež se ovšem na trestní řízení výslovně nevztahuje (srov. také usnesení Ústavního soudu ve věci ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 744/06, uveřejněno pod č. 5 ve sv. 49 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, s. 659; dostupné i v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v otázce vztahu ustanovení §8 odst. 5 tr. ř. k úpravě podle §97 až 103 tr. ř. Ustanovení §8 odst. 5 (původně odst. 4) bylo do trestního řádu doplněno v rámci rozsáhlé novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Tímto ustanovením měla být alespoň částečně řešena otázka tzv. státem uznané mlčenlivosti, která je jinak zcela nejednotná, obsažena ve více než 140 zákonech. Právě postup podle §8 odst. 5 tr. ř. má situaci zpřehlednit. Tímto postupem je vyplněna dřívější mezera v zákoně pro případ, že trestní řád ani zákon upravující zvláštní povinnost mlčenlivosti neobsahuje žádnou úpravu konkrétně vymezující podmínky pro sdělování údajů chráněných touto povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Za této situace je třeba na §8 odst. 5 tr. ř. hledět jako na úpravu speciální k obecným zásadám o výslechu svědka podle §97 a násl. tr. ř. Postup podle §8 odst. 5 tr. ř. je v uvedených případech formou zproštění mlčenlivosti, prolamující zákaz výslechu podle §99 odst. 2 tr. ř. Právě souhlas soudce zde má garantovat, aby k vyžadování utajovaných údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, docházelo jen v případech výjimečných, z hlediska účelu trestního řízení nezbytných. Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem stěžovatelky, že souhlas soudce podle §8 odst. 5 tr. ř. je možno získat a udělit jen v počátečních fázích trestního řízení. Logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) je třeba dospět k závěru, že citovaný postup lze užít po celou dobu trestního řízení, tedy i po podání obžaloby v řízení před soudem, neboť potřeba vyžádání informací může vzniknout až v této fázi. Informace jsou vyžadovány pro trestní řízení, jehož legální definice v §12 odst. 10 tr. ř. zahrnuje jakýkoli druh a jakoukoli část řízení podle trestního řádu. Skutečnost, že obecný soud nejprve požádal prezidium Exekutorské komory České republiky o zproštění stěžovatelky mlčenlivosti, a posléze postupoval podle §8 odst. 5 tr. ř., nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky. Úvahy stěžovatelky o tom, jaký cíl sledoval obecný soud uložením nízké pokuty, jsou pouhou spekulací a Ústavní soud se jimi neměl důvod zabývat (srov. č. l. 1375 – 1376 spisu). Všechny shora nastíněné skutečnosti tedy vypovídají o tom, a rovněž Nejvyšší soud má za to (stejně jako soud odvolací a Ústavní soud), že v projednávané věci bylo správně aplikováno ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., a nalézací soud nepochybil, pokud po řádném poučení v návaznosti na shora uvedený postup vyslechl svědky, kteří nebyli Exekutorskou komorou České republiky zbaveni zákonné povinnosti mlčenlivosti, přičemž z tohoto postupu jednoznačně vyplývá, že postupoval na základě svého oprávnění ve smyslu §8 odst. 5 tr. ř., přičemž je zřejmé, že i zmínění svědci to takto chápali (viz i podaná ústavní stížnost svědkyní H. K. ). Udělení souhlasu nebylo podle názoru Nejvyššího soudu „předpokládáno“, jak je namítáno v dovolání, ale jednoznačně vyplývalo z celého postupu soudu. K námitce, že udělení souhlasu mělo být zaprotokolováno, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „souhlas“ ve smyslu §8 odst. 5 tr. ř. je udělován ve vztahu k orgánu, který úkon provádí, jímž v daném případě byl nalézací soud a nikoli svědci nebo obhajoba, a proto postačuje uvedený postup, poněvadž jinak by musel soud „udělovat souhlas sám sobě“. Takový výklad je v souladu se smyslem a funkcí ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., neboť tato úprava směřuje k zajištění dostatečné soudní ochrany informací chráněných utajením nebo státem uloženou či uznanou povinností mlčenlivosti a zároveň také k zajištění možnosti účinného provádění trestního řízení (teleologický výklad v návaznosti zejména na gramatický, logický a historický výklad).
III.
Dovolatelka dále namítla nesprávné právní posouzení vztahu řízení exekučního a konkursního v souvislosti s existencí pohledávky věřitele při jejím splnění v exekučním řízení k rukám exekutora [bod B) vymezení námitek dovolání]. K tomu nejprve poznamenala, že pouze Nejvyšší soud se vyjadřoval k této otázce ve svém usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, kdy dospěl, zjednodušeně řečeno, k závěru, že finanční prostředky získané v exekuci před prohlášením konkursu na majetek povinného, dosud nevyplacené oprávněnému, jsou součástí konkursní podstaty a exekutor je povinen tyto vydat správci konkursní podstaty. Obhajoba vzala na vědomí, že Nejvyšší soud oproti obhajobě zaujal opačný názor, avšak s tím spojil z procesního hlediska pokyn dalšího postupu v tom, že pokud jeho názor ke konkurenci exekučního a konkursního řízení převezme též obžaloba, je nezbytné změnu právního posouzení včetně otázek předběžných a podstatných pro právní kvalifikaci provádět cestou iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby a naopak. V tomto směru obžaloba automaticky převzala právní názor Nejvyššího soudu, týkající se vztahu insolvenčního a konkursního řízení, avšak o této skutečnosti se obhajoba dozvěděla až ze závěrečné řeči intervenující státní zástupkyně, čímž byla obhajoba zbavena možnosti ke změněnému právnímu názoru obžaloby zaujmout stanovisko, stejně tak měl odvolací soud při zachování požadavku předvídatelnosti meritního rozhodnutí, stranám svůj právní názor sdělit, aby se k němu mohly vyjádřit.
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že obhajoba se měla možnost seznámit s uvedeným právním názorem již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, kde byl uveden s poukazem na judikaturu, kterou v předchozím dovolání obhajoba vykládala v rozporu s jejím zněním. Toto rozhodnutí bylo doručeno obviněné dne 3. 3. 2014 a obhájci dne 20. 2. 2014. Na počátku veřejného zasedání bylo přečteno zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. l. 1696 p. v. spisu). Vzhledem k tomu, že v tomto směru učinil Nejvyšší soud ve svém uvedeném rozhodnutí příslušné pokyny a odvolací soud byl ve svém postupu na základě ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a byl povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, bylo jasné, že na tento názor bude ve veřejném zasedání obžaloba příslušným způsobem reagovat. Nemohl tedy být tento postup pro obviněného ani jeho obhájce v žádném směru překvapivý. K námitce, že měl odvolací soud při zachování požadavku předvídatelnosti meritního rozhodnutí, stranám svůj právní názor ještě před rozhodnutím sdělit, Nejvyšší soud podotýká, že ve svém zrušujícím rozhodnutí nic takového odvolacímu soudu neuložil, a ani uložit nemohl, neboť soud svůj právní názor vždy vyjadřuje až ve vyhlášeném rozhodnutí a nikoli v průběhu řízení. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že jelikož se (pozn. myšleno Nejvyšší soud) oproti soudům nižších stupňů zabýval právním posouzením financí vymožených obviněnou JUDr. J. S. před prohlášením konkursu, tedy zda náležejí do konkursní podstaty, je třeba, aby následně odvolací soud dal stranám trestního řízení příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, aby tak obhajoba i obžaloba měly možnost tomuto názoru přizpůsobit své případné další právní a skutkové námitky v rámci trestního řízení, neboť je potřeba vyhovět požadavku předvídatelnosti meritorního rozhodnutí (srov. str. 20 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013). Nejvyšší soud tak uložil Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby dal stranám řízení možnost vyjádřit se k názoru, který zaujal ve svém zrušovacím rozhodnutí, když se na základě námitky uplatněné dovolatelkou musel zabývat otázkou, zda finanční prostředky, které obviněná vymohla před prohlášením konkursu, spadají do konkursní podstaty. Jestliže má dovolatelka za to, že měla být ze strany obžaloby dříve seznámena s tím, že státní zástupkyně akceptovala názor Nejvyššího soudu (srov. č. l. 1693 – 1694 spisu), potom tato její námitka by byla případná pouze v situaci, pokud by se obžaloba odchýlila od názoru Nejvyššího soudu, s kterým byla obhajoba včas obeznámena, což se však nestalo. Z těchto důvodů nelze mít za to, že by obviněná JUDr. J. S. byla postupem odvolacího soudu zkrácena na svých právech. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě uvést, že pouze ustanovení §215 odst. 2 tr. ř. ukládá soudu povinnost upozornit podle §190 odst. 2 tr. ř. obžalovaného (obviněného), kterého hodlá uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku, jestliže se tak ovšem nestalo již v průběhu předchozího řízení. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
Pokud dovolatelka i nadále trvá na tom, že zaplacením pohledávky povinného jeho dlužníkem k rukám exekutora pohledávka povinného zaniká a následné vypořádání exekutorem takto přijatých finančních prostředků je věcí vnitřního uspořádání mezi exekutorem a oprávněným a že zaniklou (neexistující) pohledávku nemůže správce konkursní podstaty sepsat do soupisu konkursní podstaty, potom Nejvyšší soud nikterak neupírá dovolatelce její možnost nesouhlasit s názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však s ohledem na rozsáhlý rozbor publikované i nepublikované judikatury obsažený v jeho usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, nadále trvá na tom, že pokud se exekutorkou vymožené finanční prostředky ke dni prohlášení konkursu, tj. ke dni 10. 8. 2005, nacházely na jejím účtu, tedy že nebyly vyplaceny oprávněnému, potom i tyto prostředky tvoří součást konkursní podstaty a obviněná byla povinna je vydat správkyni konkursní podstaty, neboť jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, zákon o konkursu a vyrovnání označuje plnění, jichž by se po prohlášení konkursu dostalo od dlužníka jen některým věřitelům, za právně neúčinná nebo odporovatelná a zabraňuje tomu, aby si věřitelé vynutili úhradu svých pohledávek v soudních sporech mimo konkurs; takovým jednáním by totiž bylo mařeno částečné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 74/2001 Sb. rozh. obč.). V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, a zejména tam citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2817/2010, v právní věci žalobkyně JUDr. J. S. , proti žalované JUDr. V. S. , jako konkursní správkyni úpadkyně WTA Finance Consulting, s. r. o., v řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 15/2009, kterým dovolání žalobkyně odmítl. Současně poukázal na právní názory vyplývající z rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 137 a následně publikovaným pod číslem 42/2003 Sb. rozh. obč., aniž by se v podstatě věci odchýlil od svých dřívějších názorů (srovnej body XXVI. a XXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70). V návaznosti na to podrobně vysvětlil, že po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu ustanovení §312 a násl. o. s. ř.; to platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo již právní moci. Stanovisko i rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné shora přitom vychází z obecně přijímaného výkladu právní teorií i praxí, podle něhož pravomocným rozhodnutím exekučního soudu o přikázání pohledávky se věřitelem namísto povinného nestává oprávněný, v jehož prospěch byl výkon rozhodnutí nařízen (ani exekutor, který je provedením exekuce pověřen, jak se nesprávně domnívá dovolatelka), ale že povinný je toliko omezen v nakládání s takovou pohledávkou a musí strpět její úhradu dlužníkem věřiteli (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2397 – 2399; Winterová, A. Přikázání pohledávky – několik vybraných aktuálních problémů, Právní rozhledy č. 9, ročník 1997, s. 445 a násl.). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 969/2002, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 a další tam rozebraná rozhodnutí Nejvyššího soudu se přímo týkají projednávané problematiky (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1073/2013, na str. 11 – 16), zatímco rozhodnutí, na která poukazuje dovolatelka, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a 29 Cdo 2859/2009, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, nejsou pro řešení posuzovaného případu použitelná, neboť řeší jiné situace, např. i to že „… případné prodlení exekutora s předáním vymožené částky oprávněnému je pak věcí vnitřního vztahu mezi nimi“.
IV.
Další námitkou v dovolání obviněné JUDr. J. S. bylo, že v napadeném rozsudku bylo učiněno nesprávné a z důvodu nedostatečnosti dokazování i předčasné právní posouzení skutku, v němž je spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. [bod C) vymezení námitek dovolání]. K námitkám dovolatelky spočívajícím v tom, že k závěrům o nutnosti správkyně konkursní podstaty vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty a k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty nebylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, protože soud neprovedl navržené důkazní prostředky směřující ke zjištění skutečné finanční situace předmětného konkursu. Naopak nebylo podle názoru dovolatelky dostatečně zhodnoceno, že peníze vymožené v exekuci po prohlášení konkursu předala obviněná k rukám správkyně konkursní podstaty dne 28. 11. 2005, tj. 3 a půl měsíce po prohlášení konkursu a necelé 3 měsíce ode dne, kdy se o konkursu měla podle zjištění soudu dozvědět a něco přes dva měsíce od písemné výzvy správkyně, zatímco k vydání rozvrhového usnesení došlo až v červnu 2011, tj. o více než 4 roky později od vyplacení všech prostředků z účtu exekutorky.
Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující. Obviněná JUDr. J. S. byla uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se měla odpustit tím, že po prohlášení konkursu hrubě ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozila úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty je jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. K hrubému ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo k ohrožení zpeněžení tohoto majetku musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si výkon uvedené funkce vyžádal. Hrubé ztížení oproti maření vždy znamená, že i přes hrubé ztěžování ze strany pachatele správce konkursní podstaty nakonec soupis konkursní podstaty a posléze i zpeněžení konkursní podstaty provedl.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že Komentář k ustanovení §126 tr. zák. uvádí, že hrubým ztěžováním výkonu funkce správce konkursní podstaty je jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. Podle názoru odvolacího soudu bylo důkazy provedenými před okresním soudem prokázáno, že obviněná se takového jednání dopustila. Obviněná je zcela usvědčována zejména výpovědí svědkyně JUDr. V. S. , která podrobně ve své výpovědi popsala průběh spolupráce s obviněnou jako exekutorkou po prohlášení konkursu. Je zcela zřejmé, že svědkyně jako správkyně konkursní podstaty musela vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. Obviněná nereagovala na dopisy, které jí zasílala správkyně konkursní podstaty a kterými byla žádána o spolupráci. Byť měla podle provedeného dokazování k dispozici na svém účtu nejen finanční prostředky vymožené v rámci exekuce před prohlášením konkursu, ale i finanční prostředky vymožené po prohlášení konkursu, tak nijak nereagovala na dopis ze září 2005, ve kterém byla žádána správkyní konkursní podstaty, aby vydala nejen listiny, ale i finanční prostředky, které má k dispozici. Obviněná reagovala až dne 28. 11. 2005, kdy byla na účet úpadce připsána částka 599 365 Kč, ale ovšem bez specifikace plateb, takže nebylo možno určit ohledně koho a k čemu se vztahují tyto finanční prostředky. Dalším dopisem z prosince 2005 obviněnou správkyně konkursní podstaty opětovně žádala o specifikaci, ke které opět ze strany obviněné nedošlo. Proto správkyně konkursní podstaty obesílala i nájemce, kteří jí k tomu dávali podklady, kdy z větší části plnili obviněné. Z důvodu tlaku věřitelského výboru i právního zástupce oprávněného ve věci exekuce vedené obviněnou, byla správkyně konkursní podstaty nucena požádat soud několikrát o součinnost, aby jí pomohl ve věci vymáhání finančních prostředků od obviněné. Dokonce došlo i k tomu, že správkyně konkursní podstaty byla žalovaná společností Ahold, která chtěla peníze, které předala nejen obviněné, ale i po urgencích správkyně konkursní podstaty a hrozbě výpovědi smlouvy také správkyni konkursní podstaty, takže Ahold zaplatila de facto dvakrát. Dále se správkyně konkursní podstaty zmiňuje i o dalších dopisech, kterých nebylo málo, ve kterých musela opakovaně obviněnou žádat o specifikaci plateb, které zasílala ne průběžně, ale nárazově. Bylo to velmi složité. Dále je obviněná usvědčována i listinnými důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení k důkazu, a to zejména korespondencí správkyně konkursní podstaty zasílanou konkursnímu soudu. Podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát argumentace obhajoby, že konkursní řízení skončilo až dne 25. 1. 2012, tedy pět let po vydání i sporného výtěžku exekuce obviněnou a ani argumentace, že konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen na základě tzv. samodlužnického návrhu, ke kterému je dlužník povinen připojit mj. i soupis majetku včetně svých pohledávek s uvedením přesných částek a přesnou identifikací dlužníků, což podle názoru obhajoby znamená, že správkyně konkursní podstaty proto měla mít dostatek podkladů k tomu, aby byla schopna vznést kvalifikovaný požadavek na součinnost a nepřenášet tak svoje povinnosti na exekutora. Stejně tak nemůže obstát ani argument obhajoby, že v konkursní podstatě se nacházely nemovitosti, movité věci, zásoby i jiné prostředky, které byly využitelné pro konkursní řízení a tudíž obviněná nemohla způsobit nedostatečnou finanční situaci konkursního řízení (srov. str. 28 – 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Především je třeba konstatovat, že odvolací soud odůvodnil odmítnutí argumentace obhajoby týkající se průtahů konkursního řízení poměrně stručně, přesto správně vyšel zejména z výpovědi správkyně konkursní podstaty JUDr. V. S. , která u hlavního líčení uvedla, že když jí obviněná nepomohla se specifikací částky 599 365 Kč, musela obesílat nájemce, kteří jí dávali podklady. Vzhledem k tomu, že na ni tlačil věřitelský výbor, byla nucena několikrát požádat soud o součinnost, aby jí pomohl ve věci vymáhání finančních prostředků od obviněné, a to i ve věci společnosti Ahold (srov. č. l. 1163 spisu). Svědkyně velmi složitě a kvůli nespolupráci s obviněnou rovněž velmi obtížně zařazovala i ostatní platby, které jí chodily nárazově od dovolatelky (srov. č. l. 1163 – 1163 p. v. spisu). Svědkyně také uváděla, že z nemovitosti v L. jí volali nájemci, že jim chtějí vypnout vodu, že jim chtějí vypnout elektřinu, protože nebyla hrazena elektřina a plyn nebo voda, teklo do střechy, kterou musela pracně spravovat, takže tam to bylo složité (srov. č. l. 1164 p. v. spisu). Na otázku, zda došlo k nějakým konkrétním průtahům v řízení, svědkyně odpověděla, že neví, zda může říct, že to bylo díky paní doktorce, ono toho asi bylo víc, kdy účetnictví dohledávali i s paní P. , neboť účetnictví bylo v L. , poté když jí věřitelský výbor dovolil archivaci v P. , takže opravdu různé listiny dohledávali a některé listiny i vůči pohledávkám, které nemohly být vymoženy, třeba vůbec nenašli. Podle svědkyně nebyla všechno vina obviněné JUDr. J. S. Jestli k tomu přispěla, tak možná, že málo ano, ale ten konkurs jako takový byl velmi problematický. Na otázku, zda došlo ke zmaření nějakého úkonu nebo nějakého postupu svědkyně v důsledku nevyplacení peněz, svědkyně odpověděla, že některé věci se prostě zaplatily později. Neví, jestli to bylo v důsledku přímo obviněné JUDr. S. , ale někteří nájemci třeba platili později, takže se občas dostala, někdy alespoň ze začátku, do finanční tísně, ale nějak se to vyřešilo. Na dotaz obhájce zda, pokud by věděla, zda se finanční prostředky vážou k době před prohlášením konkursu nebo k době po prohlášení konkursu, by to mělo nějaký vliv i na ten její požadavek o vydání těchto finančních prostředků do konkursní podstaty, odpověděla, že kdyby věděla, za co to je, tak by to jí nebo její účetní kanceláři „trošku zjednodušilo život“. Kdyby věděla, že třeba ta částka, kterou jí zaslala, byly platby před prohlášením nebo po prohlášení konkursu, tak by to značně zjednodušilo situaci, protože pak by věděla, že např. Ahold, který ji žaloval, že to byly platby před prohlášením konkursu (srov. č. l. 1168 spisu). Z předestřené svědecké výpovědi JUDr. V. S. je tedy zřejmé, že jednání dovolatelky nemělo vést pouze k průtahům v insolvenčním řízení v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty, ale že správkyně konkursní podstaty musela vyvinout nadměrné úsilí, aby úplně a správně zjistila majetek patřící do konkursní podstaty. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nelze odděleně posuzovat pouze tu skutečnost, zda obviněná způsobila průtahy v konkursním řízení a zda správkyně konkursní podstaty při neposkytování výtěžku z konkursu měla dostatek financí potřebných ke zdárnému průběhu konkursu, ale je třeba posuzovat komplexně jednání dovolatelky, které JUDr. V. S. podstatně ztěžovalo zjištění a zpeněžení konkursní podstaty, a proto musela vyvinout nadměrné úsilí. Zejména velmi složitě a kvůli nespolupráci s obviněnou rovněž velmi obtížně zařazovala i ostatní platby, které jí chodily nárazově od dovolatelky, až byla nucena několikrát požádat soud o součinnost, aby jí pomohl ve věci vymáhání finančních prostředků od obviněné. Tím nepochybně došlo i k průtahům při zjišťování konkursní podstaty. Samotné znění skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu jednoznačně uvádí, že správkyně konkursní podstaty byla nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, kdy důsledkem toho měly být i bezdůvodné průtahy v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty. Obviněné JUDr. J. S. tedy bylo odvolacím soudem kladeno za vinu hrubé ztěžování výkonu funkce JUDr. V. S. , v rámci kterého jí nebylo tímto soudem kladeno za vinu pouze způsobení průtahů v insolvenčním řízení, ale komplexně skutečnost, že správkyně konkursní podstaty musela vyvinout nadměrné úsilí, což ze shora popsané svědecké výpovědi JUDr. V. S. jednoznačně vyplynulo, a to i přesto, že jmenovaná svědkyně v případě zpeněžení konkursní podstaty vypovídala vyhýbavě, ovšem nakonec připustila, že i k této okolnosti, byť jen v určitém rozsahu, obviněná přispěla, a v tomto směru je to uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Uvedeným skutkovým zjištěním pak odpovídá i právní věta, podle které obviněná po prohlášení konkursu hrubě ztěžovala výkon správce konkursní podstaty, a tím ohrozila úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu), neboť tehdy účinný zákon nevyžadoval vznik průtahů v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty, které zdůrazňuje obviněná v dovolání, ale jen ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, ke kterému s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nepochybně došlo, anebo alternativně zpeněžení tohoto majetku. Vzhledem k tomu neshledal Nejvyšší soud ani tyto dovolací námitky obviněné důvodnými, zejména pokud směřují až k zpeněžení majetku, a proto nebylo třeba ani doplňovat dokazování v tomto směru, jak požadovala obviněná v dovolání. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani povinnost správce konkursní podstaty zahrnout zjištěný majetek do soupisu konkursní podstaty a jeho oprávnění nakládat pouze s majetkem, který je zahrnut do konkursní podstaty, jak na to obsáhle obviněná poukazovala s odkazem na civilní judikaturu Nejvyššího soudu v bodě 2 písm. B) dovolání, neboť obviněná, jak již bylo opakovaně uvedeno, byla uznána vinnou, že po prohlášení konkursu hrubě ztěžovala výkon správce konkursní podstaty, a tím ohrozila úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, tedy za jednání, které směřovalo právě proti zahrnutí určitého majetku do takového soupisu. Přitom úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty bylo v té době upraveno v ustanoveních §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, na které Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje.
Dovolatelka rovněž namítala, že pokud se týká trestného činu podle ustanovení §126 odst. 1 tr. zák., tento trestný čin vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Podle dovolatelky však chybí v provedeném dokazování cokoliv, co by úmysl obviněné jakkoliv vysvětlovalo, prokazovalo nebo odůvodňovalo.
Po subjektivní stránce se k naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmysl, přičemž zejména u hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty postačí i úmysl eventuální (nepřímý). Odvolací soud dovodil u obviněné JUDr. J. S. nepřímý úmysl podle ustanovení §4 písm. b) tr. zák., tedy že byla minimálně srozuměna s tím, že v důsledku jejího jednání bude správkyně konkursní podstaty nucena vyvinout nadměrné úsilí směřující k získání peněžních prostředků spadajících do konkursní podstaty, přičemž dojde i k bezdůvodným průtahům v rámci zjištění a zpeněžení konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (viz argumentace shora). Nejvyšší soud nepochybuje, že obviněná, která vykonávala funkci exekutorky, musela být minimálně srozuměna s tím, že pokud bude zadržovat předmětné platby a nebude komunikovat s konkursním soudem, ani se správkyní konkursní podstaty, jednoznačně tím ztíží výkon funkce správkyně konkursní podstaty, což vyplývá i z toho, že takto jednala i přes výzvy a urgence konkursního Městského soudu v Praze a správkyně konkursní podstaty společnosti WTA FINANCE CONSULTING JUDr. V. S. , a navíc i přes tři pořádkové pokuty ve výši 10.000 Kč, 40.000 Kč a 50.000 Kč, které jí byly uloženy z důvodu nesplnění výzev Městským soudem v Praze, byť namítala, že ač byly doručovány do jejího úřadu, tak se k ní dostala jen jedna, a to třetí v pořadí (blíže k této námitce viz níže v bodě V. tohoto usnesení). Obviněné muselo být zřejmé z toho, že správkyně konkursní podstaty JUDr. V. S. se v důsledku jejího jednání dostala do nelehké situace, což mohla vyvodit jak z korespondence, kterou jí svědkyně zasílala, tak i z telefonátů jmenované svědkyně do její exekutorské kanceláře. Sama obviněná měla problémy s přiřazením některých plateb od dlužníků povinného, o to více jí muselo být zřejmé, že obdobné problémy bude mít i JUDr. V. S. , která navíc nedisponovala dokumenty, které jí obviněná k těmto platbám nevydala, ač o to byla opakovaně žádána. Jestliže obviněná JUDr. J. S. kladla správkyni konkursní podstaty překážky k zařazení majetku do konkursní podstaty, když na nesčetné výzvy správkyně konkursní podstaty reagovala vyhýbavými odpověďmi, snažila se přehodit odpovědnost s identifikací plateb na správkyni konkursní podstaty, ačkoliv měla k dispozici všechny relevantní údaje směřující k dohledání veškerých plateb přijatých v rámci exekučního řízení, popř. chybějící informace týkající se nezařaditelných plateb mohla získat součinností s poddlužníky (srov. str. 106 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), potom Nejvyšší soud má za to, že je dostatečně odůvodněn závěr o úmyslném zavinění [§4 písm. b) tr. zák.] dovolatelky ve vztahu k ustanovení §126 tr. zák., vyplývající z provedeného dokazování.
V.
Pokud dovolatelka v závěru svého dovolání poznamenala, že odvolací soud nelogicky zaměňuje místní příslušnost a její změnu delegací z důvodu vhodnosti, když obviněná sama měla namítat nedodržení místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení, přestože sama v návrhu na delegaci navrhovala změnu příslušnosti právě z tohoto okresu, potom s tímto tvrzením obviněné nelze souhlasit. Delegace umožňuje dosáhnout toho, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudem téhož druhu a stupně, než je soud, jehož příslušnost vyplývá z trestního řádu. Tímto způsobem lze však měnit jen místní příslušnost, nikoli věcnou příslušnost nebo funkční příslušnost. O delegaci rozhoduje z důležitých důvodů soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen (§25 tr. ř.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že orgány činné v přípravném řízení posuzovaly svou místní příslušnost tak, že velitel SKPaV Přerov vyloučil všechny orgány SKPaV Okresního ředitelství v Přerově z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť lze mít pochybnosti, že pro poměr k osobám, jichž se přímo dotýká nemůžou nestranně rozhodovat. Konkrétním důvodem byla skutečnost, že obviněná byla ve služebním poměru u Policie České republiky se služebním zařazením jako ředitel Okresního úřadu vyšetřování v Přerově a lze mít pochybnosti, že pro poměr k této osobě, která je všeobecně známa, nemusí dojít k nestrannému rozhodování a postoupil spis Policii SKPaV OHK Olomouc. Usnesením ze dne 9. 1. 2007, č. j. PSM-41/KŘS-2007, pak zástupce ředitele správy pro trestní řízení Policie České republiky správy Severomoravského kraje v Ostravě rozhodl tak, že podle §25 tr. ř. per analogiam se odnímá věc Službě kriminální policie a vyšetřování OŘ PČR Přerov a tato se přikazuje Službě kriminální policie a vyšetřování OŘ PČR Olomouc, a to právě z důvodů shora uvedených. Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. 6. 2008 pak bylo rozhodnuto tak, že podle §25 tr. ř. per analogiam se trestní věc obviněné J. S. z důležitých důvodů odnímá státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Přerově a přikazuje se k dalšímu provádění úkonů v trestním řízení státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně. Z odůvodnění tohoto usnesení je pak zcela zřejmé, že důvodem takového rozhodnutí byla skutečnost, že obviněná v minulosti působila jako státní zástupkyně u Okresního státního zastupitelství v Přerově a u Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka Olomouc a poté jako ř. Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Přerově. Tento postup byl podle názoru krajského soudu zcela správný, zákonný a odůvodněný, když se jedná o delegaci (odnětí a přikázání věci) z důležitých důvodů, kterými jsou především důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci. Skutečnost, že obviněná v minulosti působila na shora uvedených pozicích, rozhodně z pohledu orgánů činných v přípravném řízení trestním byla důvodem delegace (srov. str. 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S těmito závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud souhlasí, a proto ani tuto dovolací námitku obviněné neshledává důvodnou.
Jestliže dovolatelka také namítala, že pokud jde o ukládání pořádkových pokut, nerozporovala, že jí předmětná usnesení byla doručována na její úřad, namítala však, že jí měla být doručována do vlastních rukou jako osobě, která má osobně něco sama vykonat, což se nedělo, a proto se jí nedostaly pokuty do dispozice a nevěděla o nich (kromě třetí v pořadí), Nejvyšší soud plně odkazuje na závěry odvolacího soudu, s nimiž se plně ztotožnil. Odvolací soud konkrétně uvedl, že všechny tři usnesení o uložení pořádkových pokut byly obviněné doručeny do sídla Exekutorského úřadu Přerov, JUDr. J. S. , soudní exekutor, K. , P. Argument obviněné, že se o prvních dvou uložených pořádkových pokutách nedozvěděla, o čemž svědčí to, že nevyužila opravný prostředek, a dále to, že z výpovědi žádného svědka nevyplývá, že by někdo s obviněnou o prvých dvou uložených pokutách hovořil nebo by ji slyšel se o nich vyjadřovat, nemůže obstát. Bylo věcí obviněné zajistit si organizaci práce v exekutorském úřadě tak, aby se usnesení o uložení pořádkových pokut dostaly do její dispozice. O tom svědčí to, že o třetí pořádkové pokutě se dozvěděla, byť jí bylo usnesení o uložení této pokuty doručeno stejným způsobem, jako usnesení o předešlých dvou uložených pokutách. Lze uzavřít, že všechna zmíněná usnesení o uložení pořádkových pokut byla obviněné řádně doručena. Pokud jde o námitku, že jí nebyly uloženy tři pořádkové pokuty, protože proti usnesení o uložení třetí pořádkové pokuty podala odvolání, o kterém nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto, tak tato námitka je nedůvodná, protože tato pořádková pokuta jí byla následně prominuta z důvodu, že obviněná dodatečně své povinnosti splnila a byla již zatížena předchozími dvěma pořádkovými pokutami, o jejichž prominutí rovněž obviněná žádala a její žádosti nebylo vyhověno (srov. str. 26 – 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 68 To 447/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který k odvolání obviněné JUDr. J. S. a státního zástupce v návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně rozhodl o vině a trestu obviněné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a po shora uvedeném posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné JUDr. J. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.