ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.244.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 244/2015-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2015 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 7 To 274/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 65/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn.
21 T 65/2013 byl obviněný uznán vinným v bodech A/1. a A/2. trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodech A/3. a A/4. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřicetiosmi měsíců. Pode §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Oproti tomu byl pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou státního zástupce obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, pod sp. zn. 2 Zt 59/2013 (bod IV. obžaloby) jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 7 To 274/2014, bylo odvolání obviněného i státního zástupce dle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „odvolatel nesouhlasí se závěry napadeného rozsudku, jeho skutkovými zjištěními, a jeho právními závěry vyplývajícími ze skutkových zjištění, které byly provedeny v průběhu řízení, včetně závěrů navazujícího potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu (…).“ Obviněný ve vztahu ke všem skutkům uvedeným ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně velmi rozsáhle zpochybňuje skutkové závěry a hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, a to měrou, kterou označuje za výraznou „ (…) tedy takovou, kterou nelze ani z hledisek ústavně právních akceptovat (tak i rozh. Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 215/99, II. ÚS 301/98, III. ÚS 398/97)“. Obviněný uvádí svou vlastní verzi skutkového děje, na základě čehož následně deklaruje svoji nevinu. Mimo to, ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem A/1. skutkové věty výroku o vině obviněný namítá rozpor mezi obžalobou a následným rozsudkem soudu prvního stupně, kdy namísto v obžalobě uvedené karty CCS č. .........., byl uznán vinným za zneužití karty CCS č. .......... Dále obviněný zpochybňuje postup soudů nižších stupňů, a to zejména ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces, neboť na základě výsledků provedeného dokazování nebylo možno jednoznačně odvodit, že došlo k naplnění všech znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Rovněž v odmítnutí provedení obviněným navrhovaných důkazů, a to zejména ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem A/1. skutkové věty výroku o vině, obviněný spatřuje pochybení soudů, konkrétně porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dle §265k tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 274/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 65/2013.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že obviněný svými námitkami zpochybňuje správnost použité právní kvalifikace, spočívající v nedostatku všech zákonných znaků skutkových podstat majetkových trestných činů, avšak podle mínění státní zástupkyně jde však výlučně o námitky skutkové povahy. S ohledem na charakter námitek obviněného nelze těmto přiznat právní relevanci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť tyto primárně směřují ke změně skutkových zjištění, která učinily soudy a teprve na jejich podkladě sledují způsob jejich právního posouzení. Pokud jde o otázku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, pak státní zástupkyně konstatovala, že takové pochybení v předmětných rozhodnutích neshledal. V souvislosti s námitkami obviněného ke zkrácení jeho základních práv a nedodržení zásad zákonného procesu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které se uvedenou problematikou zabývají a argumentaci obviněného vyvrací. Obdobně se vyjadřuje také k námitce obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je formálně založeno dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem tento důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V podaném dovolání obviněný pod bodem IIa. k výroku pod bodem A/I. jednak poukazuje na neshodu mezi uvedením čísla karty a pořízenou dokumentací, která je uvedena jako důkazní materiál v soudním spisu (viz níže) a dále „zvýhodnění žalující strany“ oproti obviněnému, v čemž spatřuje upření práva na řádnou obhajobu. V další části jsou pod uvedeným bodem obviněným uplatněny námitky, kdy obviněný poukazuje na jednotlivé důkazy, ve vztahu ke kterým argumentuje tím, že z nich nevyplývají skutečnosti, které soudy na základě provedených důkazů dovodily, přičemž cituje výpovědi svědků a z jejich výpovědí sám dovozuje závěry, ke kterým měly podle jeho mínění dospět soudy. K námitkám, které uplatnil k bodu A/II (bod IIb. dovolání) lze konstatovat, že sice „nepopírá, že finanční prostředky v rozsahu 110.500,- Kč skutečně převzal, nicméně zcela popírá, že by předmětné prostředky nepředal jednateli společnosti Chodovská s. r. o. K výroku pod bodem A/III (bod IIc. dovolání), opětovně uvádí, že „nepopírá, že finanční prostředky v rozsahu 300.000,- Kč skutečně převzal, nicméně zcela popírá, že by předmětné prostředky nepředal jednateli společnosti General Consulting EU s. r. o. Závěry soudu o naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku jsou podle mínění obviněného neopodstatněné. Obdobné výhrady vznáší obviněný rovněž k bodu A/IV. (bod IId. dovolání), tedy výhrady k důkazům, k hodnocení důkazů soudy, které ve svém důsledku vedly soudy k závěru o úmyslném jednání obviněného. Přestože Nejvyšší soud již shora poukázal na námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, považoval za potřebné tyto ještě konkretizovat, aby byl zcela zřejmý jejich primární obsah. Dále je nutné zmínit, že obsahově shodnými námitkami se v rámci obhajoby zabýval již soud prvního stupně a následně v reakci na odvolání obviněného také soud druhého stupně. Soud prvního stupně velmi podrobně (kromě výpovědi obviněného) rozvádí ve svém rozsudku výpovědi jednotlivých svědků (viz str. 21-28), další důkazy (listinné důkazy, obrazové záznamy – viz str. 28-30). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž patrno, proč některé z důkazů navržených k doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost (str. 30-31). Hodnotící závěry soudu prvního stupně jsou pak k jednotlivým skutkovým zjištěním podrobně rozvedeny na straně 31-38. Nejvyšší soud je toho názoru, že nelze soudu prvního stupně vytýkat nesprávné hodnocení důkazů, případně hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, neboť zmíněný soud také podrobně rozvedl, které skutečnosti považoval za rozhodné, pokud dospěl k závěru o nutnosti obviněného zprostit obžaloby.(viz bod B rozsudku soudu prvního stupně). Jak také již bylo shora konstatováno, obdobnými námitkami se musel zabývat na základě odvolání obviněného také soud druhého stupně a s těmito se velmi podrobně vypořádal na straně 18-27 svého usnesení.
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o oprávněnosti užívání CCS karet, nepředání svěřených finančních prostředků, oprávněnosti čerpání servisních služeb pro soukromé vozidlo obviněného z finančních prostředků poškozené společnosti, stejně tak jako skutečnost, že žádným z obviněnému za vinu kladených trestných činů nebyla poškozené společnosti způsobena škoda. Jedná se tedy o vlastní verzi skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
K neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 30 a 31).
Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
K nepřímo vznesené námitce tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv jsou Nejvyššímu soudu známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, která se problematikou tzv. extrémního nesouladu zabývají, tak závěry vyplývající z těchto rozhodnutí nelze aplikovat na trestní věc obviněného, když jeho argumentace spočívá pouze v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku.
Nejvyšší soud tak shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, vyplývají znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
V návaznosti na uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že připouští-li vůbec Ústavní či Nejvyšší soud zásah do pravomocných rozhodnutí založený na zjištěném extrémním rozporu či nesouladu, děje se tak pouze za striktně vymezených podmínek. Na druhou stranu, jsou-li napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V dané věci napadená rozhodnutí nižších soudů předestřených kvalit nepochybně dosahují.
Nejvyšší soud také připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se obviněný mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku uvedený v obžalobě (bod I/1.) a následně v bodě A/1. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obviněný neoprávněně užíval poškozenou společností svěřené CCS karty, přičemž soud prvního stupně odstranil vadu v označení karty CCS č. .......... uvedenou v obžalobě a nahradil ji správným údajem, a sice č. ........., čímž podstatu jednání obviněného ani jeho následek rozhodně nezměnil. Takové upřesnění v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost (k uvedené námitce se rovněž vyjádřil soud druhého stupně na str. 21 svého usnesení).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann