ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.868.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 868/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. července 2015 o dovolání, které podal obviněný M. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 5 To 30/2015-243, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 178/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 5 To 30/2015-243, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 89 T 178/2014-175, kterým byl obviněný M. Č. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spolu s odsouzenými O. N. a B. J. ) a byl odsouzen podle §216 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Proti usnesení (nesprávně v dovolání uvedeno rozsudku) Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 5 To 30/2015-243, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již v úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku (dovolání) poukazuje obviněný na to, že si je vědom skutečnosti, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí nalézacího soudu, avšak je přesvědčen, že v případech, kdy v napadeném rozhodnutí existuje nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů, pak takové rozhodnutí svědčí o určité libovůli v rámci rozhodovací činností soudů, a přestože Nejvyšší soud odmítá názor, že v dovolání nemůže vytýkat nedostatky skutkových zjištění, s ohledem na opačnou judikaturu Ústavního soudu, který konstatuje, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr, je jím podané dovolání důvodné. V rámci svých výhrad proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně poukazuje dále na to, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi spoluobviněné, kterou však označuje za osobu nevěrohodnou, dlouhodobě spolupracující s policií. Žádný další přímý důkaz neprokazuje jeho účast na trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Za zcela zavádějící pokládá úvahy soudů o existenci „nepřímých důkazů a indicií“, za které však soudy označily pouze jeho předchozí odsouzení. Obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že i po provedeném hlavním líčení a veřejném zasedání existují důvodné pochybnosti o verzi obvinění, a to ve vztahu k projednávanému případu. Má za to, že s ohledem na jeho „konsektventní obranu jeho osoby“ pominuly soudy při svém postupu aplikovat zásadu in dubio pro reo, a proto je nucen, vzhledem k tomu, že došlo soudy nižších stupňů k nedostatkům v hodnocení důkazů, domáhat se nápravy této situace v dovolacím řízení. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a sám obviněného obžaloby zprostil, případně Nejvyšší soud zrušil obě v jeho věci vydaná rozhodnutí a věc po zrušení přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a to do doby nového projednání soudem.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek obviněného se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a v zájmu rychlosti řízení souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s veškerou argumentací obviněného uplatněnou v dovolání je třeba uvést, že primárně obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily. V tomto směru sám také zmiňuje v dovolání nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ze strany soudů, opomenutí aplikovat zásadu in dubio pro reo. Zpochybňuje závěry soudů o jeho vině, když znevěrohodňuje výpověď spoluobviněné, která ho usvědčuje a nedostatek dalších důkazů, kterými by soudy mohly své závěry o jeho vině podpořit. Až sekundárně od uvedených skutkových výhrad jsou uplatňovány výhrady typu „porušení spravedlivého procesu, rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“.
Pokud jde o základní verzi obhajoby obviněného, která je obsažena v primárním okruhu námitek (viz shora), pak tuto je možno shrnout v konstatování, že obviněný sice vezl spoluobviněnou ve vozidle, ale na trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, se nepodílel a nic o ní neví. Uvedené konstatování obviněného je však v příkrém rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dále je nutno uvést i to, že obdobnou argumentaci uváděl obviněný v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal nejen způsob obhajoby obviněného, ale také důkazy, které byly v průběhu přípravného řízení shromážděny a provedeny u hlavního líčení. Zejména pak na straně 8-9 odůvodnění rozsudku rozvedl své úvahy k hodnocení důkazů a rovněž odůvodnil svůj závěr o vině obviněného a právní kvalifikaci jeho jednání. Vzhledem k tomu, že také v odvolacím řízení obviněný uplatnil obsahově shodnou obhajobu (jako i v řízení o dovolání), reagoval na námitky obviněného soud druhého stupně zejména na straně 3-6 odůvodnění svého usnesení, kde poukazuje na skutečnosti, pro které odvolání obviněného (a spoluobviněného O. N.) považuje za nedůvodné. S hodnotícími závěry soudu prvního i druhého stupně se přitom Nejvyšší soud ztotožňuje.
V další části svého dovolání obviněný poukazuje na skutečnost, že rozhodování soudů se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a jeho základní práva musí být respektována a chráněna (toto však opět váže k tomu, že soudy nesprávně hodnotily výpověď nevěrohodné spoluobviněné a vycházely z jeho trestní minulosti), přičemž dovozuje „nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů, stejně jako provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a je přesvědčen o tom, že rozhodnutí soudů svědčí o určité libovůli v rámci jejich rozhodování“. S ohledem na výše uvedenou argumentaci a následné konstatování, že judikatura Ústavního soudu oproti judikatuře Nejvyššího soudu, která má odmítat názor, že dovolání nemůže vytýkat nedostatky skutkových zjištění a naopak konstatuje, že z neúplných skutkových zjištění nelze dovodit správný právní závěr, považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na tzv. problematiku „extrémního rozporu - nesouladu“.
V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil a byly výše zmíněny, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými jištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění avšak v předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů (uvedené pojmy – spravedlivý proces, libovůle, jsou v dovolání obviněného zmíněny. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
Uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, za splnění jakých okolností lze dospět k závěru o možnosti přezkoumání i skutkových zjištění obecnými soudy při uplatnění tzv. extrémního rozporu. Jak již bylo shora uvedeno, k takové situaci však v předmětné trestní věci nedošlo. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl důkazy, které byly v trestní věci obviněného shromážděny, a tyto důkazy také následně hodnotil, přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, a jak bylo již výše uvedeno dále na str. 4-5 svého usnesení na námitky obviněného reagoval.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného ohledně přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu