ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2720.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2720/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. V. S. , zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, za účasti: 1) městská část Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, zastoupena JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, 2) hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 3) Technická správa komunikací hl. m. Prahy , se sídlem v Praze 5, Štefánikova 23, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 75/2008, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 24 Co 15/2013 - 306:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 24 Co 15/2013-306, se zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2012, č. j. 11 C 75/2008-231, vyjma výroků pod body II, III a IV, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2012, č. j. 11 C 75/2008-231, ve výroku I, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 3126/17 (o výměře 208 m 2 ) a parc. č. 3126/18 (o výměře 3516 m 2 ) v katastrálním území S., obec P. (vzniklých oddělením od pozemku parc. č. 3126/2 označeným geometrickým plánem coby součástí rozsudku), jakož i ve výroku V, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a účastníky ad 2/ a Pozemkovým fondem České republiky (výrok I), změnil jej v nákladovém výroku pod bodem VI, ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí ad 1/ (výrok III) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV), zatímco „ve výrocích II, III a IV zůstal (rozsudek soudu prvního stupně) nedotčen“ (výrok II).
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení podle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. prosince 2007, č. j. PÚ 4497/92/3) podle §9 odst. 4 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak, že „žalobce není vlastníkem pozemku dle PK části parc. č. 3126 role o výměře 7.865 m 2 “.
Jako opožděné a nerelevantní odvolací soud odmítl námitky odvolatelů, účastníků ad 1/ a 2/, že se na předmětné pozemky (v době převzetí státem evidované jako role) nevztahuje zákon o půdě. Za restituční titul odvolací soud považoval vyvlastnění pozemků v roce 1956 pro účely bytové výstavby (sídliště č. 62 v P. – S.), za které tehdejší vlastnici M. S. (zemř. 5. 9. 1993, jejímž právním nástupcem se stal žalobce) nebyla vyplacena náhrada (§6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě); přitom odvolací soud vycházel z toho, že „nebyl dohledán doklad o vyplacení náhrady za vyvlastnění původní vlastnici“ a že „oprávněná osoba nemůže prokazovat negativní skutečnost“. Jde-li o (odvolateli současně namítanou) překážku vydání pozemků z důvodu jejich zastavěnosti (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), vycházel odvolací soud ze zjištění, že na předmětných pozemcích p. č. 3126/17 a p. č. 3126/18, pro účely restituce oddělených od původního pozemku geometrickým plánem, stavby (bytové domy) přímo nestojí a tyto pozemky nejsou nezbytně nutné k provozu (užívání) staveb stojících na sousedních pozemcích. Jde o pozemky, na nichž se nachází sídlištní (veřejná) zeleň, takto evidované i v územním plánu obce, čímž – uzavírá odvolací soud – „nebude (jejich vydáním) ohrožen veřejný zájem obyvatel sídliště“ (bude-li i nový vlastník účelovým určením pozemku v územním plánu vázán).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním účastníci ad 1) a 2). Ve svých dovoláních, jež pokládající za přípustná podle §237 o. s. ř., shodně jako dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), v otázkách působnosti zákona o půdě, naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě a konečně i zastavěnosti pozemků jako překážky jejich vydání oprávněné osoby (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Namítali, že v době přechodu na stát již pozemky nebyly zemědělsky obhospodařovány a rozhodnutí pozemkového úřadu je proto nicotné. Zpochybňují i závěr odvolacího soudu, že za vyvlastněné pozemky nebyla vyplacena předchůdkyni žalobce finanční náhrada; ačkoliv se doklad o vyplacení náhrady nedochoval, svědčí o jejím vyplacení – dle názoru dovolatelů – další v řízení provedené důkazy, zejména korespondence státních orgánů s předchůdkyní žalobce. V otázce zastavěnosti pozemků dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil funkční souvislost pozemků s okolními budovami a komunikacemi sídliště R.. Současně poukazují na to, že sporné pozemky podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jež vylučuje jejich užívání k zemědělským či lesním účelům. Poukazují i na další negativní souvislosti, které by nastaly v případě vydání pozemků oprávněné osobě, v podobě případné povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva k pozemku dotčenému veřejným užíváním. Oba dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil, eventuelně aby změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl, popřípadě aby rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustnými podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. [Takovým vadám řízení nelze podřadit ani námitku dovolatelů stran působnosti zákona o půdě, týkající se již hmotněprávní kvalifikace uplatněného práva, za situace, kdy podmínky pro projednání věci soudem v občanském soudem řízení – dle části páté, §244 a násl. o. s. ř.
– byly naplněny tím, že jde o věc plynoucí ze soukromoprávního vztahu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem (pozemkovým úřadem). Nevýznamné jsou v dané v souvislosti procesní námitky odvolatelů směřující proti rozhodnutí správního orgánu a jeho postupu v řízení, nepředstavuje-li projednání věci v občanském soudním řízení, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (jak je tomu ve správním soudnictví), nýbrž právě nové projednání věci u soudu v návaznosti na řízení před správním orgánem].
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 zákona o půdě, zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v §20. Podle §30 zákona o půdě, pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady.
Ustanovení §30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. §1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. Že by o uvedené otázce dříve rozhodl jiný kompetentní orgán (srov. §17 odst. 5 zákona o půdě), se závěrem, že o majetek podřaditelný zákonu o půdě nejde, pak dovolatelé ani netvrdí (z čehož lze rovněž usuzovat, že pochybnosti o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, zde dříve nebyly a v řízení před soudem je pak dovolatelé spojují až s okolnostmi uplatňovanými po zákonné koncentraci řízení; §250d odst. 1 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že způsob obhospodařování pozemků se změnil právě v souvisosti s realizovanou bytovou výstavou, kvůli níž byly pozemky předchůdkyni žalobce vyvlastněny.
Námitky vůči závěru odvolacího soudu o naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě (přechod nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobou vyvlastněním bez náhrady) nesou se pak primárně v rovině kritiky skutkových zjištění (zpochybňují-li odvolatelé závěr, že náhrada stanovená v souvislosti s vyvlastněním nebyla předchůdkyni žalobce vyplacena); samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávným právním posouzením věci (naplňujícím dovolací důvod uvedený nyní v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) může být ovšem i nesprávný závěr soudu o důkazním břemenu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 337), kdy současně platí, že „není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255). Závěr založený toliko na argumentaci, že oprávněná osoba nemůže prokázat negativní skutečnost (odkaz na tzv. negativní teorii důkazního břemene), s tím, že „nebyl dohledán doklad o vyplacení náhrady za vyvlastnění původní vlastnici“ (k němuž zde mělo dojít v roce 1956), není z tohoto pohledu přesvědčivý a jde o závěr předčasný, nedoprovází-li je odvolací soud jinými zjištěními (zejména nehodnotí-li v dané souvislosti ani další důkazy, na které dovolatelé znovu poukazují v dovolání).
Zbývá též posoudit, zda vydání pozemků v konkrétním případě brání jejich zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (pro jeho využití jako zeleně v rámci areálu sídliště).
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
V posuzované věci – argumentují-li dovolatelé nejenom funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami, ale navíc i zatížením pozemků veřejným užíváním [je-li pozemek coby veřejná zeleň veřejným prostranstvím; §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] – nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb (uzavírá-li odvolací soud, že „z naznačeného hlediska je rozhodné zejména zjištění, že na předmětných pozemcích se nenachází stavba, která by bránila vydání dotčených pozemků“, a kdy i jím hojně citovaná judikatura řeší otázku zastavěnosti pozemků za skutkových okolností dané věci nepodobných). Ve svých úvahách tak odvolací soud dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ani hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v §1 zákona o půdě, a v neposlední řadě nevzal v úvahu veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). [Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, a že závěry, k nimž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné předmětné pozemky in natura vydat, je proto přinejmenším předčasný.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu