ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.590.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 590/2016 -81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. P., a Ing. L. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 To 1/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 26/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2014, č. j. 16 T 26/2009-5576, byli obvinění M. P. a Ing. L. R. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině.
Výše uvedeného trestného činu se obvinění dopustili útoky (skutky) popsanými jednotlivě pod body 1) až 70) výroku rozsudku v rámci jednání spočívajícího v tom, že jako jednatelé společnosti SOKAR, spol. s r. o., v úmyslu sebe a tuto společnost neoprávněně obohatit, odebírali v období od 1. 7. 2004 do 26. 11. 2004 zboží a služby od různých v rozsudku vyjmenovaných firem, přestože nejpozději od 1. 7. 2014 věděli, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti nebudou schopni dostát všem smluvním závazkům vůči obchodním partnerům, zejména zaplatit některé vystavené faktury za odebrané zboží a služby k datu jejich splatnosti ani později, s tímto byli srozuměni, a nejméně od počátku měsíce října 2004 odebírali zboží a služby již se záměrem za ně nezaplatit, při jednání s dodavateli však vystupovali jako zástupci prosperující firmy, zamlčeli jim, že společnost SOKAR, spol. s r. o., je předlužená a své závazky není schopna plnit, a takto v inkriminovaném období odběrem zboží a služeb způsobili v rozsudku označeným dodavatelům škodu v celkové hodnotě 7.269.315,12 Kč.
Za to byli oba podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, shodně odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání tří roků, jejichž výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let s omezením podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, aby podle svých sil nahradili škodu způsobenou trestným činem. Soud dále každému z nich uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, jejichž předmětem je nákup a prodej a zprostředkování prodeje, na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena také povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili na náhradě škody jednotlivým v rozsudku označeným poškozeným tam uvedené finanční částky. Některé poškozené společnosti pak byly s částí uplatněného nároku na náhradu škody odkázány podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 To 1/2015, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu první instance tak nabyl právní moci dne 12. 8. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění následně dovoláními (formou společného podání), v nichž uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ten byl podle názoru obviněných (dovolatelů) naplněn nesprávným rozhodnutím ve věci, založeném především na tom, že z výsledků dokazování byly vyvozeny chybné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu „se skutečným skutkovým stavem“, resp. s obsahem provedených důkazů, a dále na nesprávném právním posouzení jejich jednání jako trestného činu, ačkoli pro svoji soukromoprávní povahu trestným činem není. Obvinění vyslovili přesvědčení, že i jejich procesní výhrady jsou způsobilé vyvolat dovolací přezkum na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázali na to, že podle konstatntní judikatury Ústavního soudu se ani dovolací řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. Obsáhle rozvedli dosavadní průběh řízení se zdůrazněním, že odvolací soud ve věci rozhodoval dvakrát. Napoprvé rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby posléze, ale již v jiném složení senátu, jeho další rozhodnutí potvrdil, přestože soud prvního stupně nesplnil veškeré jeho pokyny formulované v předcházejícím kasačním rozhodnutí. Dovolatelé nadále trvají na tom, že rozsah provedeného dokazování neodpovídal požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně podle jejich názoru nevzal v úvahu skutečnosti, které byly významné pro rozhodnutí a ani napodruhé se dostatečně nevypořádal s jejich obhajobou. Především nevyžádal nový znalecký posudek z oboru ekonomika, a nadále vycházel ze zjištění znalce Ing. Vladimíra Bečky. Ten však podle dovolatelů nebyl schopen své závěry uvedené v posudku jednoznačně obhájit, nezodpověděl otázku, z jakých důvodů došlo ke zhoršení finanční situace společnosti SOKAR, spol. s r. o., mezi druhým pololetím roku 2003 a prvním pololetím roku 2004 a nebyl schopen vysvětlit, proč do svého hodnocení ekonomické situace společnosti nezahrnul její očekávané budoucí zisky. Soud se také nevypořádal s nesprávností znalcem použité metodiky při příslušných výpočtech. Znalec přitom sám připustil, že se budoucími výnosy společnosti nezabýval a nekalkuloval s nimi, jelikož o nich nebylo účtováno. Se znaleckým posudkem předloženým obhajobou se pak soud prvního stupně z formálních důvodů vypořádal jen jako s listinným důkazem, ačkoli výslechem zpracovatele mohl získat i jeho stanovisko k věci. Dovolatelé v daných souvislostech poukázali na ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 328/91 Sb., o konkurzu a vyrovnání, účinného v roce 2004, podle nějž bylo k docenění dlužníkova majetku třeba zohlednit i očekávaný výnos pokračující podnikatelské činnosti, pokud bylo možno takový příjem převyšující náklady důvodně očekávat. Podle jejich mínění Ing. Bečkovi nic nebránilo v tom, aby přičetl průměrnou marži v roce 2004 s doceněním typu jimi skladovaného zboží, a sice potravin s vysokou „obrátkovostí“. Stejně tak měl přičíst očekávaný výnos z „nastartovaných projektů“ společnosti. Vrchní soud v odvolacím řízení také zcela přehlédl, že Ing. Bečka vůbec neměl při zpracování znaleckého posudku k dispozici účetnictví SOKAR, spol. s r. o., v písemné podobě a připustil, že z něj nečerpal, ačkoli bylo řádně archivováno a uloženo u prvního správce konkurzní podstaty. Pokud se následně účetnictví nepodařilo nalézt, jde tato skutečnost mimo zavinění dovolatelů a nelze jim ji přičítat k tíži. Jestliže Ing. Bečka při zpracování posudku vycházel z dat účetnictví na CD, které bylo uloženo u v pořadí druhého konkurzního správce Ing. Pence, obvinění k tomu zdůraznili, že šlo o opakovaně přepisované CD RW. Znalec nadto sám potvrdil, že se mu je ani nepodařilo otevřít pro čtení dat. Přitom šlo pouze o pracovní verzi, kterou někdy v listopadu 2004 nahrál obviněný Ing. R. pro vlastní potřebu, a nahrávka tak ani nemohla být shodná s reálným účetnictvím firmy a roční uzávěrkou za rok 2004. Vyvrácena nebyla ani obhajoba Ing. R. v tom smyslu, že s CD manipuloval původní správce konkurzní podstaty JUDr. Petr, který spáchal sebevraždu a není žádných pochyb o tom, že předtím „zmizely z Volksbank a Raiffeisenbank nemalé finanční prostředky“ z konkurzní podstaty. Též těmito zásadními skutečnostmi se soudy odmítly zabývat. Dovolatelé považují za spekulativní závěr soudu prvního stupně o tom, že již od počátku měsíce července 2004 jako jednatelé věděli, že společnost SOKAR, spol. s r. o., je předlužená a nedostojí svým závazkům vůči poškozeným dodavatelům. Z provedeného dokazování podle jejich názoru jednoznačně vyplynulo, že ekonomický stav společnosti sami nemohli vyhodnotit dříve než v měsíci září 2004. Právě na tento měsíc ovšem měli připraveny ke zprovoznění nové projekty, o nichž nepochybovali a na něž se spoléhali. Teprve poté zjistili, že kvůli postupu banky, který byl ovlivněn konáním jejich odběratele - společnosti EUREST, s. r. o., nejsou schopni v podnikatelské činnosti pokračovat, a proto sami podali návrh na konkurz. Právě dluhy společnosti EUREST, s. r. o., vůči společnosti SOKAR, spol. s r. o., soud prvního stupně při hodnocení důkazů k posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu v jednání dovolatelů rovněž zcela nesprávně pominul. Vůbec se nevypořádal také se skutečností, že dovolatelé za společnost SOKAR, spol. s r. o., činili řadu kroků k získání úvěru a obviněný P. ji dokonce dotoval vlastními finančními prostředky. Prakticky definitivní konec jejich snah pak přineslo až ukončení kontokorentu bankou právě v důsledku jednání společnosti EUREST, s. r. o. Kromě toho nebylo vzato v potaz, že ve druhém pololetí roku 2004 SOKAR, spol. s r. o., hradila své závazky vůči obchodním partnerům. Závěr, že tak učinila pouze ve výši 528.126 Kč, je podle dovolatelů pouze ničím nepodloženou úvahou soudu, bez řádné opory v provedeném znaleckém dokazování. A konečně, soud podle jejich výtky rovněž ignoroval skutečnost, že společnost v posuzovaném období dostála všem závazkům vůči orgánům státu, svým zaměstnancům i leasingovým společnostem. Případný nedostatek finančních prostředků pak nahradila tím, že prodala pohledávky. Žádné ze získaných prostředků přitom dovolatelé neužili jinak než v její prospěch. Podvodný úmysl v posuzovaném jednání tak podle jejich přesvědčení ani v řízení následujícím po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem prokázán nebyl a zvolená právní kvalifikace podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tudíž nadále nemá své opodstatnění.
Proto v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 To 1/2015 a podle §265m odst. 1 tr. ř. je z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, nebo „vrátil“ věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitce obviněných, že Vrchní soud v Praze rozhodoval v pořadí druhém veřejném zasedání o jejich odvoláních v jiném složení senátu než v prvním případě, uvedl, že obvinění si patrně neuvědomili, že zásada nezměnitelnosti senátu podle §219 odst. 2 tr. ř. se vztahuje pouze k projednávání věci v hlavním líčení, které směřuje k meritornímu rozhodnutí o podané obžalobě. K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění podotkl, že text dovolání je obsahově prakticky totožný s námitkami obviněného Ing. L. R., uplatněnými v jeho řádném opravném prostředku. K nim se již podrobně vyjádřil odvolací soud na str. 4 - 11 napadeného usnesení. Státní zástupce označil jeho úvahy za zcela správné a plně s nimi souhlasil. Dovolatelé navíc nijak nerozvedli, v čem konkrétně namítaný extrémní rozpor spatřují. K hmotněprávní námitce dovolatelů, podle níž se soud prvního stupně „uchýlil k upřednostnění kriminalizace“ jejich jednání namísto jeho hodnocení pouze v oblasti obchodního práva, pak odkázal na závěry odvolacího soudu obsažené na str. 10 - 11 odůvodnění usnesení a pouze k nim dodal, že již výší způsobené škody a počtem poškozených posuzovaný skutek zcela odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jeho škodlivost byla navíc těmito faktory spíše zvyšována než snižována. Pokud tedy snad obvinění měli na mysli, že rozhodnutí soudů nemohou obstát z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nemají jejich dovolání podle státního zástupce ani v této části žádné opodstatnění. V ostatním pak jejich argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 29. 4. 2016 obhájkyni dovolatelů s upozorněním, že k němu může za druhou procesní stranu zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však případnou reakci ze strany obhájkyně neobdržel.
Obvinění M. P. a Ing. L. R. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jimi napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda námitky, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek pro stanovení rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska k výkladu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že jeho obsahovému vymezení neodpovídá námitka obviněných, že o jejich v pořadí druhých řádných opravných prostředcích v projednávané trestní věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 12. 8. 2015 v jiném složení senátu, než v jakém jednal dne 26. 9. 2012, kdy usnesením vydaným pod sp. zn. 5 To 37/2012 původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a učinil v ní nové rozhodnutí.
Nejvyšší soud k ní pouze jako obiter dictum připomíná, že výhrady vůči nesprávnému obsazení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, lze v dovolacím řízení kvalifikovaně vznášet pouze prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Předmětné zákonné ustanovení počítá s možností podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě obsazen“. Tak tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, a dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Žádnou z výše uvedených kvalifikovaných výhrad však obvinění vůči složení senátu Vrchního soudu v Praze, který vydal dovoláními napadené usnesení, nevznesli. Jejich spekulativní tvrzení, že ne všichni soudci, kteří se účastnili na projednání jejich nových odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2015 pod sp. zn. 5 To 1/2015, byli náležitě seznámeni s obsahem procesního spisu a dosavadním stavem dokazování ve věci, dovolací přezkum z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. založit nemůže. Při hodnocení, zda byl tento důvod naplněn, nelze vycházet ze subjektivních představ dovolatelů o tom, z jak kvalitních a připravených soudců by měl být senát složen, ale výhradně ze zákonných ustanovení o obsazení soudu.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani ta část argumentace obviněných, v jejímž rámci vznesli výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů, zejména pak k otázce naplnění znaku subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jejich jednání. Soudy podle jejich názoru interpretovaly obsah důkazů, provedených navíc v nedostatečném rozsahu, v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jejich neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení dovolatelé na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení jejich jednání. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy z valné části nezaložili na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhali zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jejich jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. i opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce obviněných stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jejich návrhu na doplnění dokazování o další znalecký posudek z oboru ekonomika, který předložili, a případný výslech jeho zpracovatele, Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací shora zmíněný důkazní návrh obviněných neopomenuly . Při jednání o něm rozhodly (viz protokol o hlavním líčení ze dne 11. 4. 2014 /č. l. 5541 spisu/ a protokol o veřejném zasedání ze dne 12. 8. 2015 /č. l. 5873 spisu/). Důvody, pro které mu nevyhověly, pak ve svých rozhodnutích rozvedly přesvědčivě a v potřebné míře (viz příslušné pasáže na str. 105/106 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména na str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pak nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním, popsaným ve výroku o vině, dospěl po neobjektivním, nekritickém a selektivním hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací, jak se snaží prosazovat dovolatelé. Způsobu, jakým se po doplnění dokazování v souladu s pokyny obsaženými v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, v rámci svého druhého rozhodnutí vypořádal s jejich obhajobou, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na ucelený soubor jeho úvah, obsažený v pečlivém a podrobném odůvodnění rozsudku na str. 27 - 110, lze v plném rozsahu odkázat. Soud v něm náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval dovolateli prezentovanou verzi skutkového děje, podle níž mohli reálně počítat s budoucím zlepšením ekonomické kondice jimi řízené firmy SOKAR, spol. s r. o., a měli v úmyslu přijaté závazky plnit, za zcela nepřesvědčivou a odporující obsahu dalších ve věci provedených důkazů. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněných, jakou uplatnili i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazujícím právním závěrům neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 4 - 10 shora odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil důsledně v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a současně ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v řízení skutkový stav věci zjišťován povrchně, rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle a tím došlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces.
Zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili obvinění právně relevantně pouze námitkou, že soudy upřednostnily „kriminalizaci statutárních zástupců společnosti“, namísto aby jejich jednání hodnotily z pozice obchodního práva; tedy námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky společenské škodlivosti stíhaného skutku jako materiálního korektivu trestnosti činu.
Nejvyšší soud jí však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.
Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v těch případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio), samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského nebo obchodního práva). Je třeba mít vždy na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatelů však ani podle názoru Nejvyššího soudu nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně především přiléhavě poukázal na skutečnost, že komplexně hodnocené jednání dovolatelů, nesoucí všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, trvalo po několik měsíců a směřovalo vůči vysokému počtu poškozených subjektů. Dovolatelé jím způsobili škodu výrazně přesahující spodní hranici škody posuzované jako škoda velkého rozsahu (§138 tr. zákoníku). Svou snahu o vybudování prosperující společnosti a tím i získání vlastního majetkového prospěchu vyvíjeli na úkor poškozených dodavatelů, od nichž navíc podle skutkových zjištění nejméně od počátku měsíce října odebírali zboží a služby již s plným vědomím, že za ně v budoucnu nezaplatí. Ani předtím však nemohli bez pochybností reálně předpokládat, že v blízké budoucnosti nastanou takové pozitivní změny v jejich podnikání, aby svým závazkům mohli dostát. Přesto vůči dodavatelům vystupovali z pozice zástupců ekonomicky zdravé firmy, která s řádným a včasným plněním smluvních povinností nemá a nebude mít žádné problémy. Takové úmyslné jednání, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, užití trestního práva jako prostředku ultima ratio plně odůvodnilo.
Protože dovolání obviněných M. P. a Ing. L. R. byla opřena dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jim nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu