ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.703.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 457/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 26/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 24 T 26/2015, byl obviněný D. Z. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „od listopadu či prosince 2008 v době, kdy žil obžalovaný v D. se svojí budoucí manželkou, poškozenou R. B. O., jí nadával, že je pitomá D., že ničemu nerozumí, ubližoval jí tak každý den, a poté, co se od července 2011 i s jejich společnou dcerou „X“ *) , přestěhovali do P., až do 15. 8. 2014 převážně v místě bydliště v P., K., jí opakovaně nadával, že je retardovaná, mentálně pitomá, že nic neumí, ukládal jí, co má dělat, když to nesplnila, křičel na ni a byl agresivní, když nekoupila přesně, co jí nařídil, křičel na ni, tahal ji za vlasy, v noci ji nenechal spát, křičel na ni a nadával jí, že nic neumí, ubližoval jí každý den, když spala a on přišel v noci, bezdůvodně na ni začal řvát, že je D., že nic neumí, smetl ji z postele, tahal ji pryč, chytil ji kolem krku, zatahal ji za vlasy, dal jí facku, poškozená ani dcera „X“ nesměly chodit kolem koupelny, když v ní byl obžalovaný, poškozená se bála vyjít ven z bytu, obžalovaný doma začal házet s věcmi z bytu, ničil věci a dceři „X“ ničil věci, když jim došly peníze z prodeje bytu poškozené v D., donutil ji, aby si vzala kontokorent, když ta mu řekla, že na něm jsou vysoké úroky, tak jí začal nadávat a bil ji, poté co poškozená v červenci 2014 se vrátila z návštěvy z D. s 6.000 dánskými korunami, ji vzal na výlet do Č. K., kde dne 29. 7. 2014 kolem 4:30 hod. v hotelu G., v ul. H., v Č. K., poté, co se vracel z baru ve značně podnapilém stavu, mlátil do hotelových dveří, následně na poškozenou křičel v pokoji, kde byli ubytovaní, nadával jí, kopal do ní a bil ji, když před ním poškozená se snažila utéci ven, utíkal za ní a prokopl skleněné hotelové vstupní dveře, poté, co se poškozená vrátila, aby situaci škody řešila, ji na pokoji začal bít, rvát jí vlasy, poškozená před ním utekla ven, podařilo se jí zavolat PČR, přičemž následně byla nucena vyhledat lékařské ošetření z důvodu drobných poranění, následně od obžalovaného na několik dnů odjela ke své tchýni, na popud obžalovaného se vrátila domů, kde jí od 1. 8. 2014 do 15. 8. 2014 obžalovaný denně nadával, urážel ji, silně do ní strčil, chtěl po ní, aby od rodičů z D. sehnala peníze, a bylo to i za přítomnosti jejich dcery „X“, která se bála, plakala, chovala se zmateně, protože obžalovaný na ni křičel, v důsledku čehož jak poškozená od r. 2012, tak dcera „X“, navštěvují psychologa v D., kam se přestěhovaly, následkem opakovaného fyzického napadání poškozené byl obžalovaný dne 15. 8. 2014 na základě rozhodnutí policejního orgánu podle §44 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, č. j. KRPA-314760-1/ČJ-2014-001121, vykázán ze společného obydlí v P., K., a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 43 Nc 9004/2014, mu bylo předběžným opatřením podle §400 a násl. zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nařízeno dočasně opustit společný byt, zdržet se vstupu do domu v P., K., a zdržet se setkávání s poškozenou“;
v bodě ad 2/ výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „ačkoli byl dne 15. 8. 2014 ve 13:30 hodin podle §44 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, pod č. j. KRPA-314760-1/ČJ-2014-001121, vykázán rozhodnutím Policie ČR z bytu v P., K., na dobu 10 dnů a byla mu uložena povinnost, aby se jednak zdržel vstupu do prostoru vymezeného policistou - společného obydlí v P., K., a jednak zdržet se styku a navazování kontaktu s ohroženou osobou, se svojí manželkou, poškozenou R. B. O., což si osobně převzal po vydání klíčů od bytu dne 15. 8. 2014 v 15:00 hodin, tuto povinnost vědomě nerespektoval, nýbrž ode dne 15. 8. 2014 od 22:04:48 hod. do 16. 8. 2014 do 10:28:03 hod. prostřednictvím 15-ti SMS zpráv a 1 telefonického hovoru o délce 47 sekund kontaktoval ze svého telefonního čísla svoji manželku R. B. O. na telefonní číslo, která se v tu dobu nacházela v P., K., a v blízkém okolí, současně následně, ačkoli mu byla dne 22. 8. 2014 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 43 Nc 9004/2014-6, které převzal osobně téhož dne a prostřednictvím pošty dne 28. 8. 2014, uložena povinnost jednak dočasně opustit byt na adrese K., P., který dosud užíval s navrhovatelkou R. B. O., jednak zdržet se setkávání s navrhovatelkou a navazování jakýchkoliv kontaktů s ní, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatelky jakýmkoliv způsobem, jednak zdržet se vstupu do domu na adrese K., P., a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 300 metrů od budovy s tím, že rozhodnutí je podle §407 ZZŘS vykonatelné vydáním a trvá 1 měsíc od jeho vykonatelnosti, toto rozhodnutí také vědomě nerespektoval a dne 27. 8. 2014 z poštovního úřadu v T. n. S. zaslal poškozené manželce R. B. O. dopis na adresu K., P., který jí byl doručen do poštovní schránky dne 28. 8. 2014“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené R. B. O. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit jmenované poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 55.579 Kč. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, pak podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného, směřujícím do všech výroků předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 457/2015, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. Z. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v jeho trestní věci nebylo důsledně postupováno podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy. Má zato, že skutková zjištění, která z nich dovodil, jsou v tzv. extrémním nesouladu s jejich obsahem a v důsledku toho došlo i k nesprávnému právnímu posouzení posuzovaných skutků. Soudu vytkl, že dostatečně neprověřil zejména ty důkazy a skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch, a přiklonil se k verzi pro něho méně příznivé. Podle dovolatele nebylo spolehlivě prokázáno, zda a jak se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Popis skutků v odsuzujícím rozsudku tak především neodpovídá skutečnosti. Je buď zkreslený nebo přehnaný. Závažnost všech jeho jednání, jak se opravdu udála, rozhodně nedosáhla takové intenzity a stupně společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestný čin a v tomto smyslu z něj mohla být vyvozována trestní odpovědnost. V uvedené souvislosti dovolatel uvedl, že výpovědi poškozené a její matky, svědkyně S. B., vykazovaly pozoruhodný soulad v konkrétních detailech. Podle jeho přesvědčení šlo z jejich strany o společně vyvinutou účelovou snahu ho zdiskreditovat a znemožnit mu kontakt s dcerou „X“, od níž bude izolován. Není pravdou, že by svoji ženu opakovaně fyzicky a ústně napadal, vulgárně ji urážel či psychicky týral. V jejich manželství sice docházelo k častým neshodám, avšak nikdy ne takové závažnosti, aby na ně bylo nutno reagovat prostředky trestního práva; nehledě na to, že se soudu prvního stupně nepodařilo zajistit jediný důkaz, který by odůvodňoval jím použitou právní kvalifikaci. Zároveň nebyla věnována patřičná pozornost zjištění pohnutky inkriminovaného činu a tím ani posouzení dovolatelova zavinění jako subjektivní stránky skutkové podstaty. Úmysl dovolatele týrat poškozenou a mařit výkon úředního rozhodnutí a vykázání soud prvního stupně toliko konstatoval, aniž by zodpověděl otázku, zda vykonané jednání skutečně k takovým zákonem předvídaným následkům směřovalo. Odvolací soud přesto jeho skutkové a právní závěry akceptoval jako správné. Obě rozhodnutí jsou tedy podle dovolatele zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a současně i v chybném hmotněprávním posouzení otázky náhrady nemajetkové újmy, kterou poškozená neutrpěla v příčinné souvislosti se stíhanými skutky. Nebyla tak splněna zákonná podmínka pro přiznání tohoto nároku.
Z výše uvedených důvodů dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 457/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 24 T 26/2015, a dále aby buď ve věci rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř., nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 4. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 4. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný D. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - pokud jde o výrok o vině - neodpovídá námitka obviněného, podle níž nebylo prokázáno, že by s poškozenou R. B. O. nakládal způsobem popsaným v bodě ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný soudům obou stupňů v příslušné části podaného opravného prostředku de facto vytkl, že interpretovaly obsah provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal zcela skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž bylo jeho trestní stíhání účelově iniciováno matkou či oběma rodiči poškozené s úmyslem ho zdiskreditovat a připravit o rodinu, pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním na základě neobjektivního, nekritického a selektivního hodnocení provedených důkazů, nebo jej dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí poškozené a její matky a jejich komplotu vůči jeho osobě, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Na ucelený a přesvědčivý soubor jeho úvah (zejména na str. 15 a 16 shora písemného vyhotovení rozsudku) lze v plném rozsahu odkázat. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozené, jež měla oporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru - byť poněkud stručně - na str. 5/6 odůvodnění napadeného usnesení rovněž vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně svými námitkami vůči hmotněprávnímu posouzení otázky naplnění subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku v jednání, které je mu kladeno za vinu, a také otázky společenské škodlivosti stíhaných skutků jako materiálního korektivu trestnosti činu.
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění .
Námitku, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení subjektivní stránky (úmyslného zavinění) výše uvedených trestných činů, založil dovolatel především na skutečnosti neodpovídajícímu tvrzení, že v řízení nebyl zjištěn ani motiv, jímž byl při jejich páchání veden. Soud prvního stupně na str. 16 odůvodnění odsuzujícího rozsudku jeho vztah k poškozené jasně charakterizoval jako typický příklad klasického domácího násilí, v němž na straně jedné vystupuje dominantní manipulátor, který systematicky týrá svoji ženu s cílem ji zcela ovládnout a který přitom zneužívá jejích povahových a osobnostních rysů, zejména nízkého sebevědomí, submisivity a ochoty nechat si takové nakládání od něho líbit. Ve chvíli, kdy míra její trpělivosti již dosáhla té hranice, že se rozhodla z jeho područí vymanit, se ji dovolatel prakticky ihned snažil citovým vydíráním, předstíranou sebereflexí, sliby a nakonec i výhrůžkami získat zpět pod svou kontrolu. Z hlediska naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů Nejvyšší soud považuje za významné zjištění soudu, že dovolatel po několik let společného soužití svým způsobem bezbrannou poškozenou systematicky v různých formách napadal s vědomím, že vůči těmto jeho výpadům není psychicky imunní, vzbuzují v ní strach, nese je velmi těžce a pociťuje je jako těžké příkoří; resp. při znalosti všech rozhodných skutečností neměl žádný racionální důvod předpokládat, že by tomu bylo naopak. V tomto smyslu lze dovodit v jednání ad 1 / minimálně úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutku popsanému v bodě ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je nutno poukázat na skutečnost, že dovolatel byl dostatečným způsobem seznámen s omezeními ve styku s poškozenou, jež byla předmětem rozhodnutí policejního orgánu a následně i rozhodnutí soudu. Ta však opakovaně nerespektoval s plným vědomím protiprávnosti svého počínání, o čemž svědčí též jeho prosba, kterou zahájil dopis odeslaný poškozené dne 27. 8. 2014, aby písemnost nepředávala do rukou policistů. Jiný než přímý úmysl dovolatele (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) mařit výkon v rozsudku uvedených úředních rozhodnutí za takových soudy zjištěných skutkových okolností dovodit nelze.
K dovolatelem namítané nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání pak Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského nebo správního práva). Je třeba mít vždy na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatele však nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. V případě hrubého a bezcitného zacházení s poškozenou, které trvalo po několik let, zahrnovalo v sobě i fyzické útoky vůči její tělesné integritě, a často mu byla nucena přihlížet i jejich nezletilá dcera „X“, je namístě míru společenské škodlivosti takového jednání, patřičně vyjádřeného i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, hodnotit jako vyšší. Stejný závěr pak lze přijmout i ke skutku uvedenému v bodě ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, kdy ze strany dovolatele nešlo o ojedinělý pokus kontaktovat poškozenou přes výslovný zákaz obsažený postupně ve dvou úředních rozhodnutích, z nichž jedno bylo vydáno Policií ČR a druhé soudem.
Námitkou směřující do adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný deklarovaný hmotněprávní dovolací důvod právně relevantně neuplatnil . Odůvodnil ji pouze tvrzením, že poškozená žádnou nemajetkovou újmu v příčinné souvislosti s jeho jednáním neutrpěla; tedy znovu procesní argumentací popírající skutková zjištění, která byla podkladem pro posouzení důvodnosti a následné přiznání nároku uplatněného poškozenou.
Protože dovolání obviněného D. Z. bylo opřeno dílem o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.