ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1523.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1523/2016-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2016
o dovoláních, která podali obviněný S. P. , obviněný S. P. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. P., S. P., a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1. Obvinění S. P., (dále také „obviněný S. P. st.“), a S. P., (dále také „obviněný S. P. ml.“), byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, č. j. 68 T 9/2015-2751, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný S. P. st. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku.
3. Rovněž obviněný S. P. ml. byl za předmětný trestný čin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku.
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podali jak státní zástupce, tak oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
5. Oba obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Stěžejní argumentace obviněného S. P. st. spočívá především v tvrzení, že „odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu nalézacího, tzn. převzal a vyvodil nesprávné právní závěry o vině odvolatele“, z čehož obviněný S. P. st. dovozuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Na podporu tohoto svého tvrzení poukázal, na dle jeho mínění, nedostatečné prokázání objektivní stránky předmětného trestného činu, nesrovnalosti týkající se určení množství odebraného mimobilančního lihu nalézacím soudem, jakož i samotnou nesprávnost procesního postupu soudů nižších stupňů v průběhu dokazování.
7. Obdobně také obviněný S. P. ml. v rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil právní závěry soudů nižších stupňů, vztahující se k uznání jeho osoby vinným spácháním předmětného trestného činu, přičemž obdobně jako v dovolání, které podal spoluobviněný, vyjádřil svoje přesvědčení o existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný S. P. ml. zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně určení množství odebraného mimobilančního lihu. Obdobně jako spoluobviněný zpochybnil také správnost procesního postupu soudů nižších stupňů v průběhu dokazování. S ohledem na pochybení soudů nižších stupňů, ke kterým dle názoru obviněného S. P. ml. došlo, upozornil tento na nutnost aplikace zásady in dubio pro reo.
8. Závěrem svého dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, č. j. 68 T 9/2015-2751, zrušil a podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Rovněž také nejvyšší státní zástupce využil svého práva a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, podal dovolání, a to v neprospěch obviněných, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že na podkladě učiněných skutkových zjištění soudy nižších stupňů lze kvalifikovat jednání obviněných jako trestný čin spáchaný vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce má za to, že naplnění předmětného ustanovení vyplývá především z rozdělení funkcí a úloh v rámci takové skupiny, stejně jako z charakteru kontaktů obviněných s touto skupinou, jakož i z blízkého přátelského vztahu obviněných s některými jejími členy, délky a rozsahu předmětné trestné činnosti. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, a to v té části, ve které bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 68 T 9/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň nejvyšší státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř., v případě obviněných prostřednictvím obhájců], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv je dovolání obviněných formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obvinění měli zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání jak obviněných, tak nejvyššího státního zástupce za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. S ohledem na námitku obviněných týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
15. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné jak v dovolání obviněných, tak v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných a argumentace státního zástupce vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy jsou v dovolání uplatňovány obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého jsou-li v dovolání opakovány „v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněných týkající se nesprávného hodnocení důkazů, které se vztahují ke spáchání předmětného trestného činu, určení množství mimobilančního lihu, jakož i procesnímu postupu soudů nižších stupňů a stejně tak námitka nejvyššího státního zástupce týkající se nesprávného hodnocení důkazů stran posouzení předmětného trestného činu jako trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, tedy námitky, které lze označit jako skutkové a procesní, nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněných.
17. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněných a nejvyššího státního zástupce poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. K neakceptovaným návrhům obviněného S. P. ml. na doplnění dokazování Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
19. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se tento soud po neomluveném nedostavení se svědků vlastnících objekty, v nichž měla být vykonávána nelegální činnost obviněných, upustil od jejich dalšího výslechu, a to především s ohledem na jejich nadbytečnost odůvodněnou skutečnostmi zjištěnými z obsahu jiných svědeckých výpovědí, jakož i vztahu takto zjištěných skutečností k předmětu řízení, přičemž Nejvyšší soud shledává tento postup zcela oprávněným (viz str. 31 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Uvedený postup označil za zákonný rovněž odvolací soud, který se vhodně vyjádřil k problematice nadbytečných důkazů (viz str. 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že ve světle zjištěného skutkového stavu, jak je v podrobnostech rozvedeno níže, se požadavek obviněného S. P. ml. na výslech konkrétních svědků k existenci či povaze činnosti, která byla v předmětných objektech vykonávána, jeví nejen s ohledem na předmět konkrétního trestního řízení, ale také s ohledem na obsah dalších skutečností zjištěných soudy nižších stupňů, nadbytečným.
20. Ve vztahu k tvrzení obviněného S. P. st., že došlo k uznání obviněného vinným výhradně na základě nepřímých důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná.
21. K tvrzení obviněného S. P. st., že soudy nižších stupňů konstruovaly skutkový stav na základě důkazů provedených v jiném trestním řízení, a to aniž by byla obviněným poskytnuta možnost se k takovým důkazům vyjádřit, musí Nejvyšší soud uvést, že s ohledem na absenci bližší specifikace takto vznesené námitky tak není zřejmé, jaké důkazy či skutková zjištěná by měly být uvedeným vadným postupem zatíženy. Nejvyšší soud i přes tuto skutečnost doplňuje, že soudem prvního stupně byl proveden důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, obžalobou státního zástupce Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 3 VZV 5/2012, či usnesením o zahájení trestního stíhání P. Č., T. N. a R. S., a to jako důkaz listinný, avšak uvedený procesní prostup lze označit za zcela vyhovující zákonným požadavkům na provedení takových důkazů podle §213 tr. ř. (viz str. 29 – 30 odůvodnění rozhodnutí soudů prvního stupně).
22. K těmto, jakožto i k dalším, obviněnými namítaným pochybením vztahujících se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, zejména k námitce porušení zásady spravedlivého procesu, a to včetně zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence soudů. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
23. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.), který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
24. Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud blíže konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li by obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace, s ohledem na konstatování správnosti provedeného dokazování (uvedeného výše), nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán.
25. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněných, že předmětný trestný čin nebyl spáchán, stejně jako s tvrzením týkajícím se absence zjištění místa a doby spáchání předmětného trestného činu či množství odebraného mimobilančního lihu.
26. Oba obvinění jsou ze spáchání předmětného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku usvědčováni uceleným řetězcem důkazů, kterými jsou jednak výpovědi jednotlivých svědků, např. T. B., L. K., R. H., P. S., M. A. a dále pak celou řadou listinných důkazů týkajících se spolupráce obviněných se svědky R. a T. B., množství odebraného mimobilančního lihu, výší způsobené škody atd.
27. Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti k námitkám obviněných týkajících se neprokázání takřka žádného ze znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu připomíná, že jak bylo uvedeno výše, předmětný trestný čin je spáchán tím, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
28. Nejvyšší soud dále doplňuje, že obvinění povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň úmyslně nesplnili, a v tomto směru poukazuje především na skutečnost, že se oba obvinění podíleli na skladování zásob a distribuci výrobků obsahujících líh, kdy s ohledem na míru své účasti si nepochybně museli být vědomi toho, že od svědků T. a R. B. nakupují lihový výrobek, který lze označit jako mimobilanční, tedy lihový výrobek, ze kterého nebyla (v rozporu se zákonem) odvedena příslušná spotřební daň. Právě s ohledem na způsob skladování zásob, úpravy, distribuci a cenu předmětného lihového výrobku, dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že oba obvinění, vzhledem ke svému vzdělání a zaměstnání, kdy nejen, že obviněný S. P. ml. dlouhodobě provozoval obchod s vínem, ale především vzhledem ke skutečnosti, že oba obvinění provozovali vlastní lihovar, si museli být vědomi toho, že k tomuto dochází se záměrem vyhnout se přiznání a placení spotřební daně z lihu. S ohledem na uvedené skutečnosti lze tak jednoznačně souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že oba obvinění zatajili před správcem daně vznik daňové povinnosti, spotřební daň z lihu nepřiznali a následně také nezaplatili.
29. Nejvyšší soud, který v postupu a úvahách soudů nižších stupňů neshledal nesrovnalosti či pochybení, hodnotí tento jako správný a pouze pro úplnost považuje za vhodné uvést, že podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), jsou plátci spotřební daně právnické a fyzické osoby uvedené v §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, které skladují nebo uvádějí do volného daňového oběhu líh, který je předmětem daně podle §67 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních. Nejvyšší soud dále uvádí, že podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, je plátcem daně právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Rozhodné též je, že předmětem daně z lihu podle §67 odst. 1 zákona o spotřebních daních je líh (etanol) a podle §68 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních povinnost daň přiznat vzniká dnem zjištění neoprávněného odejmutého lihu z výrobního procesu, ze zásob nebo při dopravě, podle §68 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních, dnem nabytí, prodejem nebo zjištěním nezdaněného lihu nebo lihu, který byl vyroben bez povolení.
30. Jestliže obvinění věděli, jak bylo výše rozvedeno, že se v předmětném objektu skladuje líh a rovněž věděli, že pro převoz a další nakládání s předmětným lihem nejsou vybaveni podklady o přiznání a uhrazení spotřební daně, museli být přinejmenším srozuměni s tím, že tak činí v rozporu s povinnostmi plátce výše uvedené spotřební daně, jímž s ohledem na všechny prokázané okolnosti byli.
31. Konečně, ve vztahu k námitkám týkajících se množství odebraného mimobilančního lihu Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že i tuto skutečnost považuje za spolehlivě prokázanou ve smyslu shora uvedených ustanovení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v konkrétním případě nedošlo ke zjištění množství odebraného mimobilančního lihu na základě ojedinělého listinného důkazu – excelové tabulky, jak se nesprávně domnívají obvinění, ale uvedený důkaz je rovněž podporován celou řadou dalších důkazů např. výpovědí svědka T. B., či R. H. Je-li ve spojení s určením množství odebraného mimobilančního lihu napadáno rovněž nedostatečné zjištění týkající se vlastního nakládání obviněných s tímto lihem, Nejvyšší soud uvádí, že pro potřeby konkrétního případu není povinností soudů zjistit veškeré skutečnosti týkající se dalšího nakládání s mimobilančním lihem, neboť k naplnění znaku zkrácení daně podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku je nezbytné, aby došlo ke zkrácení daně, tedy aby pachateli vznikla povinnost k odvedení konkrétní daně a nikoliv bylo prokázáno, jak pachatel s nezdaněným předmětem daně zacházel. V kontextu uvedeného případu tedy není pro naplnění předmětné skutkové podstaty podstatné, jak obvinění s mimobilančním lihem dále zacházeli, zda ho použili k výrobě alkoholických nápojů či jej dále distribuovali (viz str. 22 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
32. K dovolání nejvyššího státního zástupce, který namítl, že v napadeném rozsudku absentuje závěr o tom, že v souladu s ustanovením §107 tr. zákoníku mělo dojít ke spáchání trestného činu obviněnými vědomě se členem organizované zločinecké skupiny, Nejvyšší soud konstatuje, že tato jeho argumentace je jak v rozporu se skutkovou větou učiněnou ve výroku rozsudku nalézacího soudu, tak i s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kdy v uvedených částech rozhodnutí soudu prvního stupně podklad pro takovýto závěr nebyl shledán. Ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dále odkazuje na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedenému shora. Plně v souladu se skutečnostmi, jež jsou v tomto konstatování obsaženy, Nejvyšší soud dále hodnotí povahu námitek uplatněných v rámci dovolání nejvyššího státního zástupce jako námitky skutkové, a je tak nucen tyto námitky týkající se výhradně chybných skutkových závěrů stran spáchání předmětného trestného činu obviněnými jako činu spáchaného vědomě se členem organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 tr. zákoníku a §129 tr. zákoníku, posoudit jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
33. Jakkoliv byla uvedená námitka uplatněna již v řízení před soudem druhého stupně, přičemž lze konstatovat, že byla odvolacím soudem odmítnuta, a tato skutečnost byla v rámci odůvodnění patřičně zdůvodněna, přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné k uvedenému doplnit následující skutečnosti.
34. Trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny se dopustí ten, kdo podle §107 odst. 1 tr. zákoníku spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, nebo ten, kdo takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny anebo v úmyslu organizované zločinecké skupině napomáhat. Organizovanou zločineckou skupinou se pak podle §129 tr. zákoníku rozumí společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
35. Jak již bylo několikrát zmíněno, nejvyšší státní zástupce spatřuje pochybení soudů nižších stupňů právě v nedovození skutkového stavu o spáchání předmětného trestného činu obviněnými druhou z alternativ ustanovení §107 odst. 1 tr. zákoníku, a sice vědomě se členem organizované zločinecké skupiny. V tomto případě se tedy podílí na trestné činnosti nejméně dvě osoby, člen organizované zločinecké skupiny a pachatel, který takovým členem není, a kteří jsou buď spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, anebo je kterýkoli z nich účastníkem podle §24 tr. zákoníku na trestném činu druhého. Tato alternativa tak postihuje všechny formy trestné součinnosti uvedených osob, přičemž nezáleží na tom, zda jsou stíhány ve společném řízení.
36. I přes jinak obecný požadavek úmyslného zavinění trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, tr. zákoník zde stanoví, že za uvedených podmínek musí jít o vědomé spáchání trestného činu s členem organizované zločinecké skupiny. Co se subjektivní stránky týče, jedná se o výjimku z ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku, kdy je pro jiné skutečnosti představující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby považováno za dostačující zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Důvodem je požadavek souladu formy zavinění, který předpokládá postup podle §107 a 108 tr. zákoníku s formou zavinění zahrnující všechny rozhodné okolnosti včetně toho, že páchá trestný čin s členem organizované zločinecké skupiny, přičemž požadavek, který se liší na prokázání předmětného trestného činu se nijak neliší od požadavku, který je kladem na prokázání spáchání tohoto trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny (viz ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1241).
37. V návaznosti na obecné konstatování uvedené výše Nejvyšší soud vyjadřuje plné ztotožnění se s argumentací soudů nižších stupňů, spočívající v odmítnutí závěru týkajícího se spáchání předmětného trestného činu obviněnými vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že nejvyšší státní zástupce uvádí určité okolnosti, které svým charakterem naplňují některé ze znaků jím požadované právní kvalifikace, jako je např. hierarchie osob participující na nelegální trestné činnosti svědka R. B., délka páchání trestného činu obviněnými a s tím související doba trvání spolupráce mezi obviněnými a skupinou okolo svědka R. B. či snaha o utajení nelegální činnosti těchto osob, přičemž Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů existenci uvedených skutečností nikterak nezpochybňuje. K naplnění výše zmíněné právní kvalifikace je vyjma uvedených objektivních skutečností nutno naplnit rovněž také skutečnosti subjektivní povahy. S odkazem na tvrzení týkající se požadavků subjektivní stránky uvedené v předchozím odstavci, obvinění by museli spolupráci se členy organizované zločinecké skupiny spáchat vědomě, tedy minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce se však vyjma konstatování kamarádského vztahu mezi obviněnými a svědky R. a T. B. subjektivní stránkou předmětné právní kvalifikace blíže nezabýval. Nejvyšší státní zástupce tedy neuvedl žádnou další okolnost, na základě které by bylo možné požadovanou formu subjektivní stránky odvodit, přičemž už soudy nižších stupňů bylo uvedeno, že pouhá existence přátelského vztahu mezi obviněnými a svědky R. a T. B. nemůže být sama o sobě dostatečným důkazem prokazujícím naplnění subjektivní stránky (str. 37 – 38 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 23 – 24 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), a to zejména s ohledem na skutečnost vyplývající z výpovědi svědka T. B., který zdůraznil přísné utajení, vztahující se k činnosti skupiny okolo svědka R. B., kdy ani on sám by například neměl možnost se o zajištění realizace trestné činnosti obviněných dozvědět.
38. Nejvyšší soud dále uvádí, že člen organizované zločinecké skupiny a pachatel, který sice takovýmto členem není, nicméně páchá konkrétní trestný čin vědomě se členem organizované zločinecké skupiny, mohou být buď spolupachateli ve smyslu §23 tr. zákoníku, anebo je kterýkoli z nich účastníkem podle §24 tr. zákoníku na trestném činu druhého. Vybraná alternativa §107 odst. 1 tr. zákoníku, tak postihuje všechny formy trestné součinnosti uvedených osob, přičemž nezáleží na tom, zda jsou stíhány ve společném řízení (viz ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1240). Z uvedeného tedy vyplývá, že k naplnění předmětného ustanovení nestačí pouhá existence faktu, že trestný čin byl spáchán a že pachatel takového trestného činu páchal tento trestný čin vědomě se členem organizované zločinecké skupiny, ale je zde rovněž vyžadována existence participace člena organizované zločinecké skupiny na trestném činu pachatele, a to v jedné z výše uvedených forem trestné součinnosti. Nejvyšší státní zástupce však právě charakter tohoto vztahu mezi obviněnými a členem organizované zločinecké skupiny nijak blíže nekonkretizuje a neuvádí, o jakou z forem trestné součinnosti by se v konkrétním případě mělo jednat.
39. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. a ve vztahu k charakteru námitek považuje za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu