ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.580.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 580/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2016 o dovolání, které podal obviněný L. H . , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2015, č. j. 9 To 274/2015-131, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 19 T 25/2015, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný L. H. byl za toto jednání odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit poškozenému M. Č. škodu ve výši 20 000 Kč.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Sokolově podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením podle §256 tr. řádu tak, že je jako nedůvodné zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2015, č. j. 9 To 274/2015-131 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s písm. l), tj. že „napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí“ opravného prostředku, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a také v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku“, protože obviněný L. H. podané dovolání odůvodnil tak, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí. Obviněný namítá, že již před odvolacím soudem upozornil na rozpor v rozsudku nalézacího soudu, kdy mu při vyhlášení rozsudku byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců, přičemž ve vyhotovení rozsudku byl uložen trest v trvání dvaceti dvou měsíců. Podle jeho názoru měla být tato vada odvolacím soudem napravena. Do uvedené doby nemohly být splněny procesní podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí. Uplatněný dovolací důvod dále spatřuje v tom, že skutek, jenž je mu kladen za vinu nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku. Podotýká, že aby byly takové znaky naplněny, musel by se cizí věci zmocnit, což však neudělal a potvrzuje to dle jeho slov i předmětný kamerový záznam. Na něm je rovněž patrné, že se peněženky zmocnil pan M. H. V této souvislosti dovolatel podotýká, že před odvolacím soudem navrhoval provedení doplnění dokazování výpovědí pana H. a pana C. Nalézacímu soudu rovněž vytýká skutečnost, že v hlavním líčení nepřehrál kamerový záznam v celé jeho délce, ale pouze jeho krátkou část. Za dané situace neobstojí ani výrok o náhradě škody, když se obviněný věci nezmocnil. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil, zrušil též i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a nařídil předsedovi senátu Okresního soudu v Sokolově, aby podle §131 tr. řádu usnesením opravil nesprávnost, k níž došlo ve vyhotovení rozsudku nalézacího soudu.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je vhodné zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Nejvyšší soud shrnuje, že tak, jak je skutek popsán ve výroku o vině soudem prvního stupně, lze z něj vyčíst znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
12. Ustanovení §205 obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty, které obě vycházejí ze základní definice krádeže, za kterou se považuje jednání pachatele spočívající v tom, že si přisvojí cizí věc, tím že se jí zmocní, a doplňují ji některým dalším alternativním znakem. První skutková podstata, která je vymezena v odstavci 1, vyžaduje mimo přisvojení si cizí věci jejím zmocněním, aby pachatel naplnil ještě některý další znak uvedený alternativně v písmenech a) až e), v daném případě písm. a) a d), tedy způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Druhá skutková podstata vymezená v odstavci 2 §205 tr. zákoníku sankcionuje přisvojení si cizí věci jejím zmocněním za podmínky, že pachatel již byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Zmocnit se cizí věci může pachatel buď vlastní rukou, anebo za pomoci nástroje. Nezáleží na tom, zda se pachatel zmocní cizí věci tajně či veřejně. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972-I. Sb. rozh. tr.). Čin je spáchán na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, jestliže jde o oblečení, šperky nebo jiné doplňky, věci, které má někdo v kapse, v příruční tašce, kabele, kabelce, kufru apod. Pojem při sobě vyjadřuje nejen stav, kdy poškozený kufr, tašku nebo kabelu přímo drží v ruce, ale i když ji odloží, bezprostředně při sobě.
13. V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno, že obviněný dne „21. 2. 2015 v době od 05:32 hod. do 05:33 hod. v herně Bohemia využil nepozornosti poškozeného M. Č., ze zadní kapsy jeho kalhot mu vytáhl peněženku, prohledal ji a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 20 000 Kč“ . Tímto jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, přičemž způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody, a čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, v daném případě v zadní kapse kalhot (přim. srov. rozhodnutí č. 32/2008 Sb. rozh. tr.). V řízení bylo rovněž prokázáno, že „se obviněný uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 19 T 98/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 8 To 51/2008, uznán vinným mj. trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody, ve výměře 5 roků, který vykonal dne 10. 8. 2013“, tedy že byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, čímž obviněný naplnil i všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, byl bez pochyby prokázán především záznamem z bezpečnostní kamery a na jeho základě vypracovaným vyhodnocením. Z kamerového záznamu je patrné, že obviněný vstoupil mezi poškozeného a pana H. a posléze obviněný vytahuje peněženku poškozeného z kapsy jeho kalhot a následně z ní vytahuje peníze. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Sokolově (str. 2 a 3) i odvolací soud (str. 2 usnesení Krajského soudu v Plzni).
15. Pokud obviněný upozorňuje na rozpor v rozsudku nalézacího soudu, kdy mu při vyhlášení rozsudku měl být uložen trest odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců, přičemž ve vyhotovení rozsudku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců a podle jeho názoru měla být tato vada odvolacím soudem napravena, nelze takové námitce přisvědčit. K námitce obviněného požádal Nejvyšší soud Okresní soud v Sokolově o zaslání CD – zvukového záznamu z hlavního líčení, které nebylo založeno ve spisu (č. l. 79). Ze zvukového záznamu je patrné, že rozsudek byl vyhlášen s uložením trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, tedy v souladu s vyhotovením rozsudku. Údaj na záznamu je zřetelný, není tedy možná jeho záměna (40 minuta záznamu). Nejvyšší soud ani v tomto bodu dovolání obviněného neshledal důvodným.
16. Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Krajský soud v Plzni jakožto soud odvolací se v daném případě k obhajobou navrhovaným důkazním prostředkům vyjádřil zejména na str. 2 svého rozhodnutí. Konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohl bez důvodných pochybností zjistit skutkový stav a ve věci rozhodnout. Skutkové závěry byly učiněny zejména s ohledem na kamerový záznam, přičemž odvolací soud nezjistil, že by nalézací soud nějaké důkazy buď vůbec nehodnotil, nebo že by hodnocení provedených důkazů bylo nelogické nebo rozporné. Z těchto důvodů zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování pro jeho nadbytečnost, neboť by takové dokazování nemohlo mít vliv na důkazní situaci, potažmo na rozhodnutí.
17. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (viz. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
18. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek, pro který byl obviněný uznám vinným, byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného L. H. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu