ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.591.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 591/2016-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2016 o dovolání, které podal obviněný R. M . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 10 To 1/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 43/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 5 T 43/2013, byl obviněný R. M. uznán vinným, pod bodem tři – spácháním zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný R. M. byl za toto jednání odsouzen podle §168 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl dále obviněnému uložen trest propadnutí mobilního telefonu, specifikovaného v předmětném rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný R. M., dále obviněný D. M., I. M., I. Š., T. M., R. Ch., a poškozená A. B., odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 10 To 1/2015, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu k odvolání poškozené napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že se podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozená odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody vůči D. M., na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §265 tr. řádu poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody vůči D. M., na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu bylo dále rozhodnuto tak, že se odvolání obviněných zamítají. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a to přesto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
4. Obviněný R. M. podané dovolání odůvodnil shodně s jeho obhajobou uplatňovanou v tr. řízení tak, že skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přičemž měl být správně kvalifikován jako trestný čin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu svého tvrzení dále uvádí, že trestný čin obchodování s lidmi se děje pod nátlakem, poškozený je donucován druhou osobou k nějakému jednání proti jeho vůli. Rozdíl mezi oběma trestnými činy je nepatrný, avšak v případě skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi nevykonává osoba pohlavní styk dobrovolně, ale pod nátlakem. Ve skutkové větě výroku rozsudku pak chybí vyjádření znaku „aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku“, stejně jako „aby jiného bylo užito k prostituci“. Výše uvedené nemá oporu ani v provedeném dokazování, kdy v rámci výslechu poškozená uvedla, že prostituci provozovala již dříve, což také potvrzují výpovědi dalších svědků. Potvrzuje to zároveň i provedený důkaz odposlechu telefonického hovoru. Dovolatel rovněž upozorňuje, že se s poškozenou zná od roku 2011 nebo 2012, údaj o období deseti let považuje za chybu v protokolaci či nepochopení slov poškozené při výpovědi. Zdůrazňuje, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl uznán vinným, protože „nemohl zlákat či zjednat“ poškozenou, která prostituci provozovala dávno před tím, než se s dovolatelem vůbec seznámila. Zároveň bylo důkazy – odposlechy telefonických hovorů – vyvráceno, že by byla poškozená na dovolateli existenčně závislá, finance si vydělávala prostitucí, mohla si jezdit, kam chtěla. Pokud dávala dovolateli peníze, tak z důvodu, aby je posílal její rodině a protože u něj bydlela. Nadto byli dovolatel, jeho rodina i samotná poškozená tlačeni rodinou poškozené, aby prostituci vykonávala a posílala jim peníze. Dále podotkl, že sama poškozená nesouhlasila s trestním stíháním dovolatele, přičemž soudy tento listinný důkaz nehodnotily. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a zrušil i rozsudek jemu předcházející a věc přikázal znovu soudu nalézacímu k projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále lze také odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nejvyšší soud shrnuje, že z popisu skutku vyplývají znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
13. V návaznosti na námitky uvedené obviněným v dovolání Nejvyšší soud nad rámec úvah uvedených soudy nižších stupňů uvádí, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek tak, jak je popsáno v rozsudku Krajského soudu v Praze a náležitě tam odůvodněno. Žádné pochybení ze strany nižších soudů, které by mělo vliv na skutková zjištění a následné hodnocení důkazů a právní kvalifikaci, nebylo shledáno. Obviněný přitom své námitky primárně směřuje ke skutečnosti, že žalované jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přičemž podle jeho názoru nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty zmiňovaného trestného činu a jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě závěrů znalců však bylo prokázáno, že poškozená trpěla a trpí trvalou poruchou osobnosti, která se vyvinula následkem silně stresové zkušenosti, přičemž je toto poškození trvalé a závažné. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že intelektové a obecně kognitivní schopnosti poškozené jsou v pásmu až středně těžké mentální retardace (viz znalecký posudek, č. l. 57 rozsudku). Tyto predispozice v kombinaci s hraničním intelektem poškozené, tíživými sociálními poměry, kdy poškozená považovala prostituci za běžný způsob obživy, nic jiného ani nepoznala, navíc v takovém způsobu života byla podporována vlastní rodinou, způsobilo, že poškozená nebyla schopna realisticky hodnotit vlastní situaci, ani posoudit, jaké chování je vlastně normální. Přestože tedy obviněný namítá, že poškozená provozovala prostituci již dříve, než se seznámila s obviněným, nemůže to znamenat, že nevyužil osobnostních a sociálních poměrů poškozené, které v trestním řízení v rámci dokazování byly prokázány. To, že sama poškozená nesouhlasila s trestním stíháním obviněného, ve světle výše zmíněných okolností znamená pouze to, že poškozená může mít z obviněného určité obavy, rovněž to může svědčit naopak o blízkém vztahu poškozené k obviněnému, kterého skutečně může vnímat jako osobu, která jí pomáhá se zajišťováním obživy, včetně její rodiny (viz č. l. 58 rozsudku). Oboje je však zcela nerozhodné pro právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť ten, ačkoli neužíval vůči poškozené násilí, zneužil její extrémní sociální závislosti a možnosti lehce s ní manipulovat, aby měl z příjmů za poskytování sexuálních služeb poškozené prospěch.
14. Je třeba dále připomenout, že trestného činu obchodování s lidmi (§168 odst. 2 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo jinou osobu než dítě za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito – v daném případě – k pohlavnímu styku nebo jiné formě sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobě pornografického díla. Dle litery zákona je předmětem útoku jiná osoba než dítě, tedy dospělý, který se však nerozhodoval zcela svobodně, nacházel se v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje (v případě poškozené zneužití tísně a závislosti), přičemž za uvedených podmínek je irelevantní, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas. Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti. Zjednáním je pak myšleno uzavření jakékoli smlouvy či dohody, a to i konkludentně, jež směřuje k tomu, aby poškozené bylo užito k účelu popsanému v některém z písmen a) až e) §168 odst. 2 tr. zákoníku, zde konkrétně k pohlavnímu styku nebo jiné formě sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobě pornografického díla. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak pachatele, tak i poškozeného. Nezáleží na tom, zda si taková osoba uvědomuje skutečný smysl takové smlouvy nebo dohody či nikoli. Pachatel však při jejím uzavírání musí směřovat k tomu, aby poškozeného bylo užito způsobem popsaným výše. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, spočívající v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito. Postačí, že pachatel jedná v úmyslu jiného k prostituci užít.
15. K námitkám obviněného, které uplatnil v dovolání a jimiž zpochybňuje ve skutkovém zjištění vyjádření základních znaků trestního činu, kterým byl uznán vinným je nutno uvést následující.
16. Obžalovaný R. M. v přesně nezjištěné době nejméně od října 2011 do zadržení dne 13. února 2013 v K. a jinde, vědom si tíživých sociálních, majetkových i osobních poměrů poškozené J. K., která pochází z oblasti s vysokou koncentrací nezaměstnaných a sociálně slabých rodin, poskytl jí ubytování a zajišťoval její základní osobní potřeby, aby se tak na něm stala existenčně závislá, a pravidelně, téměř denně, ji vozil na teritorium odpočívky v katastru obce D. v okrese P.-z. na 5,1 kilometr dálnice ... ve směru z P. na P., aby zde za úplatu poskytovala sexuální služby, a takto získaný výdělek od ní přebíral, část si ponechal a část, v celkové výši nejméně 88 760 Kč odeslal prostřednictvím společnosti PES, s. r. o., se sídlem Praha 1, Vodičkova 41/791, jako sociální výpomoc příbuzným poškozené na území Slovenské republiky.
17. V žádném případě ve shora uvedeném popisu neabsentuje znak „aby ji bylo užito k prostituci“ – ten je vyjádřen „aby za úplatu poskytovala sexuální služby“. Z popisu skutku vyplývá, že z „výdělku za sexuální služby si část ponechal – z takového jednání kořistil – takové jednání by navíc odpovídalo právní kvalifikaci podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Z dovolání obviněného (viz str. 4) vyplývá, že poškozenou pokud nevozil za „výdělkem“ obviněný, jezdila taxíkem a někdy ji vozil její přítel. Uvedenou skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje pouze okrajově ve vztahu k již zmíněnému prohlášení poškozené ze dne 13. 8. 2013 (že nesouhlasí s trestním stíháním obviněného). Pokud obviněný v dovolání cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 160/2012, pak v případě §189 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o svobodné vlastní rozhodnutí poškozeného, zatímco v případě kvalifikace jednání podle §168 odst. 2, ev. 3 tr. zákoníku chybí dobrovolné rozhodnutí k pohlavnímu styku, resp. prostituci „pachatel dospělého poškozeného v zásadě zneužije, ať už jeho omylu či závislosti.“ S ohledem na naplnění znaku §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud námitku obviněného neopodstatněnou.
18. Nejvyšší soud neshledal v právní kvalifikaci jednání obviněného, jak byla popsána soudy nižších stupňů, žádné pochybení. Obviněný zneužil tíživých sociálních a majetkových poměrů v kombinaci s omezením vyplývajícím z osobnostních rysů poškozené, kdy její mentální retardace způsobila těžkou sociální závislost na obviněném, který jí „zajišťoval obživu“, poskytoval ubytovaní, jídlo, povětšinou i ošacení. Poškozená pociťovala vůči obviněnému rovněž závislost stran zasílání části jejích výdělků rodině, za kterou v tomto směru mohla cítit odpovědnost. Díky tomuto jednání obviněný docílil, že se na něm poškozená stala existenčně závislou, se záměrem zneužít jí k prostituci a část výdělku si ponechat pro sebe. Dovolací soud tedy musí souhrnně konstatovat, že veškeré shora uvedené námitky obviněného tento uplatnil již v řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž obě tyto instance se jimi dostatečnou měrou zabývaly a s nimi vypořádaly. Na tomto místě lze odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (str. 57 – 59, 66, 79 – 80, 83 - 84).
19. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s námitkou obviněného vůči domnělému odsouzení obviněného pod bodem 5) rozsudku Krajského soudu v Praze (str. 14 – 15 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Zcela správně posoudil, že uvedení jména obviněného v souvislosti s bodem 5) neznamená, že by byl uznán vinným tímto skutkem. Konkrétní pasáž vůči obviněnému neobsahuje žádný výrok, nespecifikuje žádné jednání obviněného, není zde ve směru k obviněnému ani užito žádné právní kvalifikace, pochopitelně za ně nebyl uložen žádný trest. Dovolací soud toto považuje za písařskou chybu, která nemá vliv na právní posouzení jednání obviněného, ani na jeho odsouzení (tuto je nutno odstranit, jak již upozornil soud II. stupně).
20. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
21. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné zmínit nejen ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí), že Ústavní soud dne 18. 12. 2008 ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2947/08 uvedl, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud a tím spíše dovolací soud s ohledem na vzniklé vymezené dovolací důvody „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
22. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. M. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu