ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.633.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 633/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2016 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 To 485/2015-637, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 154/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 To 485/2015-637, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2015, č. j. 92 T 154/2014-578, kterým byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku), přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první trestního zákoníku (bod 2), přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a za uvedené jednání a dále za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 90 T 5/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 4 To 304/2015, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 90 T 5/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 4 To 304/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 To 485/2015-637 (v dovolání nepřesně uvedeno rozsudku) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek uvedeného dovolacího důvodu spočívá podle mínění obviněného v tom, že „nesprávným hodnocením přímých a nepřímých důkazů dospěl soud k nesprávným závěrům, tedy posouzení skutku a skutkového děje nekoresponduje s provedeným dokazováním“. Podle mínění obviněného došlo mj. k porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásad vyjádřených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle obviněného soudy nesprávným způsobem hodnotily důkazy a „vycházely z jednostranného náhledu na celý případ“. K bodu 1) uvedl, že žádné doklady nepozměnil ani nefalšoval, ve vztahu k bodu 2) poukazoval v dovolání na to, že vozidlo sice převezl na jiné místo, ale tuto skutečnost poškozenému P. telefonicky sdělil, přitom popřel, že by poškozenému odcizil peníze, doklady a jiné věci a vzhledem k rozporům ve výpovědích mělo být přistoupeno ke konfrontaci. Obviněný je toho názoru, že skutková zjištění zůstala neúplná a hodnocení důkazů „vytváří dojem logického řetězce, avšak tento neexistuje, neboť skutkový děj nemohou nahrazovat domněnky“, a proto považuje rozhodnutí soudů za chybné. V závěru podaného dovolání argumentuje tím, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 2042/08) musí být obžaloby zproštěn, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek jemu předcházející a obviněného obžaloby zprostil, případně věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání pouze sdělil, že s ohledem na obsah námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také soudem odvolacím, a na uvedené námitky bylo v rozhodnutích zmíněných soudů reagováno. Na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. V předmětné trestní věci není obviněným zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
10. S ohledem na námitku obviněného stran „libovůle soudů v rámci jejich rozhodování“, kterou by s vysokou mírou tolerance bylo možno považovat za odkaz na existenci tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, jakými důkazy se zabýval a na základě, kterých dospěl ke skutkovému stavu, kterým uznal obviněného vinným. Ze zmíněného rozhodnutí je také patrno, jaké skutečnosti vedly soud prvního stupně k neprovedení důkazů (viz str. 8 rozsudku), přičemž uvedené skutečnosti jsou zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněny v rozsudku soudu prvního stupně. Z hodnotících úvah soudu prvního stupně (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.) vyplývá, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného nejen v případě jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku (viz blíže str. 7 odůvodnění rozsudku), ale také v případě jednání popsaného pod bodem 2 výroku rozsudku (viz blíže str. 8 odůvodnění rozsudku).
12. V souvislosti s obecným konstatování uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Vzhledem k tomu, že se jedná ze stany obviněného o polemiku s hodnocením důkazů, ke kterým se již podrobně soudy nižších stupňů vyjádřily, přičemž jejich úvahy považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich odůvodnění za odpovídající pak ustanovením §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na již jednou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu