ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.649.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 649/2016-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2016 o dovolání obviněného J. S., a obviněného P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 To 88/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 61 T 4/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný P. S. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již odsouzeným M. M., kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný J. S. byl za toto jednání odsouzen podle §272 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. S. byl za toto jednání odsouzen podle §272 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. (mj. Auto Belák, s. r. o. Valašské Klobouky, Smetanova 771, v částce 3 854 650 Kč). Se zbytkem svého nároku na náhradě škody byla tato poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve všech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně podali obvinění J. S., P. S. a poškozený Hasičský záchranný sbor Zlínského kraje odvolání. Na základě odvolání obviněného P. S. a poškozeného Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze 8. 12. 2015, sp. zn. 2 To 88/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o náhradě škody, jímž byli všichni obvinění zavázání společně a nerozdílně nahradit škodu Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje, dále obviněný P. S. zavázán společně a nerozdílně se zbývajícími obviněnými nahradit škodu České pojišťovně (bod I. výroku rozsudku soudu druhého stupně) a za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. rozhodl soud druhého stupně nově tak, že všichni tři obvinění jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje částku 95 200 Kč (bod II. výroku rozsudku) a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody uplatněnou vůči obviněnému P. S. na řízení ve věcech občanskoprávních (bod III. výroku rozsudku). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod IV. výroku rozsudku). Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. S. zamítnuto (bod V. výroku rozsudku).
4. Obviněný J. S. (do výroků II., IV., V.) a P. S. (do výroků II., IV.) podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l), tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný J. S. podané dovolání odůvodnil tak, že ve vztahu k jeho osobě nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje rovněž v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces spočívá v porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Dovolatel je toho názoru, že skutek tak, jak je popsán, nebyl prokázán. Oba obecné soudy měly podle jeho názoru provést rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Z jejich rozhodnutí není rovněž patrno, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy se opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou dovolatele. Soudy nižších stupňů pak především porušily právo dovolatele na spravedlivý proces, když se řádně nevypořádaly s důkazními návrhy dovolatele (výslech jím navržených svědků). Extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním obou soudů a provedenými důkazy spatřuje ve skutečnosti, že soudy opomenuly hodnotit důkazy svědčící v jeho prospěch. V této souvislosti dále dovolatel předkládá úryvky z výpovědí svědků či listinných důkazů a polemizuje nad jejich výkladem. Rovněž se domnívá, že obecné soudy použily jako podpůrný argument k dovození viny jeho trestní minulost, což představuje zaujatost vůči jeho osobě. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká i nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, kdy se dle jeho názoru nevypořádaly se vztahem obviněného S. a svědka B., ani se skutečností, že nalézací soud vypustil z popisu skutku údajné vyhrožování dvou neznámých mužů obviněnému S. Ve svém dovolání dále upozorňuje na skutečnost, že provedení samotného skutku spoluobviněným S. bylo excesem z případné dohody (jejíž existenci však popírá). Argumentuje tím, že při případném návodu by nemohl předvídat následek, který spoluobviněný S. způsobí, přičemž jedině S., případně spoluobviněný M., mohli rozpoznat následek svého jednání. Porušení zásady kontradiktornosti pak dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že spoluobviněný S. odmítl při hlavním líčení odpovídat na otázky dovolatele, jeho obhájce i konfrontaci, čímž se dle jeho názoru stal „osobou zcela nevěrohodnou, a proto jeho výpověď neměla být vyhodnocena jako přímý důkaz“ vůči dovolateli. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy spatřuje dále ve vztahu ke stanovení výše náhrady škody poškozeným. Tuto považuje za neprokázanou a neodůvodněnou. Dovolatel je toho názoru, že kritériem pro určení výše škody je cena obvyklá. Zdůrazňuje, že kromě „nepřezkoumatelného“ znaleckého posudku Mgr. Juráka byly ve věci zpracovány dva znalecké posudky, a to Ing. Pospíšila a znaleckého ústavu. Svoji argumentaci dovolatel opírá o skutečnost, že zpracovatel revizního posudku Ing. Krupka uvedl, že standardní odchylka cen obvyklých u vozidel je 10 – 15 % a dále potvrdil, že cena vozidel ze znaleckého posudku Ing. Pospíšila je v rámci této tolerance. Na základě těchto úvah dochází dovolatel k závěru, že soudy měly při stanovení ceny vozidel vycházet z rozmezí částek 3 441 000 Kč až 3 592 000 Kč. Pokud je pak škoda určena rozmezím, je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a vycházet z částky pro obviněného příznivější. Obdobnou úvahu dovolatel předkládá i v souvislosti s obvyklou cenou oceňovaných nemovitostí. I zde měla být cena, vzhledem k míře tolerance odhadu 10 – 20 %, určena rozmezím (1 270 000 Kč až 1 500 000 Kč), přičemž soud měl vycházet z částky nejpříznivější pro obviněného. Ve vztahu k movitým věcem, které se měly nalézat v době spáchání skutku na místě činu, uvádí, že při stanovení výše škody vycházel soud z posudku Mgr. Juráka, který je dle jeho úvah nepřezkoumatelný. Navíc existence těchto věcí na místě činu nebyla nijak dokazována, a proto jejich cena nemůže být počítána jako škoda pro účely trestněprávní kvalifikace. Z výše uvedeného pak dle jeho názoru plyne, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata žalovaného trestného činu a škoda způsobená předmětným skutkem může být maximálně ve výši 4 711 000 Kč. Zdůrazňuje rovněž, že poškozená společnost Auto Belák, s. r. o., nepředložila jediný důkaz kromě svého tvrzení, že byla vlastníkem poškozených vozidel, což brání tomu, aby byl nárok poškozené společnosti uznán v adhezním řízení. Soudům vytýká i výši uloženého trestu, především pak v poměru k výši uložených trestů spoluobviněným S. a M., u kterých soud shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu obou instancí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný P. S. v podaném dovolání předně namítá, že nižší soudy nesprávně zjistily výši škody, čímž došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Uvedené je dle jeho názoru důsledkem extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů. Domnívá se, že nalézací soud se otázce posouzení výše škody věnoval pouze stroze, přičemž soud odvolací se s jeho závěry plně ztotožnil a s námitkami dovolatele se nevypořádal. Svoji argumentaci dovolatel opírá o skutečnost, že zpracovatel revizního posudku Ing. Krupka uvedl, že standardní odchylka cen obvyklých u vozidel je 10 – 15 % a dále potvrdil, že cena vozidel ze znaleckého posudku Ing. Pospíšila je v rámci této tolerance. Na základě těchto úvah dochází dovolatel k závěru, že soudy měly při stanovení ceny vozidel vycházet z rozmezí částek 3 441 000 Kč až 3 592 000 Kč. Pokud je pak škoda určena rozmezím, je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a vycházet z pro obviněného příznivější částky. Obdobnou úvahu dovolatel předkládá i v souvislosti s obvyklou cenou oceňovaných nemovitostí. I zde měla být cena určena rozmezím (1 270 000 Kč až 1 500 000 Kč), přičemž soud měl vycházet z částky nejpříznivější pro obviněného. Pokud se týče movitých věcí, které se měly nacházet v době požáru na místě činu, upozorňuje, že existence takových věcí nebyla vůbec předmětem dokazování. Existence těchto věcí neplyne z protokolu o ohledání na místě činu, z fotodokumentace, ani úředního záznamu. Cena těchto věcí pak nemůže být počítána jako škoda pro účely trestněprávní kvalifikace. Dle názoru dovolatele tak mohla být škoda způsobená předmětným skutkem maximálně 4 711 000 Kč, čímž mělo dojít k tzv. extrémnímu nesouladu, když soudy opomenuly ústní výslechy znalců a porušily zásadu in dubio pro reo. Dovolatel dále podotýká, že odvolací soud správně změnil rozsudek soudu nalézacího ve vztahu k České pojišťovně, a. s., a to s odkazem na §140b insolvenčního zákona. Dodává však, že tuto skutečnost namítal i ve vztahu ke společnosti Auto Belák, s. r. o., která rovněž měla možnost se do insolvenčního řízení přihlásit. Rovněž zdůraznil, že společnost Auto Belák, s. r. o. nijak neprokázala, že je vlastníkem poškozených vozidel, což brání tomu, aby byl nárok poškozené společnosti uznán v adhezním řízení. Na základě výše uvedených skutečností obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ale i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín, jakož i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Dne 10. 6. 2016 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis dovolatele J. S., jež označil jako „doplnění stížnosti pro porušení zákona o nově zjištěné skutečnosti". Přípis je odůvodněn tak, že dovolatel v současné době zjistil nové skutečnosti, které by chtěl doplnit do důvodů podaného „odvolání". Tyto skutečnosti mají spočívat v tom, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně nepřiděloval soudcům případy podle předem daných pravidel a dokonce pro přidělování přísedících neexistoval rozvrh práce. Tímto mělo dojít k porušení práva dovolatele na zákonného soudce. Dovolatel závěrem svého přípisu žádá, aby se dovolací soud zabýval i touto novou skutečností.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svých vyjádřeních nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obou dovolatelů a stručně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolání obviněného J. S. se vyjádřil tak, že ačkoli je podané dovolání značně rozsáhlé, neobsahuje žádné konkrétní námitky. Dovolatel primárně setrvává na své obhajobě z původního řízení. Co se týče námitek dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že neexistuje povinnost soudu provést všechny obviněným navrhované důkazy. Odkazuje na příslušné strany rozhodnutí soudů nižších stupňů, kde soudy vysvětlily, proč takové návrhy dovolatele považovaly za nadbytečné. Za bezpředmětné považuje rovněž námitky týkající se údajného porušení zásady kontradiktornosti řízení ve vztahu k výpovědi spoluobviněného S., který se nenacházel v postavení svědka, ale spoluobviněného a pokud odmítl odpovídat na otázky dovolatele či účast na konfrontaci, využil svého zákonného práva nevypovídat. Dovolatel sice formálně namítá absenci znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §272 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak tyto námitky směřují proti skutkovým zjištěním o výši způsobené škody. V této souvislosti totiž dovolatel nevytýká porušení kritérií pro stanovení výše škody, ale polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily závěry znaleckých posudků, případně že vůbec nebyla prokázána existence některých věcí na místě činu. Námitky dovolatele vůči kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí s ohledem na §265a odst. 4 tr. řádu považuje za zcela nepřípustné. Obdobně pak posoudil i námitky dovolatele týkající se neadekvátnosti mírnosti trestů uložených spoluobviněným S. a M. V souvislosti se stanovením výše škody a k dovolatelem tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo uvádí, že obhajoba předložila znalecký posudek znalce Ing. Pospíšila, který ohodnotil zničená vozidla odchylně od znalce Mgr. Juráka, jehož posudek opatřily orgány činné v trestním řízení. Pochybnosti o výši škody způsobené na nemovitostech a o ceně těchto nemovitostí zjištěné znalcem Ing. Mlčochem zmínil již ve svém rozhodnutí nalézací soud. Tento však rozhodnutí k odstranění pochybností a rozporů mezi zmíněnými posudky opatřil ústavní znalecký posudek a z těchto závěrů také vycházel. Uvedená zásada in dubio pro reo nebyla porušena a zároveň podotýká, že uvedená zásada neznamená, že v případě jakéhokoli rozporu mezi důkazy by se soud musel přiklonit bez dalšího k variantě příznivější pro obviněného. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dále připustil, že s mírou tolerance by bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se excesu spoluobviněného S. z dohodnutého jednání, nepovažuje je však za důvodné. Doplňuje, že v předmětné věci spoluobviněný S. vykonal právě to, k čemu byl naváděn, tj. zapálil jedno vozidlo, v prostorách, kde byly předpoklady k rozšíření požáru. V této souvislosti upozorňuje, že ze skutkových zjištění nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly vlastní iniciativě S. směřující k rozšíření požáru. Zdůraznil, že ve vztahu k těžšímu následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v zásadě stačí nedbalost, a to i nevědomá. Přičemž tuto formu zavinění by bylo možno u dovolatele dovodit i v případě, že by skutečně situaci na místě činu detailně neznal. Ve vztahu k dovolateli rovněž uvádí, že uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nepřichází vůbec v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné po meritorním přezkumu.
9. Pokud jde o dovolání obviněného P. S., ani to nepovažuje za důvodné. Konstatoval, že se jedná o námitky obdobné jako v případě dovolatele S., a proto lze v tomto směru v celém rozsahu odkázat na to, co uvedl k těmto námitkám. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, podle které s ohledem na ustanovení §140b insolvenčního zákona nemělo být rozhodováno o nároku poškozené společnosti Auto Belák, s. r. o., na náhradu škody. V dané souvislosti státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 624/2015. V konkrétním případě se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale o námitku procesní. Vytýkaná vada má totiž spočívat v tom, že nárok byl přiznán přes existenci zákonné překážky bránící soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Z citovaného rozhodnutí však plyne, že nárok na náhradu škody, kterou obviněný způsobil úmyslným trestným činem, není vyloučen tehdy, pokud poškozený svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem uvedl, že námitky dovolatele S. odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen z části, přičemž jde o námitky zjevně nedůvodné. Dovolatel S. uplatnil pouze námitky skutkového a procesního charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově neodpovídají. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a obviněného S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dále vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
17. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). Dále je vhodné též zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné dále uvést, že svoji argumentaci k dovolacímu důvodu pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zastřešuje obviněný S. odkazem na skutečnost, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vydána za existence „extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním obou nalézacích soudů a provedenými důkazy – skutečnosti svědčící ve prospěch odsouzeného“ apod.
19. K uvedené problematice Nejvyšší soud uvádí, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl (viz níže).
20. Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněných trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku. Trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem takového trestného činu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Obecným nebezpečím se rozumí takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo, jako v daném případě, nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozh. č. I/1966 Sb. rozh. tr., rozh. č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že jde o trestný čin ohrožovací. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil.
21. V trestním řízení bylo prokázáno, že obviněný P. S. (a již odsouzený M. M.) společným jednáním úmyslně způsobili obecné nebezpečí tím, že vydali cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinili požár a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž naplnili po stránce objektivní i subjektivní zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Způsobením požáru se rozumí založení ohně na takovém místě nebo za takových podmínek (teplotních, proudění vzduchu nebo povětrnostních apod.), z něhož hrozí rozšíření požáru, které se vyznačuje již živelností a neovladatelností jeho průběhu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že obviněný J. S. úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v tom, že úmyslně způsobí obecné ohrožení tím, že vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž rovněž naplnil po stránce objektivní i subjektivní zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
22. Ačkoli obviněný S. nepopírá, že společným jednáním s již odsouzeným M. úmyslně způsobili požár, kdy nejdříve byl zapálen automobil zn. Citroen C2 pomocí benzinu a následně došlo k rozšíření požáru na v blízkosti zaparkovaná vozidla a následně střešní konstrukce a skladové haly a jejího vybavení, popírá úmysl způsobit škodu velkého rozsahu. Obviněný S. pak popřel, že by se žalované trestné činnosti jakkoli účastnil. V daném případě soudy vycházely z objektivně zjištěných důkazů, především pak z výpovědí obviněných P. S. a M. M., dále pak svědeckých výpovědí J. B. a S. B., znaleckých posudků a listinných důkazů.
23. Obviněný S. namítá, že i kdyby připustil, navedení obviněného S. k zapálení jednoho auta, nebyl prokázán závěr soudu, že věděl o tom, že zapálením jednoho vozidla umístěného v řadě dalších vozidel může dojít ke škodě velkého rozsahu, přičemž předvídat těžší následek mohl pouze a jedině S. a jednalo by se o tak o exces z takové dohody. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a pachatel spáchal trestný čin závažnější, než k jakému návod směřoval, bude odpovědný za účastenství k mírnějšímu trestnému činu. V daném případě tomu tak však nebylo. Obviněný S. musel vědět, či musel být minimálně srozuměn s tím, že vzhledem k místu spáchání činu, způsobu založení požáru, umístění většího množství vozidel pod halou, snadno může dojít k rozšíření požáru a tím i ke způsobení škody velkého rozsahu. Trestní odpovědnost je nutno posuzovat ve vztahu k těžšímu následku jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž postačí zavinění i ve formě nedbalosti nevědomé. (Soudy rovněž ve svých rozhodnutích zmiňují dřívější přítomnost obviněného na místě činu a jeho vědomost o větším počtu zaparkovaných vozidel. Stejně tak zmiňují i telefonát jednomu z poškozených ohledně ev. přeparkování svého vozidla z tohoto objektu, což vše vylučuje obhajobu obviněného a jeho tvrzení a ev. excesu obviněného S.).
24. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatele S. stran porušení zásady kontradiktornosti ve vztahu k výpovědi obviněného S. Na tomto místě je nezbytné podotknout, že obviněný S. měl ve věci postavení spoluobviněného. Pokud se rozhodl neodpovídat na otázky obviněného S., jeho obhájce či pokud odmítl konfrontaci, svědčí to o zvolené strategii obhajoby, kdy využil pouze svého zákonného práva nevypovídat. Tato skutečnost nemůže mít vliv na věrohodnost výpovědi obviněného S. Pro úplnost je třeba doplnit, že otázka viny obviněného S. nebyla dovozena pouze z výpovědi obviněného S., ale byla podložena celou řadou nepřímých důkazů. (viz např. shora bod 23).
25. Z podaného dovolání je zřejmé, že zásadní nesouhlas obviněného S. s výrokem o náhradě škody je směřován do výroku, kterým mu byla ve smyslu §228 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Auto Belák, s. r. o. škodu ve výši 3 854 650 Kč, když podle názoru obviněného měla být poškozená organizace se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedené výhrady se však netýkají hmotně právní podstaty majetkové újmy, kterou obviněný svým jednáním způsobil, ale mají procesní povahu, neboť směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě rozhodl soud prvního stupně (resp. soud odvolací) v adhézním řízení o náhradě způsobené škody. S ohledem na již shora zmíněnou charakteristiku dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dále např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 708/2006, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27. č. T 912), nebylo možno uvedenou námitku považovat za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. V souvislosti se zmíněnou problematikou považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015, ve kterém zmíněný soud uvedl, že „nejde-li o řízení uvedená v §140a zák. č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Jelikož v posuzované věci v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, jak citované ustanovení předpokládá, jedná se podle názoru dovolatelky o skutečnost zakládající překážku pro rozhodnutí o náhradě škody v rámci adhezního řízení“. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek, nýbrž stanoví, za jakých okolností soudy nesmějí v průběhu insolvenčního řízení rozhodovat o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Procesní charakter tohoto ustanovení je tedy zřejmý, a proto jeho uplatnění v dovolacím řízení nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015).
26. Ve vztahu k výši způsobené škody a tím i k právní kvalifikaci žalovaného jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu, vznesli námitku s totožnou argumentací oba dovolatelé. K vyčíslení obvyklé ceny poškozených motorových vozidel byly vypracovány dva znalecké posudky (Mgr. Juráka a Ing. Pospíšila). Nalézací soud provedl v hlavním líčení oba posudky, přičemž s ohledem na vyvstalé rozpory mezi zmiňovanými znaleckými posudky přistoupil k vyžádání revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek ústavu přezkoumal závěry předchozích posudků Mgr. Juráka a Ing. Pospíšila, vyčíslil obvyklou cenu vozidel a vytkl pochybení v předložených znaleckých posudcích. Obdobně bylo postupováno i v případě cen nemovitostí. Soudy nižších stupňů proto zcela správně vycházely z cen vyčíslených ve znaleckém posudku ústavu Česká znalecká, a. s. S obsahově shodnou námitkou uplatněnou dříve v odvolacím a nyní dovolacím řízení se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 21 – 25). Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelů ve vztahu k prokazování existence movitých věcí na místě činu a vlastnictví vozidel společnosti Auto Belák, s. r. o. I s těmito námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal odvolací soud (str. 25). Obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti výši škody, kterou měli svým jednáním způsobit. Nejvyšší soud zcela okrajově, neboť uvedenou skutečností se soudy vůbec nezabývaly, pouze dodává, že mj. z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje vyplývá, že hasičským zásahem byly uchráněny další hodnoty (sousedního objektu) v hodnotě nejméně 7,5 mil. Kč.
27. Co se týče přípisu dovolatele J. S., datovaného ke dni 8. června 2016, jež označil jako „doplnění stížnosti pro porušení zákona o nově zjištěné skutečnosti“, doplňuje Nejvyšší soud následující. Obviněný svým přípisem pravděpodobně zamýšlel doplnit dovolání, jak vyplývá z obsahu přípisu. Dle ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. řádu musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání je zákonem stanovena na dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Konec této lhůty v případě obviněného S. připadl na 20. března 2016. Doplnění dovolání, které Nejvyššímu soudu bylo doručeno dne 10. června 2016, tak nelze pro opožděnost přezkoumat. Dále však musí Nejvyšší soud upozornit i na tu skutečnost, že dovolání se podává prostřednictvím osoby práva znalé – obhájce, což se v případě podání ze dne 8. 6. 2016 (doručeného dne 10. 6. 2016) nestalo, navíc je nelze označit za doplnění dovolání k řádně uplatněnému dovolání, neboť jeho obsahovou náplní byly výhrady k otázce přidělování spisů (rozvrhu práce), tedy námitky, které pod řádně a včas uplatněné dovolací důvody podřadit nelze (viz §265f odst. 2 tr. ř.).
28. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
29. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. S., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu (s odkazem na procesní pochybení). Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu