ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.798.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 798/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. června 2016 o dovolání, které podal obviněný F. J . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 8 To 73/2015 jako soudu odvolacího, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 8 To 73/2015, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, č. j. 47 T 2/2015-578, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále bylo ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 8 To 73/2015 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek vymezených pro aplikaci §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, „že nebylo důkazně prokázáno, že by poškozeného napadl v takovém rozsahu, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku a zejména takovou intenzitou, která by zdravému člověku mohla způsobit smrtelné zranění“. Dále poukazuje na to, že soud prvního i druhého stupně „popsali skutek v rozporu s prokázanými skutečnostmi“. Skutkové závěry soudů nejsou podloženy objektivními důkazy, kdy ve výpovědích svědků se zejména liší doba a intenzita útoku obviněného vůči poškozenému, rovněž na jeho rukavicích (myšleno obviněného) nebyly nalezeny žádné biologické stopy poškozeného, které by se tam musely nacházet, pokud by se jednalo o tak intenzivní útok, jak soudy zjišťují. Dále podle jeho mínění nebyl dostatečným způsobem posouzen špatný zdravotní stav poškozeného. Údery, které zasadil poškozenému nebyly podle jeho názoru takové intenzity, aby zdravému člověku mohly způsobit smrtelný následek a nelze mu (obviněnému) „přičítat k tíži, že poškozenému mohl fatálně poranit slezinu někdo jiný než poškozený již před údery odsouzeného“. Podle mínění obviněného jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. S ohledem na shora uvedené jsou podle názoru obviněného dány důvody pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a přikázání věci Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že veškeré námitky považuje za námitky skutkové, které odůvodňují postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o námitku obviněného, že na jeho rukavicích nebyly nalezeny biologické stopy patřící poškozenému a svědčící o útoku na poškozeného, podle názoru státního zástupce je nutno zmínit, že poškozený měl na těle v době útoku bavlněné tričko a modré sako a obviněný byl zadržen až asi po osmi hodinách po spáchání útoku.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je nutno uvést, že tyto jsou obsahově totožné s jeho obhajobou a s námitkami, se kterými se v odůvodnění svých rozhodnutí musely vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá v tom, že intenzita úderů, které zasadil poškozenému, nebyla taková, jak dovozují soudy, když výpovědi svědků se v tomto směru rozcházejí. V souvislosti s touto argumentací je však nutno odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud nejenže zmiňuje podstatné skutečnosti pro skutková zjištění, ale také rozvádí, které skutečnosti považuje za podstatné při hodnocení (ne)věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí (např. str. 12 rozsudku). Obviněný přehlíží, že intenzita jeho útoku je odvíjena nejen od znaleckého posudku a výpovědi znalkyně s ohledem na charakter vzniklých poranění, ale také od výpovědí svědků, kteří se vyjadřovali k počtu a intenzitě úderů, které obviněný poškozenému zasadil. Sám obviněný ve snaze vystupovat v lepším světle přehlíží tu skutečnost, že sám uvedl, že si „uvědomil, že to asi byla velká rána“ (viz str. 3 rozsudku). V době, kdy poškozený ležel na zemi a nereagoval na výzvy obviněného, aby vstal ani poté, co obviněný zvedl hlavu poškozeného za vlasy a tuto pak jako bezvládnou pustil, za této situace ještě několikrát udeřil poškozeného do břicha a boční strany hrudníku (viz str. 3, 4 rozsudku). V souvislosti s námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné, nad rámec úvah soudu prvního stupně uvést, že soud prvního stupně velmi pečlivě přistupoval ke skutečnosti, že u poškozeného byla zjištěna cirhóza jater s mírným zvětšením sleziny, kdy uvedené onemocnění je doprovázeno zvýšenou krvácivostí a je pravděpodobné, že na „rychlosti rozvoje pokrvácivého šoku se mohl podílet zvláštní zdravotní stav poškozeného s vážným onemocněním jater“(viz str. 7 rozsudku). [Zcela nad rámec správných úvah soudu prvního stupně k otázce příčinné souvislosti (viz str. 13 rozsudku) musí Nejvyšší soud pouze odkázat na rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2002, svazek 16, pod T 389]. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že při zjištěné cirhóze jater a zjištěné křehkosti a zvětšení sleziny nemuselo být násilí, kterým obviněný na poškozeného útočil takové intenzity (větší až velké). Podstatným však v daném směru je konstatování znalkyně, že ke zlomenině jedenáctého žebra mohlo dojít úderem pěstí o velké intenzitě, ale jako pravděpodobnější se jeví její vznik např. kopnutím nebo úderem loktem. V daném případě nejen doznáním samotného obviněného je prokázáno několik úderů pěstí, které zasadil poškozenému, ale výpověďmi svědků jsou prokázány také údery loktem, ev. kopnutí – vždy však takové (velké) intenzity, která je způsobilá zlomit žebro. Jestliže tedy byl zjištěn útok obviněného takové intenzity, aby způsobil zlomeninu žebra, pak platí stejné zjištění pro útok vedený vůči tělu poškozeného do míst, kde je uložena mj. i slezina. Uvedené konstatování platí pro případ, že je slezina zdravá. Za situace zjištění mírného zvětšení sleziny u poškozeného se pak nemuselo jednat o velkou intenzitu, ale postačovala relativně větší, přičemž o nedobrém zdravotním stavu poškozeného obviněný věděl (viz str. 14-15 rozsudku). Tuto část zmiňuje Nejvyšší soud v souvislosti s námitkami obviněného k tomu, že nebyla dostatečným způsobem prokázána intenzita úderů, které zasadil poškozenému a jejich počet. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně a jeho skutkovým zjištěním, že „poškozeného opakovaně udeřil pěstí a loktem střední až velkou intenzitou“. Za nadbytečný byl soudem prvního stupně označen návrh obviněného na doplnění dokazování (obdobně v dovolání), že zranění sleziny mohl utrpět poškozený již dříve. V tomto směru soud prvního stupně poukázal na nevěrohodnost výpovědi svědkyně K. a Nejvyšší soud dodává shodně se soudem prvního stupně, že tato část obhajoby obviněného je vyvrácena znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně, kdy jednoznačně uvedla, že poranění sleziny bylo ve shodě s podkožními krevními výrony na trupu, které byly popsány jako čerstvé. K námitce obviněného, že na rukavicích obviněného nebyly zachyceny biologické stopy poškozeného, musí Nejvyšší soud pouze konstatovat, že jde o námitku, která nemá žádnou vypovídací hodnotu (viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 118/2009), kdy jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno nejen částečným doznáním samotného obviněného a o intenzitě vedeného útoku ze strany orgánů činných v trestním řízení neexistují důvodné pochybnosti.
10. Obviněný rovněž neopomenul ve svém dovolání odkázat na tzv. „extrémní nesoulad“. K uvedené problematice Nejvyšší soud uvádí, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutečností odpovídajících jeho představě. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze hodnocení důkazů a skutkového děje. Nejvyšší soud však je toho názoru, že na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
12. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu