ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1025.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1025/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání obviněného M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 4 To 385/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 60/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 5 T 60/2015, byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 26. 10. 2014 kolem 19.20 hodin v K.-B., okres T., v ulici K. na parkovišti před mateřskou školkou Sluníčko, nezjištěným předmětem vyryl rýhu přes levé přední a zadní dveře, přes levý zadní blatník, a dále přes pravé přední a zadní dveře a pravý zadní blatník u zde zaparkovaného vozidla zn. Chevrolet AVEO 1.2 Klas s cílem auto poškodit, čímž způsobil majitelce vozidla H. Z. škodu ve výši 32.977 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný M. R. odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena podmínka, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit Alianz pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 8, škodu ve výši 27.977 Kč.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 4 To 385/2015, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýká, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s naplněním znaků přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, když v průběhu důkazního řízení došlo k porušení práv obviněného ve smyslu požadavků na spravedlivý proces, a to zásadně proto, že použitá právní kvalifikace neodpovídá v dokazování zjištěným skutečnostem.
6. Obviněný soudům vytkl, že nezkoumaly, zda poškozením věci došlo ke snížení její hodnoty, a poukázal i na to, že při stanovení výše škody nerespektovaly podmínky podle §137 tr. zákoníku, zejména v tom, že při uvedeném stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením. V té souvislosti nepovažoval za dostačující, že soudy svůj závěr o výši škody opřely toliko o odborné vyjádření, které uvedená kritéria nezohledňuje. Z těchto důvodů označil použitou právní kvalifikaci za nesprávnou pro nenaplnění její objektivní stránky.
7. V dovolání obviněný rovněž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, zejména tím, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil provedené důkazy. Tyto výhrady soustředil proti postupu soudů při hodnocení výpovědi svědka M. F., kterého soud považoval na rozdíl od obviněného za věrohodného. Dovolatel konstatoval z jeho výpovědi některé skutečnosti, k nimž uvedl, že z nich vyplývají významné rozpory týkající se popisu průběhu večera po příjezdu policie a nalezení obviněného jako pachatele v restauraci U tří devítek, které vyvolávají důvodné pochybnosti o tom, zda tohoto svědka lze považovat za věrohodného. U svědka M. R. obviněný shledal rovněž rozpory v jeho výpovědi a kromě jiného zdůraznil i prohlášení tohoto svědka, že špatně vidí na dálku a je tupozraký. Protože tuto výpověď považoval za plně nekorespondující s výpovědí svědka M. F., soudům vytkl, že se rozpory obou slyšených svědků nezabývaly a provedeným dokazováním je neodstranily. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, rovněž označil za vadné pro porušení zásadních požadavků na spravedlivý proces.
8. Ve svých výhradách obviněný rovněž zdůraznil, že se vytýkaného jednání nedopustil, a pokud byl soudy obou stupňů shledán vinným, pak se tak stalo na podkladě dokazování, při kterém se soudy řádně nevypořádaly se skutkovým stavem věci, který by vyplynul z provedených důkazů, soudy skutková zjištění neučinily předmětem hodnocení, jež by odpovídalo zásadám vymezeným v §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný vyjádřil přesvědčení o nedostatku potřebného řetězce důkazů svědčícího o jeho vině a o tom, že skutkový stav věci nemá oporu v provedených důkazech. V důsledku těchto námitek podle něj ve věci existuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, přitom odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 226/06 a III. ÚS 532/01, a se zřetelem na jím shledávaný nedostatek v potřebném uvážení principu presumpce neviny poukázal i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 669/05.
9. Námitku proti nesprávné právní kvalifikaci obviněný rovněž vznesl proti zavinění, neboť se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že by jednal zcela vědomě, a že rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru obsahuje pouze obecné konstatování, nikoliv již další skutečnosti, které by uvedený závěr odůvodňovaly.
10. Vůči výroku o trestu obviněný brojil tím, že závěr soudů o uložení zvláštní povinnosti, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil způsobenou škodu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, není správné, protože se poškozená H. Z. výslovně vzdala nároku na náhradu škody a soud prvního stupně tento nesprávný výrok učinil se znalostí osobních, majetkových a výdělkových poměrů obviněného.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 4 To 385/2015 a podle §265k odst. 2 tr. ř. další na něj obsahově navazující rozhodnutí, a odvolacímu soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
12. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu písemně vyjadřovat nebude.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, a proto obviněný mohl v dovolání použít uvedený dovolací důvod pouze v jeho druhé alternativě, což také učinil, neboť v dovolání současně uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
17. Jestliže obviněný v dovolání podaném s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde tehdy, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Vzhledem k obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm uplatnil zčásti námitky, které s jím označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují, a to pokud vytýkal nedostatky ve vztahu k nesprávnostem pramenícím z nedodržení podmínek vymezených ustanovením §137 tr. zákoníku, anebo vytýkal vadné použití §82 odst. 2 tr. zákoníku, avšak částečně toto dovolání opřel i o výhrady, které s uvedeným dovolacím důvodem nekorespondují, protože jimi vytýkal nedostatky skutkové podstaty, a proto Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda tato nikoliv právní výhrada obviněného může představovat existenci extrémního nesouladu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, trpí vadami, jež by mohly svědčit o porušení principů spravedlivého procesu, protože není-li zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
19. Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný vytýkal vadný postup soudů při zajišťování a hodnocení důkazů zejména ve vztahu k výpovědím svědků M. F. a M. R., o něž soudy mimo jiné opřely své závěry o vině, a v té souvislosti poukazoval na to, že soud prvního stupně dokazování nevedl způsobem odpovídajícím zásadám plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že odvolací soud tyto nedostatky v rámci obviněným podaného odvolání neodstranil.
20. Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že uvedená argumentace spočívá na námitkách týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, jimiž se odvolací i nalézací soud zabývaly, když dovolací námitky se ani nyní neliší od uplatňované obhajoby obviněného, s níž se oba soudy v dovoláním napadených rozhodnutích vypořádaly (viz strany 6, 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
21. K tomu Nejvyšší soud zmiňuje, že vadami, které obviněný shledával, jak i odvolací soud správně rozvedl, předmětné řízení netrpí, a o extrémní rozpor se v něm nejedná, protože z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jen pro úplnost s odkazem na dostatečná zjištění učiněná soudy nižších stupňů je vhodné připomenout, že soud prvního stupně provedl výslech svědky M. F. a M. R., kteří v zásadě shodně a (bez závažnějších rozporů, jak vytýkal obviněný) popsali okolnosti, za nichž viděli muže, jenž poškrábal auto poškozené po obou stranách. Ve svých výpovědích uvedli nejen jeho chování, ale i jeho vzhled a okolnosti, za nichž z místa činu odešel i to, z jakých důvodů jej nalezli v restauraci, kde byl obviněný nakonec za spolupráci svědkem M. F. přivolanou hlídky policie ve složení pprap. M. K. a pprap. M. Ř. zastižen a zajištěn (srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené důkazy soud prvního stupně hodnotil postupem jím rozvedeným na straně 4 a 5 rozsudku, kde vysvětlil úvahy, jimž posuzoval věrohodnost jednotlivých svědků, jakož tvrzení učiněná obviněným. K výsledku tohoto hodnocení vycházel i z výpovědi poškozené, která rovněž přispěla svým postojem k usvědčení obviněného jako osoby, která ji na vozidle uvedenou škodu způsobila.
22. Odvolací soud, jenž se námitkami obviněného zabýval z podnětu jím podaného odvolání (srov. jeho strany 5 až 7), zkoumal správnost uvedeného postupu soudu prvního stupně z hledisek vymezených v ustanovení 2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř. a žádné nedostatky v něm nezjistil.
23. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené poznatky z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí jen připomíná, že uvedené závěry soudů nižších stupňů nepostrádají racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Své závěry o věrohodnosti svědků zejména soud prvního stupně posuzoval na podkladě provedených důkazů. V projednávané věci v obsahu napadených rozhodnutí ani připojeném spisu neshledal žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v postupech soudů podle §2 odst. 5, 6 nebo §125 tr. ř. Soudy si v posuzované věci obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti a úvahy, které oba soudy ke konečným názorům a závěrům vedly. Zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. V této souvislosti soud podrobně s poukazem na další ve věci opatřené důkazy vysvětlil, proč tomuto svědkovi uvěřil, zatímco obviněnému nikoli.
24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry, neboť napadená rozhodnutí obsahují logická zdůvodnění, postrádající prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a mnohé další).
25. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud ke skutkovým výhradám obviněného shledal, že tyto byly uplatněny mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjištěný skutkový stav nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky, a proto bylo na jeho podkladě možné zkoumat právní výhrady, jež obviněný uplatnil v souladu s tímto dovolacím důvodem.
IV. K námitkám proti vadnému posouzení výše způsobené škody
26. Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku výhradou, že způsob, jakým soudy určily výši způsobené škody neodpovídá zásadám stanoveným v ustanovení §137 tr. zákoníku.
27. Tyto výhrady splňují obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).
28. Nejvyšší soud k této námitce nejprve poukazuje na to, že soud pro závěr o výši škody vycházel ze zajištěných a provedených důkazů, a to zejména z odborného vyjádření zpracovného soudním znalcem z oboru strojírenství, oceňování a ekonomiky motorových vozidel M. T. (č. l. 40 až 43), jenž odhadl na vozidle Chevrolet poškození, které označil za hluboké rýhy (vrypy) do laku karoserie, široké až 1 mm, místy až na karoserii, na výši 33.000 Kč, a to podle povahy poškození a charakteru vozidla, které bylo uvedeno do provozu v roce 2011 (rok výroby nebyl evidován). Soud se opíral i o vyjádření poškozené společnosti Alianz pojišťovny (č. l. 48 až 53), podle něhož pojišťovna uhradila poškozené částku 27. 977 Kč, když újma, která vznikla, činila 32.977 Kč. Rozdíl 5.000 Kč představoval spoluúčast poškozené H. Z. Uvedenou výši škody soud dovodil i podle faktury společnosti Autotip-servis vystavenou dne 8. 11. 2014 na zakázku, sloužící zároveň jako dodací list a výkaz práce, podle které vzal soud za prokázané, že uvedený autoservis provedl opravu levého a pravého boku z důvodu vandalizmu na předmětném motorovém vozidle zn. Chevrolet. Na základě těchto podkladů soud prvního stupně učinil závěr, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že šlo o náklady nezbytné pro uvedení poškozeného vozidla do původního stavu (viz strana 6 rozsudku).
29. Z uvedeného je zřejmé, že soudy dostály svým povinnostem stanoveným v §137 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
30. Takto vymezená obecná kritéria je třeba posuzovat se zřetelem na projednávanou věc, u níž obviněný úmyslným jednáním způsobil škodu na vozidle, které poškodil tím, že znehodnotil lak na jeho karoserii, tzn., že poškodil cizí věc, aniž by ji co do její funkčnosti zcela znehodnotil, což má význam pro možnost nápravy do původního stavu, a proto zcela postačilo, aby došlo k opravě předmětného poškození. V takovém případě nastupuje z hledisek vymezených v §137 tr. zákoníku to, které je v něm uvedeno jako poslední, neboť pro uplatnění jiného tam uvedeného hlediska nejsou splněny nezbytné podmínky. Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobená trestným činem v případě poškození věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005 (uveřejněné pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. V těchto souvislostech proto Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, pokud s ohledem na zjištěné skutečnosti považovaly za škodu tu částku, kterou bylo nutné vynaložit na opravu poškozeného laku na karoserii, a to na základě konkrétně provedených prací autoservisem. Tímto způsobem došlo pouze k opravě poškozených částí vozidla, jak plyne i z předložené faktury, a rozhodně nelze učinit z žádných okolností závěr, jehož se domáhá obviněný, že by tyto náklady převyšovaly nezbytnou nutnost opravy, anebo že by zhodnotily vozidlo nad rámec jeho stavu před poškozením. Naopak je třeba poukázat na to, že výše náhrady za opravu, která je hodnotou poškození, byla pojišťovnou poškozené vyplacena v částce ponížené od 5.000 Kč jako výše spoluúčasti, jíž se na odškodnění podílí poškozená H. Z., která tím, že na obviněném uvedenou částku uhradit nechtěla, na poškození vozidla o ní na činu obviněného doplatila. Vzhledem k tomu, že vozidlo Chevrolet bylo do činnosti podle výrobce uvedeno v roce 2011, šlo o vozidlo velmi zachovalé, u něhož nové přelakované díly, nevedly k jeho zhodnocení, natož výraznému.
V. K námitce proti závěru o subjektivní stránce
32. Obviněný jen velmi stručně poukázal na nedostatky v subjektivní stránce s poukazem na to, že jde o úmyslný trestný čin, a že úmysl pachatele musí být prokázán, což podle něj přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje, protože obsahuje jen obecné konstatování, nikoliv již další skutečnosti, které by tento závěr odůvodňovaly, když odvolací soud k tomuto znaku nic neuvedl.
33. K této výhradě, s níž se Nejvyšší soud neztotožnil, považuje za vhodné jen zmínit, že soud prvního stupně vzhledem k obsahu učiněných skutkových zjištění, z nichž je úmysl obviněného dostatečně patrný, na straně 6 svého rozsudku uvedl, že obviněný jednal vědomě s cílem poškodit věc v majetku poškozené, a tímto svým úmyslným jednáním ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil znaky předmětné skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud podrobně subjektivní stránku přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, nerozvíjel, ale zahrnul svůj závěr do svého stručného odkazu na správné právní úvahy soudu prvního stupně, a to mimo jiné i proto, že obviněný v podaném odvolání, jež odvolací soud přezkoumával na základě apelačního principu, nedostatky v subjektivní stránce výslovně nevytkl (srov. stranu 7 přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu).
34. K těmto správným úvahám Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že podle skutkového zjištění, že obviněný „nezjištěným předmětem vyryl rýhu“ přes popsané části zaparkovaného vozidla „s cílem toto vozidlo poškodit“, svědčí o jednání, které bylo vědomým a chtěným činem vedeným se záměrem na vozidle škodu způsobit.
35. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť chtěl na vozidle poškození v podobě rýhy vedoucí téměř před celý obvod vozidla způsobit, a takto jednal s tím, že si za tím účelem opatřil nezjištěný předmětem, jímž uvedené poškození provedl. Za této situace není pochyb o úmyslném zavinění obviněného, jakož ani o tom, že tímto jednáním způsobil poškozené výše uvedenou škodu. Povaha a výše též škody je rovněž úmyslným zaviněním obviněného pokryta, protože s ohledem na rozsah poškození a na charakter a stav vozidla bylo zřejmé, že poškození laku bude spojeno s vyšší škodou řádově v desetitisících korun.
36. Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud ve svých rozhodnutích jednání obviněného posoudily jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, protože dostatečně a ze všech rozhodných hledisek posoudily, že obviněný po všech stránkách naplnil zákonné znaky této skutkové podstaty.
VI. K výhradě proti výroku o trestu v použití §82 odst. 2 tr. zákoníku
37. Obviněný výhrady v dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, a to zásadně proti té jeho části, v níž mu soud prvního stupně uložil podle §82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Jeho argumentace spočívala v tom, že pro vyslovení této povinnosti nebyly splněny zákonné podmínky, zejména proto, že poškozená H. Z. se výslovně vzdala nároku na náhradu škody, rovněž zmínil i své osobní majetkové poměry.
38. Nejvyšší soud k této námitce obviněného, jíž uplatnil prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za nutné zmínit, že výhrady proti výroku o trestu je možné z uvedeného důvodu namítat jen tehdy, když se jedná o jiné hmotněprávní posouzení, za které je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
39. Pokud jde o přiměřená omezení a přiměřené povinnosti ve zkušební době, jde o sice o hmotněprávní výhradu, avšak s ohledem na okolnosti, kterými ji obviněný vytýká, je zřejmé, že tento důvod nenaplnil, protože ji zásadně opíral o to, že poškozená H. Z., jíž škodu jako majitelce vozidla způsobil, se svého nároku na náhradu škody vzdala. S tímto argumentem se lze s ohledem na výsledky provedeného řízení ztotožnit, avšak uvedená skutečnost nic nemění na závěru, že obviněnému byla uložena povinnost škodu uhradit pojišťovně Alianz, která v rámci pojistných podmínek založených na smluvním vztahu s poškozenou H. Z. uhradila převážnou část škody, která objektivně na vozidle vznikla, resp. byla vyčíslena jako hodnota poškození, jež bylo nutné uvést do původního stavu.
40. Takto uložené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nebránilo, že současně bylo výrokem o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, aby obviněný způsobenou škodu zaplatil. Účelem uložené povinnosti v rámci zkušební doby je zesílit účinek působení podmíněného odsouzení na pachatele tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody, jíž trestným činem způsobil, což je zásadně okolností, která podněcuje pachatele k aktivnímu jednání směřujícímu k náhradě jím způsobené škody. Lze jen připomenout, že povinnost nahradit škodu „podle svých sil“ znamená, že podmíněně odsouzený je povinen nahradit škodu v době a výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry [srov. přiměřeně např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 3 To 668/2006 (uveřejněné pod č. 47/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
41. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že pokud jde o povinnost obviněnému uloženou podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, ani v té soudy nepochybily, a tudíž i v této části je dovolání obviněného zcela nedůvodné.
42. Na základě rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy na podkladě skutkových závěrů učiněných v souladu se zákonem obviněného správně uznaly vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky byly po všech stránkách naplněny, a dovolání obviněného shledal jako celek nedůvodným. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu