ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1043.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1043/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2016 o dovolání obviněného J. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 20/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 10 T 7/2015, byl obviněný J. L. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
společně s obviněným J. L. dne 18. 10. 2014 v době okolo 4.30 hodin v B. na L. t. v baru Magic obviněný J. L. za přítomnosti obsluhy baru a hostů do kamery vulgárně nadával nepřítomnému majiteli baru B. V., obviněný J. L. shodil na zem stojan, na kterém byly postaveny tři prodejní automaty, a utrhl ze zdi dvě kamery, a poté z baru odešli, a téhož dne v době kolem 4.45 hodin v B. v ulici V. naproti domu nejprve oba obvinění hlasitě a vulgárně nadávali poškozenému B. V. a vyzývali ho, aby vyšel ven z domu, a když poškozený skutečně z domu vyšel zkontrolovat škodu způsobenou v baru Magic, napadli ho tak, že obviněný J. L. jej třikrát udeřil pěstí do pravé tváře, pak poškozeného srazili na zem, tam na poškozeném J. L. klečel a několikrát ho udeřil pěstí, když se poškozený snažil vstát, kopnul ho jeden z obviněných do obličeje, poškozený zůstal ležet na zemi, nebyl schopen se bránit, oba obvinění kopali poškozeného do hlavy a obličeje, ten si kryl hlavu rukama a snažil se hlavu schovat pod auto, obviněný J. L. se jej snažil zpod auta vytáhnout, když si poškozený stěžoval, že je zraněný, obviněný J. L. ho znovu kopnul a útok zakončil výhrůžkou, aby věc neoznamoval policii, tím obvinění poškozenému způsobili tržnou ránu nad pravým obočím, otok a krevní výron v oblasti pravého horního očního víčka, prokrvácení pravé spojivky, oděrku při vnějším okraji pravého oka, oděrky v levé polovině obličeje s krevní podlitinou v oblasti kloubu dolní čelisti, krevní výron v čelní a temenní krajině vpravo, drobné oděrky nosu, odchýlení nosní přepážky, oděrky na předloktí a zápěstí levé ruky, tržnou ránu horního rtu, zakrvácení levého zvukovodu, přičemž opakovaným kopáním do oblasti hlavy mohlo vzniknout závažnější poranění, zlomeniny obličejového skeletu, nitrolební poranění v podobě krvácení, poranění mozku, poranění smyslových orgánů, ke kterým shodou okolností nedošlo. Obviněný J. L. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 22/2006, ze dne 8. 1. 2007, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 86/2007, nabyl právní moci dne 28. 3. 2007, uznán vinným ze spáchání trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný J. L. odsouzen podle §145 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného J. L., a také o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací unesením ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 20/2016, odvolání obviněného J. L. podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť má za to, že jeho odsouzení je důsledkem vady spočívající v nesprávném právním zhodnocení, když ve věci absentuje důležitá skutečnost, pro kterou je zjištěný skutkový stav nesprávný. Oběma soudům nižšího stupně obviněný vytkl, že se nevypořádaly s argumenty obhajoby a že jí neuvěřily. Popis skutkového děje nemůže obstát, neboť družka poškozeného incident neviděla, protože jí výhled na místo činu zakrývaly stromy. Svědek J. S. si myslel, že mu kopou do auta, ale samotný incident rovněž neviděl, poškozený mluvil o tom, že ho napadl J. L. třikrát pěstmi do pravé tváře, pak si na něj klekl a bil ho do hlavy, avšak nevěděl, který z obviněných ho kopl do hlavy, když po celou dobu ležel na břiše s hlavou pod autem a vykrýval si rukama hlavu. Za této důkazní situace nebylo možno prokázat, jakou měrou se právě dovolatel podílel na zranění poškozeného, neboť žádné údery poškozenému do hlavy, na rozdíl od spoluobviněného J. L., nezasadil. Z provedeného dokazování nevyplynulo, kolikrát dovolatel poškozeného kopnul, protože samotný poškozený, ležící na břiše pod autem a chránící si hlavu rukama, na útočníky neviděl. Z výsledků provedeného dokazování nebylo možné zjistit, do jaké míry obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu pokusu těžkého ublížení na zdraví, neboť veškerá zjištění v tomto směru soud učinil bez opory v důkazech, pouze na základě vlastních domněnek a dohadů.
5. Obviněný s ohledem na své jednání a vzhledem ke svým fyzickým dispozicím, pokud by takový následek poškozenému způsobit chtěl, přivodil by mu mnohem těžší zranění, protože takovou příležitost v průběhu konfliktu měl. Za příčiny svého chování označil podnikatelský spor, jejž měl s poškozeným, i značnou podnapilost, v jejímž důsledku své chování přestával kontrolovat, přičemž se spíše snažil celou záležitost vykřičet do světa a vyřešit rozhodně jiným způsobem než ublížením na zdraví, jímž by si příliš nepomohl.
6. K následku, jejž poškozený v podobě konkrétních zranění utrpěl, obviněný namítal, že mělo být zhodnoceno, do jaké míry se v něm mohly projevit útoky, které způsobil on sám, když spoluobviněný J. L. zasadil poškozenému cca šest úderů pěstmi do hlavy, což bylo podstatně závažnější jednání, než které bylo prokázáno jemu. Dovolatel též namítl, že na poškozeném shledaná zranění byla jen lehkou újmou, která si vyžádala pouze třídenní hospitalizaci, což odpovídá působení tupého násilí menší intenzity do oblasti hlavy, v němž šlo o celkem 5 až 6 tupých úderů, které mohly být způsobeny pěstmi či kopy. Ze způsobu a četnosti úderů vedených obviněným J. L. lze dovodit, v kolika případech došlo k úderům pěstí. Co se týká možnosti způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví kopáním do jeho hlavy, nebyla vyhodnocena skutečnost, že poškozený ležel na zemi pod autem a hlavu si kryl rukama. To, jakým způsobem a mechanismem by mohly za této situace jednotlivé kopy způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nedokázal spolehlivě vysvětlit ani znalec, a nezabýval se tím ani soud. Protože nebylo dostatečně prokázáno, do jaké míry a zda vůbec se na tomto jednání a následku podílet dovolatel, měl být vypracován nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který by tyto skutečnosti objasnil, a bylo by tak najisto prokázáno, že nemohlo jít o pokus uvedeného zločinu, nýbrž nanejvýš o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Shrnul, že v posuzované věci nebyly dodrženy zásady platné pro trestní řízení spočívající v tom, že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny musí tvořit logickou a ničím nepřerušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčují z jeho spáchání určitou osobu, přičemž současně vylučují možnost jakéhokoli jiného závěru. V opačném případě nelze vyloučit, že pachatelem činu mohla být i jiná osoba, a tudíž v případě pochybností o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění měla být aplikována zásada in dubio pro reo a rozhodnuto ve prospěch obviněného.
7. Námitky obviněný zaměřil i proti výroku o trestu, který vzhledem k okolnostem případu, bez ohledu na případné zavinění, považoval za nepřiměřeně přísný. Poukázal na to, že se doznal k výtržnictví a k tomu, že došlo k napadení poškozeného, přičemž svého jednání litoval a omluvil se za ně veřejným způsobem, když svou omluvu učiněnou soukromým dopisem publikoval rovněž tiskem, a navíc poškozenému uhradil dne 30. 4. 2016 způsobenou škodu ve výši 41.090 Kč. Má tudíž za to, že soudy nesprávně zhodnotily menší intenzitu, s níž se zapojil do napadání poškozeného, když sám pěstmi neútočil a počet kopů do hlavy není znám, a tuto nepromítly v potřebné míře do výroku o trestu.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 20/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 10 T 7/2015, a krajskému soudu přikázal věc k dalšímu řízení.
9. K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které prostřednictvím u něj působícího státního zástupce poukázalo na to, že část výhrad obviněného (neprokázání míry podílu dovolatele na utrpěných zraněních, nezjištění počtu kopů do hlavy poškozeného, že poškozený ležel při útoku pod autem a že měl být vyhotoven nový znalecký posudek) směřuje vůči skutkovým zjištěním či vůči hodnocení provedených důkazů, a tudíž se jedná o argumentaci bezpředmětnou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce však zdůraznil, že se soudy vypořádaly se skutkovými námitkami obviněného přesvědčivě a pečlivě, jasně uvedly, jaká tvrzení vzaly za prokázaná a jaká nikoliv a proč, což logicky s dostatečným způsobem vysvětlily. S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu za bezpředmětnou označil i námitku nepřiměřenosti uloženého trestu.
10. Výhrady obviněného proti nesprávnosti použité právní kvalifikace státní zástupce sice pokládal za formálně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, avšak nepřiznal jim s ohledem na znění skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně důvodnost, neboť skutková zjištění plně opodstatňují právní kvalifikaci činu obviněného jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Vznik těžké újmy, která u poškozeného hrozila, vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a hrozícím následkem je rovněž evidentní. Nepřisvědčil námitce obviněného, že za situace, kdy útočila ještě další osoba, nebyla prokázána konkrétní míra podílu obviněného na vzniklých poraněních. Obviněný byl jedním ze dvou aktivních útočníků jednajících ve vzájemném srozumění, a tedy si počínal jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014). Právní kvalifikaci shledal správnou i v tom směru, že obviněný byl uznán vinným nikoliv pro dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví, nýbrž toliko pro jeho pokus, což nedostatek těžšího následku vystihuje. Vzhledem ke způsobu útoku obou pachatelů útočících údery pěstí a opakovanými kopy směřovanými do oblasti hlavy, a to i když poškozený bezvládně ležel na zemi, si musel být obviněný vědom, že společné jednání je způsobilé přivodit poškozenému vysoce závažnou poruchu zdraví. Shledal proto správným, že soudy uzavřely, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při správnosti použité právní kvalifikace, nemohlo být totéž jednání posouzeno jako méně závažný trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby při neexistenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo dne 29. 7. 2016 zasláno obhájci obviněného, jenž na ně do okamžiku konání neveřejného zasedání písemně nereagoval.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
13. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
15. Jestliže obviněný v dovolání podaném s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýká porušení zásad spravedlivého procesu, jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám o nedodržení principu spravedlivého procesu
16. Vzhledem k tomu, že obviněný v části dovolání zdůrazňoval, že soudy řádně nezhodnotily všechny potřebné důkazy a že podstatný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který by umožnil závěr o mírnější právní kvalifikaci, vůbec neprovedly, a proto nesprávně zjistily skutkový stav, z nějž posléze dospěly také k nesprávnému závěru o jeho zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného, uplatnil výhrady soustředěné proti vadnosti provedeného dokazování, jež spočívají v procesních výhradách, které v obecné rovině nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiným v §265b tr. ř. uvedeným. Je však třeba uvést, že toliko proto, že obviněný se jimi dotýká otázek spojených s právem na spravedlivý proces vymezeným v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud zkoumal, zda podle shora vymezených hledisek soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., a zda se řádně zabývaly všemi významnými skutečnostmi, které mají dopad na správnost právních úvah, k nimž po provedeném dokazování a zhodnocení všech významných skutečností dospěly, a které následně též obviněný jako nesprávné vytýkal.
17. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soud prvního stupně ve vztahu k obviněným napadenému činu, jak je popsán ve skutkových zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a to důkazy, které byly s ohledem na okolnosti, zejména pozdní noční, resp. velmi časnou ranní dobu, za nichž byl uvedený čin spáchán, dostupné a objektivně zajistitelné. Za tím účelem vyslechl kromě poškozeného též tehdejší družku (dnes manželku) poškozeného J. V. a jeho souseda z bytového domu J. S., kteří byť sami vlastní průběh incidentu nemohli přímo vidět, slyšeli zvuky a výhrůžky jej doprovázející, dále svědky J. U. aj. S., kteří byli na místě činu a sami se do drobného konfliktu s obviněnými rovněž dostali. Kromě těchto výpovědí soud provedl důkaz i znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky, ve vztahu k zajištěnému ošacení obviněných, jež vyhodnotil, a zabýval se i závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Michala Zeleného, Ph.D. (srov. strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně). Z postupu a úvah, které soud prvního stupně zejména na straně 13 až 17 uvedeného rozsudku popsal, je zřejmé, že provedené důkazy hodnotil, a to způsobem plně korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř., na jehož základě shledal, že všechny provedené důkazy spolu vzájemně korespondují a doplňují se. Se závěry soudu prvního stupně se k odvolání obviněného ztotožnil i odvolací soud přezkoumávající na podkladě obsahově obdobných výhrad, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Závěry, jakož i k nim vedoucí postupy soudu prvního stupně shledal správnými a souladnými se zákonem, přičemž neopomenul reagovat na žádnou z odvolacích námitek obviněného (viz strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v jejich postupu žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich libovůli. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých poškozený utrpěl zranění, jež na něm byla zjištěna, a to nikoliv jen na základě znaleckého posudku, ale i dalších důkazů, podle kterých nevznikají pochyby o tom, že ke zranění poškozeného došlo v místě a způsobem ve skutkových zjištěních popsaném, a že byl dostatečně objasněn i mechanizmus, jakým byl poškozený napaden, a též to, že se uvedeného závažného napadení dopustili oba obvinění společným jednáním.
19. Jen pro stručnost lze ke správnosti postupů soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Zásadně není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely, a proto Nejvyšší soud neshledal ani v tomto směru porušení zásad fair procesu. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani libovůli, absenci řádného odůvodnění ve smyslu §125 a §134 tr. ř. či jiné nedostatky, jež by svědčily o závažném nedodržení základních pravidel porušujícím právo obviněného na spravedlivý proces, v postupu soudů nižších stupňů nezjistil.
20. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že nebylo porušeno žádné z procesních ustanovení trestního řádu zaručujících dodržení zásad spravedlivého procesu, dospěl k závěru o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na ně posuzoval námitky obviněného vztahující se ke správnosti hmotněprávního posouzení činu.
V. K námitkám hmotněprávní povahy
21. Obviněný v dovolání brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností výhradami proti zavinění, které soudy u jeho jednání shledaly, tvrzením o nízké intenzitě svých úderů, při které nebylo možné poškozenému přivodit těžkou újmu na zdraví ve stadiu pokusu zločinu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a že se u něj mohlo jednat nanejvýš o přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, protože jeho úmysl k žádnému těžkému následku nesměřoval. Poukazoval v té souvislosti na to, že bylo nutné oddělit tu část úderů, které poškozenému zasazoval obviněný J. L., a vyhodnotit jen ty, kterými útočil na poškozeného on sám, a pro závěr o naplnění skutkové podstaty vycházet jen ze zranění, jež poškozený skutečně utrpěl. Z podnětu těchto námitek obviněného Nejvyšší soud posuzoval na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění důvodnost podaného dovolání.
22. Nejprve je třeba uvést, že z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá že, soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Ve vztahu k objektivní stránce soustředily svou pozornost jak na průběh útoku a mechanismus vzniku zranění, pro jehož posouzení vyšly vedle svědeckých výpovědí především z lékařských zpráv a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tak na újmu, která byla činem obviněného způsobena, i na tu, jež mu objektivně z útoku hrozila, a učinily závěr vyjádřený v popisu skutku. Tam uvedená porucha zdraví nenaplnila žádné z hledisek těžké újmy vyjádřených v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle výsledků podrobného dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 426 až 442 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D. (č. l. 142 až 165 spisu) posuzovaly též charakter vzniklých zranění, jakož zvažovaly i ta, která z jednání obviněných reálně hrozila. Ačkoli nedošlo k žádným závažným poraněním ani k otřesu mozku, vzhledem k působení opakovaného násilí menší a až střední dopadové intenzity především na oblast hlavy, popsané útoky, k nimž v posuzované věci došlo, mohou způsobit závažná až život ohrožující poranění, zejména poranění nitrolební ve formě krvácení pod mozkové obaly či zhmoždění mozku.
23. Soudy v potřebné míře zvážily nejen objektivizovaná zranění, ve výroku o vině popsaná, ale vzaly za prokázané i bezprostředně hrozící závažná a život ohrožující zranění, jež vyhodnotily jako možnou těžkou újmu na zdraví, která byla v projednávané věci zcela reálná, a to především s ohledem nejen na povahu zranění, jež v oblasti hlavy poškozeného nastala, ale i vzhledem k četnosti, intenzitě a především lokalizaci úderů a kopů směřovaných obviněnými převážně proti hlavě poškozeného, čímž mohla vzniknout zejména poranění mozku a lebky, poranění smyslových orgánů či další závažné následky. Taková zranění by představovala těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, přičemž k těmto závažným následkům nedošlo pouze šťastnou shodou náhod a rovněž díky včasnému přivolání Policie České republiky, zcela zjevně mimo vůli obviněných, kteří žádné kroky k odstranění jím způsobeného škodlivého následku neučinili.
24. Na základě těchto závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud k námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat existenci hrozících těžkých zranění, považuje na podporu těchto správných úvah za nutné jen doplnit, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, a to opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.
25. O pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, když jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu o jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298). Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
26. V souvislosti s těmito hledisky soudy obou stupňů i jednání obviněného J. L. posuzovaly a nepochybily tedy, jestliže shledaly, že obviněný za následky, jež vznikly společným jednáním jeho a jeho synovce obviněného J. L., nese plnou trestní odpovědnost. Správnost těchto jejich závěrů vychází z podmínek společného jednání vymezených v ustanovení §23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
27. Pro úplnost v reakci na obviněným konkrétně zdůrazněnou skutečnost, že sám nebyl osobou, která by vůči poškozenému vyvíjela jakékoli intenzivnější fyzické násilí, je vhodné zdůraznit, že i když se dovolatel neúčastnil na napadání poškozeného stejnou měrou a se stejnou razancí jako spoluobviněný J. L., jenž participoval na předmětné události tvořící skutek kladený mu za vinu, právě proto, že byl jedním ze spolupachatelů, připisuje se i jemu ve smyslu §23 tr. zákoníku celé jednání, které společně spáchali. Obviněný J. L. se do činu zapojil při realizaci společného záměru v rámci vzájemné součinnosti s druhým aktérem, a to se znalostí všech rozhodných okolností pramenících z jejich bezprostředně předcházejícího jednání v baru Magic. Celý svůj záměr napadnout a ublížit poškozenému oba od počátku uskutečňovali ve vzájemné souhře a spolupráci. Dovolatel byl kromě uvedeného též i tím, kdo činil jednání obviněného J. L. svojí neustálou přítomností a aktivním fyzickým přispěním, tak i slovními projevy důraznějším i účinnějším. Z tohoto jednání obou spolupachatelů je zřejmé, že využívali nejen své početní převahy, ale i konkrétního rozdělení úloh, které v průběhu činu plnili. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k fyzickému napadení a ublížení na zdraví poškozenému. V té souvislosti nebylo rozhodné, že dovolatel nebyl osobně tím aktivnějším a agresivnějším útočníkem, neboť důležité je to, že o všech rozhodných okolnostech, za nichž se jejich jednání odvíjelo.
28. K námitce obviněného, že jeho jednání nesměřovalo k těžké újmě na zdraví, je třeba nad rámec shora uvedeného též poukázat na to, že i v této spojitosti je vhodné dodat, že soudy konkretizovaly povahu subjektivní stránky na základě nejen soudem prvního stupně popsaných okolností k této otázce se vážících, ale i toho, že obviněný J. L. byl pro tutéž trestnou činnost v minulosti již pravomocně odsouzen, a byl tudíž osobou znalou všech z takového jednání pramenících následků, včetně trestní odpovědnosti, a proto u něj dovodily zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je obecně známou skutečností, že intenzivní, menší až střední intenzitou vedené údery pěstí a kopy do oblasti hlavy na zemi ležící, a tudíž bezbranné, přibývajícími zraněními stále více fyzicky oslabované osoby, mohou této přivodit závažná zranění, nezřídka s trvalými následky, a tudíž i obviněný si této skutečnosti musel být vědom, zvláště při zohlednění jeho trestní minulosti, a takový následek způsobit zamýšlel a chtěl. Soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení poukázal na rozvoj posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, při níž užívá antidepresiva, kolísají jeho nálady, trpí poruchami spánku, k čemuž došlo v souvislosti s činem obviněných, a proto by bylo namístě dospět k závěru o těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a jednání obviněného posoudit jako dokonaný zločin podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, k čemuž však pro absenci odvolání v neprospěch obviněného přikročit nemohl (viz stranu 17 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 usnesení odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů, s nimiž se pro jejich správnost ztotožnil, jen pro úplnost dodává, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225).
30. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé. Následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
31. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
32. Pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§15, 16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví rozhodná skutečnost, že u poškozeného nenastala porucha zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo.
33. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, protože soudy obou stupňů na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu věc posoudily ze všech rozhodných hledisek zákonem vymezených jak pro pokus trestného činu podle §21 tr. zákoníku, tak i na základě nejen skutečně vzniklé, ale i reálně hrozící újmy poškozeného. Správně shledaly naplněnými všechny znaky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, právě proto, že tento trestný čin nebyl dokonán. Přitom pro tyto své závěry vycházely z hledisek stanovených pro společné jednání v §23 tr. zákoníku a zcela správně shledaly, že se o ně v přezkoumávané věci s ohledem na všechny prokázané skutečnosti jednalo.
34. Při správnosti tohoto právního závěru jsou námitky dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, konkrétně jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, neopodstatněné, protože každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to tím, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny. Proto ho obecně nelze považovat za trestný čin jiný, jehož znaky prokázány a naplněny nebyly, resp. naplněny byly, ale výsledky dokazování prokázané jednání obviněného svědčí o záměru tento čin přesahujícím a naplňujícím tak znaky trestného činu jiného, byť nedokonaného (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
VI. Námitky proti výroku o trestu
35. Výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněný brojil výhradně proti jeho nepřiměřenosti a přísnosti neodrážející míru jeho účasti na popsaném jednání i po něm, kdy se poškozenému veřejně omluvil a dne 30. 4. 2016 mu nahradil v plné výši i způsobenou škodu (po pravomocném odsouzení v posuzované věci – pozn. Nejvyššího soudu ). Takové námitky není možné v dovolání úspěšně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, neboť ten je určen jen k odstranění vad právní povahy. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž je však možné užít tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
36. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil zásadně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh a výměru trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
37. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy důsledně a pečlivě zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve stanovené výměře (viz strany 17 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za zcela přiměřený [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VII. Závěr
38. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou stupňů v posuzované věci učinily, za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu