ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1485.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1485/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného R. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 188/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 216/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 3 T 216/2015, byl obviněný R. L. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 188/2016, rozhodl tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce uvedený rozsudek prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. L. uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, a to na skutkovém základě spočívajícím v tom, že
v blíže nezjištěné době od 12. 8. 2005 do 16. 6. 2015 nejprve v obci O. v bytovém domě a následně v obci Č., okres F.-M., v rodinném domě, ve společné domácnosti, opakovaně verbálně a fyzicky napadal svou manželku R. L., které nepravidelně, někdy i dvakrát týdně či více, vulgárně nadával, hrozil fyzickým napadením, omezením kontaktu s jejich nezletilými dětmi a zastřelením, což v ní vyvolalo strach o život a zdraví, neboť je držitelem několika střelných zbraní, dále ji ponižoval, fyzicky napadl údery otevřenou dlaní, pěstmi i kopy do různých částí těla, čímž jí způsobil nejrůznější poranění různé závažnosti, která si vyžádala nejméně v šesti případech i lékařská ošetření v Nemocnici ve Frýdku-Místku ve dnech 13. 8. 2005, 28. 1. 2009, 16. 10. 2011, 1. 6. 2012, 28. 10. 2014 a 16. 6. 2015, přičemž dne 16. 10. 2011 R. L. po fyzickém napadení opakovanými kopy do zad způsobil poranění bederního obratle, a při posledním incidentu dne 16. 6. 2015, kdy ji fyzicky napadl opakovanými údery otevřenou dlaní, pěstmi a kopnutím, jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hrudníku, a jeho jednání proto R. L. pociťovala jako dlouhodobé intenzivní a psychické příkoří, v důsledku kterého se u ní vyvinul syndrom týrané ženy, a dále u ní vznikla středně těžká depresivní fáze s psychotraumatem a obvyklou dobou léčení v trvání několika měsíců.
3. Za tento zločin soud druhého stupně obviněného odsoudil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a rozhodl také o náhradě škody.
4. Výrokem v bodě II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. L. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože neměl být uznán vinným, neboť mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů existuje extrémní nesoulad, jež spatřoval zásadně v tom (jak namítal i v podaném odvolání), že soudy neakceptovaly jeho obhajobu a odvolací soud nesprávně uzavřel, že soud prvního stupně dodržel při prováděném dokazování všechna procesní ustanovení na řádné objasnění věci. Přitom však oba soudy nedodržely základní zásady trestního řízení vymezené v ustanovení §2 tr. ř., mimo jiné i proto, že pokud výpověď poškozené nebyla dostatečným podkladem pro závěr o vině obviněného, měly soudy rozhodnout v jeho prospěch.
6. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů o věrohodnosti výpovědi poškozené R. L., která vypovídala v hlavním líčením rozdílně oproti přípravnému řízení, a jejíž výpověď soudy považovaly za přesvědčivou a pravdivou, a to mimo jiné i na základě závěrů znalců o její obecné věrohodnosti, pro něž nebylo k dispozici dostatek podkladů a neměl pro ně být důležitý samotný pohovor s poškozenou. Soudy tak měly vycházet i z jiných důkazů. Obviněný nepovažoval za správný závěr soudu, že poškozená důvody změny výpovědi přiléhavě vysvětlila, a že její výpověď učiněná v průběhu hlavního líčení koresponduje s výpověďmi dalších svědků.
7. Výhrady obviněný vznesl i proti závěru soudů, že u poškozené vznikl syndrom týrané osoby na základě činu, který mu je kladen za vinu, protože k tomuto následku u ní došlo dříve, v důsledku činu jiné osoby, o čemž ho informovala ve své korespondenci do věznice. Z těchto důvodu považoval vyšetření duševního stavu poškozené za nedostatečné s tím, že soudy měly vyhovět jeho návrhu na doplnění dokazování ve vztahu ke znaleckému posudku k psychickému stavu poškozené. Obviněný konkrétně poukázal na nesprávnost závěru znalkyně MUDr. Kateřiny Čermákové o tom, že u poškozené nebyla zjištěna přítomnost závislosti na alkoholu, jelikož se poškozená vždy oddávala požívání alkoholu a užívá ho stále. Obviněný rovněž považoval za vadu, že se soudy ohledně fyzického stavu poškozené spokojily jen s lékařskými zprávami, aniž by zajistily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství či traumatologie, obzvláště když poškozená uváděla, že si zranění způsobila sama, event. uváděla jiné příčiny jejich vzniku, což vede k pochybnosti o správnosti učiněných skutkových zjištěních, obzvláště, že se poškozená v určitém období oddávala kickboxu, kde se objevily její problémy s páteří. Ze všech uvedených důvodů obviněný konstatoval, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, když soud ve vztahu k závěru o vině obviněného argumentoval pouze usvědčujícími důkazy, přestože důkazů, které svědčily proti tomuto závěru, bylo více.
8. Za opomenutý důkaz obviněný považoval i neprovedení výslechu B. L., dcery obviněného, která se podle výpovědi utajené svědkyně vystupující pod smyšleným jménem K. S. poškozené zastala, a byla také obviněným zbita, což je okolnost, jíž kromě K. S. nikdo nepotvrdil, navíc B. L. s nimi čtyři roky bydlela, a tedy mohla podat odpovídající svědectví o vzájemném soužití.
9. V dovolání obviněný též zpochybnil opodstatněnost a vhodnost utajení totožnosti osob vypovídajících v jeho neprospěch podle §55 odst. 2 tr. ř., protože podle něj v této souvislosti bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož žádnému z utajených svědků, ani osobám jim blízkým, v souvislosti s podáním svědeckých výpovědí nehrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Uvedený postup považoval za porušení svého práva na obhajobu a zásady spravedlivého řízení, neboť tím byla narušena rovnováha mezi zájmy svědků a obhajoby. Vadnost tohoto postupu spatřoval i v tom, že ho nebylo možné se svědky v utajení konfrontovat ve smyslu §104a odst. 1 tr. ř., a to i přesto, že obhajobou konfrontace navržena nebyla. Jde zásadně o to, že se soudy měly dotázat, zda se chce obviněný v rámci konfrontace vyjádřit. Tomu podle něj nebránilo, že ve věci odmítl v souladu se svým právem vypovídat. Obviněný vytýkal, že se soudy nezabývaly osobním profilem osob, jejichž totožnost byla utajena, nezkoumaly, zda se neoddávají nadměrnému požívání alkoholu či zda jsou bezúhonné atd., a zmínil rovněž i nedodržení formálních podmínek, jelikož hrozba zjevné újmy na zdraví nebo vážné nebezpečí nebylo evidentně prokázáno, když se žádný svědek nestal terčem nátlaku či násilného útoku, jehož cílem by bylo ho zastrašit, a tato skutečnost nevyplývá ani z úvodu povšechného vyjádření této osoby. Podle obviněného bylo paradoxní, když svědek vystupující pod smyšleným jménem V. M. v hlavním líčení vyjádřil obavu o svůj život, jelikož podle něho obviněný věděl, kdo svědek je, i když byla jeho totožnost utajena. Obviněný považoval uvedený postup za nevhodný i proto, že v obsahu spisu (úřední záznam ze dne 18. 6. 2015), byl uveden seznam osob, dokonce i s telefonním číslem, které měly napadání poškozené obviněným vidět. Obviněný tak zdůrazňoval, že osoby, které vystupovaly v utajení, zná a že nedošlo k nějaké konfliktní situaci nebo nedorozumění. Ze všech těchto důvodů obviněný kladl důraz na to, že v této jeho trestní věci došlo k extrémnímu nesouladu, existují v ní opomenuté důkazy a bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
10. Uvedené skutečnosti obviněného vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal a rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 188/2016, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 3 T 216/2015, zrušil a případně, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám podle §226 písm. a) tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Současně obviněný učinil ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, která jsou předmětem tohoto dovolání.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nepovažoval uplatněné námitky obviněného za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolatel zjevně nesouhlasil jen se skutkovými zjištěními, které učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Extrémní nesoulad spatřovaný obviněným ve „vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů“ nejen že v této věci neexistuje, ale obviněný jej ani blíže nevysvětlil, a proto nelze dovodit, z jakých důvodů považoval právní posouzení skutku za nesprávné, když se správností právního posouzení obviněný vůbec nezabýval. O opomenuté důkazy se podle státního zástupce nemůže jednat, protože jejich faktická existence v přezkoumávané věci neexistuje, a navíc obviněný nové důkazy v průběhu řízení vůbec ani nenavrhoval. Když státní zástupce ve věci neshledal obviněným napadanou nesprávnost utajených svědků v závislosti na možném zabránění tím v konfrontaci obviněného s těmito svědky, ani případné porušení zásady in dubio pro reo , ale naopak považoval rozsah i způsob provedeného dokazování, zejména soudem prvního stupně za správný, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
13. Podle §265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
17. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením mohou založit i tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (články 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
19. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
20. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu, Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i když uvedené námitky samy o sobě ve smyslu uvedených zákonných ustanovení by důvodem pro posouzení správnosti těchto skutkových otázek nebyly.
IV. K námitkám obviněného proti porušení zásad spravedlivého procesu
21. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný své námitky založil na tvrzení o porušení zásad spravedlivého procesu v důsledku porušení principu in dubio pro reo a rozhodnutí soudu založeného na opomenutých důkazech, pro což vycházel toliko ze své vlastní verze skutkového stavu, kterou dovozoval nikoliv ze soudy prokázaných okolností, ale postavil ji na tvrzení, že mu ji znemožnily prokázat, jelikož byly stěžejní provedené důkazy nesprávně hodnoceny v jeho neprospěch nebo nebyly provedeny vůbec. Věrohodnost výpovědi poškozené z přípravného řízení považoval za nedostatečnou, znalci podle něj neměli k jednoznačným závěrům dostatek podkladů pro posouzení osobnosti poškozené, a ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces došlo také utajením totožnosti tří vyslýchaných svědků, čímž bylo zabráněno v posouzení jejich totožnosti, přestože k takovému postupu nebyly splněny zákonné podmínky.
22. K těmto výhradám je však třeba uvést, že neplynou z výsledků provedeného dokazování a nejsou pro ně podklady ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích, ale stojí zcela osamoceně, mimo rámec provedených důkazů. Naopak lze konstatovat, že z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy obou stupňů vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy je opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Především soud prvního stupně se zabýval otázkou věrohodnosti výpovědí poškozené a objasnil, proč považoval za pravdivou tu, kterou učinila v přípravném řízení. Výpověď hodnotil nikoliv izolovaně, ale s ohledem na další ve věci zjištěné okolnosti, plynoucí mimo jiné i ze závěrů znalce z odvětví psychologie PhDr. Petra Štěpaníka, jenž doložil, z jakých důvodů shledal u poškozené syndrom týrané osoby, což bylo i vysvětlením změny výpovědi poškozené v hlavním líčení. Soud na podkladě uvedeného znaleckého posudku též zjistil, že intelekt poškozené je orientován do pásma lepšího průměru, její paměťové schopnosti jsou neporušeny, a to včetně schopnosti události správně vnímat, uchovat je a následně reprodukovat, a že popsané zážitky jsou vybavovány z epizodické části paměti, kam se ukládá skutečně prožité.
23. Jestliže se soud vedle výpovědi poškozené z přípravného řízení, znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie zpracovaného znalci MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Petrem Štěpaníkem, opíral též o výslechy utajených svědků vystupujících v trestním řízení pod smyšlenými jmény V. M., T. P. a K. S. a lékařských zpráv, ze kterých pro soud vyplynulo, mimo jiné, že poškozená byla vyšetřována pro stavy bušení srdce, pocity slabosti, točení hlavy, což koresponduje i s lékařskou zprávou ošetřujícího lékaře MUDr. P. P. (č. l. 36), nepochybil, neboť tyto důkazy posuzoval podle kritérii vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., jak z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rovněž vyplynulo. Ke zdravotnímu stavu poškozené soud z provedených důkazů zjistil, že v průběhu doby, po kterou se čin udál, byla v péči ortopeda, u kterého v letech 2005 až 2010 absolvovala 9 návštěv, ve dnech 16. 8. 2005 a 15. 6. 2010 byly u ní provedeny dvě operace (č. l. 40). Byla rovněž v péči Psychiatrické nemocnice v Opavě (č. l. 37), a obsahem spisu jsou zprávy obsahující informace o poranění, která poškozená utrpěla. Při hodnocení její věrohodnosti soud neopomenul zvažovat i to, že byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997 pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. za skutek spáchaný v roce 1993 v Italské republice a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, a že toto odsouzení bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 5. 2015 zahlazeno (č. l. 282). Uvedené důkazy soud prvního stupně hodnotil a posuzoval, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (viz na strany 12 až 16).
24. Soud se neopomněl vypořádat ani s navrženými důkazy, a k doplnění znaleckým posudkem, který odmítl pro nadbytečnost, uvedl, že skutečnost, že se poškozená měla před navázáním vztahu s obviněným pokusit o sebevraždu, není v kontextu znaleckého posudku podstatný. Ohledně výslechu B. L. je nutné upozornit, že obviněný její výslech nenavrhoval z důvodů její cesty do USA (č. l. 346), a ani v odvolání její výslech nepožadoval (č. l. 387-388), stejně tak dovolatel nenavrhoval opatření znaleckého posudku k poranění poškozené (č. l. 363), nebo čtení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 21/95, ani opatření si tamního spisu (č. l. 329), a v dovolání uplatněné návrhy je možné proto považovat za účelově podané námitky, které nemají ve spise ani v předmětných rozhodnutích oporu.
25. S obdobnými námitkami obviněného se vypořádal i odvolací soud, který nezjistil obviněným vytýkané vady a konstatoval, že řízení ani rozsudek samotný v přezkoumané části netrpí závažnými vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., když v řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení tr. ř. Odvolací soud pouze soudu prvního stupně vytkl, že oproti obžalobě vypustil ve skutkové větě část „a zastřelením, což v ní vyvolalo strach o život a zdraví, neboť je držitelem několika střelných zbraní“, a tento nedostatek sám napravil tím, že ho do výroku doplnil. Své úvahy, jimiž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, rozebral podrobně na stranách 6 až 10 svého rozsudku.
26. K námitce obviněného vztahující se k výhradám proti tomu, že tři osoby byly vyslýchány v režimu utajených svědků, Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že jde o institut, který je upraven v ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. Rozhodně v této věci zjištěné okolnosti nasvědčovaly tomu, že uvedeným svědkům v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nešlo jejich ochranu spolehlivě zajistit jiným způsobem. Z těchto důvodů orgány činné v tomto trestním řízení záznamy o těchto osobách vedly odděleně od trestního spisu a mohly se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědky poučily o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým byli vedeni. Lze jen připomenout, že tento institut je, byť v omezené míře, připuštěn i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992, stížnost č. 12433/86, či Doorson proti Nizozemsku, rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1996, stížnost č. 20524/92), tak i v judikatuře Ústavního soudu České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04), avšak jen tehdy, jsou-li respektována práva obhajoby (především Doorson proti Nizozemsku, rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1996, stížnost č. 20524/92, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04). Proto jsou stanoveny limity, za kterých lze institut utajeného svědka použít. Pokud obviněný namítal, že mu bylo uvedeným postupem soudů bráněno v konfrontaci, která podle §104a tr. ř. znamená opětovný současný výslech osob postavených tváří v tvář, se svědky, kteří byli v utajení, je třeba zdůraznit, že tato výhrada je ryze účelová, protože obviněný se sám žádné konfrontace nedomáhal, a navíc i využil svého práva a nevypovídal, a proto by ani pro její užití jako specifické formy výslechu osob nebylo možné v dané situaci využít.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že způsob, jakým zejména soud prvního stupně důkazy hodnotil, plně koresponduje s podmínkami stanovenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., s dostatečnou mírou odpovědnosti také popsal a vysvětlil závěry, ke kterým následně dospěl. Jestliže soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve výroku jeho rozhodnutí, pak takový závěr nejeví známky libovůle či ničím nepodloženého zjištění. Je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval také v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a k tomu způsobem podle §2 odst. 6 tr. ř. všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
28. V projednávané věci tudíž Nejvyšší soud shledal, že byly dány podmínky pro to, aby osoby, které splňovaly v §55 odst. 2 tr. ř. uvedené okolnosti, této ochrany využily. Soudy rovněž respektovaly stanovená omezení, a proto své závěry o vině obviněného nezaložily výhradně na těchto důkazech, ale opřely je i o jiné důkazní prostředky a takto získaná svědectví jimi jen podpořily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13), když zejména soud prvního stupně v průběhu řízení utvořil ucelený řetězec důkazů, na základě kterých dospěl ke skutkovému závěru. Rovněž nebyla porušena práva obviněného na spravedlivý proces, protože utajení svědci byli vyslechnuti ve speciální výslechové místnosti soudu, a jejich výslech byl proveden prostřednictvím konferenčního zařízení s modulací hlasu za přítomnosti další pověřené osoby, která ověřila totožnost těchto svědků. Obviněný i obhájce obviněného byli přítomni těmto výslechům, a bylo jim umožněno pokládat svědkům v utajení dotazy.
29. Na základě všech rozvedených skutečnostech je třeba shrnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř., což plně koresponduje i s tím, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně též druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
30. Když Nejvyšší soud neshledal v postupech obecných soudů vady, uvážil i to, že jim musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), jakož i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
31. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
32. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení se jevil jako bezpředmětný požadavek obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., pro který ani předseda senátu soudu prvního stupně před předložením věci Nejvyššímu soudu neshledal podmínky (č. l. 461).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu