ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.33.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 33/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 287/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
sám na základě reportáže M. J., odvysílané v televizi dne 4. 8. 2011, a podle jeho informací, které sám dále neověřoval, připravil v průběhu dne 5. 8. 2011 v redakci TV Prima, Praha 8, Na Žertvách 24/132, navazující reportáž o „brněnském policejním gangu“, odvysílanou dne 5. 8. 2011 v době kolem 19:30 hodin v celoplošném vysílání Televize Prima, v pořadu Krimi zprávy, přičemž v této reportáži konstatoval, že na všechny obviněné v této kauze, kteří včera skončili ve vazbě, byli napojeni advokáti, státní zástupce i soudce, přičemž byla v reportáži v tomto okamžiku při označení funkce soudce zobrazena fotografie místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. Aleše Dufka, a to zcela záměrně, nikoliv pouze ilustrativně, a dále bylo v reportáži mimo jiné sděleno, že v rozvětveném případu jsou podle informací redakce zapletena i další velmi známá jména, mimo jiné i soudce JUDr. Aleš Dufek, kdy v závěru reportáže bylo uvedeno, že brněnskou mafii kryli vysoce postavení lidé, a to politik, soudce, advokát a šéfové policejní inspekce, přičemž musel být srozuměn s tím, že takto sděluje nepravdivé, nijak neověřené informace o činnosti JUDr. Aleše Dufka jako osoby v aktivním výkonu funkce soudce a místopředsedy soudu, a způsobem prezentace těchto informací v návaznosti na informace o organizované trestné činnosti „brněnského policejního gangu“ věděl, že jsou způsobilé zásadním způsobem poškodit JUDr. Aleše Dufka ve funkci soudce a místopředsedy soudu, narušit jeho profesní a společenskou prestiž a narušit jeho rodinné poměry.
2. Za tento přečin byl obviněný R. P. odsouzen podle §184 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému JUDr. Aleši Dufkovi nemajetkovou újmu v penězích ve výši 70.000 Kč, podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Dovoláním nyní napadeným rozhodnutím předcházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, jímž bylo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Věc byla přikázána k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud v souladu s tehdy podaným dovoláním obviněného shledal nedostatky zejména ve vztahu k zavinění (viz strany 7 až 13 usnesení dovolacího soudu) a soudu nižšího stupně uložil naznačeným směrem doplnit dokazování a vypořádat se se všemi skutečnostmi rozhodnými pro závěr o zavinění obviněného ve vztahu k přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. strany 14 až 18 usnesení dovolacího soudu). Právě přezkoumávaná rozhodnutí jsou výsledkem řízení, jež po zrušení následovalo.
II.
5. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, nyní podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž považoval za nesprávné právní posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu neobjasnění všech okolností důležitých pro závěr o jeho zavinění vztahujícího se k nepravdivému údaji. Namítal tyto nedostatky i přes doplnění dokazování po zrušení předcházejících rozhodnutí, neboť i nadále jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, protože soudy se stále nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož jsou jimi učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto nepostačují k tomu, aby byl uvedeným úmyslným přečinem, jelikož neměl důvod pochybovat o pravdivosti zveřejněné informace. Poukázal však na to, že měl jen omezené možnosti jejího ověření, když oficiální zdroje nebyly k dispozici, a z aktérů popisovaného jednání byl jeden po smrti a druhý ve vazbě. Ověření této informace u poškozeného by nic nepřineslo, protože by ji popřel, na což usuzoval i z toho, že jméno soudce JUDr. Aleše Dufka se již dříve objevovalo v negativních souvislostech (podnikal v hazardu, urážlivě se vyjadřoval o oběti znásilnění a byl vedením soudu nedobře hodnocen), o což opíral i svůj názor, že měl důvod sdělovaným informacím důvěřovat.
6. Obviněný s odkazem na argumentaci, kterou ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí rozvedl Nejvyšší soud, poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku , rozsudek ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, a Niskasaari proti Finsku , rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 37520/07, a v souladu s ní uvedl, že trestní postih novináře by měl být výjimečný, což v jeho věci umocňuje i satisfakce, jíž obviněný už obdržel nikoli v zanedbatelné výši. Bylo tak již dosaženo jak generální, tak individuální prevence, neboť provozovatel televizního vysílání vyvodil vůči obviněnému sankční důsledky. Trestní postih by měl být tudíž namístě jen tehdy, jestliže by novinář podněcoval k násilí či se uchyloval k nenávistnému projevu. Ve smyslu těchto rozhodnutí obviněný zdůraznil, že jen za výjimečných okolností je uložení trestu za tiskový delikt slučitelné se svobodou projevu novináře chráněnou článkem 10 Úmluvy. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že v posuzované věci jde o onen výjimečný případ proto, že obviněný nepravdivé a neověřené informace uveřejnil zcela záměrně. Podle obviněného je tento závěr nesprávný, svědčil by o přímém úmyslu, který však z provedených důkazů nevyplynul, a trestní postih jeho novinářské práce je v rozporu s veřejným zájmem, protože může vést k omezení investigativní žurnalistiky.
7. Výhrady obviněný zaměřil i proti neakceptování subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se soudy v rozporu s pokyny vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014 dostatečně nevypořádaly. Poukázal zejména na to, že poškozenému byla v rámci civilního řízení přiznána na základě soukromoprávní žaloby náhrada nemajetkové újmy ve výši 1.200.000 Kč, což však soudy patřičně neuvážily a pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že projednání věci v občanskoprávním řízení není dostačující a že tuto okolnost a způsob náhrady nelze spojovat s osobní odpovědností obviněného. Podle obviněného však uvedená opatření civilního řízení postačila, a proto neměl být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe trestně stíhán, jak naznačil ve svém předchozím rozhodnutí i Nejvyšší soud.
8. K subjektivní stránce o pravdivosti získané informace obviněný na podporu svých tvrzení učinil vlastní shrnutí některých skutečností, v němž poukázal na to, že veškeré informace, které zazněly v reportážích, vycházejí ze svědecké výpovědi P. M., s níž měl v jiné věci odsouzený M. J. možnost se seznámit prostřednictvím JUDr. Pavla Hály, jenž mu umožnil nahlédnout do předmětného protokolu. Proto neměl důvod o pravdivosti těchto informací pochybovat, když navíc v protokolu obsažené informace potvrdil též advokát, který byl tomuto úkonu, z něhož předmětný protokol o výpovědi svědka vzešel, osobně přítomen. M. J. ani dovolatel neměli důvod pochybovat o pravdivosti takové svědecké výpovědi a dovolatel se nikdy neztotožnil s tím, že musel být srozuměn, že sděluje nepravdivé neověřené informace o činnosti JUDr. Aleše Dufka. Televizní štáb v obou případech zprostředkoval divákům informace, které bylo možné v danou chvíli o této konkrétní události získat, přičemž vycházel zejména z informací poskytnutých osobou, jež vypovídala v procesním postavení svědka v trestním řízení. Oba soudy se tudíž nesprávně a nedostatečně vypořádaly s pokyny Nejvyššího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, když na některé nereflektovaly vůbec. Soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, které provést měl, zejména obsahem záznamu tiskové konference ze dne 5. 8. 2011, ať již jeho slovním přepisem či jinak, ani se nevypořádal se sdělením P. Š. ohledně důvodů předání dozoru nad věcí tzv. T. gangu na pracoviště v O. Jím učiněná výpověď vyzněla neurčitě a lze z ní usuzovat, že v době odvysílání předmětné reportáže ani samy orgány činné v trestním řízení neměly jasno v tom, kdo se na činnosti tzv. T. gangu podílí. Odvolací soud tuto okolnost označil za nepodstatnou a konstatoval, že se jí soud prvního stupně při posuzování zavinění obviněného dostatečně zabýval, což podle dovolatele není pravdivé konstatování. Nedůvodně soudy, když neprovedly všechny důkazy, neuvěřily obviněnému, že se snažil na tiskové konferenci dne 5. 8. 2011 o věci se dovědět více, avšak Policie České republiky se odmítla oficiálně k jakýmkoli jménům vyjadřovat.
9. Ke svědecké výpovědi R. Š., o niž oba soudy svá rozhodnutí opřely, obviněný vznesl též připomínky, a to jednak k její věrohodnosti, protože považoval za zřejmé, že vzhledem ke svému postavení by tento svědek jen stěží potvrdil, že s obviněným jakožto televizním reportérem komunikoval mimo kamery. Obviněný proto vytknul, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech kameramana M. D., který byl tomuto rozhovoru přítomen, a bez dalšího důvěřovaly svědku R. Š. Obviněný setrval na tom, že měl dostatečné důvody se domnívat, že uváděné informace jsou pravdivé, a v tomto duchu s odkazem na jejich zdroj je také prezentoval.
10. Neobjasněnou zůstala okolnost, zda a jak intenzivně se dovolatel či M. J. snažili soudce JUDr. Aleše Dufka před odvysíláním předmětných reportáží zkontaktovat, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by takovou snahu nevyvinul. Ve vztahu k vzniklému následku podotkl, že nebylo objasněno ani to, zda nejmenování soudce Aleše Dufka předsedou Městského soudu v Brně souviselo s odvysílanými reportážemi a v nich podávanými informacemi. Podle názoru dovolatele neexistovala jediná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že informace, které získal M. J., jsou nepřesné či nepravdivé, a tudíž si nemohl být vědom nesprávné interpretace svědecké výpovědi P. M., což je základní předpoklad pro závěr o zaviněném jednání ve vztahu k trestnému činu pomluvy, neboť neexistovala možnost si pravdivost takových informací ověřovat. Způsob zpracování reportáže považoval obviněný za shodný se všemi jinými, které jsou v rámci zpravodajských televizí běžně vysílány. V té souvislosti odkázal na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se na straně 10 předchozího usnesení s touto otázkou vypořádal.
11. Původ dotčených informací obviněný označil, oproti závěrům soudů, za státní zdroj, protože šlo o protokol o výpovědi svědka před policejním orgánem, který je navzdory tvrzení soudů regulérním zdrojem informací, neboť jinak by sdělovací prostředky musely spoléhat pouze na informace regulované a schválené státem, čímž by byly popřeny veškeré zásady investigativní žurnalistiky, která požívá ochrany i v rámci judikatury ESLP, a umožňuje, aby hromadné sdělovací prostředky nebyly odkázány jen na oficiální zdroje. V této souvislosti obviněný připomenul věc ESLP Bozhkov proti Bulharsku , rozsudek ze dne 19. 7. 2011, stížnost č. 3316/04 (odstavec 48), pojednávající o uchování zpravodajské hodnoty zajímavosti, na nějž soudy v jeho věci nyní rozhodující nebraly žádný ohled. I vzhledem k této skutečnosti obviněný zdůraznil, že subjektivně vycházel z oprávněné důvěry, že informace jsou pravdivé a neztotožnil se se závěrem soudu, který tuto skutečnost dostatečně nezkoumal a nepodložil potřebnými důkazy, čímž neprokázal, že obviněný byl srozuměn s pravdivostí předmětné informace, a proto vadně shledal naplnění subjektivní stránky přečinu pomluvy.
12. Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti porušení práva na spravedlivý proces pro nerespektování presumpce neviny, a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť soudy v souladu s ní nejednaly, ale postupovaly i v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu [konkrétně s nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43), ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)], podle nichž soudy musí dodržet vysoký standard při hodnocení vypovídací hodnoty a věrohodnosti důkazu, jenž vždy musí být obrazem skutečných událostí a situací. Za vadný ve své věci považoval jednak proces provádění důkazů s konstatováním jejich deformace a absence jejich racionálního zdůvodnění, a jednak spatřoval ve věci i opomenuté důkazy.
13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl usnesením tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. se trestní věc obviněného postupuje k projednání příslušnému správnímu orgánu, neboť nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K nevyhovění návrhu obviněného na doplnění dokazování spočívající ve výslechu svědka M. D. se ztotožnil s postupem soudu, jestliže tento další obviněným navrhovaný důkaz pro nadbytečnost zamítl, a přisvědčil též argumentům, jež soudy k tomuto postupu vyjádřily. Nejen tyto námitky, ale i ty, které obviněný zaměřil proti procesním otázkám týkajícím se způsobu realizace dokazování s odkazy na nedodržení zásady in dubio pro reo, nepovažoval za učiněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pod uplatněný dovolací důvod bylo podle názoru státního zástupce možné podřadit toliko námitky týkající se absence zavinění a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a z toho plynoucího principu ultima ratio. Ani tyto relevantně uplatněné výhrady ovšem neshledal důvodnými. Naopak má za to, že soud prvního stupně poté, co mu byla věc Nejvyšším soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, provedl dříve neprovedené důkazy, jež v kontextu s ostatními odůvodňují závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu. Za podstatné v tomto směru považoval především výpovědi svědků Mgr. P. Š. a R. Š. Pokud bylo provedenými důkazy najisto postaveno, že si obviněný prezentovanou informaci nemohl ověřit a vycházel jen z jednoho zdroje (a to zdroje do určité míry pochybného), a pokud mu tato informace ani nebyla potvrzena policisty či státním zástupcem na probíhající tiskové konferenci, měl povinnost – vytvářel-li reportáž investigativní, jak zdůrazňuje – postupovat o to více obezřetně. Musel být srozuměn s tím, že pokud jde o sdělované informace, může jít o nepravdu, jež může ohrozit vážnost poškozeného. Krimi zprávy, v nichž reportáž zazněla, jiné alternativní vysvětlení než to, že soudce JUDr. Aleš Dufek je napojen na osoby figurující v tzv. brněnském policejním gangu, neumožňovaly. Státní zástupce uvedl, že z hlediska subjektivní stránky daného trestného činu postačí i eventuální úmysl s tím, že závěr o srozumění obviněného je třeba vykládat v kontextu s ostatními údaji (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011).
16. Státní zástupce k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a důvodům, v nichž je dovolatel spatřoval, uvedl na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, že obviněný v posuzovaném případě svým jednáním naplnil všechny znaky jemu za vinu kladeného přečinu, přičemž intenzita jednání, zejména s ohledem na rozsah a míru zásahu do chráněných zájmů, významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe. Nebyly sděleny pouze informace způsobilé poškodit poškozeného, což by pro trestný čin pomluvy podle §184 tr. zákoníku postačovalo, nýbrž došlo k tomu, že o nepravdivé informace byly natolik závažné, že výrazně zasáhly do sféry pracovního a osobního života poškozeného. K úspěšné žalobě poškozeného JUDr. Aleše Dufka na ochranu osobnosti zdůraznil, že směřovala vůči TV Prima, která reportáž uvedla do oběhu, ale netýkala se odpovědnosti obviněného. Z těchto důvodů ani tuto námitku neshledal opodstatněnou, a to ani se zřetelem na obviněným zmíněnou judikaturu ESLP, neboť nevylučuje trestní postih např. novináře za vědomé sdělení lživých údajů o někom, naplňuje-li takové jednání znaky trestného činu pomluvy.
17. Protože státní zástupce považoval rozhodnutí obou soudů za správná, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. Na toto vyjádření nejvyššího státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž v zásadě setrval na podaném dovolání, zejména s poukazem na argumenty, jež v něm uplatnil k absenci zákonem požadované formy zavinění, k čemuž stručně shrnul zásadní teze, o něž své dovolání opíral.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud, když shledal, že v dovolání označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a neshledal důvody, na jejichž základě by mohl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), o nějž se jedná tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
21. Posoudí-li se obsah dovolání, plyne z něho, že obviněný je soustředil zásadně proti nedostatkům v subjektivní stránce, a to jednak z hledisek vymezených v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v návaznosti na povahu trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku včetně jeho chápání, jde-li o trestné jednání vycházející z novinářské práce, jak byla judikována v některých rozhodnutích ESLP, s důrazem na to, že soudy obou stupňů nesplnily pokyny Nejvyššího soudu uvedené v předchozím rozhodnutí, a jednak brojil proti existenci opomenutých důkazů, jestliže soudy neprovedly dokazování v rozsahu, který byl na základě důkazních návrhů obviněného nezbytný pro řádné objasnění věci. Ze všech těchto důvodů shledal soudy užitou právní kvalifikaci na základě učiněných skutkových zjištění za nesprávnou.
22. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání se zřetelem na shora uvedené konstatuje, že obviněný zákonné podmínky dovolacího důvodu podle§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil.
IV.
23. Z obsahu obviněným nyní vznesených výhrad Nejvyšší soud shledal, že se jedná o obdobné námitky, jimiž obviněný brojil i proti již dříve v této věci vydaným rozhodnutím soudů nižších stupňů, konkrétně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, jimiž se již Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přezkoumávanou trestní věc posuzuje podruhé, když již dříve v ní vydal své závazné stanovisko, bylo třeba nejen v reakci na obviněným podané dovolání, v němž byla otázka nerespektování názorů, které Nejvyšší soud v této věci dříve rozvedl, zmíněna, ale i z hlediska obecně stanovených pravidel, nezbytné nejprve zkoumat, zda soudy nižších stupňů poté, co jim byla tato trestní věc vrácena k novému rozhodnutí, podle §265s odst. 1 tr. ř. splnily pokyny, jež jim Nejvyšší soud uložil, a zda se řídily právními názory, jež vyslovil. Tento postup je zcela namístě zásadně i proto, že nedošlo ke změnám skutkových zjištění a skutkový základ je stále stejný.
24. Na podkladě nyní přezkoumávaných rozhodnutí a v nich rozvedených důvodů konfrontovaných s pokyny a právními názory dovolacím soudem v předchozím rozhodnutí vyslovenými, Nejvyšší soud shledal, že soudy povinnosti plynoucí z §265s odst. 1 tr. ř. nesplnily.
25. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
26. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že jde o povinnost soudu nižšího stupně právní názor soudu vyššího stupně respektovat, pokud nedošlo ke změně skutkového základu, na němž byl takový právní názor vystavěn, protože právní názor vychází z určitého skutkového zjištění, a proto, jestliže v novém řízení ztratil výslovný právní názor svůj podklad, na němž byl založen, není orgán činný v trestním řízení takovým názorem nadále vázán.
27. Právním názorem, jímž je orgán, jemuž se věc vrací, vázán, se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva, ale i jiných právních norem, včetně výkladu podaného v rozhodnutích jiných soudů, zejména Ústavního soudu a ESLP. Jedná se o zákonné provedení ústavního principu soudcovské nezávislosti zakotveného v §1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soudnictví v České republice vykonávají nezávislé soudy. Respektování těchto ustanovení není ovšem jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně nadřízeného soudu, nýbrž jde především o otázku prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení [srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01(N 35/25 SbNU 273), či nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14 (uveřejněný pod č. 71/2016 Sb].
28. Nejvyšší soud v posuzované věci na základě námitek, jež byly obviněným v nyní podaném dovolání se zřetelem na přetrvávající nedostatky v posouzení subjektivní stránky jemu za vinu kladené trestné činnosti vzneseny, shledal nedodržení pokynů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. v tom, že soudy nerespektovaly závazné právní názory vztahující se k posouzení zavinění obviněného a ani dokazování neprovedly s tím, co dovolací soud uložil.
29. V řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, soud prvního stupně vyhověl pokynům Nejvyššího soudu toliko v tom, že při hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2015 vyslechl J. P., kameramana Televize Prima (viz č. l. 436 až 437 spisu), Mgr. Petra Šeredu z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (viz č. l. 437 až 438 spisu) a R. Š. (viz č. l. 438 až 439 spisu), jejichž výslechy Nejvyšší soud uložil provést za účelem objasnění obhajoby obviněného R. P., že na uvedené tiskové konferenci byl a ověřoval údaje, jež v rámci své novinářské práce od kolegy, již odsouzeného M. J., získal. Soud prvního stupně, byť tyto důkazy provedl, s ohledem na jejich obsah a na další v tomto řízení obviněným požadované dokazování zaměřené na objasnění veškerých okolností uváděných v jeho obhajobě, další důkazy, jichž se obviněný domáhal, již neprovedl. Nerespektoval proto pokyn Nejvyššího soudu, jenž v odůvodnění usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, na straně 18 soudům uložil „že proto, že nelze vyloučit, že pro řádně objasnění zavinění obviněného bude nutné provádět nad rámec výše zmíněného rozsahu dokazování i další důkazy, které z průběhu dokazování vyplynou, bude na soudu prvního stupně, aby účelně se zřetelem na výše rozvedené zásady uvážil nutnost jejich provedení i přesto, že je při současném stavu řízení Nejvyšší soud provést neuložil“. V duchu tohoto pokynu bylo proto nutné, aby soudy provedly i další důkazy, pokud by mohly přispět k objasnění věci, a to jak výpověď svědka M. D., jehož výslechu se obviněný domáhal, tak i advokáta JUDr. Pavla Hály, které nejenže nevyslechly, ale tento svůj postup ani dostatečně nevysvětlily a nezdůvodnily, přestože podle pokynu Nejvyššího soudu zajištěnými výpověďmi nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky významné z hlediska obhajoby obviněného, jenž proto v rámci hlavního líčení požadoval ještě výslech svědka M. D. Nepostačovalo za této situace, soud prvního stupně při hlavním líčení (viz č. l. 439) uvedl, že se „návrhy na doplnění dokazování zamítají“ a v odůvodnění rozsudku toto rozhodnutí neodůvodnil, a že odvolací soud k výhradě obviněného o nesprávnosti takového postupu jen na straně 5 svého usnesení uvedl, že „ ... nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu… požadavek obviněného se jeví s ohledem na již provedené důkazy jako nadbytečný…“.
30. Oba soudy nižších stupňů uvedeným postupem nejen, že nerespektovaly ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. pokyn Nejvyššího soudu, ale založily tím existenci tzv. opomenutých důkazů, za něž se považuje kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval. Lze za ně považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť soudy, zejména odvolací, když nalézací se svého úkolu s návrhem obviněného se vypořádat nezhostil vůbec, nereagovaly přiměřeně na obsah předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byly jejich úvahy dříve vyjádřené podrobeny důkladné revizi, a z obsahu tohoto rozhodnutí vyplývalo zásadně to, že je jejich dalším úkolem pečlivě zkoumat a posuzovat všechny rozhodné skutečnosti ve směru tam uvedených názorů k otázkám souvisejícím se zaviněním obviněného. Jím požadované doplnění dokazování, jež bylo zcela lakonicky odmítnuto, se přitom dotýkalo právě této otázky a úzce souviselo s obhajobou obviněného soustředěnou na to, že u něj nejde o zaviněné jednání. V tomto kontextu však soudy svévolně postupovaly v rozporu se zásadou práva obviněného na obhajobu a neakceptovaly ani pokyny Nejvyššího soudu přesto, že právě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, poukázal na podmínky, za nichž je možné na zavinění obviněného usuzovat, a to zejména proto, že tuto otázku učinil obviněný těžištěm i svého prvního dovolání (srov. strany 7 až 8 předešlého usnesení dovolacího soudu), a Nejvyšší soud rovněž zdůraznil zásady platné pro posuzování nepřímého úmyslu, v němž se měl tento obviněný přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustit, se požadavkem na uvážení vědomé nedbalosti (viz strana 9 cit. usnesení).
31. Kromě uvedeného však soud prvního stupně nerespektoval ani další pokyny výslovně dané Nejvyšším soudem, který při zdůraznění nedostatků, jimiž tehdy přezkoumávané rozhodnutí trpělo, podal podrobný rozklad všech rozhodných okolností, které na stranách 9 až 16 rozvedl a poukázal, na co všechno je nutné, aby soudy nižších stupňů při zkoumání zavinění obviněného braly zřetel, s výslovným pokynem, co je nezbytné v této souvislosti v dané věci zvažovat.
32. Soud prvního stupně však na takto výslovně vyjádřené právní názory negativně reagoval na straně 23 svého rozhodnutí konstatováním, že „Pokud Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rozebírá několik obdobných případů Ústavního soudu nebo ESLP, tak okresní soud je toho názoru, že v tomto konkrétním případě se nejedná o postihování novinářské práce z politických důvodů, o zamezování svobody slova a projevu. V tomto případě se posuzuje, zda informace sdělené obžalovaným v reportáži jsou nebo nejsou pravdivé. V daném případě nelze přistupovat k ochraně svobody slova jako k absolutní ochraně novináře, kterému by případně pod rouškou svobody novinářského projevu měla být zajišťována absolutní beztrestnost a svoboda při sdělování informací…Trestním soudem tedy vůbec není postihována svoboda slova a určitá volnost práce novinářské profese, ale ústavně zaručená práva je třeba chápat a vykládat ve všech souvislostech a ve spojení s dalšími ústavně zaručenými právy dalších osob, včetně práva na ochranu osobnosti před sdělováním nepravdivých informací, a to ještě veřejně účinným způsobem, tedy před pomluvou. V daném případě v reportáži nejsou sdělovány hodnotící a subjektivní údaje reportéra ve vztahu k realizovanému policejnímu případu a ve vztahu k osobě soudce D.“. V duchu tohoto svého názoru pak zcela rezignoval na povinnost zabývat se všemi Nejvyšším soudem naznačenými širšími souvislostmi.
33. Takto uvedené názory soudem prvního stupně jsou v rozporu s tím, že Nejvyšší soud mu konkrétně uložil (na straně 9 a 16 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014) „…proto, že pachatelem je k trestní odpovědnosti veden novinář (redaktor televize) za připravenou a odvysílanou reportáž, jde o okolnost, která má na posouzení subjektivního vztahu obviněného k zákonem předpokládanému následku významný dopad, a bylo ji nutné mít obzvláště na zřeteli“. Odkázal v této souvislosti na novinářskou etiku, která se střetává se svobodou slova [zaručenou článkem 17 Listiny základních lidských práv a svobod (dále „Listina“)], s obecnými pravidly morálky, vkusu, ochrany soukromí, ochrany práva na čest a důstojnost a zodpovědným hledáním objektivní pravdy. Rovněž poukázal i na odpovědnost provozovatele televize a „v případě, že dojde v rozhlasovém nebo televizním vysílání k uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména, nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má podle §35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi“. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně uvedenému pokynu nevyhověl, když uvedenou skutečnost nebral v potaz, ale naopak zcela svévolně zavinění obviněného posuzoval, aniž by přihlížel k tomu, že Nejvyšší soud důrazně vyslovil, že „je třeba vždy rozlišit v každém jednotlivém případě, jak dalece je za škodlivý výsledek takového vysílání odpovědný provozovatel vysílání, a kdy jde již o osobní odpovědnost redaktora nebo novináře“.
34. V té souvislosti bylo třeba, aby soudy rovněž posuzovaly i smysl a účel médií v demokratické společnosti, na což Nejvyšší soud též důrazně upozornil, a to odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), a ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605). Posouzení činu z hlediska ustanovení §184 odst. 1 tr. zákoníku, spatřoval závislým na posouzení konkrétního dopadu na osobu veřejně činnou, jejž této způsobila reportáž uvedená v médiích, ale i na vzájemných souvislostech na právo na svobodu projevu, slova a tisku (článek 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož má každý právo na svobodu projevu. Podrobně též rozvedl judikaturu ESLP ve věcech Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku (stížnost č. 49017/99, 17. 12. 2004) , Feldek proti Slovensku (stížnost č. 29032/95, 12. 7. 2001) , Baldet Troms ø a Stensaas proti Norsku (stížnost č. 23980/93, 20. 5. 1999) , Yordanova a Toshev proti Bulharsku (stížnost č. 5126/05, 2. 10. 2012) , a nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), či ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75), eventuálně též usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2246/12, v nichž uvedl základní myšlenky dotýkající se překládané a rozvedené problematiky, k nimž vyjádřil, že zmíněnou „rozhodovací praxi uvedených soudů považoval za potřebnou připomenout v tomto obsáhlejším rozsahu (ve větší míře, než je obvyklé), protože je rozhodným vodítkem při posuzování trestnosti jednání obviněného, a že při posuzování trestných jednáních vzešlých z novinářské práce, a to zejména u přečinu pomluvy, se nelze od uvedené judikatury odchýlit. Naopak je potřeba v souladu s tezemi v ní uvedenými posuzovat i konkrétní činy novinářů a redaktorů tak, aby rozhodnutí soudů s nimi nebylo v zásadním rozporu, resp., aby byly v projednávané konkrétní věci vzaty v úvahu“.
35. Jak je ze zdůvodnění nyní přezkoumávaných rozhodnutí zřejmé, soud prvního stupně se těmito podněty, jež Nejvyšší soud výslovně k posouzení zavinění akcentoval, nezabýval, ale naopak zcela v rozporu s nimi uvedl, že k úvahám o zavinění obviněného jako přečinu pomluvy jich není třeba, což je výslovně v rozporu se zásadami uvedenými v §265s odst. 1 tr. ř.
36. Nalézací soud však nerespektoval ani další právní názory, jež Nejvyšší soud na straně 15 svého usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, k otázce zavinění rozvedl, když s ohledem na teze vyjádřené ESLP a Ústavním soudem zdůraznil, že „bylo nutné, aby soudy ve vztahu k závěru o povaze zavinění obviněného zkoumaly, jak dalece se uveřejněná reportáž odchýlila od tvrzení, jež uvedl P. M. ve své výpovědi ve věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011 v opise uvedené na č. l. 51 až 64 přezkoumávaného spisu“, k čemuž i připomenul konkrétní slova, jež se v uvedené výpovědi objevila, a na straně 16 s ohledem na tento kontext vyjádřil další právní názor, že „z uvedených údajů sdělených svědkem P. M. je zřejmé, že ve vztahu k podezřelým A. a spol., bylo potřeba se i těmito konkrétními skutečnostmi podrobněji zabývat, a to v návaznosti na to, že ani JUDr. Aleš Dufek nevyloučil, že byl přítomen jako soudce u jistého úkonu přípravného řízení, kde se sám dověděl od vyslýchané osoby své jméno“. Dále vytkl soudům nižších stupňů, že „soud však všechny uvedené okolnosti plynoucí z důkazů ve věci zajištěných, které zčásti ani neprovedl, neposuzoval, stejně jako neprovedl všechny nepřímé důkazy, které mohly posloužit k jednoznačnému závěru o vině, v důsledku čehož pro závěr o existenci eventuálního úmyslu nevytvořil potřebný rozsah dokazovaných skutečností. V důsledku tohoto jeho vadného postupu vznikají pochybnosti o tom, zda byla obviněnému vina prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09)“, a na straně 17 citovaného usnesení k tomu upřesnil, že „z hlediska těchto okolností bude nutné, aby soud rovněž důsledně posoudil i výpověď P. M. z protokolu o jeho výslechu svědka ze dne 3. 8. 2011 ve věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011, a zabýval se tím, zda tato výpověď obsahuje taková tvrzení, jaká jsou uvedená a prezentovaná v předmětné reportáži ze dne 5. 8. 2012“. Nejvyšší soud uložil „Podle výsledku tohoto srovnání bude rovněž možné usuzovat na to, s jakým záměrem obviněný předmětnou reportáž připravil, zda ji prezentoval v souladu s výpovědí, nebo zda její text pozměnil, což rovněž může přispět k jednoznačnému závěru o jeho zavinění…“.
37. I přes tyto výslovné pokyny Nejvyššího soudu je soud prvního stupně nenaplnil a nerespektoval, a v rozporu s nimi učinil vlastní závěr prezentovaný na stranách 23 až 24 přezkoumávaného rozhodnutí, kde uvedl, že „Prvotním informačním zdrojem byl advokát Hála a svědek M., jejich motivace nesouvisí s trestní odpovědností obžalovaného, tudíž nebyla ani přesně zjišťována, tyto osoby netřeba vyslýchat jako svědky, neboť nemohou k podstatě projednávané trestní věci přinést nic nového, podstatného...“.
38. Z citované pasáže je kromě zmíněného nerespektování pokynů Nejvyššího soudu navíc patrné i to, že soud činil své úvahy i bez dodržení zásad plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. Bez potřebných důkazních podkladů, na základě svých vlastních polemik a předpokladů, které nevyplývají z žádných konkrétních skutečností, ale jsou jen ničím nepodloženou úvahou soudu, což hraničí se svévolí a libovůlí, v trestním řízení zcela nepřípustnou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16).
39. Soud prvního stupně při uvážení všech vad shora vytknutých, učinil závěr o zavinění obviněného bez toho, aby vzal do úvahy vše, co Nejvyšší soud podrobně na stranách 9 až 16 usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, uložil, a rozhodl, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, jejž odůvodnil tím, že „Reportáž vyznívá zcela neobjektivně jako nevyvážená, sděluje informace pouze z jednoho pochybného zdroje, který však nebyl nijak oficiálně ověřen,… je to postaveno tak, že jde o pravdivé informace, že soudce Dufek kryje nějaký zločinecký gang. Vypuštění takovýchto informací veřejně účinným způsobem bez jejich ověření je rozhodně způsobilé poškodit pověst dotčeného soudce, s čímž obžalovaný musel být srozuměn. Nemůže jednat o nedbalost v práci novináře, ale jedná se o úmysl minimálně nepřímý…“. Z obsahu soudem prvního stupně na straně 23 jeho rozsudku uvedených argumentů je zřejmé, že pokynům nejvyššího soudu ani v této části nedostál.
40. Odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil a pouze uvedl, že s odkazem na správné závěry soudu prvního stupně ohledně vyhodnocení subjektivní stránky považoval za „jednoznačně prokázáno, že obžalovaný R. P. vytvořil reportáž, která obsahovala neověřené a nepravdivé údaje o údajném napojení JUDr. Dufka na brněnskou mafii s uveřejněním fotografie JUDr. Dufka a uvedením jeho jména a funkce, které byly schopny poškodit, a také poškodily JUDr. Dufka ve sféře pracovní, společenské, rodinné i osobní…i v případě, že by mezi obžalovaným a svědkem Š. došlo k nějakému nedorozumění, ze kterého by pochopil, že má správné zdroje (což nebylo prokázáno), ani sám obžalovaný netvrdí, že se svědek Š. jednoznačně vyjádřil k osobě JUDr. Dufka, když reportáž obžalovaného se týkala i dalších osob. Za této situace si obžalovaný R. P. musel být vědom toho, že ve své reportáži ohledně JUDr. Dufka uvádí nepravdivé, resp. neověřené informace, aniž poškozenému byla dána možnost se k tomu vyjádřit...“ (viz stranu 6 nyní přezkoumávaného usnesení).
41. Nejvyšší soud v nyní přezkoumávané věci v souhrnu všech uvedených nedostatků shledal, že postup nižších soudů odporuje zákonné úpravě obsažené ve výše citovaném ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Ve svém důsledku jde ovšem rovněž o nerespektování Ústavy, a to konkrétně čl. 95 odst. 1, podle něhož soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
42. Z toho, co bylo podrobně rozvedeno, je zřejmé, že soudy svým povinnostem plynoucím pro ně jednak ze zákonných ustanovení, jednak ze závazného právního názoru a pokynů Nejvyššího soudu nedostály, přičemž ohledně některých pokynů ignorovaly usnesení Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního soudu a ESLP. Tímto svým přístupem a neochotou podrobit se nadřízeným autoritám založily extrémní nesoulad plynoucí z tzv. opomenutých důkazů, které neprovedly. Soud prvního stupně se tak zpronevěřil své povinnosti vyplývající z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., a odvolací soud, aniž by uvedené nedostatky soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného vytknul, případně jinak napravil, se se závěry nalézacího soudu bez jakékoli korekce a relace k předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se vůbec nevypořádal, bez podrobnějšího odůvodnění ztotožnil.
43. Jelikož z povahy takto vytknutých nedostatků je patrné, že je nelze odstranit jinak, nežli v novém řízení před soudy nižšího stupně, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
44. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc znovu vrací, bude, aby se jí znovu zabýval, splnil veškeré pokyny a vyhověl právním názorům, jež Nejvyšší soud rozvedl v tomto rozhodnutí, ale zejména již dříve v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, tak, aby splnil své povinnosti plynoucí z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Navíc bude povinen se vypořádat i s důvody, jež zcela opodstatněně obviněný nyní opětovně v přezkoumávaném dovolání rozvedl, neboť jejich podstata tkví ve vadách, jež byly v tomto rozhodnutí Nejvyšší soudem opět vytknuty.
45. Kromě uvedených nedostatků vztahujících se k porušení procesních postupů v řízení předcházejícím vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud ukládá soudu prvního stupně, aby se zabýval i výhradou obviněného uplatněnou v dovolání proti výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, o níž soudy rozhodly tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložily nahradit poškozenému JUDr. Aleši Dufkovi nemajetkovou újmu v penězích ve výši 70.000 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních.
46. Již z obsahu tohoto výroku samotného lze usuzovat na jeho správnost, resp. nesprávnost v odkazu podle §229 odst. 2 tr. ř., jenž na rozdíl od výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. uvádí „náhradu škody“, ač i podle obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že s „náhradou škody“ se poškozený JUDr. Aleš Dufek nepřipojil, a proto bude nutné uvedenou vadu dát do souladu s požadavky poškozeného i rozhodnutím podle §228 odst. 1 tr. ř., jenž se týká nemajetkové újmy, na niž odkaz logicky navazuje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (uveřejněné pod č. 14/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
47. Kromě této zřejmé formální nepřesnosti je však třeba poukázat na nedostatky výroku o náhradě nemajetkové újmy spočívající v nepřezkoumatelnosti tohoto výroku se zřetelem na obsah připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Soud prvního stupně na straně 25 svého rozsudku uvedl, že „poškozeným byla nemajetková újma vyčíslena na částku 100.000 Kč s přihlédnutím k následkům bez nějaké bližší konkretizace nebo propočtu… soud vyhodnotil postižení poškozeného, které hodnotí jako výrazně více než značnou měrou popsané následky…“, rozvedl, k čemu přihlížel a uvedl, že bude adekvátní „zhruba dvojnásobek měsíčního příjmu obžalovaného…“. Odvolací soud k témuž na straně 8 svého usnesení konstatoval, že poškozený se k trestnímu stíhání „připojil s nárokem na zaplacení nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 100.000 Kč“. Současně uvedl, že „v mezidobí došlo k rozhodnutí citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, na základě kterých byla Televize Prima zavázána zaplatit JUDr. Dufkovi na nemajetkovou újmu částku 1.200.000 Kč. Tuto skutečnost nelze spojovat s osobní odpovědností obžalovaného, který byl uznán vinným úmyslným přečinem pomluvy, naproti tomu lze uvést, že vzhledem k výši přiznané částky v občanskoprávním řízení je možno částku 70.000 Kč považovat za přiměřenou“.
48. Z obsahu spisu však Nejvyšší soud zjistil, že soudy nedostály své povinnosti a podmínkám pro rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř., zejména v tom, že je nutné, aby vedle dalších splněných podmínek byl nárok uplatněn ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. tak, že z tohoto nároku musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje. Důvod a výši nemajetkové újmy je poškozený povinen doložit. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.
49. V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že poškozený JUDr. Aleš Dufek se připojil se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy včasným písemným podáním učiněným dne 11. 3. 2013 (doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 12. 3. 2013 – č. l. 102 až 106), z něhož však není patrné, že by byl učiněn v souladu s třetí a čtvrtou větou §43 odst. 3 tr. ř., neboť z něj nevyplývá, na základě jakých konkrétních okolností je nemajetková újma nárokována a čím je doložena.
50. V obsahu předmětného návrhu (viz č. l. 102 až 106 spisu) jsou sice uvedeny rekapitulace teoretických a zákonných východisek pro uplatnění a přiznání náhrady takové újmy a navrhovaných důkazů k jejímu prokázání, resp. k prokázání toho, kdo za ni odpovídá, avšak k jejím důvodům, kromě odkazu na dokazování v této věci, podstatné okolnosti uvedeny nejsou. Poškozený k vlastní újmě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by svůj nárok dokládal, a to jak co do jeho důvodu, tak výše.
51. K tomu je třeba mít na zřeteli zejména to, že se jedná o nemajetkovou újmu, která je sice odlišná od majetkové škody, ale na uplatnění nároku na její přiznání a na jeho odůvodnění se vztahují stejná kritéria. Pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu je soud povinen v adhezním řízení nejprve zkoumat, zda poškozený jako fyzická osoba utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák., která mu vznikla trestným činem obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn. V případě, že se o nemajetkovou újmu jedná a není postačující morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., lze za podmínek §13 odst. 2 tohoto zákona přiznat náhradu v penězích. O snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák. půjde pouze tam, kde s ohledem na konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (nyní srov. ustanovení §2894 a násl. zákona č 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, týkající se náhrady majetkové a nemajetkové újmy, §2951 a násl. tohoto zákona o způsobu a rozsahu náhrady). V případě uplatněného nároku tedy nepostačuje pouze odkázat na obsah spisu, ale je potřeba rozvést jednotlivé újmy, jež byly činem způsobeny, a to v různých oblastech života poškozeného, do nichž bylo činem obviněného zasaženo. U každé takové kategorie je potřeba penězi vymezit částku, jíž ji poškozený ohodnocuje, jakož i z jakých důvodů tak činí.
52. Jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, musí návrh poškozeného obsahovat takové podklady, ze kterých soud může v souladu s ustanovením §13 odst. 2 obč. zák. zjistit opodstatněnost tohoto nároku. Zkoumá míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověřuje, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Pro přiznání zadostiučinění v penězích soudem se předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, pro něž musí soud najít podklad v připojení poškozeného. Určujícím je mimo jiné zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup, kdy soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013).
53. Z obsahu podaného návrhu na nemajetkovou újmu a z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je však zřejmé, že jak poškozený ve svém návrhu, tak i soudy se svých povinností zhostily zcela paušálně v rozporu s podmínkami a způsoby, jak lze nemajetkovou újmu uplatňovat a jak o ní rozhodnout [k tomu srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 1 Co 165/2008, či NEDBÁLEK, K.: Výpočet nemajetkové újmy. Bulletin advokacie , roč. 2015, č. 11, s. 35. Dostupné v systému ASPI, verze 2016].
54. Ze všech těchto důvodů bude nutné, aby se soud v dalším řízení i otázkou dostatečnosti uplatněného nároku na nemajetkovou újmu poškozeného zabýval a v rámci rozhodování o ní i její výši se řídil všemi shora naznačenými hledisky a kritérii.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu