ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1113.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1113/2016-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 6. 2017 dovolání obviněných P. S. a Ing. M. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 55/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 17/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a Ing. M. O. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 1 T 17/2015, byli obvinění P. S. a Ing. M. O. uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. S. podle §287 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku bylo dále upuštěno od potrestání obviněného Ing. M. O.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění P. S. a Ing. M. O. dopustili trestné činnosti tím, že
,,obžalovaný P. S. jako jednatel a třetinový vlastník a obžalovaný Ing. M. O. jako dvoutřetinový vlastník obchodní společnosti GROWMAN PLAINS, s. r. o., IČ: 26180120, se sídlem Praha 3 – Žižkov, Bořivojova 741/95, a dále obžalovaný P. S. jako jednatel dceřiné obchodní společnosti GrowLand, s. r. o., IČ: 27646718, se sídlem Krásova 1027/9, Praha 3 – Žižkov, a obžalovaný Ing. M. O. jako osoba fakticky se podílející na řízení a na marketingu obou společností z titulu vlastnictví většinového obchodního podílu v mateřské společnosti, provozovali prostřednictvím společnosti GROWMAN PLAINS, s. r. o., velkosklad zboží v Praze 9, Beranových 65, které z něho distribuovali prostřednictvím internetového obchodu a kamenné prodejny v Praze 3 – Žižkov, v ulici Bořivojova 89, a dále toto zboží distribuovali prostřednictvím domény a kamenných prodejen v Praze 7 – Letná, v ulici Čechova 514/13 a v Praze 5 – Malá Strana, v ulici Újezd 15 dceřiné společnosti GrowLand, s. r. o., přičemž od blíže neurčené doby, nejméně však do dne 16. 7. 2013 prostřednictvím internetového obchodu a od blíže nezjištěné doby, nejpozději však od 23. 9. 2013, do 14. 10. 2013 prostřednictvím internetového obchodu nabízeli, veřejně prezentovali a prodávali kompletní sortiment zboží vhodný k nelegálnímu pěstování konopí s vysokým obsahem tetrahydrocannabinolu (THC) zejména feminizovaná semena speciálně vyšlechtěných odrůd rostlin konopí s garancí vysokého obsahu THC, k tomu potřebnou osvětlovací a pěstební techniku, včetně zeminy, hnojiv, zavlažovací techniky a měřících přístrojů, vzduchotechniky včetně vzduchových filtrů, kdy obsahem uvedených internetových stránek byla i prezentace vhodného způsobu užití těchto prostředků k pěstování konopí třeba i skrytým způsobem s maximálním výnosem a s co největším množstvím THC ve výsledném produktu, přičemž též byly uváděny specifikace omamných a psychotropních účinků takto vypěstovaných rostlin konopí na lidský organizmus při jejich užití i kouřením, včetně specifikace chutí a vůní, při kterých bylo používáno vychvalujících výrazů a slovních spojení svádějících ke konzumaci této drogy bez objektivních informací o negativním působení, což bylo též podporováno prodejem kuřáckých potřeb, předmětů umožňujících konzumaci konopí kouřením a drtiček ke zpracování sušiny vrcholíků konopí ke kouření, přičemž většinu uvedeného zboží bylo možno zakoupit i v uvedených kamenných prodejných, a svou výše popsanou obchodní činnost propagovali i rozšiřováním tištěných katalogů, které byly nabízeny ve dnech 8. až 10. 11. 2013 v Praze 7, v areálu Výstaviště Incheba na akci Cannafest – 4. mezinárodní konopný veletrh u stánku Growshop, přičemž toto jejich jednání cílené na co možná nejširší okruh veřejnosti bylo způsobilé u jejich zákazníků a u osob vstupujících na webové stránky jimi provozovaných on-line obchodů vzbudit rozhodnutí získat návykovou látku vypěstováním konopí a tuto následně užít, přičemž konopí, nebylo-li pěstováno a používáno výlučně k průmyslovým účelům, bylo jako omamná látka v inkriminované době zařazeno do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), tvořícího přílohu č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a THC náleželo mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, který byl přílohou č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách“.
3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání obvinění P. S. i Ing. M. O., a v jejich neprospěch též státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 55/2016, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu ohledně obviněného Ing. M. O. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §287 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odvolací soud současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných P. S. a Ing. M. O. jako nedůvodná. Zároveň pak podle §259 odst. 2 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku o zabrání věci.
4. Pro úplnost pak lze dodat, že Obvodní soud pro Prahu 3, dle pokynu Městského soudu v Praze, usnesením ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 1 T 17/2015, rozhodl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí, jejíchž výčet byl specifikován ve výroku citovaného usnesení. Současně podle §239 odst. 1 tr. ř. zamítl návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 na zabrání částky ve výši 548 740 Kč, částky ve výši 914 EUR, a částky ve výši 58 620 Kč, uložených na účtu Městského státního zastupitelství v Praze.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 55/2016, podali obvinění P. S. a Ing. M. O dovolání.
6. Obviněný P. S. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
7. V bodě II. svého dovolání obviněný namítl, že ze skutkové věty soudu prvního stupně není jakkoli zřejmé, jaká měla být úloha jednotlivých spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž soud prvního stupně v tomto směru nezkoumal ani otázku zavinění, ačkoli je pro spolupachatelství vyžadován zcela nezbytně společný úmysl.
8. Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve vztahu k jeho jednání. V daném případě totiž nebyl proveden jakýkoli důkaz, z něhož by vyplýval konkrétní podíl obviněného na trestněprávním jednání popsaném ve skutkové větě nad rámec toho, co vyplývá z obchodního rejstříku a okolnosti, že je prodavačem v prodejně. V návaznosti na to pak soudy obou stupňů mohly tím méně zkoumat otázku subjektivní stránky přisouzeného trestného činu na straně obviněného. Dále pak vytkl, že prohlídky jiných prostor byly nezákonné, neboť v odůvodnění příkazů k provedení těchto prohlídek absentují konkrétní důvody neodkladnosti ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Z této skutečnosti proto obviněný vyvodil závěr o nepoužitelnosti veškerých důkazů zajištěných při těchto prohlídkách. Nezákonným způsobem pak byly dle obviněného získány i důkazy v podobě záloh internetových stránek, neboť tyto byly pořízeny policejním orgánem svévolně dne 16. 7. 2013, tedy mimo rámec trestního řízení, jehož úkony byly zahájeny nejdříve dne 24. 7. 2013. Obviněný dále poukázal na pochybení soudu prvního stupně, když opomenul důkaz v podobě odborného vyjádření MUDr. T. Z., Ph.D. Toto pochybení navíc nenapravil ani soud odvolací, přestože existenci této vady sám potvrdil.
9. V bodě VII. dovolání pak vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou nejasnosti právního předpisu (konkrétně §287 odst. 1 tr. zákoníku), ačkoli se obvinění v řízení dovolávali právního omylu dle §19 tr. zákoníku a poukazovali na dosavadní postup orgánů veřejné moci, jež obdobné jednání po dlouhou dobu tolerovaly. V posuzovaném případě tak lze stíhání vůči obviněným považovat za výraz naprosté libovůle veřejné obžaloby, když o tom, zda a koho stíhat, se rozhoduje na základě naprosté oportunity, a nikoliv souladu se zásadou legality. Pod bodem X. pak dále upozornil na nejednotnost rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, pokud v analogické věci vedené pod sp. zn. 44 To 36/3016 potvrdil zprošťující rozsudek. V této souvislosti rovněž poukázal na okolnosti konání konopného festivalu Cannafest, z čehož dovodil své přesvědčení o beztrestnosti svého jednání.
10. Dle obviněného se odvolací soud rovněž dopustil i porušení zákazu reformationis in peius , když konstatoval, že soud prvního stupně uložil nezákonně obviněnému trest s přihlédnutím k již zahlazenému odsouzení, přesto však sám poté výši trestu nesnížil. Závěrem pak obviněný zdůraznil, že většina jím uplatněných námitek (s výjimkou části IV. jeho dovolání) se vztahuje též na obviněného Ing. M. O.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a všechna na ně navazující rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Obviněný Ing. M. O. prostřednictvím svého obhájce opřel své dovolání rovněž o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
13. V podaném dovolání obviněný předně zdůraznil své přesvědčení o jednání v právním omylu, z něhož následně dovodil absenci zavinění, a tudíž i trestnosti svého jednání. V této souvislosti dále namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají konkrétní odůvodnění jejich závěrů, že se obviněný přisouzeného jednání dopustil v úmyslu nepřímém. Trestní odpovědnost obviněného jako většinového vlastníka společnosti totiž nelze dovodit automaticky z toho, že se určitým způsobem podílel na činnosti obchodních společností, ale pouze z toho, zda chtěl svým jednáním ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem, nebo byl s takovým následkem srozuměn. Obviněný však zdůraznil, že takový závěr vzhledem k provedenému dokazování nebylo možné učinit, neboť jeho jednání mohlo být z hlediska subjektivní stránky kvalifikováno pouze jako vědomá nedbalost.
14. Obviněný současně namítl, že minulý i aktuální přístup státních orgánů ke konzumaci marihuany a její produkci, včetně všeho, co s ní souvisí, je i nadále velmi rozporný a z nemalé části tolerantní, tedy celkově nesrozumitelný. Normu zákonného chování navíc v této oblasti nevytváří zákon, ale soudní judikatura. Skutečnost, že takový zásadní normativ chování, jehož překročení může být kvalifikováno jako trestný čin, není exaktně uveden v právním předpisu, ale občan si jej musí dovozovat z judikatury, je z hlediska principu právního státu naprosto nepřijatelný. Obviněný dále upozornil i na některé aplikační problémy spojené s výkladem trestních norem týkajících se tzv. měkkých drog a rovněž na skutečnost, že i nadále je akceptováno jednání dalších osob, pro něž byl obviněný stíhán. V této souvislosti poukázal zejména na hromadné akce, na úrovni veletrhů či festivalů (např. Cannafest), kde je zcela legálně, za asistence policie, vystavováno a nabízeno vše, co je pak v individuálních případech trestního stíhání definováno jako ucelený sortiment. Pro úplnost pak zdůraznil svou aktivitu ve vztahu k policii, s níž konzultoval skladbu nabízeného sortimentu. Za dané situace je tedy zřejmé, že obviněný neměl možnost rozpoznat protiprávnost svého počínání, ba naopak, měl důvod se domnívat, že jeho jednání bude posuzováno jako zcela legální.
15. Z výše uvedených důvodů tedy obviněný Ing. M. O. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 55/2016, a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
16. K dovolání obviněných se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 894/2016 ze dne 9. 9. 2016).
17. Ve vztahu k dovolání obviněného P. S. státní zástupce předně konstatoval, že se neztotožnil s důvodností námitky pod bodem II. jeho dovolání, neboť ze skutkových zjištění soudů je patrné, že obviněný byl v rozhodnou dobu jednatelem obou dotčených právnických osob, jejichž prostřednictvím oba obvinění vyvíjeli svou činnost. Na újmu závěru soudů o spolupachatelství obviněných pak dle názoru státního zástupce není skutečnost, že se nepodařilo do větší míry podrobnosti zjistit konkrétní role jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti.
18. Stran tvrzeného extrémního nesouladu pak státní zástupce uvedl, že předmětnou vadou napadená rozhodnutí netrpí a v návaznosti na to odkázal na skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá postavení obviněného jakožto vedoucího činitele obou dotčených společností i jeho zapojení v pozici prodavače. Tvrzení obviněného, že o účasti na přisuzované trestné činnosti nesvědčí žádný důkaz, tak nemá opodstatnění a představuje pouze polemiku se skutkovými zjištěními soudů a jejich hodnocením provedených důkazů.
19. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkou nezákonnosti prohlídek jiných prostor. Touto problematikou se totiž podrobně zabýval již soud odvolací, který uzavřel, že existence podmínek neodkladnosti a neopakovatelnosti provedení těchto prohlídek byla v daném případě zjevně dána. Na tom pak nic nemění ani drobné formulační nedostatky v protokolech jejich provedení, na které obviněný P. S. ve svém dovolání poukázal.
20. Dále konstatoval, že námitka obviněného P. S. pod bodem VI. dovolání rovněž nemá opodstatněnost, neboť ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. se zajištění zálohy webové stránky neoctlo mimo ústavní rámec činnosti orgánů veřejné moci. Pakliže byla tato záloha pořízena již dne 16. 7. 2013, přičemž samotný záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán až dne 24. 7. 2013, lze na samotné zajištění takové zálohy pohlížet právě jako na provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, který byl nezbytný k tomu, aby byl zachycen okamžitý stav předmětných webových stránek.
21. Stejně tak státní zástupce vyjádřil nesouhlas s námitkou pod bodem VIII. stran nehodnocení provedeného důkazu, neboť tato vada byla zhojena postupem odvolacího soudu, když se uvedeným důkazem zabýval a poté dospěl k závěru, že ve vztahu k dokazovanému nemá odpovídající důkazní potenciál.
22. Jako nedůvodnou shledal státní zástupce rovněž námitku spočívající v porušení zásady zákazu reformationis in peius , neboť výrok o trestu nebyl na podkladě odvolání obviněného P. S. nijak dotčen, a nemohlo tedy dojít k zhoršení jeho postavení. Poukázal-li obviněný v této souvislosti na určitou nesprávnost v postupu soudu prvního stupně, pokud ve svém odůvodnění zmínil předchozí odsouzení obviněného, nejednalo se o okolnost, z níž by bylo možno dovozovat na podkladě zásady zákazu reformationis in peius nutnost uložený trest ještě snížit.
23. Pokud obviněný dále v bodě X. poukázal na nejednotnou praxi Městského soudu v Praze, nelze z toho vyvozovat jakékoli pro obviněné příznivé závěry. Tuto námitku lze totiž argumentačně uchopit i zcela opačně. Státní zástupce pak dále v této souvislosti poukázal na četnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, na základě které nelze dovozovat, že by právě jednání obviněných nemělo být trestně postihováno.
24. Za zjevně neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku obou obviněných, že zde byl dán jejich právní omyl ve smyslu §19 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce předně v obecné rovině připomněl základní teoretická východiska pro aplikaci §19 tr. zákoníku a v návaznosti na nyní projednávanou věc zkonstatoval, že obvinění museli vědět, že zákon považuje za trestné podněcování dalších osob ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu, tj. včetně podněcování samoprodukce a škodlivého zneužívání konopí. Sama skutečnost, že trestná činnost obdobného druhu po jisté období stála stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení, je sice politováníhodná, avšak obviněné jejich trestní odpovědnosti nezbavuje.
25. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě pak státní zástupce konstatoval, že tento může být úspěšně uplatněn pouze v případě, že byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolaní, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Dle státního zástupce však takovou vadou rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není a obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nemohl být v daném případě naplněn.
26. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněná, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaných dovoláních učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence dovolacího důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. V podaných dovoláních oba obvinění subsumovali své argumenty pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
30. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
31. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Pokud jde dále o druhý obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
33. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu předně zjistil, že citované námitky obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinili v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, která podali proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 20002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Současně shledal, že námitky obviněných P. S. a Ing. M. O. spočívající v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť jednali v právním omylu, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné.
35. Přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, a spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
36. Nejvyšší soud považuje za vhodné ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Pojem návykové látky je definován v §130 tr. zákoníku tak, že se jimi rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Trestný čin šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku patří mezi úmyslné ohrožovací trestné činy. Jejich pojmovým znakem je ohrožení a následkem je vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí vlastní vznik takové poruchy, k níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde postačuje, zahrnuje-li možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na poruchu samu. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická osoba. Trestný čin šíření toxikomanie s ohledem na tuto svou povahu je dokonán již samotným sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Pro naplnění jeho objektivní stránky není třeba, aby právem předvídaný účinek (jiná osoba zakázanou drogu užila) skutečně nastal. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívá v tom, že čin byl spáchán mimo jiného i veřejně přístupnou počítačovou sítí, jakou je internet. Za podněcování se pak obecně považuje každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob určitou náladu nebo rozhodnutí ke konkrétnímu chování. Takovým způsobem projevená vůle může spočívat v různých formách či podobách, např. ve vytváření skutečností, ujišťování nebo navození jistých okolností apod., jež mají za cíl vzbudit v jiném potřebu se zachovat způsobem, který je předpokládán tím, kdo takový projev vůle činí. Podněcováním ke zneužívání návykové látky jiné než alkohol lze rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby zneužily jiné návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní, písemná, konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů k dosažení vyšší efektivity v této činnosti). U podněcování tento projev vůle pachatele není zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby (jako je tomu u svádění), ale i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je určen (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903).
37. Trestný čin je pak spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
38. Rovněž je třeba poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo norem mimotrestních. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí o protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí o protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané.
39. V tomto kontextu lze upozornit, že právní omyl negativní o protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje nadále jako dosud podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Normativními znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah zpravidla převzatý z jiného právního předpisu, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákona mimotrestní normy tento znak obsahující odkazem či blanketem dovolávalo (ostatní se označují jako deskriptivní neboli popisné znaky – srov. R 47/2011). To je právě důvodem, proč z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem.
40. Spornou otázkou, která je rozhodující pro zodpovězení toho, zda obvinění jednali zaviněně je to, zda se mohli omylu vyvarovat, či nikoli. Pokud se týče otázky omluvitelnosti omylu obviněných, lze konstatovat, že ze skutkových okolností posuzované věci plyne, že předmětem posouzení je toliko ta alternativa obsažená v ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího případy, kdy se pachatel mohl omylu vyvarovat, která je dána dikcí „mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“. Obecně lze konstatovat, že možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. V dané věci je nezbytné posoudit možnost obviněných vyvarovat se svého omylu toliko v takto vymezeném rámci, tj. bez nutnosti zvažování významu a uplatnění se zákonem upravených zdrojů takové povinnosti (zákona nebo jiného předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce), neboť tyto zvláštní vyjmenované zdroje se v případě jednání obviněných neuplatňují. V případě, kdy vyjmenované zdroje povinnosti obviněných předcházet jednání pod vlivem omylu v konkrétní věci nepřicházejí v úvahu nebo neexistují, posuzuje se „zřejmost“ případných obtíží, bránících pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou, s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i na jejich subjektivní posuzování pachatelem za situace, v níž se nacházel před nebo při páchání činu.
41. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že obvinění svým jednáním beze zbytku naplnili všechny zákonné znaky přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
42. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích výstižně vyjádřily znaky předmětného přečinu tak, že obviněný P. S. jako jednatel a třetinový vlastník mateřské obchodní společnosti GROWMAN PLAINS, s. r. o., a jednatel dceřiné obchodní společnosti GrowLand, s. r. o., a Ing. M. O. jako dvoutřetinový vlastník obchodní společnosti GROWMAN PLAINS, s. r. o., a jako osoba fakticky se podílející na marketingu obou zmíněných společností, úmyslně podněcovali ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu tím, že nabízeli nejen v kamenných prodejnách, ale i veřejně přístupnou počítačovou sítí prostřednictvím internetových stránek kompletní pěstební zařízení a další prostředky pro pěstování a další zpracování a užívání rostlin konopí s vysokým obsahem účinné látky THC, a to zejména feminizovaná semena speciálně vyšlechtěných odrůd rostlin konopí, osvětlovací a pěstební techniku, vzduchotechniku, zavlažovací techniku, kuřácké potřeby, atd. Tuto obchodní činnost rovněž podporovali poskytováním informačních materiálů, z nichž bylo jednoznačné, že byly určeny pro pěstitele a konzumenty marihuany, když na internetových stránkách i v provozovaných kamenných prodejnách bylo možno získat informace, které potencionální zájemce informovaly o koupi, výnosnosti, kvalitách a účincích některých druhů konopí setého.
43. V posuzovaném případě tak byly v rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, beze zbytku naplněny i přiléhavě vyjádřeny znaky objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty, neboť pakliže obvinění popsané prostředky nabízeli, tj. předkládali o takových předmětech propagující, pozitivní informace, kterými se snažili dosáhnout dalšího šíření takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily ke zneužívání návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro případnou intenzivní produkci takových látek, poskytli tím širokému okruhu osob materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, lze toto jejich počínání jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 879/2015, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, a další).
44. V návaznosti na shora uvedené závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal námitku obviněných, že jednali v právním omylu negativním ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se domnívali, že sortiment jimi nabízeného zboží, způsob jeho prezentace, jakož i skladba tohoto sortimentu odpovídá platným právním předpisům, a že se touto činností nedopouští žádného protiprávního jednání, neopodstatněnou. Je totiž obecnou notorietou, že látka THC je psychotropní látkou, nakládání s níž je striktně regulováno zákonnými předpisy. Z hlediska zavinění pachatele proto postačí jeho, byť laická, znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění příslušného znaku skutkové podstaty. Je zřejmé, že jednání obviněných, kteří si museli být shora uvedené povahy návykové látky a jejího získání formou pěstování na základě jimi prodávaného zboží vědomi, lze označit za cílené a směřující k osobám, které si mohly ať již přímo či prostřednictvím internetu zakoupit komplexně vše, co bylo třeba k vypěstování, výrobě i následnému užití návykové látky. Jednalo se tedy o poskytnutí morální i materiální podpory a ovlivňování rozhodování předem neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně marihuana je. Nutno rovněž poznamenat, že argumentace obviněného Ing. M. O. ohledně jeho komunikace se zástupci policie spočívající v zjišťování, jaký sortiment smí a nesmí nabízet, dostatečně svědčí o skutečnosti, že obvinění po dobu provozování obchodní činnosti věděli, že jejich aktivity můžou kolidovat s trestněprávními předpisy. Argumentace obviněných o beztrestnosti jejich jednání v důsledku právního omylu negativního tak nemohla obstát. Nejvyšší soud pak nad rámec připomíná, že s takovými úvahami se soudy obou stupňů dostatečně komplexně vypořádaly (č. l. 1828, 1925).
45. Pokud jde dále o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, bylo podle Nejvyššího soudu v jednání obviněných správně soudy obou stupňů shledáno zavinění ve formě minimálně úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které kromě shora uvedeného jednoznačně vyplývá ze způsobu páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový či náhodný čin, nýbrž o promyšlené a komplexní jednání, které nutně předpokládalo existenci k tomu směřující vůle obviněných. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že soudy obou stupňů zcela správně ve svých úvahách pro právní závěry vycházely z povahy všech zjištěných skutečností, když především posuzovaly účel, k jakému byly nabízené předměty a prostředky určeny a k čemu reálně měly sloužit. Právě tyto komplexní úvahy soudů obou stupňů dostatečně postihly skutečnou povahu provozované obchodní činnosti, že nabízené zboží mělo za účel přilákat především zájemce o marihuanu jakožto nejsnazší toxikomanické užití konopí formou kouření částí vzrostlé rostliny. Navíc z propagačních materiálů, které byly poskytovány (nemluvě o faktickém postavení a činnosti obviněných), muselo být obviněným známo, že z nabízených semen lze vypěstovat konopí s mimořádně vysokým obsahem THC. Věděli tedy, že můžou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byli srozuměni.
46. S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných jako přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je tak možno učinit závěr, že soudy obou stupňů soud zvolily odpovídající právní kvalifikaci a námitka obviněných stran jejich jednání v právním omylu negativním ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku tak nemohla v žádném případě obstát.
47. Oba obvinění dále uplatnili námitky spočívající v nejasnosti, nejednotnosti a nelegálnosti právní úpravy, judikatury i přístupu státních orgánů ke konzumaci marihuany a její produkci, včetně všeho, co s ní souvisí. Nejvyšší soud pak s ohledem na předmětné námitky shledal, že takto postavenou argumentaci nelze v žádném směru akceptovat.
48. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že ačkoli byla trestná činnost obdobného charakteru navzdory konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 879/2015, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, a další) ze strany orgánů činných v trestních řízení po určitou dobu fakticky tolerována, nemůže ospravedlnit pachatele takových deliktů a vyloučit jejich trestní odpovědnost. V tomto ohledu je rovněž nerozhodné, že kompletní sortiment, který obvinění nabízeli ve svém obchodě, lze získat i volně na internetu, případně na prodejních výstavách (Cannafest) a podobně, neboť to neznamená, že nejsou způsobilé přispívat k šíření toxikomanie či podněcovat ke zneužívání návykových látek. Takové hodnocení představuje nepřípustné zjednodušení dané problematiky. Podstatou growshopu, který má za cíl podnítit odhodlání zájemců o pěstování konopí a cílí směrem na jeho prezentování, coby populárního fenoménu, jehož zneužívání není škodlivé, je právě kumulace veškerých komponent, které usnadní získání návykové látky a užívání. Za tímto účelem pak pachatelé umožňují jednoduché získání všeho potřebného na jednom místě. Vytvářejí tak ucelenou představu snadného a bezproblémového získání a užívání návykové látky, což v dalších osobách podněcuje ochotu s návykovou látkou experimentovat. Jednání obviněných tudíž cíleně směřovalo k osobám, které si mohly ať již přímo či prostřednictvím internetu zakoupit komplexně vše, co bylo třeba k vypěstování, výrobě i následnému užití marihuany, když tímto způsobem poskytli morální i materiální podporu a ovlivňovali rozhodování předem neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně marihuana je. Dále nutno poznamenat, že pokud obviněný P. S. v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Městského soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016, jenž rozhodl o trestné činnosti obdobného charakteru zprošťujícím výrokem, tak toto rozhodnutí bylo napadeno dovoláním ze strany nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné a poté ze strany Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016) zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to právě z důvodu nerespektování výše uvedené ustálené judikatury. Nejvyšší soud pak s ohledem na uplatněné námitky konečně zdůrazňuje, že jeho rozhodovací činnost v žádném směru nenahrazuje zákonodárný proces, nýbrž zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů nižších stupňů, jež jsou vázány jeho právním názorem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy mají judikatorní význam pro výklad a aplikaci právních předpisů, a nikoli jejich tvorbu.
49. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s námitkou obviněného P. S., že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze považovat za spravedlivé, neboť z jeho skutkové věty není jakkoli zřejmé, jaká měla být úloha jednotlivých spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku, natož míra jejich zavinění.
50. V této souvislosti nutno připomenout, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá osoba odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331)
51. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (č. l. 1830-1831, 1925, 1929), poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž je zřejmé, že tento trestný spáchali oba obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se přitom ve svých rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že jejich podíl a míra zavinění (v podobě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) byly naprosto stejné. Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel. Spolupachatelství totiž není žádnou zvláštní formou trestného činu, neboť nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení §23 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
52. Obviněný P. S. ve svém dovolání rovněž namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který shledal v tom, že nebyl proveden jakýkoli důkaz o jeho podílu na trestněprávním jednání, soudy obou stupňů nezkoumaly otázku naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, prohlídky jiných prostor a důkazy v podobě záloh internetových stránek byly provedeny nezákonně a vytkl i existenci opomenutého důkazu v podobě odborného vyjádření MUDr. T. Z., Ph.D.
53. Nejvyšší soud s ohledem na námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, předně konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
54. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
55. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
56. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
57. Nejvyšší soud proto pouze nad rámec připomíná, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se otázkou viny obviněného P. S. ve svých rozhodnutích pečlivě a dostatečně zabývaly, a v tomto směru tak lze odkázat na jejich skutková zjištění a odůvodnění jejich rozhodnutí (č. l. 1829-1830, 1925-1926). Pouze ve stručnosti tak lze poukázat, že závěr o vině obviněného byl učiněn zejména na základě svědecké výpovědi L. L., obviněného Ing. M. O., důkazů zajištěných při prohlídkách jiných prostor a záloh internetových stránek, jakož i skutečností vyplývajících z obchodního rejstříku. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením obviněného, že o jeho podílu na trestné činnosti nesvědčí žádný provedený důkaz. Pokud jde dále o naplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu, v jednání obviněného soudy obou stupňů správně shledaly zavinění ve formě minimálně úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž touto problematikou se Nejvyšší soud již výše zabýval (viz bod 45. tohoto rozhodnutí) a na jeho argumentaci lze tedy v tomto směru plně odkázat.
58. Pokud jde dále o výhrady obviněného P. S. ohledně nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazů v podobě prohlídek jiných prostor, neboť příkazy k jejich provedení neobsahují důvody neodkladnosti a neopakovatelnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě se nejedná o námitky opodstatněné.
59. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Podle §82 odst. 2 tr. ř. lze pak z důvodů uvedených v §82 odst. 1 tr. ř. vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné. Podle §83 odst. 1 tr. ř. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1122). Podle §83a odst. 1 tr. ř. pak platí, že na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se obdobně užije §83 odst. 1 a odst. 2 tr. ř.
60. Nejvyšší soud dále připomíná, že k provádění domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu typicky dochází v případech, kdy v době, kdy má být úkon proveden, zatím není známa osoba, proti které se trestní řízení vede (tzv. neznámý pachatel), a pro další postup v trestním řízení je tak prohlídka nezbytná. Dále se jedná o případy, kdy je podezřelý ze spáchání konkrétního trestného činu sice orgánům činným v trestním řízení znám, ale bez provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze vyhovět podmínce uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, podle kterého má obviněný právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Bez těchto zjištění by obvinění také neobstálo v testu zjištěných a odůvodněných skutečností ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. K dalším typickým případům, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku jako úkon neodkladný a neopakovatelný, pak patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání i bez domovní prohlídky, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí.
61. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. V rozhodnutí pod č. 13/2014-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu „prověřování podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce (§160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Dále lze zmínit např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které ovšem současně zdůraznilo, že je nutné zvažovat i materiální hledisko, pokud zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti v uvedených úkonech není.
62. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje, lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o neodkladnosti úkonu), v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly. Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak případná neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.
63. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13).
64. Nejvyšší soud tedy ze všech hledisek, která již byla vymezena, posuzoval okolnosti, za nichž došlo k prohlídkám jiných prostor v projednávané věci, a shledal, že policejní orgán ve všech namítaných případech podal řádně věcně i formálně odůvodněný návrh (č. l. 699-700, 865-866, 923-924) státnímu zástupci, který následně rozvedl i skutečnosti rozhodné pro provedení prohlídky jiných prostor, včetně uvedení a zdůvodnění jeho neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti zachycené ve spisovém materiálu (č. l. 701-702, 867-867 verte, 925-926). V samotných příkazech k prohlídce jiných prostor se pak soud vždy explicitně vyjádřil i k důvodům neodkladnosti a neopakovatelnosti posuzovaného úkonu (č. l. 703-704, 868-869, 927-927 verte), byť v příkazu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 44 Nt 1323/0213 poněkud stručně. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor byly pak znovu rozvedeny důvody k provedení prohlídky jako neopakovatelného a neodkladného úkonu (č. l. 707, 870). Zmínka o neodkladnosti či neopakovatelnosti předmětného úkonu tak pouze absentuje v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor ze dne 19. 11. 2013 (č. l. 928 a násl.). Absence výslovného označení daného úkonu neodkladným nebo neopakovatelným však vzhledem k předchozím materiálním i formálním důvodům není pochybením dosahujícím takové intenzity, jež by mohlo založit procesní vadu zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
65. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, procesní charakteristiku této fáze řízení a obsah výše uvedených úkonů je tedy zřejmé, že tzv. trojí kontrola neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídek ve smyslu nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, byla v dané věci jednoznačně zachována. Průběh přípravného řízení v této věci svědčí o posloupnosti jednotlivých úkonů trestního řízení, v němž měly po počátečních úkonech dokladujících podezření ze spáchání trestného činu prohlídky jiných prostor zřetelně povahu neodkladných a neopakovatelných úkonů, bez nichž by nebylo vůbec možno vyhovět účelu trestního řízení a identifikovat protiprávní jednání. Policejní orgán, státní zástupce i soudce měli v době rozhodování o nich k dispozici nezbytnou kvantitu i kvalitu důkazů, které takové prohlídky odůvodňovaly. Vzhledem k tomu nelze ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení shledat výraznější pochybení, natož takové, které by mohlo založit procesní vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy neshledal takové pochybení, které by mohlo mít za následek nepoužitelnost výsledků prohlídek jiných prostor coby důkazů v trestním řízení vedeném proti obviněným, neboť způsob jejich provedení jako celek, posuzován i z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát.
66. Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s námitkou obviněného stran nezákonnosti důkazu v podobě zálohy internetových stránek, a to z důvodu jeho pořízení mimo rámec trestního řízení. Na tomto místě nutno zdůraznit, že podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.
67. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení je pak zcela zřetelné, že pokud byla záloha internetových stránek pořízena dne 16. 7. 2013, přičemž samotný záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán dne 24. 7. 2013, nebyla tato záloha pořízena mimo rámec trestního řízení, neboť ze spisového materiálu lze dovodit, že se jednalo o provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, jehož pořízení bylo nutné provést tak, aby byl zachycen okamžitý stav dotčených internetových stránek a aby bylo zabráněno případnému odstranění údajů důležitých pro trestní řízení. Pokud tedy soudy obou stupňů s ohledem na okolnosti daného případu vyhodnotily pořízení zálohy internetových stránek jako důkaz získaný zákonným způsobem, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení.
68. Nejvyšší soud s ohledem na obviněným uplatněnou argumentaci dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se opomenutí provedeného důkazu není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
69. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
70. Nejvyšší soud pak v této souvislosti poukazuje, že odvolací soud se provedeným důkazem v podobě odborného vyjádření MUDr. T. Z., Ph.D., ve svém rozhodnutí explicitně zabýval (č. l. 1927), přičemž dospěl k závěru, že tento důkaz nemá relevantní vztah k páchané trestné činnosti a nedisponuje tak důkazním potenciálem potřebným pro rozhodnutí ve věci. Za situace, kdy odvolací soud tímto způsobem zhodnotil provedený důkaz, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutého důkazu, a tedy ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
71. Dle názoru Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění pak plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, přičemž důkazy byly provedeny a vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a námitky obviněného P. S. tudíž v tomto směru zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
72. Obviněný P. S. ve svém dovolání dále namítl, že odvolací soud se dopustil porušení zákazu reformationis in peius , když konstatoval, že soud prvního stupně sice uložil obviněnému trest s přihlédnutím k již zahlazenému odsouzení, avšak sám poté ke snížení trestu nepřikročil. Ačkoliv Nejvyšší soud konstatuje, že námitku spočívající v porušení zákazu reformationis in peius by bylo možné obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005), v daném případě se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
73. Obecně lze připomenout, že zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) v odvolacím řízení zákon upravuje v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. tak, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Rozsudek je pak v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku níž se zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat kromě jiného (ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), i v druhu a výměře trestu (srov. např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, a to i se zřetelem k celkovému dopadu, jenž by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, že tyto důsledky v konečné fázi pociťuje obviněný, jenž určuje, zda mu změna prospívá či nikoli. Proto je třeba vycházet ze všech dostatečně zjištěných rozhodných skutečností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
74. V kontextu shora uvedeného je pak potřebné zdůraznit, že odvolací soud sice částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak pouze z podnětu odvolání státního zástupce (odvolání obou obviněných byla zamítnuta jako nedůvodná), a to ve výroku o trestu obviněného Ing. M. O., tedy nikoli P. S., přičemž jinak zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně nezměněno. Za této situace je tedy zřejmé, že postavení obviněného P. S. nebylo rozhodnutím odvolacího soudu nijak dotčeno. Uplatnění zásady zákazu reformationis in peius zde proto nepřicházelo v úvahu, a tudíž ani nemohlo dojít k jejímu porušení. Pokud obviněný poukázal na určitou nesprávnost v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran předchozího odsouzení obviněného, k němuž nebylo možné přihlížet, nejednalo se o okolnost, z níž by vyplývala nutnost takto uložený trest snížit. Zásada zákazu reformationis in peius totiž stanovuje, že při respektování §259 odst. 4 tr. ř. nelze rozhodnutí změnit v neprospěch obviněného, nikoli však povinnost rozhodnutí změnit v jeho prospěch (nadto pouze na podkladě úvah rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pouze nad rámec pak Nejvyšší soud připomíná, že za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, se nelze úspěšně domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani v případě, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uplatněná námitka stran porušení zákazu reformationis in peius je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
75. Pro úplnost pak Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje i na související usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Pzo 9/2016, jímž bylo rozhodnuto o návrhu společnosti GrowLand, s. r. o., na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tak, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. V 61/2013, byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud však v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětný odposlech a záznam telekomunikačního provozu (jenž se týkal telefonních čísel užívaných společností GrowLand, s. r. o.), nebyl použitý jako důkaz v řízení před soudem prvního stupně a rovněž ani před soudem odvolacím, a tudíž nemohl mít žádný vliv na posouzení otázky viny a trestu obviněných. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů k činnosti orgánů přípravného řízení přistupovaly dostatečně kriticky a jejich postupu v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení.
76. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že jej obvinění uplatnili v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že uplatněné námitky obviněných P. S. a Ing. M. O. však nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
77. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněných P. S. a Ing. M. O. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. k porušení zákona a proto jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 6. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu