ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1131.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1131/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné R. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 166/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se v části týkající se obviněné R. Z., zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, č. j. 44 To 36/2016-1324, ve výroku pod bodem II., a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, ve výroku pod bodem B), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, byla obviněná R. Z. v bodě B) rozhodnutí zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT 1/2015, a to jednak podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek uvedený v bodě I. žalobního návrhu, kterého se měla dopustit tak, že v nezjištěné době, nejpozději do 24. 7. 2013 jako provozovatelka maloobchodní prodejny G. P. na adrese P., J. …, maloobchodní prodejny G. J. na adrese J., Č. … a velkoobchodní prodejny G. v. P. na adrese P., v prvním nadzemním podlaží budovy bez č. p., označené písmenem „C“ na pozemku parc. č. …, LV č. …, zapsané v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, a dále cestou veřejně dostupné počítačové sítě Internet, zejména na internetových stránkách www.xxx.eu , www.xxx.cz , www.xxx.cz , www.xxx.cz , www.xxx.cz , www.xxx.cz , nabízela k prodeji feminizované plody se semeny konopí, využitelné k pěstování rostlin rodu konopí s obsahem látek ze skupiny kanabinoidů, soubor elektrotechnického zařízení, biologické a chemické látky způsobilé k pěstování takových rostlin a kuřácké potřeby, když toto zboží k prodeji podporovala veřejným zpřístupněním reklamních tiskovin a katalogů zboží, kdy takové zboží bylo pochvalným způsobem prezentováno jako ucelený a vzájemně související soubor, umožňující pěstování rostlin konopí vhodných k toxikomanické aplikaci drogy známé jako marihuana, přičemž činnosti spojené s pěstování konopí a toxikomanickou aplikací drogy byly pochvalným způsobem prezentovány a zveřejňovány jako nedílné a stěžejní součásti vyhraněného životního stylu určité subpopulace. V tomto jednání bylo obžalobou spatřováno spáchání přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Dále pak obviněná byla v bodě C) rozsudku zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek uvedený v bodech II. a III. žalobního návrhu, kterého se měla dopustit tak, že společným jednáním s obviněným M. L. nejméně dne 12. 11. 2013 v prostorách rodinného domu na adrese Š., Z. Z. …, okr. P.-v., obviněná jako osoba zabývající se prodejem zařízení pro pěstování rostlin „in-door“ způsobem, v pěstebním prostoru (tzv. homeboxu) se spoluobviněným pěstovali 59 rostlin rodu konopí o výšce do 50 cm, o hmotnosti 112,3 g, z toho po zpracování využitelné rostlinné drti o hmotnosti 80,63 g, obsahující cannabinoidy včetně 0,9 hm % delta-9-tetrahydrocannabinolu, o čisté hmotnosti 1,01 g delta-9-tetrahydrocannabinolu a 34 rostlin konopí o výšce do 20 cm o hmotnosti 21,68 g, z toho po zpracování využitelné rostlinné drti o hmotnosti 21,68 g, obsahující cannabinoidy včetně 0,5 hm % delta-9-tetrahydrocannabinolu, o čisté hmotnosti 0,11 g delta-9-tetrahydrocannabinolu, v úmyslu pěstovat rostliny do vzrostlého toxikomansky použitelného vegetativního stadia s obsahem více než 10 % delta-9-tetrahydrocannabinolu a umožnit nejen sobě, ale i jiným osobám stálý přísun marihuany v množství přesahujícím vlastní osobní potřebu (bod II.), a dále, že v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 12. 11. 2013 včetně, v prostorách shora uvedeného rodinného domu přechovávala se spoluobviněným sušený rostlinný materiál o hmotnosti 74,482 g, z toho po zpracování využitelné rostlinné drti o hmotnosti 65,843, obsahující 11,4 % hmotnostních delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 7,506 g, sušený rostlinný materiál o hmotnosti 84,553 g, o využitelné hmotnosti 73,855 g, obsahující 10,4 % hmotnostních delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 7,681 g, sušený rostlinný materiál o hmotnosti 9,633 g, o využitelné hmotnosti 7,950, obsahující 12,2 % hmotnostních delta-9-tetrahydrocannabinolu o hmotnosti 0,970 g (bod III.). V tomto jednání bylo obžalobou spatřováno spáchání nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu podle §21 tr. zákoníku (bod II.), resp. přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku (bod III.).
Vzhledem k obsáhlosti popisu skutkového děje pak v podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na výrokovou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 166/2015.
Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání v neprospěch obviněné, a to stran zprošťujícího výroku pod bodem B) rozsudku, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Je vhodné též doplnit, že obviněný M. L. byl v daném trestním řízení uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 166/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016, přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, dále též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců a trest propadnutí věci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze pak nejvyšší státní zástupce podal k Nejvyššímu soudu dovolání, a to v rozsahu, v jakém bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, směřující v neprospěch obviněné R. Z. proti zprošťujícímu výroku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Dovolání opírá o zákonný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V rámci odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve rozebírá průběh trestního řízení a závěry, o které svá rozhodnutí opřely soudy prvního a druhého stupně. Svou pozornost zaměřil na skutek rozvedený pod bodem B) rozsudku soudu prvního stupně, neboť právě proti němu směřuje své dovolání v neprospěch obviněné. Počáteční nesprávnost spatřuje dovolatel již v opření zprošťujícího výroku o ustanovení §226 písm. a) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Takový závěr ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, když odůvodnění rozsudku argumentačně odpovídá spíše ustanovení §226 písm. b) tr. ř. Závěr o nenaplnění skutkové podstaty žalovaného přečinu soud primárně neopírá o zjištěné skutkové okolnosti, ale obsahově o jejich subsumpci (resp. o nemožnost jejich podřazení) pod konkrétní trestní normu §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Prioritně je tak uplatňována námitka, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §15, §19 a §287 tr. zákoníku, v důsledku čehož pak nejsou výše zmíněné rozsudky souladné ani s dosavadní judikaturou, týkající se trestného činu šíření toxikomanie dle §287 tr. zákoníku v typově podobných případech (dovolatel poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1206/2012-24, 11 Tdo 935/2014, 8 Tdo 1217/2014, 11 Tdo 879/2015, 11 Tdo 959/2015, 11 Tdo 1095/2015 a III. ÚS 934/14).
V tomto směru dovolatel připomněl základní znaky skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie dle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu, jejichž závěry negují názor Městského soudu v Praze, pokud jde o povahu obviněnou nabízených předmětů. Skutečnost, že nabízené předměty by samy o sobě, posuzováno izolovaně, měly též zcela nezávadné použití, není z hlediska trestní odpovědnosti pachatele přečinu šíření toxikomanie podstatná. Podstatný je právě onen kontext, v němž jsou uvedené předměty nabízeny, z něhož vyplývá, že smyslem činnosti pachatele je i mj. podpora dalších osob ve zneužívání návykových látek. V tomto ohledu je třeba klást důraz na kombinaci relativně specifických pěstebních prostředků společně s kuřáckými potřebami a nabídkou feminizovaných semen rostliny konopí, při jejichž nabídce je dokonce rozveden obsah psychotropní látky tetrahydrocannabinolu (THC).
Dovolatel též dává do souvislostí časovou mez vytyčenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, na jehož podkladě začala být trestná činnost tohoto druhu systematicky postihována, se skutkovými závěry, z nichž vyplynulo, že obviněná z kamenných obchodů nechala odstranit semena konopí a kuřácké potřeby, když tyto předměty bylo možné nadále koupit přes internetový obchod obviněné, a dále byl zrušen osobní odběr semen konopí v prodejně. Takové jednání má nejvyšší státní zástupce za účelové, neumožňující činit závěr, že by obviněná takovou diversifikací nenaplnila skutkovou podstatu žalovaného přečinu. Naopak úmysl obviněné zůstával tentýž, proměnila se pouze jeho forma, když judikaturou akcentovaný „ucelený soubor předmětů“ obviněná účelově rozdělila mezi tzv. kamenný obchod na straně jedné a internetový obchod na straně druhé. Již z toho má dovolatel za to, že snahou obviněné bylo pouze zastřít či diverzifikovat činnost, o níž musela alespoň v hrubých rysech vědět, že je ve svém úhrnu trestná. Na celkovou podnikatelskou činnost obviněné je proto třeba pohlížet jako na ucelený a vzájemně osobou obviněné provázaný komplex činností sestávající se z provozování internetových a kamenných obchodů, včetně velkoskladu, jehož cílem bylo poskytnutí ucelené nabídky sortimentu určeného k pěstování konopí s vysokým obsahem THC.
Soudy též podle nejvyššího státního zástupce nesprávně přecenily propagační stránku činnosti obviněné, aniž by zohlednily její faktickou podporu zneužívání konopí. V tomto ohledu dovolatel poukázal na servisně-technickou roli growshopů, kdy ovšem celková nabídka zboží vzhledem ke své komplexnosti nepředstavuje toliko shora uvedenou podporu stávajících pěstitelů, ale je i objektivně způsobilá ovlivnit rozhodnutí širokého okruhu osob zneužít netechnické konopí, a to poskytnutím veškeré materiální podpory. Obviněná nabízela sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků, apod., které se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Ačkoliv nebyly zajištěny takové reklamní, propagační materiály či návody na pěstování netechnického konopí, s výjimkou informace o konkrétním obsahu psychoaktivní látky THC v rostlinách vypěstovaných z nabízených semen, je absence této propagační stránky ve srovnání s faktickou podporou poskytovanou obviněnou jen marginální. Dovolatel dále obsáhle poukázal na potřebu srovnání činnosti a nabídek běžných zahrádkářských či hobby prodejen s obchodem obviněné, a to ve světle zajištěných důkazů v podobě podrobných informací pro zákazníky o případných restrikcích, potažmo i možné trestní odpovědnosti kupujícího. Nesouhlasí též s názorem, že uvádění údajů o množství THC v případě vypěstovaných rostlin není pochvalnou propagací užívání návykové látky, ale naopak povinným poučení spotřebitele o případných možných rizicích až nebezpečnosti pro spotřebitele. Informace uváděné na stránkách internetového obchodu naopak dle jeho názoru byly zaměřeny na specifický okruh zákazníků, tj. tyto informace byly adresovány poučeným lidem, kteří nepotřebují návod k tomu, jak obviněnou nabízená konopná semena pěstovat, ale naopak pro ně mohou být důležité konkrétní informace o jednotlivých specifických odrůdách rostlin.
S poukazem na předchozí rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu pak dovolatel rovněž oponuje úvahám zejména soudu prvního stupně o faktické dosavadní toleranci obdobného jednání a o tvrzené „nahodilosti“ postupu státu. Ze samotného faktu, že byla tato činnost stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení, tj. nebyla těmito orgány stíhána, totiž nelze vyvozovat závěr o legálnosti této činnosti. Naopak soud prvního stupně měl dle dovolatele svým nerespektováním dosavadní soudní praxe narušit předvídatelnost aplikace práva, když nedovodil trestní odpovědnost obviněné.
Souhlasit nelze ani s alternativně zmíněným závěrem soudu prvního stupně, pokud v dané věci aplikoval ustanovení o právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku. Toto ustanovení zakotvuje pravidla posuzování trestnosti právního omylu negativního stran protiprávnosti činu. Takový přístup však nelze zaměňovat s neznalostí pachatele o tom, že jeho čin je trestný, neboť ohledně trestnosti činu je i nadále trestní právo založeno na zásadě ignorantia legis non excusat . Zákonem zakotvenou zásadu právního omylu ve smyslu §19 trestního zákoníku je tak třeba aplikovat pouze na případy, kdy je omyl pachatele dán ve vztahu k mimotrestním normám, včetně těch, jichž se norma trestní dovolává, ať už jde o normy odkazovací, či blanketní. O takovou situaci se však v případě obviněné R. Z. nejednalo, neboť stíhaná skutková podstata neobsahuje blanketní či odkazovací normu, jejíž neznalosti by se mohla obviněná dovolávat. V tomto smyslu dovolatel uzavírá, že zjištěná činnost obviněné, jíž soudy obou stupňů nijak nezpochybňovaly, sama o sobě představovala faktickou pobídku adresovanou blíže neurčenému okruhu osob ke škodlivému zneužívání konopí. Takovou činnost je pak namístě podřadit pod žalovanou právní kvalifikaci přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce rovněž vytkl oběma nižším soudům, že svá rozhodnutí založily na tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a na nich založenými právními závěry, resp. svá řízení zatížily vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Zejména poukázal na zjištění vyplývající z výpovědi svědkyně R., která byla v prodejně obviněné v J. zaměstnána od srpna 2012. Její výpověď označuje za opomenutý důkaz, který – ač proveden v hlavním líčení – nebyl podroben žádné hodnotící činnosti soudu, a to i přesto, že obsahuje takové skutečnosti (stran prodeje zboží v kamenném obchodě, jeho následného stahování a nabízení již jen přes internetový obchod), které jednoznačně svědčí pro vinu obviněné, když zjevně podpírá závěr o tom, že obviněná si byla dobře vědoma, že její činnost směřuje k podpoře pěstování konopí právě vzhledem k jeho specifickým psychoaktivním účinkům. Obdobně je tomu u úředního záznamu policejního orgánu o vytěžení zálohy internetových stránek, ze kterého vyplývá, že na webových stránkách, na nichž figurovalo identifikační číslo obviněné, bylo nabízeno zboží členěné do kategorií Growshop, Konopná semena, Kuřácké potřeby, Separace pylu, Trika a mikiny, Váhy a Homeboxy. I tento důkaz byl přitom v hlavním líčení podle §213 odst. 1 tr. ř. proveden k vyvrácení obhajoby obviněné o ryze nezávadném charakteru její činnosti, avšak nedostalo se mu potřebného hodnocení. Shora namítané pochybení dovolatel považuje za takovou vadu skutkových zjištění, jež dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních soudů a umožňuje průlom do skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na půdorysu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro výše uvedené tedy nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 44 To 36/2016 zrušil ve výroku pod bodem II.), a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) z rozsudku soudu prvého stupně, dále zrušil i jemu předcházející část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 5 T 166/2015, a to ve výroku pod bodem B), a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací v prvé řadě konstatuje, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] učinil tak včas a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), přičemž jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 tr. ř.) a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a což zakládá stav nepřípustné svévole vedoucí k závěru o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i řízení jim předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám a dospěl k následujícímu závěru. Odvolací soud ve svém zamítajícím rozhodnutí k bodu II. svého rozsudku [bod B) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2] zopakoval konstatování soudu prvního stupně o neprokázání naplnění znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 34/2013, ze dne 20. 2. 2014, jejichž hlavní teze promítl do provedeného dokazování a opřel o ně svůj názor, že nedošlo k prokázání cíleného jednání obviněné v podobě veřejného prezentování materiálů a návodů na pěstování a užívání konopí, resp. získávání co nejefektivnějšího obsahu THC. Stejně tak vzhledem k nedosažení společenského konsenzu stran posuzování užívání marihuany jako tzv. „měkké drogy“ nelze dovodit naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty žalovaného přečinu. Rovněž tak odvolací soud odkázal na obsah znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie k zajištěnému rostlinnému materiálu, podle nějž mj. nelze předem určit, zda průměrný obsah účinné látky je pod či nad zákonem stanovenou hranicí 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrocannabinolů. S vědomím, že stíhaný přečin je úmyslným deliktem ohrožovacím, není možné dle obou soudů stran „propagace“ na internetu ve smyslu §287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tuto dovodit pouze z toho, že obviněná byla provozovatelkou maloobchodních prodejen a skladu, a že prodej, jehož předmětem ostatně nebyl jen závadový sortiment, byl zajišťován také internetovým obchodem (blíže str. 16–18 rozsudku Městského soudu v Praze a str. 19–23 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2).
Nejvyšší soud připomíná, že přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří a takový čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Oba nižší soudy ve svých rozhodnutích, stejně jako dovolatel v učiněném podání k Nejvyššímu soudu, správně poukázaly na povahu shora uvedeného přečinu, který je úmyslným ohrožovacím trestným činem a je dokonán již samotným sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením návykové látky jiné než alkoholu, aniž by bylo třeba, aby osoba, vůči níž takové jednání směřuje, byla ve výsledku skutečně ovlivněna. Podstatou jednání je tak ohrožení a následkem pak vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí vlastní vznik takové poruchy, k níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde postačuje, zahrnuje-li možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na poruchu samu. Jak již Nejvyšší soud v minulosti opakovaně konstatoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 879/2015), je podněcováním třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby zneužily jiné návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní, písemná, konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů k dosažení vyšší efektivity v této činnosti). U podněcování tento projev vůle pachatele není zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby (jako je tomu u svádění), ale i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je určen (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903). Za podněcování se tedy obecně považuje každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob určitou náladu nebo rozhodnutí ke konkrétnímu chování. Takovým způsobem projevená vůle může spočívat v různých formách či podobách, např. ve vytváření skutečností, ujišťování nebo navození jistých okolností apod., jež mají za cíl vzbudit v jiném potřebu se zachovat způsobem, který je předpokládán tím, kdo takový projev vůle činí.
V tomto kontextu je možno poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, z něhož vyplývá, že: „pro naplnění znaku podněcování u trestného činu šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku, jenž je ohrožovacím deliktem, se nevyžaduje, aby pachatelé, pokud nabízejí k prodeji prostředky sloužící ke zneužívání drogy, disponovali přímo těmi látkami, jež předmětné omamné nebo psychotropní látky obsahují (např. listy konopí s vysokým obsahem THC), ale postačí, pokud veřejně prezentují ucelený sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků apod., které se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Postačí, že omamné nebo psychotropní látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech poukazují (např. znázorněním kvetoucího nebo plodonosného vrcholíku rostliny konopí). Podněcováním v uvedeném smyslu je taková činnost tehdy, jestliže je ve svém souhrnu způsobilá ovlivnit rozhodnutí jiných osob k tomu, aby návykové látky jiné než alkohol zneužily, nebo v nich takové rozhodnutí vzbudit, aniž by k takovému účinku skutečně došlo (k tomu obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
Soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněná R. Z. byla faktickou provozovatelkou shora uvedených maloobchodních, resp. velkoobchodních prodejen, prostřednictvím nichž, stejně jako prostřednictvím internetových obchodů, docházelo k nabízení a prodeji feminizovaných plodů se semeny botanického rodu konopí, elektrotechnického zařízení, biologických a chemických látek sloužících k pěstování daných rostlin, jakož i kuřáckých potřeb a doplňkového sortimentu, kdy taková nabídka byla doprovázena obrazovými a textovými informacemi o charakteristikách zboží (str. 19–20 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2). Při podřazení takových závěrů provedeného dokazování pod okolnosti případu, pro které bylo příslušnými orgány vedeno trestní řízení, a jež jsou obsaženy v podané obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT 1/2015 (č. l. 1147 – 1163) je třeba hned na počátku přisvědčit dovolatelově námitce stran neadekvátního užití ustanovení §226 písm. a) tr. ř., o které je opřen zprošťující výrok, tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Obě napadená rozhodnutí přitom postrádají odůvodnění, v jakém směru nebylo prokázáno žalované jednání obviněné. Soudy naopak ve svých rozhodnutích vycházely fakticky ze závěru o nenaplnění skutkové podstaty z důvodu neexistence všech příslušných zákonných znaků trestného činu podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Takový postup, vycházející nikoliv z absence zjištěných skutkových okolností, ale z právního hodnocení znaků skutkové podstaty trestného činu, přitom vyžaduje k učinění zprošťujícího výroku užití §226 písm. b) tr. ř., tedy důvod, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dané pochybení soudu prvního stupně přitom není ojedinělé, když i odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 18) poukázal, byť na toliko formální nedostatek, kdy zprošťující výrok v bodě C) rozsudku nalézacího soudu, dotýkající se bodů II. a III. obžaloby, byl učiněn na základě §226 písm. b) tr. ř., avšak s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že skutky spáchala obviněná, což odpovídá zákonnému důvodu uvedenému v §226 písm. c) tr. ř.
Pokud nejvyšší státní zástupce napadá ve svém dovolání jednak chybnou aplikaci ustanovení §15, §19 a §287 tr. zákoníku, jakož i vadu trestního řízení v podobě tzv. extrémního nesouladu a existence opomenutého důkazu, dospěl Nejvyšší soud po zohlednění okolností případu k závěru, že dané námitky jsou opodstatněné a v učiněném podání precizně vyargumentované. Jak již bylo uvedeno výše, k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §287 tr. zákoníku postačuje jednání ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy stav, kdy pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že toto způsobí, je s daným následkem srozuměn. Objektem uvedeného trestného činu je přitom zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Takovou látkou pak delta-tetrahydrocannabinol, který je obsažen v rostlinách rodu konopí, bezezbytku je, což nalézá odraz v jeho zařazení do seznamu č. 4 a č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, resp. ve vztahu k samotné rostlině konopí v seznamu č. 3 daného vládního nařízení. Fakt, že rostlina konopí je po svém zpracování zdrojem drogy známé pod názvem marihuana, je přitom mezi širokou veřejností velmi dobře znám, a o to více si takové skutečnosti musí být vědoma osoba, která se zaobírá nabízením a prodejem (feminizovaných) semen konopí, když to jsou právě samičí semena, jež obsahují látku THC, resp. jsou s to tuto látku produkovat v trestněprávně významném množství.
Ačkoliv samotnou dispozici s takovými semeny není bez dalšího možné považovat za trestnou, jiná situace nastává, pokud pachatel na jednom místě koncentruje nejen semena, ale i další zboží, které slouží k úspěšnému pěstování takové rostliny, návody a rady jak tak činit, jakož i další věci, které jsou se zneužíváním návykové látky spojeny či takové zneužívání propagují, podporují nebo mohou pozitivně působit na vědomí jiné osoby a v této vzbudit potřebu či touhu návykovou látku užít (kuřácké potřeby, obrázky na oblečení či jiných předmětech, apod.). Existence takového souboru zboží koncentrovaného na jednom místě a jeho nabízení a prodej, o to více, je-li tak činěno prostředky oslovujícími jednoduchou cestou blíže neurčitý počet osob (televize, rozhlas, tisk, internet) je pak nutné vnímat ve smyslu podněcování podle §287 tr. zákoníku. Nejvyšší soud je opět nucen poukázat na ohrožovací povahu dotčeného deliktu, který je dokonán již samotnou činností pachatele ve formě svádění, podněcování, podporování či šíření, bez nutnosti, aby adresát takového jednání skutečně návykovou látku zneužil. V tomto ohledu již Nejvyšší soud, jakož i Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovily své závěry k otázce povahy nabízených předmětů, které je třeba posuzovat komplexně s cílem zjistit, zda se nejedná právě o takový soubor zboží, z nějž je dovoditelný úmysl pachatele podporovat jiné osoby ve zneužívání návykové látky. Není současně nutné, aby shora uvedený soubor předmětů byl fyzicky a ve stejném časovém období situován do jednoho místa. To platí o to více vzhledem k povaze kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy je zboží nabízeno např. prostřednictvím internetového obchodu. Postačuje, že pachatel svou činností dává najevo existenci komplexu věcí, kterými vzbuzuje u adresátů své nabídky přesvědčení o možnosti zajistit úspěšné získání a zneužití návykové látky.
V souladu se shora uvedeným a podřazením takových závěrů rozhodnutím nižších soudů, je však nezbytné konstatovat, že tyto zcela negovaly svou povinnost postupovat v rámci dokazování v souladu s požadavkem zásady volného hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Došlo k separaci posouzení jednání obviněné v rámci jí provozovaných kamenných prodejen a v rámci internetového prodeje. V daném směru pak soudy dokonce ignorovaly některé důkazy, kterými disponovaly, a to až do té míry – jak opět správně naznačil dovolatel – že svou činností vybočily z ústavně vyžadovaného rámce předvídatelnosti a spravedlivého procesu. Žádným způsobem tak nebylo reagováno na výpovědi svědkyně Ž. Č. a zejména H. R., které soud provedl zákonným způsobem v rámci hlavního líčení konaného dne 21. 9. 2015 (č. l. 1226). Přitom právě druhá z uvedených osob se vyjádřila z pozice prodavačky growshopu v J. tak, že v září 2013 začala obviněná z kamenné prodejny stahovat zboží, které mělo spojitost s konopím, a toto dále nabízela jen přes internet. Ač takový důkaz může sloužit jak k posouzení existence komplexnosti souboru nabízených věcí obviněnou, tak subjektivní stránky jejího jednání, oba soudy jej zcela opomenuly a ve svých rozhodnutích se s ním nikterak nevypořádaly.
Ačkoliv Nejvyšší soud již výše uvedl, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání rozhodnutí nižších soudů a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, může se věcí zabývat tehdy, pokud by zjistil, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud při promítnutí shora prezentovaných obecných postulátů do roviny projednávaného případu je nucen konstatovat, že vyhodnocení postupu obviněné stran stahování zboží z kamenné prodejny jako vyviňujícího faktoru je v příkrém rozporu se sdělením svědkyně R., podle níž docházelo k dalšímu prodeji věcí pojících se k produkci návykové látky na internetu. Dané hodnocení tak zakládá nejen extrémní rozpor, jak byl definován výše, ale současně tak činí za situace pominutí důkazu v podobě výpovědi svědka, jímž se žádný z dotčených soudů nezaobíral. Naopak nalézací i odvolací soud přecenily otázku propagace návykové látky, kdy při neprokázání jejího nedostatečného rozsahu v podobě konkrétních tiskovin, přistoupily k automatickému konstatování absence zásadních znaků pro posouzení jednání ve smyslu přečinu šíření toxikomanie. V daném ohledu nelze než plně odkázat na výstižné rozvedení takové problematiky dovolatelem na str. 6 jeho podání, když tento poukazuje na servisně-technickou roli growshopů, která je však vzhledem ke komplexnosti nabídky produktů podstatně překlenuta objektivní možností ovlivnit rozhodnutí širokého okruhu osob zneužít netechnické konopí. Absence propagační stránky, resp. její menší rozsah nemůže automaticky eliminovat trestněprávní význam existence komplexního rozsahu faktické podpory potencionálních adresátů ke zneužití návykové látky.
Stejně tak je třeba odmítnout případné úvahy k otázce dostupnosti produktů nabízených v growshopu s poukazem na skutečnost, že se jedná o běžné technicko-pěstitelské zboží, které lze získat také v jiných, např. zahrádkářských či hobby prodejnách. Takové hodnocení představuje nepřípustné zjednodušení dané problematiky. Podstatou growshopu, který má za cíl podnítit odhodlání zájemců o pěstování konopí a cílí směrem na jeho prezentování, coby populárního fenoménu, jehož zneužívání není škodlivé, je právě kumulace veškerých komponent, které usnadní získání návykové látky a užívání. Za tímto účelem pak pachatelé umožňují jednoduché získání všeho potřebného (příslušného druhu semen, elektrotechnického zařízení, pěstebních stanů, pěstitelských potřeb a látek, rad a návodů, jakož i prostředků k užívání návykové látky či předmětů, které ji znázorňují a činí přitažlivou), na jednom místě. Vytvářejí tak ucelenou představu snadného a bezproblémového získání a užívání návykové látky, což v dalších osobách podněcuje ochotu s návykovou látkou experimentovat.
V tomto ohledu by bylo též namístě zaobírat se otázkou obsahu internetových stránek, které obviněná provozovala, a na které odkazuje rovněž dovolatel v případě provedení úředního záznamu o vytěžení zálohy internetových stránek – č. l. 815–817. Ani zde se soudy nevypořádaly s námitkou, že daný důkaz vyvrací obhajobu obviněné o ryze nezávadném charakteru její činnosti. Soudy měly ostatně k dispozici datový nosič s takovou zálohou, aby si mohly samy učinit náhled na nabízené zboží, resp. informace, které byly prostřednictvím internetových stránek šířeny. V tomto směru je třeba se zaobírat nejen obsahem samotných webových prezentací z hlediska rozsahu produktů, ale též informací, které mohou přinést poznatek o možné obeznámenosti obviněné s protiprávností jejího chování. Postavit do vzájemných souvislostí tak bude nezbytné zejména seznam a povahu nabízeného zboží s učiněným upozorněním prodejce, že semena jsou prodávána v zapečetěných originálních obalech, přičemž porušením obalu a naklíčením semen se kupující může dopustit trestného činu, resp. údajem o teplotě, při níž mají být semena skladována, a současném upozornění, aby byly zasety jen v případě, že dojde ke změně legislativy. Dané srovnání a závěr o možné účelovosti takových upozornění se může nabízet o to více, poukazuje-li dovolatel též na vyhodnocení stop ze samotných prodejen v podobě nápisů o oprávnění vstupu pouze pro osoby starší 18ti let a určení semen pouze pro sběratelské a etnobotanické účely.
V neposlední řadě nelze akceptovat úvahy nalézacího soudu o dosavadní faktické toleranci obdobného jednání, kdy již opakovaně bylo poukázáno na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, jejichž závěry pro danou problematiku jsou konstantního rázu, přičemž případná problematičnost postihu z důvodu nedostatku vůle společnosti a latence trestné činnosti nemůže ospravedlnit pachatele takových deliktů a vyloučit jejich trestní odpovědnost (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012). Výše uvedené má za následek rovněž nesprávný výklad ustanovení o právním omylu tak, jak jej prezentoval nalézací soud na str. 22–23 svého rozsudku. Je třeba připomenout, že k otázce právního omylu se Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou přečinu šíření toxikomanie vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn.11 Tdo 959/2015.
Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu právního dopustí ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané. V tomto kontextu lze upozornit, že právní omyl negativní o protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje nadále jako dosud podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Normativními znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah zpravidla převzatý z jiného právního předpisu, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákona mimotrestní normy tento znak obsahující odkazem či blanketem dovolávalo. To je právě důvodem, proč z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem.
Spornou otázkou, která je rozhodující pro zodpovězení toho, zda obviněná jednala zaviněně je to, zda se mohla omylu vyvarovat, či nikoli. Pokud se týče otázky omluvitelnosti omylu obviněné, lze konstatovat, že ze skutkových okolností posuzované věci plyne, že předmětem posouzení je toliko ta alternativa obsažená v ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího případy, kdy se pachatel mohl omylu vyvarovat, která je dána dikcí „mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“. Obecně lze konstatovat, že možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. V posuzované věci je nezbytné možnost obviněné vyvarovat se svého omylu posoudit toliko v takto vymezeném rámci, tj. bez nutnosti zvažování významu a uplatnění se zákonem upravených zdrojů takové povinnosti (zákona nebo jiného předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce), neboť tyto zvláštní vyjmenované zdroje se v případě jednání obviněné neuplatňují. V případě, kdy vyjmenované zdroje povinnosti obviněné předcházet jednání pod vlivem omylu v konkrétní věci nepřicházejí v úvahu nebo neexistují, posuzuje se „zřejmost“ případných obtíží, bránících pachateli v seznámení se s příslušnou právní úpravou, s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i na jejich subjektivní posuzování pachatelem za situace, v níž se nacházel před nebo při páchání činu.
Jak se dovolací soud vyjádřil v předchozí části tohoto odůvodnění, je obecnou notorietou, že látka THC je psychotropní látkou, nakládání s níž je striktně regulováno zákonnými předpisy. Z hlediska zavinění pachatele proto postačí jeho, byť laická, znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění příslušného znaku skutkové podstaty. Je tedy třeba zkoumat, zda jednání obviněné, která si musela být shora uvedené povahy návykové látky a jejího získání formou pěstování na základě jí prodávaného zboží vědoma, lze označit za cílené a směřující k osobám, které si mohly ať již přímo či prostřednictvím internetu zakoupit komplexně vše, co bylo třeba k vypěstování, výrobě i následnému užití návykové látky. Tento způsob by přitom bylo možno označit za poskytnutí morální i materiální podpory a ovlivňování rozhodování předem neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně marihuana je. S takovými úvahami se ovšem nalézací, jakož i odvolací soud dostatečně komplexně nevypořádaly.
Pro shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dospěl k závěru o důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Vzhledem k tomu, že soudy prvního i druhého stupně v rámci své rozhodovací činnosti jednak chybně aplikovaly hmotněprávní ustanovení §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a v návaznosti na něj též ustanovení §15 a §19 tr. zákoníku, byl naplněn zákonný důvod §265b odst. 1 písm. g) jakož i písm. l ) tr. ř., a dále soudy svým postupem zavdaly existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s jimi provedenými důkazy a existenci opomenutého důkazu v rozsahu, který Nejvyšší soud dovodil v předchozí pasáži svého odůvodnění. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněné R. Z. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, č. j. 44 To 36/2016-1324, ve výroku pod bodem II., a to v rozsahu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku pod bodem B) rozsudku soudu prvního stupně, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 5 T 166/2015-1293, ve výroku pod bodem B), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. dovolací soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání věci bude soud prvního stupně předně zavázán vypořádat se řádně se všemi důkazy, které již provedl, či případně nově provede (nabízí se zejména doplnění dokazování o obsah datového nosiče na č. l. 803, který zachycuje zálohu internetových stránek provozovaných growshopů), a to tak, aby dostál všem ústavně zaručeným principům spravedlivého procesu. Tyto důkazy je pak třeba hodnotit zcela v zákonem předvídaných intencích ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. , zejména pak nejen jednotlivě, ale též v jejich vzájemných souvislostech. V tomto směru je nezbytné věnovat pozornost existenci komplexnosti činnosti obviněné stran rozsahu a povahy jí nabízených produktů a hodnotit, zda taková činnost byla s to podnítit jiné osoby ke zneužívání návykové látky. Bude nutné, aby tyto poznatky nalézací soud následně podrobil důkladné komparaci, zda není namístě jejich podřazení existenci jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a učinil tak rovněž ve světle stávající rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou v tomto rozhodnutí dovolací soud opakovaně poukázal.
Shora uvedené rozhodnutí pak dovolací soud učinil v rámci neveřejného zasedání, plně v intencích §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.