ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1132.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1132/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněných R. H. a E. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 8 To 135/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 220/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a E. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 5 T 220/2016, byli obvinění R. H. a E. M. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to jim byly podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody, a to obviněnému R. M. v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněnému E. M. v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí, blíže specifikovaných na str. 3–4 výroku rozsudku. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému R. M. uložen také trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných na str. 4 výroku rozsudku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:
R. H.
ačkoli byl rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2015, sp. zn. 5 T 197/2015, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavec 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu by1 odložen na zkušební dobu 36 měsíců a k trestu propadnutí věci, přesto od přesně nezjištěné doby až do 26. 7. 2016, zejména v místě svého faktického bydliště v B. na ulici M. přechovával za účelem poskytování další osobě a opakovaně poskytoval za úplatu v ceně 200,- Kč za 1 gram sušenou rostlinnou hmotu rostliny konopí zvanou marihuana, většinou zabalenou v alobalu další osobě z řad uživatelů této drogy, a to konkrétně A. N. po dobu nejméně čtyř měsíců ve třech případech vždy po jednom gramu za 200,- Kč a dne 26. 7. 2016 2 gramy za 400,- Kč,
E. M., zvaný P.
ačkoli byl rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2015, sp. zn. 5 T 196/2015, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavec 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců a dále k trestu propadnutí věci, přesto od přesně nezjištěné doby až do 26. 7. 2016, zejména v místě častého pobytu v B. na ulici M. opakovaně poskytoval za úplatu v ceně 200,- Kč za 1 gram sušenou rostlinnou hmotu rostliny konopí zvanou marihuana, většinou zabalenou v alobalu, další osobě z řad uživatelů této drogy, konkrétně pak J. F., po dobu téměř jednoho roku v přesně nezjištěných případech občasně, obvykle 1 gram v ceně 100,- až 200,- Kč a naposled dne 26. 7. 2016 přesně nezjištěné množství za 190,- Kč,
přičemž si byli oba vědomi, že se jedná o konopí, které je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3 přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a ve kterém se jako přirozená složka objevuje tetrahydrokanabinol, který je uveden mezi psychotropními látkami v seznamu č. 5 přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které provádí §44c odstavec 1 zákona č. 167/ I 998 Sb., o návykových látkách,
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku oba obvinění podali, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 8 To 135/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání obviněných
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění R. H. a E. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný R. H. úvodem svého mimořádného prostředku (na straně 2) jen zrekapituloval obsah jím podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, včetně jím uplatněných odvolacích námitek. Ve vlastním dovolání (na straně 4) obviněný s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že v dané věci soudy obou stupňů předmětný skutek a situaci, v níž bylo spatřováno jeho trestné jednání, nesprávně hmotněprávně posoudily. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k podstatě dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje, že obdobné skutkové okolnosti jako v citovaném rozhodnutí nastaly i v jeho případě, když se skutek nestal tak, jak je popsáno v odsuzujících rozhodnutích obou soudů, neboť marihuanu již v období uvedeném v napadených rozhodnutích vůbec neprodával. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť byl odsouzen pouze na základě výpovědí policistů, a přitom nebyli předvoláni jím navržení svědci, ani provedeny další důkazy. Namítá absenci důkazů svědčících v jeho neprospěch a naopak zohlednění procesně nepoužitelného důkazu získaného na základě kapciózní otázky vyšetřovatelky na svědka N., když není zřejmé, na základě jakých poznatků mu položila dotaz „zda svědku N. prodal mariuhanu R. H.“. Podle jeho názoru oba soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a právo prokázat svou nevinu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Obviněný E. M. ve svém mimořádném opravném prostředku odmítá závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně dospěl ke správným a úplným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených u hlavního líčení a že mu nelze vytknout, že by se nezabýval úvahami ohledně hodnocení věrohodnosti rozdílných výpovědí svědka J. F., při jejichž hodnocení postupoval v souladu se zásadami formální logiky. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud je povinen zasáhnout na ochranu ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces. Konstatuje, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ust. §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když k jeho výtkám na postup soudu prvního stupně toliko odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění napadeného usnesení tudíž nepovažuje za přesvědčivé. Rovněž namítá, že ve vztahu ke skutku popsanému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a který by mohl být podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se předmětný skutek, jehož spáchání popírá, vůbec stal, ani že se jej dopustil. Podle jeho názoru skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, čímž byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny, což dokládá četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu (kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998, nález sp. zn. IV. ÚS 260/05, usnesení I. ÚS 3741/11). Na základě východisek z těchto nálezů vyplývajících vyjadřuje přesvědčení, že výpověď svědka J. F. nelze považovat za zcela věrohodnou a pravdivou, když k hlavnímu líčení byl předveden policejním orgánem, předvedení se vyhýbal a schovával se. Nepravdivé je i tvrzení svědka, že proti němu v současné době není vedeno trestní stíhání, když i v minulosti byl asi dvakrát soudně trestán. Ačkoliv u hlavního líčení uvedl, že obviněné nezná, ani je nikdy předtím neviděl, a že mu E. M. nikdy žádnou „trávu“ neprodával, a že při své výpovědi na Policii České republiky byl pod nátlakem policejního orgánu, měl výpadky paměti a zamotanou hlavu, soud prvního stupně odsuzující rozsudek odůvodnil tak, že jeho změněné výpovědi neuvěřil, aniž by se blíže zabýval hodnocením obsahu a dosahu jeho výpovědi a skutkovými okolnostmi jím sdělovanými. Za situace, kdy ani žádný z dalších slyšených svědků verzi obžaloby nepodpořili, neboť jakoukoli vědomost o prodeji „trávy“ jeho osobou popřeli, vyznívají závěry soudu jako snaha o konstrukci skutkového děje v rovině neověřené hypotézy než jako snaha o úplnost a správnost skutkových zjištění. Soud prvního stupně rovněž nerespektoval zásadu „presumpce neviny“, která je spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nebyla-li vina obviněného plně prokázána, musí být obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn. K této své argumentaci obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 140/2004, ze dne 8. 9. 2004. Závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 8 To 135/2017 - 405, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2016, č. j. 5 T 220/2016 - 365, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
8. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
9. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Oba obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
11. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněných je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu podaných dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Námitky obviněných, jimiž napadají soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu vykonaného dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírají celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že neexistují žádné důkazy o tom, že by za úplatu marihuanu poskytovali, a to R. H. A. N. a E. M. J. F., tvrzením E. M., že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě výpovědi J. F. z přípravného řízení, kterou nesprávně hodnotily, že tuto nelze považovat za věrohodnou, neboť byla u hlavního líčení odvolána atd.), a oba celkově vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebylo prokázáno ani trestné jednání, ani to, že by se jej dopustili). Tím vším se však obvinění primárně domáhají změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usilují o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené jim za vinu, nedopustili. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
12. Nejvyšší soud shledal nedůvodnou rovněž námitku procesně právní povahy, v níž obviněný R. H. namítá, že byl zohledněn procesně nepoužitelný důkaz získaný na základě kapciózní otázky vyšetřovatelky, kdy lze postrádat, z jakého zdroje věděla a do otázky uvedla, zda svědku N. prodal marihuanu R. H.. Z protokolu o výslechu svědka A. N. ze dne 3. 10. 2016 lze zjistit, že tento sám spontánně uvedl, že „zná jen R. H., E. nezná. R. H. prodával marihuanu, asi prodával hodně, protože všichni věděli, co a kde si můžeš koupit“….“Kupoval jsem tam marihuanu. Prodal mi ji vždy R. Naposled, když jsem tam byl, tak jsem šel s kamarádem A., asi S. A. mi volal, že by chtěl trávu, tak jsme večer šli nakoupit trávu k R. M.“ (č. l. 131 – 133 spisu) . Lze připomenout, že tento výslech probíhal též za účasti tehdejšího obhájce obviněného Mgr. Miroslava Klusáčka a obhájce obviněného E. M. JUDr. Lubomíra Procházky, přičemž z obsahu protokolu nelze zjistit, že by proti jeho obsahu byla ze strany svědka či obhájců vznesena jakákoliv námitka. Naopak z předmětného protokolu se podává, že byl hlasitě diktován, že obsah souhlasí s výpovědí svědka, že po skončení protokolace měl svědek možnost si jej znovu pozorně pročíst a s jeho obsahem souhlasí, nežádá v něm žádných změn ani doplnění a jako správný jej podepisuje. Jak vyplývá z výslechu policejní komisařky por. Ing. Bc. Michaely Pavlíčkové u hlavního líčení konaného dne 8. 2. 2017, tak pokud jde o osobu A. N., svědkyně uvedla, že rozuměl, mluvil poměrně dobře česky, přítomnost tlumočníka odmítl. Výslech probíhal zcela standardně jako u jiných svědků. Rozhodně popřela, že by svědku A. N. příjmení obviněného předestřela, toto uvedl on sám. Uvedla, že policie sama nikdy nedoplní příjmení osoby, u které svědek uvede jenom křestní jméno, doplnit příjmení v podstatě možné není. Svědek si na závěr výpověď přečte, a kdyby bylo bez jeho vědomí doplněno např. příjmení osob, rozhodně vznese námitku. Rovněž nedošlo k žádné pochybnosti o totožnosti vyslýchaných svědků (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 2. 2017, č. l. 320 – 326 spisu). Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud za této situace nepřisvědčil tvrzení svědka A. N., který při své výpovědi učiněné v hlavním líčení konaném dne 11. 1. 2017, na rozdíl od své výpovědi z přípravného řízení na č. l. 132 spisu uvedl, že „ nevěděl jsem příjmení pána, to řekla policie to jméno, já věděl, že se jmenuje R.…“ , když tuto jeho výpověď učiněnou v přítomnosti obviněného, který mu drogu poskytl, správně považoval za účelovou a nepřesvědčivou (protokol o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2017, č. l. 282 spisu). V postupu obou soudů Nejvyšší soud neshledal ani obviněným namítané porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
13. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
14. Pokud jde o výhrady obviněného E. M. spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
15. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele E. M., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
16. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
17. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to za podmínky, že dovolatelé tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvedou, v čem konkrétně tento nesoulad spatřují. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
18. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
19. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným E. M. namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byli obvinění usvědčováni zejména svědeckými výpověďmi A. N. a J. F. (odběratelů marihuany) z přípravného řízení, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněnými setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu od nich marihuanu získali, přičemž tato svědectví korespondují i s výpověďmi dalších svědků, kupř. Z. S., D. T. a Ing. Bc. Michaely Pavlíčkové. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal nepravdivou výpověď svědka J. F. učiněnou v hlavním líčení, v níž uvedl, že obviněné nezná, nikdy předtím je neviděl, přičemž popřel, že by od obviněného E. M. marihuanu nakupoval. Neuvěřil ani jeho tvrzení, že byl v přípravném řízení vyslýchán pod nátlakem policistů. Jako účelové oba soudy označily rovněž výpovědi svědka A. N., popř. dalších svědků učiněných v hlavním líčení, v nichž popřeli svá tvrzení z přípravného řízení, a logicky zdůvodnily, proč vycházely z jejich výpovědí z přípravného řízení. Obhajobu obviněných, že se předmětné trestné činnosti nedopustili, je tak třeba považovat za nevěrohodnou. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména ve věci vypracovaná odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, záznamy policie o monitorování domu a jeho okolí na ulici M., jakož i protokol o zadržení svědků A. N. a J. F., u kterých byla marihuana nalezena, včetně orientačních detekčních testů, prokazujících přítomnost marihuany. Obvinění jsou z trestné činnosti usvědčováni též provedenou domovní prohlídkou, když z protokolu o domovní prohlídce ze dne 1. 8. 2016, konané v bytě vedeném pod označením T. v B., v ulici M., který obývá K. Ď., vyplývá, že při ní byla nalezena znečištěná kulatá krabička se zbytkem sušené rostliny, kulatá kovová drtička s nápisem Bob Marley, 9 ks prázdných alobalových smotků, jak je patrno i z přiložené fotodokumentace, a které dle závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie obsahovaly chemické sloučeniny tetrahydrokanabinolu (THC) a kannabinolu. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo prokázáno, že kulatá kovová drtička s vyobrazením listu obsahující rostlinný materiál o hmotnosti 0,35g, kterou vydal obviněný R. H., obsahuje látku tetrahydrokanabinol a kannabinol. Z dalších listinných důkazů lze zmínit též protokoly o vydání věci, přičemž odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo ve věcech vydaných A. N., J. F., Z. S., D. T., R. G., K. B., J. B., A. S., V. L., F. S. a R. Č. zjištěno, že obsahují tetrahydrokanabinol a kannabinol v malém množství. Bez povšimnutí soudy nemohly ponechat ani skutečnosti vyplývající z opisů Rejstříku trestů ve vztahu k oběma obviněným, kteří byli za drogovou trestnou činnost v minulosti již pravomocně odsouzeni. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání nedopustili, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že oba obvinění svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
20. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotněprávních vad, s nimiž obvinění spojovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Dovolání obviněných R. H. a E. M. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu