ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3124.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3124/2016-700
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, o určení podílového spoluvlastnictví, jeho zrušení a vypořádání a o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 241/2004, o dovolání JUDr. Věry Nenutilové proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 49/2016-662, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 49/2016-662, a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 2. 2016, č. j. 3 C 241/2004-653, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Účastníci vedli u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 241/2004 spor o určení podílového spoluvlastnictví, jeho zrušení a vypořádání a o vydání movitých věcí; poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opakovně zrušeno odvolacím soudem, bylo řízení ukončeno smírem, schváleným odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 56 Co 436/2014-626. Předmětem dovolacího řízení je jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kterou má stát poskytnout ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Věře Nenutilové.
Již v žalobě požádala žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2005, č. j. 3 C 241/2004-19, osvobození od soudních poplatků žalobkyni nepřiznal, ustanovil však její zástupkyní advokátku JUDr. Věru Nenutilovou. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 18 Co 198/2008-27, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil.
Nicméně později soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 11. 2012, č. j. 3 C 241/2004-312, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků z jedné čtvrtiny; usnesením vyhlášeným při jednání dne 20. 2. 2013 pak žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 1. 2015, č. j. 3 C 241/2004-639, uložil České republice – Okresnímu soudu v Tachově, aby zaplatil advokátce JUDr. Věře Nenutilové za zastupování žalobkyně v řízení odměnu 203 091 Kč. Advokátka vyúčtovala odměnu a náhradu hotových výdajů částkou 429 181 Kč. Soud prvního stupně dospěl k celkové částce nákladů 406 181 Kč. Uvedl, že účastníci uzavřeli smír; proto jí přiznal náhradu nákladů z jedné poloviny, tj. 203 091 Kč.
K odvolání JUDr. Věry Nenutilové odvolací soud usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. 241/2004-650, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, jak dospěl k částce 406 181 Kč, a není přezkoumatelné, jak dospěl k závěru o přiznání nákladů jen zčásti ve výši jedné poloviny.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 2. 2016, č. j. 3 C 241/2004-653, znovu rozhodl, že Čs. stát - Okresní soud v Tachově je povinen zaplatit advokátce JUDr. Věře Nenutilové za zastupování žalobkyně v řízení 203 091 Kč. Specifikoval odměnu za jednotlivé úkony a hotové výdaje. Dále uvedl, že je povinností soudu při rozhodování podle §140 odst. 2 o. s. ř. zkoumat, zda byly úkony provedeny a náklady vynaloženy účelně. Jestliže v daném případě uzavřeli účastníci smír a žalobkyně tak byla se svým opakovaně měněným návrhem úspěšná jen zčásti do částky 500 000 Kč, je přiznaná náhrada zcela úměrná úspěchu ve věci.
K odvolání JUDr. Věry Nenutilové odvolací soud usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 49/2016-662, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně nejprve navrhovala, aby soud určil, že se žalovaný stává výlučným vlastníkem předmětného domu, že účastníci se stávají každý výlučným vlastníkem specifikovaných movitých věcí a na vyrovnání podílu požadovala 600 000 Kč. Zároveň požadovala, aby jí žalovaný zaplatil - podle tvrzené dohody uzavřené účastníky - 500 090 Kč. V průběhu řízení návrh několikrát měnila a upřesňovala. Důvody, pro které byla rozhodnutí soudu prvního stupně rušena, spočívaly v tom, že žalobkyně nepředložila dostatečná a jednoznačná tvrzení. Žalobkyně navrhovala vypořádání podílového spoluvlastnictví, jindy určení, že je podílovou spoluvlastnicí. Řízení bylo ukončeno smírem uzavřeným v odvolacím řízení, ve kterém se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 500 000 Kč, a žalobkyně prohlásila, že tím jsou všechny její majetkové nároky proti žalovanému vypořádány.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i pro rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta podle §140 odst. 2 o. s. ř., kdy se fakticky stát stává advokátovým klientem, lze analogicky použit §150 o. s. ř. Ten stanoví, že jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Hlediskem může být i to, aby rozhodnutí neodporovalo dobrým mravům. Přitom právě v dané věci by přiznání náhrady nákladů řízení v požadované výši bylo v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k procesním krokům zástupkyně žalobkyně, která v průběhu řízení žalobu měnila, k odvolacím soudem opakované vytýkanému nedostatečnému předložení potřebných a jednoznačných tvrzení a ke smírnému skončení řízení před odvolacím soudem, je přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 203 060 Kč přiměřené a dobrým mravům neodporuje. Jestliže žádnému z účastníků nebyla uložena povinnost hradit náklady státu, přiznání vyšší odměny se nutně jeví jako nepřiměřené. Odvolací soud odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 19 Co 583/2006, uveřejněné v Právních rozhledech č. 11/2008.
Proti usnesení odvolacího soudu podala advokátka JUDr. Věra Nenutilová dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a měla by být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval §14, §141, §150 a §151 o. s. ř. a §8 odst. 5, §13 a §14 vyhl. č. 177/1996 Sb.; je tu též vada řízení, která spočívá v absenci řádné poučovací povinnosti zmařeného důvodného očekávání, neboť odvolací soud nepředvídatelně hodnotí přiměřenost odměny ve vztahu k rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka připomíná, že soud prvního stupně jí původně odměnu přiznal v plné výši. Poté, co jeho první rozhodnutí o odměně, která byla krácena na polovinu, odvolací soud zrušil, soud prvního stupně rozhodl stejně a odvolací soud pak nesprávně aplikoval §150 o. s. ř. Dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, z něhož vyplývá, že pokud soud prvního stupně posoudí některé hotové výdaje jako neúčelné, může se advokát proti jeho rozhodnutí odvolat a uvést potřebná tvrzení nebo navrhnout důkazy. Jde pak o právní posouzení věci, které může soud provést sám na základě skutečností vyplývajících ze spisu.
Odvolací soud také aplikoval §150 o. s. ř., ačkoliv Nejvyšší soud již rozhodl, že při rozhodování o odměně ustanoveného advokáta nelze toto ustanovení použít. Dovolatelka připomíná, že žalobkyni bylo v průběhu řízení přiznáno plné osvobození od soudních poplatků a že odvolací soud sám v usnesení ze dne 12. 5. 2015 určil, že žádný z účastníků nebude platit náklady zálohované státem. Účastníci uzavřeli smír poté, co byli poučeni, že pokud se nedohodnou, bude rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Po celé řízení se také řešilo jen vypořádání podílového spoluvlastnictví a vydání věcí. Odvolací soud také přijal odůvodnění ohledně snížení tarifu a zcela opomenul, že rozdíl mezi hodnotou majetku a hodnotou vypořádání je podle advokátního tarifu jen 20 %, nikoli 50 %. Výpočet odměny byl zcela v souladu s §8 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. Nepřihlédl ani k tomu, že vyúčtovala jen minimální výdaje a že bylo na soudu, aby ji vyzval k prokázání skutečných výdajů - částka 22 890 Kč byla minimální, skutečné výdaje byly 36 000 Kč. Není spravedlivé, aby náklady nesla zástupkyně sama, nehledě na jí zastupující advokáty. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud unesení soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, srov. též DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, díl I., s. 616.). Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.); dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, za jakých podmínek lze krátit odměnu ustanoveného zástupce – advokáta podle výsledku sporu; rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou uvedenou níže.
Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř. ), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (§30 odst. 1 o. s. ř.).
Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (§30 odst. 2 o. s. ř.). Byl-li opatrovníkem nebo jiným zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (§31 odst. 1 o. s. ř.).
Byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát (§140 odst. 2 o. s. ř.). Byl-li advokát ustanoven, hradí jeho odměnu stát (§23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
Příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka (§730 odst. 1 obč. zák.). Příkazce je povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka (§730 odst. 2 obč. zák.).
Vztah mezi advokátem a klientem se řídí jednak speciálními zákony (zejména zákonem o advokacii), jednak – chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014, www.nsoud.cz ).
Ustanovil-li soud účastníkovi zástupce z řad advokátů, má advokát stejné postavení, jako kdyby mu účastník udělil plnou moc. To platí nepochybně ohledně úkonů, které advokát činí jménem zastoupeného vůči soudu i druhému účastníkovi řízení, pokud se týkají předmětu sporu. Občanský soudní řád však neodpovídá na otázku, jakou právní úpravou se řídí vztah mezi ustanoveným advokátem a účastníkem, kterého zastupuje. Nicméně ze znění §31 o. s. ř. („má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc“) i z povahy věci vyplývá, že na tento vztah je třeba použít analogicky pravidla, týkající se smlouvy o poskytování právních služeb, zmíněné v §20 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
V době, kdy v dané věci byla žalobkyni ustanovena advokátka, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.), byla smlouva o poskytování právních služeb (nešlo-li o mandátní smlouvu podle obchodního zákoníku) „typově“ příkazní smlouvou podle §724 až 741 obč. zák., modifikovanou ustanoveními zákona o advokacii, upravujícími vztah mezi advokátem a klientem při poskytování právních služeb (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, v literatuře např. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav, VYCHOPEŇ, Martin, KRYM, Ladislav, PEJCHAL, Aleš, ČÁP, Petr, ČERMÁK, Karel, PAPEŽ, Vladimír, POLČÁK, Stanislav, SEDLATÝ, Bohuslav. Zákon o advokacii. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 156; viz též ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. II., s. 2146).
Je-li účastníkovi ustanoven advokát (§30 odst. 2 o. s. ř.), nejde o smluvní zastoupení, a úprava vztahu mezi advokátem a zastoupeným je modifikována též ustanoveními občanského soudního řádu o ustanovení advokáta (tedy o vzniku právního vztahu mezi advokátem a klientem) a o osobě poskytující odměnu za zastupování; na místo klienta (účastníka) v této části nastupuje stát. To však nemění základní vztah mezi advokátem a klientem; i zde platí zákon o advokacii a přiměřeně (analogicky) i ustanovení o příkazní smlouvě. „Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta“ (nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05).
Advokát má právo na odměnu za poskytnuté právní služby; to ovšem neznamená, že odměnu je třeba poskytnout za jakkoliv provedenou službu. „Příkazník je povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí“ (§725 obč. zák.).
„Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži“ (§5 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - „o. z.“ – který je třeba aplikovat i na vztahy posuzované podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz §3030 o. z.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011, se uvádí: „V případě úplatného příkazu (jak je tomu i v případě poskytování právních služeb advokátem) je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu, i když příkazník svou činností nedosáhl požadovaného výsledku. Příkazník nemá právo na odměnu pouze tehdy, pokud byl nezdar způsoben porušením jeho povinností (srov. §730 odst. 2 obč. zák.). Předmětem činnosti příkazníka není totiž dosažení určitého výsledku, ale činnost sama; riziko, zda se výsledek dostaví, proto nese příkazce, nikoliv příkazník. Není porušením povinností příkazníka pouze to, že jeho činnost nepřinesla výsledek, o jehož dosažení měl příkazce zájem; proto má příkazník i v takovém případě práva na odměnu (srov. např. ŠVESKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2213 a násl.)“.
Odměna podle judikatury nepřísluší za úkony provedené neúčelně.
„Soud o úhradě odměny za zastupování, hotových výdajů advokáta a náhradě za daň z přidané hodnoty rozhodne z úřední povinnosti. Aby mohl rozhodnout, musí si zjistit (rovněž z úřední povinnosti) relevantní skutečnosti a opatřit dostatečné podklady. Ty může získat přímo ze soudního spisu v dané věci nebo z vyúčtování dodaného samotným ustanoveným advokátem. Jestliže je předložené vyúčtování advokáta neúplné, např. proto, že není doloženo provedení některých v něm tvrzených úkonů, musí soud poskytnout ustanovenému advokátovi možnost vyúčtování doplnit (a provedení sporných úkonů prokázat). Pokud by soud k doložení provedení tvrzených úkonů advokáta nevyzval, rezignoval by tak na svoji povinnost ex officio o odměně ustanoveného advokáta rozhodnout a zjistit si za tím účelem všechny potřebné skutečnosti.
„Jestliže soud prvního stupně při rozhodování o úhradě odměny za zastupování, hotových výdajů advokáta a náhradě za daň některé provedené úkony posoudí jako neúčelné, má ustanovený advokát možnost podat proti jeho rozhodnutí odvolání a v něm uvést tvrzení a případně navrhnout důkazy k prokázání účelnosti předmětných úkonů. V tomto případě se totiž ze strany soudu již nejedná o zjišťování rozhodných skutečností, ale o právní posouzení věci, které může soud učinit sám na základě skutečností vyplývajících ze spisu. Soud prvního stupně i soud odvolací musí vždy ve svém rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit, z jakého důvodu konkrétní úkony nepovažovaly za účelné, jinak jsou jejich rozhodnutí v tomto ohledu nepřezkoumatelná… Odvolací soud rovněž pochybil, když u úkonů, jejichž provedení podle něj nebylo účelné, v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, z jakého důvodu je posoudil jako neúčelné. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014).
V usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Soud přizná odměnu pouze za účelné úkony právní služby, tj. pokud byly potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě. Kritérium účelnosti je třeba aplikovat i s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv (§2 o. s. ř.). Ač je požadavek účelnosti výslovně upraven v §142 odst. 1 o. s. ř. pro účely náhrady nákladů řízení mezi účastníky, uplatní se i při rozhodování o odměně ustanoveného zástupce, neboť není žádný rozumný důvod, aby neúčelné úkony byly, ať již z prostředků státu anebo účastníků, advokátu hrazeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Ústavní soud opakovaně aproboval možnost obecných soudů přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2336/09, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13, nebo ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 360/15). Odepření (části) advokátem vyúčtované odměny však musí být řádně (racionálně a přesvědčivě) zdůvodněno.
Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014)“.
Podle judikatury Nejvyššího soudu tak při rozhodování o přiznání odměny zastoupenému advokátovi je třeba vycházet i z účelnosti nákladů vynaložených na jednotlivé úkony právní služby; je-li úkon účelný, nemůže být poskytnutí odměny za něj v rozporu s dobrými mravy. Posouzení účelnosti neumožňuje §150 o. s. ř., ani analogicky, ale §142 odst. 1 o. s. ř. (zjevně analogicky). Ústavní soud však připustil výjimečně i analogickou aplikaci §150 o. s. ř. (nález sp. zn. I. ÚS 1126/07). Je namístě přihlédnout i k právní úpravě vztahu mezi klientem a advokátem.
Odvolací soud se tak správně zabýval otázkou, zda odměnu lze v požadované výši přiznat. Nešlo o posouzení vztahu mezi účastníky, ale mezi advokátkou a klientkou, do kterého jako plátce vstupuje stát. Rozhodující je rozsah, obsah a případně i účelnost úkonů skutečně poskytnuté právní služby, nikoliv výsledek sporu. Nelze pominout ani vázanost advokátky pokyny klientky. Advokátka tak nemůže nést odpovědnost za realizaci pokynů klientky, jestliže nejsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem (§16 zákona o advokacii), resp. nelze-li jí vytknout nedostatek odborné péče.
Soud prvního stupně považoval za jediný důvod ke krácení odměny to, že v řízení bylo ukončeno smírem a že žalobkyně byla úspěšná jen zčásti. To by však bylo významné jen pro náhradu nákladů mezi účastníky řízení; ve vztahu k odměně ustanovené advokátky to významné není. Tuto odměnu nelze krátit kvůli výsledku řízení (viz též §730 odst. 2 obč. zák.). Již proto, že i odvolací soud považoval uzavřený smír za jeden z důvodů ke krácení odměny, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s výše citovanou judikaturou.
Dalšími důvody pro krácení odměny, které konstatoval až odvolací soud, byly procesní kroky zástupkyně žalobkyně, která v průběhu řízení žalobu měnila a nedostatečně předkládala „potřebná a jednoznačná“ tvrzení.
Odvolací soud však neučinil skutkové zjištění a neodůvodnil, že uvedené skutečnosti zavinila advokátka (dovolatelka). Nutně totiž nemuselo jít o neodborné vedení sporu, uvedené vady mohly mít původ v nedostatečné součinnosti samotné žalobkyně vůči právní zástupkyni a v jejích pokynech týkajících se vedení sporu. Jen pokud by šlo o takové pokyny, kterým advokátka byla povinna nevyhovět, resp. pokud by opomenula klientku upozornit na zjevnou neúčelnost, bylo by možno její odměnu krátit, a to z důvodu neúčelnosti provedených úkonů. Uvedenými skutečnostmi se však odvolací soud nezabýval; pokud měl o účelnosti postupu pochybnost, měl advokátku vyzvat k přednesení či doplnění skutkových tvrzení, umožňujících posoudit účelnost jejího postupu. Jestliže tak neučinil a uvedenými skutečnostmi se nezabýval, je jeho rozhodnutí v této části předčasné a tudíž i nesprávné; dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou je dán i zde.
Dovolatelka též uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé; odvolací soud totiž uvedl nad rámec toho, proč odměnu krátil soud prvního stupně, některé další důvody pro krácení. K nim se dovolatelka nemohla vyjádřit. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). Pokud odvolací soud neposkytl dovolatelce možnost se vyjádřit k jeho právnímu názoru a posouzení některých úkonů jako neúčelných a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§118a odst. 2, §211 o. s. ř.), je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání je důvodné; proto dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu. Protože důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil v rozsahu zrušení k dalšímu řízení (§243d písm. a/ o. s. ř.). Soud prvního stupně rozhodne znovu o odměně ustanovené advokátky podle §140 o. s. ř., když při stanovení odměny posoudí účelnost úkonů, které v řízení učinila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu