ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4491.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4491/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1) MUDr. L. J. , a 2) Ing. D. J., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o výkon práv z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 36/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 8 Co 356/2015-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné, nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 C 36/2011-239, připustil změnu žaloby provedenou do protokolu o jednání ze dne 19. 5. 2015 (výrok I.), zastavil řízení, v němž se žalobce po žalovaných domáhal nebránit průjezdu přes pozemky parc. č. 332 a 334 v k. ú. V. u O. (dále jen „předmětné pozemky“), zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 99 pro k. ú. V. u O. (výrok II.), uložil žalovaným povinnost zdržet se bránění výkonu služebnosti stezky a cesty přes předmětné pozemky a nezamykat vchodovou branku a vrata na Revoluční ulici (výrok III.), zamítl návrh, aby žalovaní umožnili žalobci instalaci zvonku a poštovní schránky na vchodovém oplocení u R. ulice ve V., a to v rámci povinnosti trpět výkon služebnosti stezky a cesty přes předmětné pozemky a zdržet se bránění výkonu této služebnosti (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 8 Co 356/2015-293, potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve znění, že žalovaní jsou povinni zdržet se bránění výkonu služebnosti stezky a cesty přes předmětné pozemky, tedy nezamykat vchodovou branku a vrata na R. ulici, a výrok V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Popisují vznik služebností, vývoj vzájemných vztahů a eskalaci konfliktů mezi sousedy a shrnují svou procesní obranu a obsah soudních rozhodnutí. Namítají, že odvolací soud posoudil procesní otázku věci rozhodnuté v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukazují na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 1962, sp. zn. 7 C 27/62, v němž bylo stanoveno, že za účelem zpřístupnění přístupu na základě věcného břemene přes bránu stačí vydat klíč. Nesouhlasí s tím, že by šlo o odlišné skutkové okolnosti, když odvolací soud zaměňuje pohnutku k podání žaloby, popřípadě důvod obrany za skutková tvrzení. Skutkové okolnosti v tehdejším a nynějším řízení jsou identické. V rozporu s ustálenou judikaturou dospěl odvolací soud dále k závěru, že při zamčení brány oddělující veřejnou komunikaci od pozemku zatíženého služebností nepostačuje oprávněnému vydat klíč od zámku za situace, v níž oprávněný odmítne zřízení zvonku. Dovolatelé jsou si vědomi rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, domnívají se však, že jde o vybočení z rozhodovací činnosti dovolacího soudu např. ve vztahu k rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1457/96. Pokud by se nejednalo o exces, pak je otázka, zda postačuje pouhé vydání klíčů, či nikoli, v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládána rozdílně. Upozorňují i na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 973/2005, z něhož dovozují, že výkon služebnosti je odvislý od okolností existujících v okamžiku vzniku služebnosti. Poukazují na to, že v době vzniku sloužila služebnost toliko k obhospodařování polí, a nikoliv k běžnému přístupu na nemovitosti žalobce. Žalobce přitom dovolatele nemůže nutit k tomu, aby své pozemky nechali nechráněné. V neposlední řadě odvolací soud nesprávně poskytl ochranu žalobci, jehož výkon práv je v rozporu s dobrými mravy, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1842/2000 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94. Žalobce se zcela bezdůvodně a nerozumně zbavil pro něj mnohem pohodlnějšího přístupu do centra obce přes pozemky pana M., na nichž měl zřízeno věcné břemeno, tyto pozemky užíval i po zrušení služebnosti. Žalobce koordinoval postup s panem M. s cílem zániku služebností na pozemku pana M.. Poukazují dále i na vady řízení, konkrétně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv byl pro nevypořádání se s námitkami žalovaných nepřezkoumatelný. Tím, že se odvolací soud uvedenou námitkou nevypořádal, sám zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž překvapivé, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodnutí však opřel o odlišné argumenty. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uvedené závěry přitom platí obdobně i pro ochranu práv ze služebnosti podle §1259 odst. 2 o. z.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být, vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle dovolatelů odvolací soud především nesprávně posoudil existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, která bránila tomu, aby ve věci bylo jednáno a rozhodnuto.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že námitka, že věci nebylo možno jednat pro překážku věci rozhodnuté, představuje tzv. zmatečnostní vadu [§229 odst. odst. 2 písm. b) o. s. ř.], která není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §243 odst. 2 o. s. ř.). Zmatečnostní vady se uplatňují žalobou pro zmatečnost. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně například v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2119/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), přičemž ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2387/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), pro zjevnou neopodstatněnost.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu závěru, že při zamčení brány oddělující veřejnou komunikaci od pozemku zatíženého služebností nepostačuje oprávněnému ze služebnosti vydat klíč od zámku za situace, kdy oprávněný odmítne zřízení zvonku.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž neshledal dovolací soud důvod se jakkoliv odchýlit.
Podle §1258 o. z. služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší.
Podle §1274 odst. 1 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.
Podle §1276 odst. 1 a 3 o. z. služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly. Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá.
Obsah a rozsah služebnosti zřízené dohodou se primárně řídí dohodou oprávněného a povinného (§1258 o. z.). Není-li takové dohody, posoudí se podle místních zvyklostí, není-li jich, posoudí se tak, aby obsah a rozsah služebnosti respektoval potřeby oprávněného či panujícího pozemku na straně jedné a práva a oprávněné zájmy vlastníka služebného pozemku (povinného), kterého by měla služebnost zatěžovat co nejméně a nepůsobit mu škodu. Uplatní se přitom pravidlo, že rozsah nebo obsah služebnosti je spíše menší než větší [k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 12, str. 460)].
Judikatura Nejvyššího soudu se v minulosti rozsáhle zabývala otázkou, zdali a jak může povinný ze služebnosti stezky a cesty omezit oprávněného při výkonu práv vyplývajících ze služebnosti, není-li sjednán rozsah a obsah služebnosti.
Rozhodovací praxe stojí na základním východisku, že vlastník zatížené nemovitosti může činit úpravy, které sice ovlivňují výkon práva oprávněného, ale výrazně jej neztěžují [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 869/2011 (uveřejněné pod č. C 13 316 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Již Nejvyšší soud ČSR aproboval závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní, jimž přísluší služebnost cesty a chůze přes dvůr žalobců, najdou-li vrata, v místech průjezdu a průchodu po stranách dvoru zřízená, zavřená, jsou povinni vrata po výkonu svého služebnostního oprávnění za sebou zavřít. Odkázal přitom na §484 obecného zákoníku občanského (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s.), podle něhož lze služebnosti obmezovat, pokud se to snáší s jejich povahou a účelem. Neztotožnil se přitom s tvrzením žalovaných, že se jim uloženou povinností výkon jejich služebnosti do té míry znesnadňuje, že se činí skoro nemožným. Uvedl, že nemožným se průjezd dvorem žalobců tímto nestává a může jen jít o nepatrné zdržení při projíždění dvorem. To však proti právu žalobců jako vlastníků dvora na jeho ohrazení a uzavření na váhu nepadá. Služebnost a její účel se tím nemaří [rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 12. 1933, sp. zn. Rv I 722/32 (uveřejněné pod č. 13 100/1933 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských)].
Na uvedenou judikaturu navázala i judikatura Nejvyššího soudu České republiky. V rozsudku ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/1996 (publikovaném v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 6, str. 189), dovolací soud uvedl, že „při výkonu práv a povinností vyplývajících z věcného břemene je třeba dbát jak na to, aby bylo realizováno právo odpovídající věcnému břemeni, tak i na to, aby výkon vlastnického práva k věci břemenem obtížené byl omezen jen v nezbytně nutné míře. Proto právo odpovídající věcnému břemeni spočívající ve volném průchodu a průjezdu přes pozemek, není dotčeno tím, že vlastník pozemku tento pozemek oplotí a k vjezdu umístí vrata, není-li v důsledku těchto opatření znemožněn anebo podstatně ztížen průchod a průjezd oprávněného přes tento pozemek (například když vlastník pozemku dá oprávněnému klíče k vratům). Pro posouzení věci je rozhodující, zda průchod a průjezd přes pozemek nebyl znemožněn anebo podstatně ztížen. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí, uvedená v komentáři k o. z .o. z roku 1811, na která dovolatel poukazuje a podle kterých například „přípustno jest uzavříti cestu, odevzdá-li se klíč oprávněnému k služebnosti...nikoliv však změniti zámek, nedá-li se oprávněnému nový klíč“ (Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl druhý, str. 849 a násl.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 18, str. 681), k uvedenému závěru dodal, že „naproti tomu, jestliže vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, šlo by ze strany vlastníka pozemku o neoprávněný zásah do jejího práva. Proti takovému zásahu přísluší soudní ochrana jen osobě oprávněné z věcného břemene… Zatížený pozemek může jeho vlastník oplotit a opatřit bránou, jen když toto opatření nebude mít za následek podstatné ztížení výkonu práva osob oprávněných z věcného břemene. Opatří-li tedy bránu tam, kde je to zapotřebí, signalizačním zařízením, a dá oprávněným klíče od brány, jsou tyto osoby povinny bránu zamykat. Pokud však povinný bránu signalizačním zařízením (zvonkem) neopatří a ztíží-li tak oprávněným podstatně výkon jejich práv, nemůže se domáhat toho, aby bránu zamykali, a tak omezovali možnost výkonu svého práva, které zahrnuje i právo na přístup služeb nutných k bydlení (pošta, hasiči, lékař apod.)“.
Dovolatelům nelze dát za pravdu v tom, že by posledně zmiňované rozhodnutí mělo být judikatorním excesem, nýbrž jím došlo toliko k upřesnění dřívější judikatury, o čemž svědčí i ta skutečnost, že Nejvyšší soud na uvedené rozhodnutí odkazuje i ve své pozdější rozhodovací praxi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1661/2011 (uveřejněné pod č. C 12 676 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4442/2009 (uveřejněné pod č. C 10 373 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 869/2011 (uveřejněné pod č. C 13 316 v Souboru)].
Z judikatury dovolacího soudu lze učinit závěr, že není-li rozsah a obsah služebnosti přesně sjednán, může povinný za účelem ochrany majetku, popř. i jiné právem chráněné hodnoty (např. života a zdraví apod.) učinit i jednostranně nezbytná opatření k ochraně těchto hodnot omezující výkon služebnosti; tato omezení však musí být přiměřená; nesmí tedy podstatně ztížit nebo přímo znemožnit oprávněnému výkon služebnosti. V případě služebnosti stezky a cesty judikatura považovala za legitimní opatření v podobě oplocení služebného pozemku a s výstavbou brány (vrat) a za splnění dalších podmínek i jejich uzamykání. Nezbytným předpokladem pro umožnění uzamykání vrat je ta okolnost, že oprávněnému bude nadále zajištěn výkon služebnosti bez podstatného omezení. Povinný ze služebnosti je tak povinen oprávněnému ze služebnosti předat klíče od vrat nebo jinak zajistit možnost otevření, kdykoliv to bude oprávněný potřebovat (např. vrátnice). Judikatura však připustila, že v některých případech (zejména slouží-li cesta ke spojení k rodinnému domu) nemusí postačovat toliko předání klíčů či umožnění průjezdu osobě oprávněné, nýbrž bude třeba učinit i další opatření za účelem ochrany práv a oprávněných zájmů oprávněného ze služebnosti, např. umožnění přijímat poštu, umožnění návštěv lékaře, hasičů a jiných osob, umožnění odvozu odpadu. Judikatura přitom naznačila, že takovými opatřeními může být zejména požadavek na zbudování signalizace (zvonku), popřípadě umístění poštovní schránky (srovnej též Spáčil, J. : Věcná břemena v občanském zákoníku . 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 46–47).
Při posouzení, zda jde o opatření zamezující či podstatně ztěžující výkon služebnosti, je třeba přihlédnout k veškerým relevantním okolnostem daného případu. Dovolací soud úvahu nalézacích soudů o tom, zda došlo ke znemožnění nebo ztížení výkonu práv z věcného břemene pak může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4442/2009 (uveřejněné pod č. C 10 373 v Souboru)].
I rakouská soudní praxe zastává názor, že služebnosti by se zásadně neměly rozšiřovat, naopak – pokud to umožňuje jejich povaha a účel – spíše omezovat. Z toho vyplývá, že při modifikacích výkonu služebnosti je rozhodující povaha a účel služebnosti. Konstantní rakouská soudní praxe však sice dovoluje povinnému zřídit oplocení služebného pozemku, nicméně s neuzamčenou bránou, přičemž nepostačí, pokud by povinný oprávněnému předal klíče, nebo na vlastní náklady zřídil na bráně zvonek (rozhodnutí ze dne 27. 3. 1958, sp. zn. 1 Ob 58/58 nebo aktuálně rozhodnutí ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 Ob 83/16b, dostupné – jako dále citovaná rozhodnutí – na www.ris.bka.gv.at ).
Na druhou stranu však i tato judikatura zdůrazňuje, že je třeba vždy provést vážení zájmů vlastníka zatíženého pozemku a oprávněného ze služebnosti. Uznává proto i povinnost oprávněného v případě zvláštních okolností zavírat a zamykat bránu na služebném pozemku pro účely průjezdu (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 3.1983, sp. zn. 5 Ob 667/82).
Zdůrazňuje se, že v konkrétním případě může mít vlastník povinného pozemku zájem na tom, aby přes jeho pozemek nechodily neoprávněně cizí osoby. Pokud to podstatně neztíží výkon služebnosti, musí oprávněný strpět omezení dříve neomezeného přístupu přes pozemek (rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 3.1983, sp. zn. 5 Ob 667/82).
V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že uzamykání brány k předmětným pozemkům podstatně ztěžuje žalobci výkon práv ze služebnosti. Soud prvního stupně uvedl, že podstatné ztížení spatřuje jednak ve vzdálenosti od vstupních vrat na předmětné pozemky až po nemovitost žalobce (nejméně cca 100 m) a zejména současný zdravotní stav a věk žalobce, jakož i skutečnost, že v domě žije sám. Odvolací soud rovněž shledal, že žalobci nepostačuje odevzdat klíč za situace, kdy brána není opatřena signalizačním zařízením (zvonkem), takže se žalobce vůbec nemusí dozvědět o tom, že za ním někdo přišel či přijel, přičemž služebnost cesty a stezky v sobě zahrnuje přijímání návštěv. Neztotožnil se toliko s tím, že by pro posouzení podstatného ztížení výkonu služebnosti měly hrát roli subjektivní okolnosti vztahující se k vlastníkovi panujícího pozemku.
Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry ohledně podstatného ztížení výkonu služebnosti, přičemž je neshledal zjevně nepřiměřenými. Odvolací soud jasně vysvětlil, proč považuje za podstatné v daném případě, aby kromě klíčů bylo nainstalováno signalizační zařízení. Tento závěr je ve shodě s judikaturou dovolacího soudu, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Dovolatelé v souvislosti s předchozí otázkou namítli, že v průběhu řízení souhlasili s umístěním poštovní schránky a zvonku na bránu k předmětným pozemkům.
Povinnost opatřit oprávněnému klíče od brány a zřídit signalizační zařízení spočívá na povinném, neboť ochrana služebného pozemku je v zájmu povinného ze služebnosti, a nikoliv oprávněného ze služebnosti [srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 989, marg. č. 3; Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku . 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 47; mutatis mutandis též rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004]; to však platí toliko pro základní standardní opatření. V případě, že oprávněný bude požadovat učinění nadstandardních opatření, je povinen náklady na jejich zhotovení nést ze svého.
Jelikož rozhodující je stav v okamžiku vyhlášení soudního rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.), je třeba posoudit, zdali byla jednotlivá opatření učiněna k tomuto okamžiku. Samotný příslib k umožnění umístění poštovní schránky či signalizačního zařízení však nepostačuje.
V posuzované věci žalovaní z počátku řízení striktně odmítali učinění jakéhokoliv přiměřeného opatření. Posléze v průběhu řízení vyslovili souhlas s umístěním poštovní schránky a bezdrátového zvonku na sloupek před bránu či i na bránu samotnou; k realizaci těchto opatření ovšem nepřistoupili, ani se o ně nepokusili.
Vyhověly-li za dané situace soudy obou stupňů negatorní žalobě, neboť žalobci byl podstatně ztížen výkon služebnosti, lze jejich závěr považovat zcela za souladný s judikaturou dovolacího soudu, v dovolacím přezkumu proto obstojí.
Žalovaní v neposlední řadě namítali, že vyhovění negatorní žalobě je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“
Soudy obou stupňů shodně neshledaly, že by žalobce neměl žádný nebo jen nepatrný zájem na výkonu práv odpovídajících ze služebnosti, naopak v řízení vyšlo najevo, že žalobce je v současnosti schopen realizovat přístup do svého domu jen přes předmětné nemovitosti. Soudy obou stupňů dále neučinily závěr, že by žalovaným bylo zabráněno zřízení signalizace toliko z důvodu nesouhlasu žalobce. Žalovaní sice upozorňovali na to, že je možné zřízení signalizace, požadovali však, aby ji zřídil žalobce a signalizace byla vedena bezdrátovou technologií; k jejímu zřízení ovšem nepřistoupili. Pokud pak žalovaní namítají, že se žalobce sám zbavil přístupu jinou cestou, je třeba zdůraznit, že žalobce měl i dříve služebnost cesty přes předmětné pozemky žalovaných. Případné zvýšení intenzity využití služebnosti cesty lze pak řešit jinými prostředky nápravy. S ohledem na uvedené, dovolací soud neshledal, že by žalobce svým žalobním nárokem zjevně zneužil své právo.
K námitce tvrzených vad řízení dovolací soud uvádí, že podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož dovolatelé s tvrzenými vadami řízení nevymezili žádnou otázku přípustnosti dovolání, nebyl Nejvyšší soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se tvrzenými vadami zabývat.
Toliko na okraj dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, když odvolací soud se řádně vypořádal s relevantními námitkami žalovaných, je tak souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněný pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Rozhodnutí odvolacího soudu není rovněž – oproti přesvědčení dovolatelů – objektivně překvapivé.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324), je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Obdobně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupného na www.nsoud.cz ), vyplývá, že překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (uveřejněném pod č. C 13 037 v Souboru), a v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v Souboru).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu