ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5595.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5595/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. Š. , zastoupeného Mgr. Zuzanou Matulovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1) J. K., 2) Ing. J. K. , o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 127/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C 127/2010-360, a o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2016, č. j. 49 Co 250/2015-383, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C 127/2010-360, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2016, č. j. 49 Co 250/2015-383, se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 C 127/2010-315, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 869/3, ostatní plocha, o výměře 11 m 2 , parc. č. 869/4, ostatní plocha, o výměře 2 m 2 a parc. č. 869/5, ostatní plocha, o výměře 1 m 2 , vzniklých na základě geometrického plánu zpracovaného Ing. Stanislavem Kutálkem, číslo plánu 1602-19/2014 ze dne 6. 6. 2014, oddělením pozemků od pozemku parc. č. 869, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území Ž. (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 76 800 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 C 127/2010-360, soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 21 760,62 Kč.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 5 260 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil „požadavkem na posouzení věci dovolacím soudem odlišně od soudu prvního stupně a od soudu odvolacího a odchýlením se soudů nižších stupňů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování ztráty dobré víry a hodnocení nepřímých důkazů z hlediska jejich váhy, hodnocení pasivity skutečného vlastníka sporné části pozemku“ a navíc namítal, že soudy nižších stupňů „neprovedly řádně všechna významná skutková zjištění.“ Rovněž uvedl, že v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka prokazování dobré víry prostřednictvím pouze nepřímých důkazů.
V jednotlivostech s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 (rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), připomněl, že otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, je otázkou právní. Posouzení, zda držitel věci vykonává oprávněnou držbu či nikoliv musí být založeno na důkazní aktivitě toho, kdo oprávněnou držbu popírá (žalobce v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2603/2010). V poměrech projednávané věci vysvětlil, že závěr o ztrátě jeho dobré víry, že část pozemku parc. č. 869 mu náleží a po celou vydržecí dobu ji má v oprávněné držbě, vychází z hodnocení dvou nepřímých důkazů, svědeckých výpovědí F. Š. a Ing. J. H., kteří měli mít od právního předchůdce žalovaných (Z. P.) pouze zprostředkovanou informaci, že s žalobcem o nesprávném umístění plotu nerespektujícím vlastnickou hranici mezi pozemky parc. č. 869 a parc. č. 870 jednal. Zjištění soudů v nalézacím řízení ovšem nepodporují žádné další důkazy, jejichž existence by mohla závěr o ztrátě dobré víry žalobce posílit, například korespondence mezi účastníky či právními předchůdci žalovaných a žalobce, jednání před správními orgány, popřípadě aktivita žalovaných nebo jejich právních předchůdců, kterou by vyjádřili nesouhlas s držbou části jejich pozemku. Relevance nepřímých důkazů soudy v nalézacím řízení tak byla posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, podle jehož závěru „výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání neztotožnili s argumentací žalobce o nesprávném posouzení hodnoty nepřímých důkazů. Připomněli, že v reálném životě při vzniku sousedského sporu se zúčastnění nejprve snaží neshody urovnat neformální dohodou bez jakéhokoliv písemného dokumentování jednání a teprve následně, nevede-li ústní forma komunikace k žádnému výsledku, přistoupí k razantnějšímu řešení problému, například právní cestou. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 4. 5. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobce jako důvod přípustnosti dovolání uplatnil požadavek na takové právní posouzení věci dovolacím soudem, které je odlišné od posouzení soudu odvolacího a soudu prvního stupně. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tudíž zřejmé, že námitka žalobce, jejíž podstatou je požadavek na odlišné právní posouzení, než jaké přijaly soudy v nalézacím řízení, přípustnost dovolání založit bez dalšího nemůže.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nepříliš srozumitelně formulovaná námitka, že „soudy neprovedly řádně všechny významná skutková zjištění.“ Z jeho obsahu lze ovšem dovodit, že žalobce považuje za nedostačující, že pro věc právně významná skutečnost, jíž ztráta dobré víry držitele věci při tvrzeném vydržení vlastnického práva v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 nepochybně je, byla prokazována pouze nepřímými důkazy, a že se soudy v nalézacím řízení nezabývaly i existencí dalších skutečností a důkazů, jež žalobce označuje jako „právní úkony, kterými by žalovaní nebo jejich právní předchůdci řešili hranici pozemku a umístění plotu.“ Svou podstatou tato námitka míří jednak na správnost hodnocení provedených důkazů, zejména posouzení způsobilosti nepřímých důkazů prokázat právně významnou skutečnost, o čemž bude podán výklad dále, a rovněž na úplnost skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí věci a tvrzený vadný postup odvolacího soudu, jenž měl ve věci zjišťovat existenci dalších významných skutečností a k nim provést i důkazy.
Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz, stejně jako dále citované nálezy). Shodně soud v nalézacím řízení posuzuje, zda účastník řízení tvrdil všechny pro věc rozhodné skutečnosti a navrhl (označil) důkazy potřebné k prokázání uplatněných tvrzení, aby mohl být ve sporném řízení úspěšný, a podle výsledku provedeného dokazování rozhoduje o tom, zda některému z účastníků řízení má poskytnout poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pokud dospěje soud k závěru, že na základě přednesených tvrzení a provedených důkazů lze o věci rozhodnout, není zde žádného důvodu k tomu, aby bylo na účastnících řízení požadováno dodatečné plnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní. Obdobně jako u neprovedených (avšak navržených) důkazů musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, jaké úvahy jej přivedly k závěru, že o věci lze rozhodnout bez toho, aby bylo třeba za účelem prokázání právně významné skutečnosti provádět další dokazování či doplňovat skutková tvrzení. Této své povinnosti soud odvolací v posuzované věci dostál, neboť přesvědčivě v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že i nepřímé důkazy (dvě svědecké výpovědi) byly způsobilé prokázat existenci právně významné skutečnosti, tj. ztráty dobré víry žalobce, že je v držbě části pozemku parc. č. 869 držitelem oprávněným, a že z nich plynoucí skutková zjištění jsou podporována existencí dalších skutečností, jež mohly dobrou víru žalobce zpochybnit (způsob oplocení pozemku parc. č. 869 právními předchůdci žalovaných, umístění brány v oplocení směrem k pozemku parc. č. 869).
K dovolací námitce, že „soudy neprovedly řádně všechny významná skutková zjištění“ považuje dovolací soud dále za potřebné uvést, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, jichž se měly podle dovolatele dopustit soudy v nalézacím řízení, neboť v jejich souvislosti žalobce nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání. Jediným zákonem aprobovaným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). V projednávané věci navíc odvolací soud řízení žádnou vadou nezatížil, neboť ve sporném řízení nelze od soudu rozumně očekávat, že bude namísto účastníků přebírat procesní (důkazní) iniciativu a bez jakéhokoliv podnětu od procesních stran zjišťovat – slovy žalobce – „existenci právních úkonů, kterými by žalovaní nebo jejich právní předchůdci řešili hranici pozemku a umístění plotu“ v situaci, kdy existenci takových úkonů žádný z účastníků řízení netvrdil a soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažoval za potřebné, aby stranu zatíženou břemenem tvrzení a břemenem důkazním v intencích §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ke splnění jejích procesních povinností dále vyzýval.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka způsobilosti nepřímých důkazů prokázat právně významnou skutečnost (ztrátu dobré víry držitele věci), která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Důvod přípustnosti dovolání založený na otázce (v posuzované věci procesního) práva dosud neřešené ve spojení s dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení významově odpovídá požadavku na vyjádření stanoviska dovolacího soudu ke správnosti interpretace nebo (případě i) aplikace konkrétního ustanovení procesního předpisu, na němž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatel je tudíž povinen označit zákonné ustanovení, jehož se aplikační činnost soudu týkala, vysvětlit, v čem spočívala její nesprávnost, a jakým způsobem měl, podle mínění dovolatele, soud předmětnou procesní otázku vyřešit. V opačném případě lze v poměrech procesního práva námitku posoudit pouze jako vytýkanou vadu řízení (nesprávného procesního postupu), která, jak již bylo výše uvedeno, samostatně přípustnost dovolání založit nemůže. Shodně jako u vady řízení není možné přípustnost dovolání založit také pouze na námitce mířící na správnost hodnocení provedených důkazů. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, Nejvyšší soud uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud také opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Žalobce namítal, že se odvolací soud při hodnocení nepřímých důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (rozsudek byl publikován pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že „skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).“ Tímto závěrem, aniž by to ovšem v odůvodnění rozsudku výslovně zmínil, se dovolací soud odchýlil od názoru, jenž byl vyjádřen v dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011), a byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ).
V projednávané věci se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované shora označeným rozsudkem, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (odtud jeho význam ovlivňovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů) nijak neodchýlil, neboť jím opakované dokazování výpověďmi obou svědků z hlediska jejich pravdivosti náležitě hodnotil, a přesvědčivě vysvětlil důvody, pro něž lze mít za prokázané, že právní předchůdce žalovaných (Z. P.) žalobce ještě před uplynutím desetileté vydržecí doby o spornosti hranice mezi pozemky parc. č. 869 a parc. č. 870 informoval. Obě svědecké výpovědi tak prokazují, že v letech 1993 až 1995 svědek Š. vybudoval na žádost právního předchůdce žalovaných plot na třech stranách pozemku parc. č. 869, vyjma té strany, kde pozemek sousedil s pozemkem žalobce. Důvodem pro takový postup bylo jednání, jehož předmět Z. P. sice svědkovi Š. nespecifikoval, nicméně se logicky musel týkat hranice mezi pozemky, na níž plot nebyl postaven. Svědek Ing. J. H. pak přiblížil důvod, pro který se na něj v předmětné době Z. P. jako na soudního znalce obrátil, seznámil jej s tím, že o posunutí plotu do jeho pozemku parc. č. 869 ví a že o tom informoval i žalobce, který se zamýšlenou dostavbou plotu na hranici pozemků nesouhlasil. I když tedy ani jeden ze svědků nebyl jednání mezi žalobcem a Z. P. přítomen, získali od právního předchůdce žalovaných informaci o tom, že se žalobcem v předmětné době o spornosti hranice mezi pozemky parc. č. 869 a parc. č. 870 hovořil. Vzhledem k okolnostem, za nichž s právním předchůdcem žalovaných přišli svědci do styku (svědek Š. při výstavbě plotu a svědek Ing. H. v souvislosti s posouzením umístění plotu na sporné hranici), neexistuje žádná rozumná pochybnost o tom, že Z. P. právě tyto svědky o komunikaci mezi ním a žalobcem v uvedeném směru informoval. Skutečnost, že byl žalobce v předmětné době o spornosti hranice mezi oběma pozemky právním předchůdcem žalovaných zpraven, lze mít tudíž na základě výpovědi obou svědků, jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna, za prokázanou, a kromě nesouhlasného tvrzení žalobce, nebyl uplatněn žádný racionální argument, jenž by pravdivost této skutečnosti zpochybnil. K novým skutečnostem a důkazům, které žalobce uplatnil až v dovolacím řízení, nemohl dovolací soud s ohledem na §241a odst. 6 o. s. ř. přihlédnout.
Dovolání není přípustné ani ohledně námitky, že rozsudek odvolacího soudu je při řešení otázky hmotného práva, spočívající v posouzení ztráty dobré víry, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98); odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.
Odvolací soud správně poukázal na to, že podmínky oprávněné držby a tvrzeného vydržení vlastnického práva žalobce k části pozemku parc. č. 869, se ve smyslu ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., posuzují podle dosavadní právní úpravy, tedy podle §129 odst. 1, §130 odst. 1 věta první a §134 odst. 1 obč. zák., neboť k nabytí vlastnického práva uvedeným originárním způsobem mělo dojít před 1. 1. 2014 (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Velmi podrobně citoval z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se problematikou oprávněné držby a vydržení, stejně jako v posuzované věci uplatnitelné oprávněné držby vykonávané před 1. 1. 1992, zabývala. Citoval-li žalobce fragmentačním způsobem ze dvou shora citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, pak z toho nijak nevyplývá, se kterými závěry v rozhodnutích uvedenými by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Obě rozhodnutí, ostatně stejně jako například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2002, jsou založena na potřebě komplexního posouzení všech okolností, za nichž se někdo držby ujal a vykonával ji. Zmiňuje-li žalobce závěr z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, že pro omluvitelnost omylu držitele části sousedního pozemku „je významná i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo“, pak v poměrech projednávané věci se tento závěr neuplatní.
K tomu, aby dosud oprávněný držitel pozbyl dobrou víru, že mu držená věc s ohledem ke všem okolnostem patří, nemusí její skutečný vlastník své právo aktivně bránit, například soudní žalobou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1460/2010). Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího souduze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006. Není tedy ani rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). Právě sdělení o spornosti hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobce a právních předchůdců žalovaných, jehož se žalobci před uplynutím běhu desetileté vydržecí doby dostalo, stačilo k vyvolání pochybnosti o jeho dobré víře, že mu držená část pozemku parc. č. 869 patří, a že je tedy i nadále oprávněným držitelem.
Jelikož žalobce podal dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu