ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5850.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5850/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. L. , zastoupeného Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze, Polská 1716/54, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou se sídlem Uhách 108, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované, Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Modřany , identifikační číslo osoby 60437502, se sídlem v Praze 12, K dolům 31/5, zastoupené JUDr. Isabellou Slavíčkovou, narozenou 22. 12. 1951, bytem v Praze 7, Veverkova 6/1411, o vypořádání vztahů vlastníka pozemků a vlastníka staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 202/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 64 Co 16/2016-487, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně advokátky JUDr. Aleny Kojzarové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č. j. 20 C 202/2005-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přikázání pozemků par. č. 3038 a par. č. 3039/2, v katastrálním území M., obci P., do svého vlastnictví.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2009, č. j. 64 Co 378/2007-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2010, č. j. 22 Cdo 1654/2009-102, odmítl.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I ÚS. 2166/10, uvedená rozhodnutí zrušil.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2015, č. j. 20 C 202/2005-422, přikázal do vlastnictví žalobce pozemky par. č. 3038 a par. č. 3039/2, zapsané na listu vlastnictví č. 10002, vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec P. a katastrální území M., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 64 Co 16/2016-487, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2015 tak, že žaloba se zamítá, a žalované ani vedlejší účastnici se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2016 podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce koupil v roce 1992 od Obvodního podniku služeb Praha 4 předmětné pozemky včetně staveb na nich stojících. Z důvodu částečné neplatnosti kupní smlouvy Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, č. j. 42 C 257/99-43, určil, že vlastnicí pozemků je žalovaná. Skutečnost, že v současné době je vlastnicí pozemků žalovaná a vlastníkem staveb dovolatel, je mezi účastníky nesporná. V nyní probíhajícím řízení se dovolatel domáhá vypořádání vztahů mezi účastníky, konkrétně požaduje přikázání pozemků na základě analogické aplikace §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále „obč. zák.“), do svého vlastnictví. To soudy odmítly mj. s odkazem na restituční nárok vedlejšího účastníka.
Dovolatel výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Senát č. 22 v souladu s judikaturou Ústavního soudu v případě, že – jako tomu bylo i v dané věci – není přípustnost dovolání výslovně uvedena, zkoumá, zda se nepodává z obsahu dovolání. Nicméně dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z obsahu dovolání se podává, že napadeným rozhodnutím se měl odvolací soud odchýlit od závazného právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS. 2166/10; v otázce provádění důkazů odvolacím soudem spatřuje dovolatel také rozpor s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
K jednotlivým dovolacím námitkám:
Námitka, že odvolací soud vzal za zjištěný odlišný skutkový stav než soud prvního stupně, aniž by však dokazování zopakoval. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odvolací soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, proto nebylo třeba dokazování opakovat (§213 odst. 2 o. s. ř.); k nepřípustnosti skutkových námitek v dovolacím řízení viz níže.
Tvrzení, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS. 2166/10.
Ústavní soud v nyní souzené věci zrušil rozhodnutí obecných soudů proto, že podle jeho názoru formalisticky a mechanicky odkázaly na nemožnost aplikace §135c obč. zák., aniž by se pokusily – s ohledem na ústavně zaručenou ochranu vlastnického práva dovolatele – překlenout mezeru v zákoně analogickou aplikací tohoto ustanovení. Vyvozuje-li však dovolatel z nálezu Ústavního soudu takový závěr, že by snad obecné soudy byly povinny žalobnímu návrhu vyhovět, pak takový závěr z uvedeného nálezu nevyplývá; jakkoli se Ústavní soud vyslovil pro analogickou aplikaci §135c obč. zák., nepředjímal konkrétní způsob vypořádání, neboť poměry vlastníků může soud uspořádat i jinak (§135c odst. 3 obč. zák.). Navíc změna zákonné úpravy v důsledku přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vyžaduje jiné posouzení věci, než k jakému bylo možno dospět v době, kdy věc posuzoval Ústavní soud.
Jen na okraj se poznamenává: Dovolací soud plně respektuje závěr o nepřípustnosti formalistické a mechanické aplikace §135c odst. 3 obč. zák. v soudním řízení. Nicméně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, v souvislosti se závěrem o nemožnosti analogické aplikace §135c odst. 3 obč. zák. konstatuje: „V rozsudku ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3395, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona (§853 obč. zák.); již z toho vyplývá, že analogická aplikace §135c odst. 3 obč. zák. na jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena. Podotýká se navíc, že žalobce uplatňuje nárok na přikázání zastavěného pozemku do svého vlastnictví, přičemž této žalobě by nebylo možno vyhovět, ani kdyby soudy aplikovaly §135c obč. zák.; tomu totiž brání nesouhlas vlastníka pozemku. Nejvyšší soud vyslovil: ‘Jestliže s tím souhlasí vlastník pozemku, lze při rozhodování dle §135c obč. zák. pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou přikázat za náhradu do vlastnictví stavebníka, a to i proti jeho vůli‘ (R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Vzhledem k povinnému zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a obecné přístupnosti judikatury Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) se dovolatel měl možnost seznámit se závěry zmíněného rozsudku, které vedly k závěru o nemožnosti vydat konstitutivní rozhodnutí na základě analogické aplikace zákona. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, se uvádí: „Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud nebyl. Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení občanského zákoníku. Analogii upravuje §853 obč. zák., podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Konstitutivní rozsudek vydaný v občanském soudním řízení je (na rozdíl od rozsudku deklaratorního) právní skutečností občanského práva hmotného. Před jeho vydáním tu není hmotněprávní vztah mezi účastníky, který by bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních vztahů, neboť ty vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním rozhodnutí zde není právní vztah, který by bylo možno analogicky posuzovat. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické aplikace zákona“. Tyto právní závěry, které judikatura konstantně aplikuje i na jiná konstitutivní rozhodnutí včetně staveb na cizím pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013) Ústavní soud výslovně nezpochybnil, ani s nimi nepolemizoval; naopak uvedl, že v typických případech lze se závěrem o nemožnosti aplikace §135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit. O stejné důvody opřel Nejvyšší soud odmítnutí dovolání v usnesení ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016; ústavní stížnost proti tomuto usnesení tentokrát Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 4073/16).
Ostatně nejde tu o mezeru v zákoně nebo o otázku judikaturou neřešenou; Nejvyšší soud konstantně judikuje, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu (spočívající např. v tom, že byl vlastníkem pozemku v době výstavby), nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby; vzájemný vztah se řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/2015 - přehled judikatury k této otázce je obsažen např. ve stati Stavby na cizím pozemku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, Soudní rozhledy č. 10/2011).
K ochraně práv vedlejšího účastníka:
V napadeném rozhodnutí odvolací soud v souladu s požadavkem Ústavního soudu zohlednil ústavní rozměr vlastnického práva dovolatele a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu žalobu zamítl; významný je i posun v právní úpravě, ke kterému došlo až po vydání zmíněného nálezu Ústavního soudu.
Právní názor, upřednostňující nárok církve jako restituenta před nárokem osoby, která tvrzené vlastnické právo opírá o skutečnosti nastalé až po přijetí zákona o půdě, je pak v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Tak např. v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, Nejvyšší soud uvedl: „Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09)“. S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci soudy nižších stupňů zjevně souladné; prvotní v této věci byla ochrana restituenta.
Závěr, podle kterého by současné vypořádání vztahů mezi dovolatelem a žalovanou – s ohledem na přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů – představovalo nepřípustný zásah do ústavně chráněného legitimního očekávání vedlejší účastnice řízení, není s předmětným nálezem Ústavního soudu v rozporu. Úvaha o možném „prolomení“ blokačního ustanovení se netýkala (a ani týkat nemohla, neboť v době přijetí nálezu tento zákon neplatil) ustanovení §13 zákona č. 428/2012 Sb. Zatímco §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), představoval časově neurčitou překážkou pramenící z obecného a do značné míry nejistého závazku budoucího majetkového vypořádání s církvemi (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07), zákon č. 428/2012 Sb. zakládá konkrétní vymahatelný nárok; tento rozdíl se nutně projeví v míře legitimního očekávání vedlejší účastnice a tím také v míře poskytnuté ochrany.
Námitka nesprávně zjištěného stavu areálu a otázka jeho užívání dovolatelem. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Lze poznamenat, že navzdory tvrzení dovolatele, že odvolací soud nevyšel ze skutkového zjištění, podle kterého pozemky a stavby nejsou vzájemně funkčně propojeny a netvoří jeden funkční celek, odvolací soud tato skutková zjištění převzal. Ostatně dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej přezkoumávat.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu