ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4445.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4445/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. arch. F. O. , zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova 3221/1, proti žalovaným 1) P. V. , 2) M. V. , zastoupeným JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Floriána Nováka 5267/3, o zaplacení 174.687,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 241/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2016, č. j. 17 Co 309/2014-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2016, č. j. 17 Co 309/2014-170, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. ledna 2013, č. j. 6 C 241/2011-80, ve výrocích I., III. a IV. změněn tak, že žaloba v části o zaplacení 172.694,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalovanými žalobci i v části o zaplacení 1.993,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení prvním žalovaným žalobci byla zamítnuta (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a žalobci bylo uloženo, aby zaplatil soudní poplatek z odvolání 3.075,- Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky objektu bydlení v K. n. H. a pozemků parc. č. 570, 571 a 572 v katastrálním území K. n. H., a to žalobce v rozsahu jedné ideální poloviny a žalovaní každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Zatímco žalobce předmětné nemovitosti v době od 1. července 2009 do 30. září 2012 neužíval, užíval první žalovaný v daném období společný objekt bydlení nad rámec spoluvlastnických podílů žalovaných v rozsahu 30 % a společné pozemky užívali žalovaní nad rámec svých spoluvlastnických podílů v rozsahu 50 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně přitom ale odvolací soud dovodil, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, že následkem užívání společných nemovitostí nad rámec jejich spoluvlastnických podílů žalovaným na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť žalovaní žalobci v užívání společných nemovitostí v rozsahu jemu odpovídajícího spoluvlastnického podílu nijak nebránili.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda užíváním společné věci ve větším rozsahu, než který odpovídá spoluvlastnickému podílu, bez placení jakékoliv náhrady vzniká za toto užívání spoluvlastníku bezdůvodné obohacení i v situaci, kdy v užívání společné věci ostatním spoluvlastníkům nebrání. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, 28 Cdo 2021/2010 či 25 Cdo 845/99. Vyjadřoval současně přesvědčení, že ani odvolacím soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 neopouští princip, dle kterého užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu vzniká vždy (bez dalšího) bezdůvodné obohacení. Zpochybňoval také závěr odvolacího soudu, že mu ze strany žalovaných nebylo v užívání předmětných nemovitostí bráněno. Vytýkal přitom překvapivost rozsudku odvolacího soudu, jenž nebyl založen na závěrech o rozsahu užívání předmětných nemovitostí, nýbrž z hlediska dosavadního průběhu řízení nově na úvaze, že dovolateli nemělo být ze strany žalovaných v užívání společné nemovitosti bráněno. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní uvedli, že předmětné nemovitosti nad rámec svých spoluvlastnických podílů v rozhodném období neužívali. Zdůraznili, že se žalobce nijak nepodílí na údržbě společných nemovitostí a poukázali na svůj nepříznivý zdravotní stav. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Ohledně vytýkané překvapivosti rozsudku odvolacího soudu lze přitom uvést, že v situaci, kdy tento soud rozhodoval na podkladě skutkových závěrů učiněných již soudem prvního stupně, nelze toliko ze změny právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci dovozovat nepředvídatelnost či překvapivost měnícího rozsudku odvolacího soudu, když za překvapivé (nepředvídatelné) lze v daných souvislostech považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); okolnost, že žalobci v užívání společných nemovitostí není žalovanými bráněno a tento o jejich užívání neprojevuje zájem (kterou vzal za prokázanou již soud prvního stupně a na níž založil, byť nepřiléhavě, jak bude rozebráno níže, své závěry soud odvolací), ostatně byla zdůrazňována též v odvolání prvního žalovaného směřujícím vůči prvostupňovému rozsudku, žalobce tudíž právním posouzením věci odvolacím soudem (akcentujícím uvedenou skutkovou okolnost) být zaskočen nemohl.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posuzovaný případ se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá, mělo vzniknout v době od 1. července 2009 do 30. září 2012 (srov. §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle §136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Výše citovaná právní úprava je ustálenou soudní praxí vykládána tak, že pokud dojde k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podle §137 odst. 1 obč. zák. Naopak v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. (srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz .). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu). Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch totiž stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v §451 a násl. obč. zák., přičemž samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, jakož i judikaturu v nich citovanou). Z hlediska povinnosti spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, přitom není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, ze dne 7. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, či ze dne 8. srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Se zřetelem k závěrům vyplývajícím z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, pak z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu není právně významnou ani okolnost, že žalovaná strana nastalý stav svým jednáním nezapříčinila. Oproti tomu se naopak v některých případech může jevit významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku.
Výše popsané závěry přitom nekolidují ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, na nějž poukazuje odvolací soud. Uvedený rozsudek byl totiž vydán za jiných okolností (kasační rozhodnutí vydané v situaci, kdy v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva, zatímco v nyní posuzované věci odvolací soud – v rovině skutkových zjištění – uzavírá, že předmětné nemovitosti jsou žalovanými užívány nad rámec jejich spoluvlastnických podílů bez jakéhokoliv právem aprobovaného důvodu).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že společné nemovitosti byly žalovanými v rozhodném období bez právem aprobovaného důvodu užívány nad rámec jejich spoluvlastnických podílů, dovodil, že dovolateli, jenž je neužíval, se zřetelem k chování žalovaných (kteří dovolateli v užívání nemovitostí aktivně nebránili) nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.) nevznikl, jsou jeho závěry nesprávné a odporující ustálené judikatuře, od níž není důvodu se v projednávané věci odchylovat.
Poněvadž bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud v souladu s §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu