ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.197.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 197/2017-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného M. M., a obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 2/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje ohledně obviněného M. M. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému (bod1), jakož i výrok o trestu a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje ohledně obviněného R. K. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému (bod č. 4), jakož i výrok o trestu a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se zrušuje ohledně obviněného M. H., usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému týkající se odsuzující části (body 1, 2-4, 6-22), jakož i výroky o uložených trestech a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc obviněných M. M. a R. K. a M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. H. , nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem č. 1 a obviněný R. K. (dále jen obviněný, pop. dovolatel) byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem č. 4. Uvedených trestných činů se obvinění dopustil podle tohoto soudu tím, že
obviněný M. M.
společně s M. H. v době od 05:00 hodin do 12:30 hodin dne 28. 5. 2013 v B. na ul. T. č. ..., v 5. patře domu, se vloupali, po poškození vstupních dveří nezjištěným předmětem, do bytu, odkud následně odcizili Notebook zn. eMachines, typ G640-P342G32Mnks, výr. č. ..., fotoaparát Sony DSC-F77, výr. č. ..., videokameru Panasonic typ NV-GS11EG, výr. č. ..., pánské hodinky US POLO ASSN, pánské hodinky Festina, edice Tour de France, pánské hodinky Diesel, 1 ks klíč od vozidla Škoda Octavia, rz ..., pánský zlatý náramek, 6 ks párů dámských zlatých náušnic, pánský zlatý náhrdelník, a dále se ve stejnou dobu, za pomoci odcizeného klíče od osobního automobilu, zmocnili na volně přístupném parkovišti Dopravního podniku města Brna na ul. H. č. ... v B. zde stojícího osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, rz ..., v hodnotě 185.000 Kč, které neoprávněné užívali, přičemž vozidlo bylo dne 1. 6. 2013 nalezeno v obci J., čímž způsobili poškozenému P. V., škodu odcizením v celkové výši 63.100 Kč a poškozenému Statutárnímu městu Brnu, IČ: 449 92 785, škodu poškozením vstupních dveří do bytu ve výši 6.800 Kč,
přičemž M. M. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 151/2011 ze dne 11. 9. 2012, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 441/2012 ze dne 30. 10. 2012 odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odstavec 1 písmeno b), odstavec 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením ve věznici s ostrahou, přičemž tento trest vykonal dne 21. 10. 2014,
obviněný R. K.
společně s M. H. a R. K. v době od 18:30 hod. dne 19. 9. 2014 do 13:40 hod. dne 20. 9. 2014 v B. na ul. T. číslo ... se přesně nezjištěným způsobem přes střešní okno domu, které bylo uzavřeno na mikroventilaci, vloupali do prostor kanceláře autopůjčovny CaravanPlan, s. r. o., IČ: 293 03 885, kde odcizili notebook zn. Dell, nezjištěného výrobního čísla a typu, navigaci zn. MIO MOV M410, výr. číslo ..., mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Chat, výr. číslo ..., IMEI: ..., digitální fotoaparát zn. Sony, nezjištěného výrobního čísla a typu, šest technických průkazů od různých vozidel, po jednom kusu klíče od čtrnácti vozidel různých značek a po dvou kusech klíčů od čtyř vozidel různých značek, následně v uvedené době za užití klíčů, odcizených z kanceláře spol. CaravanPlan, s. r. o., z parkovacího místa v B. na ul. T. před domem č. ... odcizili osobní motorové vozidlo značky Škoda Octavia 1Z, rz ..., r. v. 2009, barva šedá – metal, vin ....... v současné hodnotě 267.000 Kč, a dále z parkovacího místa v B. na ul. D. odcizili osobní motorové vozidlo značky Škoda Superb 3T, rz ..., barva černá – metal, vin ......, v současné hodnotě 560.000 Kč, čímž způsobili poškozené společnosti CaravanPlan, s. r. o., IČ: 293 03 885, škodu odcizením ve výši 853.510 Kč,
přičemž R. K. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 59/2008 ze dne 2. 10. 2008 odsouzen mimo jiné za trestný čin krádeže podle §247 odstavec 1 písmeno e), odstavec 2 trestního zákona číslo 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 301/2008 ze dne 18. 5. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 274/2009 ze dne 14. 7. 2009 odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, přičemž tento trest vykonal dne 26. 3. 2012.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný M. M. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 91 T 18/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 3 To 303/2014, uložil Městský soud v Brně obviněnému podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (správně měl být trest ukládán podle §205 odst. 3 tr. zákoníku) za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 (dvacetiosmi) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu (odsuzující) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 91 T 18/2014, uložený ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 3 To 303/2014, jakož i všechny další výroky na výrok o trestu obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému R. K. za zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 91 T 19/2015, uložil Městský soud v Brně podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 91 T 19/2015, jakož i všechny další výroky na výrok o trestu obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. M. povinnost společně a nerozdílně s obviněným M. H. nahradit poškozenému P. V., škodu ve výši 63.100 Kč. Obviněnému R. K. uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerodílně s obviněnými M. H. a R. K. nahradit poškozenému CaravanPlan, s. r. o., IČ: 29303885, se sídlem Brněnská Pole 1822/4, Šlapanice, škodu ve výši 853.510 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016, podali obvinění M. M. a R. K. společně se spoluobviněnými M. H. a V. H. odvolání, která směřovala do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl usnesením Krajský soud v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, podali obvinění M. M. a R. K. prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný M. M. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvádí, že si je vědom skutečnosti, že hodnocení důkazu je výlučným právem soudů prvního, popř. druhé stupně. Předmětnou zásadu ovšem nelze uplatnit za situace, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků na spravedlivý proces, což se stalo v dané věci. Obviněný namítá, že postupem soudů byla porušena základní zásada zakotvená v §2 odst. 5 tr. ř., tj. zjištění skutkového stavu mimo rozumnou pochybnost. Dovolatel zdůrazňuje, že byl odsouzen pouze na základě jediného pochybně získaného důkazů, a to pachové stopy, když ovšem v řízení objasnil, že žil u otce spoluobviněného, takže mohlo dojít k přenosu pachové stopy. Podle soudů je dále usvědčován výpovědí svědkyně M. a Š., kdy ovšem v podané obžalobě nebylo navrhováno provedení výslechů těchto svědkyň, popř. čtení jejich výpovědi. Soud prvního stupně v rozsudku výslovně konstatuje, že svědkyně M. ho v rámci rekognice nepoznala, ale že svědkyně Š. vypovídala a popsala dva muže, kteří zcela odpovídají popisu obviněných. Soud druhého stupně rovněž odkazuje na nalezenou pachovou stopu, když ohledně svědkyň uvádí, „že byť další svědkyně ani jednoho z pachatelů nepoznala“ a poukazuje na jeho bohatou kriminální minulost a dospívá k závěru, že jeho podíl na spáchané trestné činnosti musel být menší, než v případě spoluobviněného. Obviněný v souvislosti ze závěry soudů namítá, že z protokolu o hlavním líčení vůbec nevyplývá, že by byl proveden důkaz výpovědí svědkyně Š. Proto se domnívá, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poté sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obžaloby ho zprostil, popř. aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. K. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle dovolatele ve věci došlo k porušení zásady bezprostřednosti a práva na spravedlivý proces garantovaném zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Obviněný zdůrazňuje, že byl uznán vinným na základě tří důkazů a to záznamu kamerového systému, výpovědi spoluobviněného R. K. učiněné při rozhodování o vazbě a dopisu, který předložil orgánům činným v trestním řízení tento spoluobviněný. Ohledně záznamu kamerového systému obviněný namítá, že z rozhodnutí soudů není patrno, o jaké kamerové záznamy se má jednat. Předmětný důkaz soud prvního stupně v rámci hlavního líčení neprovedl a neučinil tak, ani soud druhého stupně. Přesto své závěry opírá o tento neprovedený důkaz. K uvedenému důkazu neměl možnost se nijak vyjádřit, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V případě výpovědi spoluobviněného R. K. při rozhodování o vazbě uvádí, že soud druhého stupně přisvědčil jeho argumentaci o nepoužitelnosti tohoto důkazu. Pokud se týká dopisu, na který odkazují soudy, obviněný uvádí, že aniž by chtěl hodnotit jeho obsah, tak nelze přehlédnout, že i soud druhého stupně dospěl k závěru, že se jedná toliko o důkaz nepřímý, který svědčí jen o tom, že mohl být na místě činu. Obviněný namítá, že pouhá přítomnost na místě činu ovšem nestačí k prokázání viny. Podle obviněného je tedy v dané věci dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho extenzivním výkladu. Protože je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 To 220/2016-3283, a obsahově navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č. j. 5 T 2/2016-3167, a uložil Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 7. 12. 2016 sdělil, že se k věci nebude vyjadřovat. Vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby o podaných dovoláních bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (uplatnil obviněný R. K.) je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného R. K., ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obvinění dovozují naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti v tom, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy závěr o jejich vině založily na důkazech, které nebyly před soudy provedeny. Jinak řečeno, obvinění dovozují naplnění zvoleného dovolacího důvodu v podstatě v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Podle Nejvyššího soudu argumentaci vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu (srov. např. nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; nález ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, bod 25 a násl., nález II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010), kdy zdůraznil, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy a že tato povinnost dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. Naznačené závěry presumoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřením závěru, že porušení práva na spravedlivý proces může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006). Naznačený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který výslovně např. ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, uvedl, že „ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení.“ Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010 ze dne 17. 2. 2010.
V souvislosti s argumentací o porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že se musí jednat o takové porušení práva na spravedlivý proces, které má za následek, že v řízení jako celku nebylo dodrženo ustanovení čl. 6 Úmluvy. V takovém případě může Nejvyšší soud zcela výjimečně, právě s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. V praxi se zpravidla jedná o situaci, kdy takový postup odůvodňuje existence extrémní rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy je třeba zdůraznit, že podkladem skutkových zjištění soudů mohou být jen důkazy provedené způsobem umožňujícím jejich použití z toho hlediska, že jde o důkazy získané při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady zákonnosti řízení (§2 odst. 1 tr. ř.) a zásady plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§2 odst. 4 tr. ř.). Postupovat podle trestního řádu je proto třeba vždy tak, aby to zároveň bylo slučitelné s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. Předmětem hmotněprávního posouzení nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem uvedené základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy.
Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu z pohledu uplatněných námitek má za to, že porušení práva na spravedlivý proces v případě obou obviněných nastalo, neboť soudy nižších stupňů své skutkové závěry formulovaly na základě důkazů, které nebyly před těmito soudy provedeny. Jinak řečeno soud prvního stupně své skutkové závěry založil na důkazech, které nebyly provedeny v souladu s trestním řádem a tudíž se k nim nemohli obvinění vyjádřit. Proto lze uzavřít, že skutkový stav, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl zjištěn v takovém rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (blíže viz §2 odst. 5 tr. ř.).
Právo na spravedlivý proces zahrnuje celý komplex práv jednotlivce, který se váže k procesní ochraně jeho práv a oprávněných zájmů. Obsahuje v sobě celou řadu dílčích principů, které ve svém souhrnu vytvářejí spravedlnost řízení: (a) právo na soud, na přístup k soudu, resp. právo na přístup k zákonem stanovenému orgánu, který poskytuje ochranu, (b) zákonem stanovený postup a upravený proces, (c) spravedlivé rozhodnutí, (d) efektivní prostředky nápravy, (e) nárok na náhradu za nespravedlivé rozhodnutí (blíže viz I. Pospíšil, Listina, čl. 36, Komentář WK, ASPI).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jenž upravuje právo na spravedlivý proces, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Jak již bylo naznačeno, tyto základní práva obviněných, které ve svém souhrnu garantují právo na spravedlivý proces, v dané věci nebyla postupem soudů nižších stupňů dodržena.
V případě obviněného M. M. je z rozsudku soudu prvního stupně patrno, že obviněný spáchání trestné činnosti pod bodem 1 popírá. Soud odkazuje na zajištěnou pachovou stopu, na skutečnost, že svědkyně M. při rekognici nikoho neoznačila a na výpověď svědkyně Š., která popsala dva muže, jichž popis odpovídá obviněným (viz č. l. 25–26). Tedy podle soudu prvního stupně obviněného M. M. a spoluobviněného M. H. usvědčují tyto důkazy. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto skutku nějaké bližší úvahy neobsahuje. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když odkazuje na listinné důkazy, na zajištěnou pachovou stopu a výpověď svědkyně, která popisuje pachatele (byť jméno této svědkyně neuvádí) a na bohatou kriminální minulost obviněných (viz č. l. 23).
Jak je tedy patrno z rozsudku soudu prvního stupně obviněný M. M. a spoluobviněný M. H. mají být usvědčováni zajištěnou pachovou stopu a výpovědí svědkyně Š. K tomuto závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obviněný vyjádřil souhlas se čtením úředních záznamu o výpovědích svědků, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení postupem podle §158 odst. 3, 6 tr. ř. Stejně se vyjádřili i další obvinění. U hlavního líčení konaného ve dnech 7.-8. 3. 2016 byly podle §211 odst. 6 tr. ř. přečteny úřední záznamy o podaných vysvětleních svědků (viz č. l. 3135–3137), když ovšem z protokolu nevyplývá, že by byla čtena výpověď svědkyně Š. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z obsahu spisového materiálu je patrno, že svědkyně Š. nebyla v rámci přípravného řízení vyslechnuta postupem podle §158 odst 3, 6 tr. ř. Pokud se týká obecně postupu pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. je třeba zdůraznit, že osoba, která je vyslýchána na úřední záznam musí být poučena podle §158 odst. 8 tr. ř., kdy obsah poučení musí být výslovně zaznamenán v protokolu o podaném vysvětlení. V případě, že při sepisování úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. osoba podávající vysvětlení není poučena podle §158 odst. 8 tr. ř. je takový úřední záznam v dalším řízení nepoužitelný, tedy nelze ho přečíst postupem podle §211 odst. 6 tr. ř.
Protože soud prvního stupně odkazuje na výpověď této svědkyně, ačkoliv tato v přípravném řízení nebyla vyslechnuta, stejně tak nebyla osobně slyšena v rámci hlavního líčení, dovolává se a odkazuje na důkaz, který nebyl proveden. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že ve spise se nachází úřední záznam založený na č. l. 401, jenž byl sepsaný dne 10. 10. 2013. Z předmětného úředního záznamu vyplývá, že policisté v rámci šetření případu hovořili s I. Š. (bližší údaje nejsou uvedeny), které mělo být předloženo fotoalbum (není zřejmé jaké a které konkrétní osoby se v albu nacházely), přičemž jmenovaná měla označit osoby, které se měly podobat osobám, které viděla u domu. I. Š. měla výslovně uvést, že by se mohlo jednat o osoby, které viděla, tedy nebyla si zcela jistá. Z uvedeného úředního záznamu není patrna identita údajné svědkyně, tato nebyla poučena, není patrno, jaké jí bylo předloženo fotoalbum. Nejednalo se tedy o úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., ani o rekognici ve smyslu §104b tr. ř. Soud prvního stupně úřední záznam konstatoval jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 3124). Z postupu soudu prvního stupně je nepochybné, že si byl vědom, že se nejedná o úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně podle §158 odst. 6 tr. ř., což ani vzhledem ke shora naznačeným závěrům nepřicházelo v úvahu. Přesto soud prvního stupně hovoří v odůvodnění o svědkyni. Lze mít za to, že předmětný úřední záznam vzhledem k svému charakteru a obsahu mohl toliko v dalším řízení sloužit k zvážení, zda bude osoba vystupující pod jménem I. Š. vyslechnuta jako svědkyně, popř. s ní bude provedena rekognice, což se v předmětném řízení nestalo. Pokud soud prvního stupně při hodnocení důkazní situace vycházel z obsahu tohoto úředního záznamu, a tento hodnotil, jedná se o důkaz, který nebyl proveden v souladu s trestním řádem a tudíž zákonným způsobem. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům je třeba mít za to, že ve věci představuje jediný důkaz, který byl proveden zákonným způsobem a který svědčí v neprospěch obviněného, zajištěná pachová stopa, která byla zajištěna na peněžence v bytě poškozeného. Zde považuje Nejvyšší soud za nutné odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016, podle kterého „ Důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje.“ Obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1063/2012 ze dne 10. 10. 2016, ze kterých vyplývá, že pozitivní výsledek použití metody pachové identifikace při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu, nelze považovat za stěžejní důkaz pro vyslovení odsuzujícího výroku. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání důvodné, když jak již bylo naznačeno, skutkový stav, ze kterého vycházely soudy nižších stupňů, byl založen na důkazu, který nebyl řádně proveden v souladu se zákonem.
Obdobná je situace i v případě obviněného R. K. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že i tento obviněný spáchání trestné činnosti popírá. Soud dospěl k závěru, byť to přímo explicitně neuvádí, že obviněný je ze spáchání trestné činnosti usvědčován výpovědí spoluobviněného R. K. a dopisem, který měl poslat obviněný R. K. právě spoluobviněnému R. K., a záznamem kamerového systému (viz č. l. 26). Stejné důkazy s výjimkou dopisu mají usvědčovat spoluobviněného M. H. Soud druhého stupně následně na základě podaného odvolání přisvědčil námitce obviněného o nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného R. K. při rozhodování o jeho vzetí do vazby ve vztahu k jeho osobě, když má za to, že o vině obviněného svědčí obsah dopisu, který předložil spoluobviněný, přičemž výslovně nezaujímá žádné stanovisko ke kamerovému záznamu, o kterém hovoří soud prvního stupně. V dané souvislosti je třeba uvést, že obviněný v podaném odvolání výslovně namítal, že záznam kamerového systému nebyl proveden jako důkaz. Lze se toliko domnívat, že soud druhého stupně považoval kamerový záznam za důkaz, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutkový stav byl zjištěn správně a že skuková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování (viz č. l. 24).
K tomuto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Vzhledem k jisté korekci závěru soudu prvního stupně ohledně důkazů, které obviněného usvědčují soudem druhé stupně je nepochybné, že obviněný má být ze spáchání trestné činnosti usvědčován dopisem, který předložil spoluobviněný a záznamem kamerového systému. Ohledně záznamu kamerového systému je nutno vycházet z toho, že pokud by soud druhé stupně uplatněné námitky v případě tohoto záznamu shledal důvodné, tak by tuto skutečnost vyjádřil ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší soud z pohledu důkazů, které mají usvědčovat obviněného ze spáchané trestné činnosti, považuje za nutné uvést následující. Z dopisu na č. l. 580, na který odkazuje jak soud prvního, tak soud druhého stupně, vyplývá, že ho měl předložit spoluobviněný R. K. V dopise obviněný neuvádí, že by se trestné činnosti dopustili. Uvedený dopis lze skutečně jistým způsobem považovat na návodný, když se ovšem nejedná o přímý důkaz, nýbrž důkaz nepřímý. Samotný obviněný k věci u hlavního líčení odmítl vypovídat, stejně tak jako spoluobvinění R. K. a M. H. Za této situace byla postupem podle §207 odst. 2 tr. ř. přečtena výpověď obviněného z přípravného řízení (viz č. l. 59), ve které situaci popsal obdobně jako v dopise, který měl zaslat spoluobviněnému R. K. V případě spoluobviněného R. K., který rovněž v rámci přípravného řízení odmítl vypovídat, stejně jako v řízení před soudem byla přečtena jeho výpověď učiněná při rozhodování o vazbě. Ohledně této výpovědi následně soud druhého stupně dospěl k závěru, že je ve vztahu k obviněnému R. K. nepoužitelná z důvodu porušení procesních předpisů. Ve vztahu k výpovědi spoluobviněného R. K. při rozhodování o vazbě je nutno ještě konstatovat, že ani tato jeho výpověď neodpovídá dalším provedeným důkazům (zajištěná pachová stopa). Z protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 3126) je pak zřejmé, že soud konstatoval úřední záznam z č. l. 580 (záznam o předání dopisu) a obsah dopisu. Následně konstatoval úřední záznam na č. l. 652–653 o vytěžení kamerového záznamu z ulice T. a záznam z č. l. 655, ze kterého je zřejmé, že jedním z pachatelů zachyceném na kamerovém záznamu má být právě spoluobviněný R. K., další osoby se nepodařilo identifikovat. Soud prvního stupně předmětný záznam kamerového systému neprovedl jako důkaz, tedy se přehráním tohoto záznamu nepokusil objasnit, zda je skutečně na pořízeném záznamu zachycen obviněný či nikoliv a zda z tohoto záznamu lze dovodit, že se skutečně předmětné trestné činnosti dopustil. Jinak řečeno, záznam kamerového systému založený na č. l. 653a spisu jako důkaz nebyl proveden. Skutečnost, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně provedení důkazu záznamem kamerového systému nepožadoval není v dané věci podstatná, neboť soudy jsou povinny v řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kdy při zjištění takového skutkového stavu postupuje z úřední povinnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný před soudem druhého stupně výslovně uvedl, že kamerový záznam nebyl proveden jako důkaz (viz č. l. 3277), přičemž soud druhého stupně na tuto námitku nijak nereagoval.
Z uvedeného je tedy nepochybné, že skutkové závěry soudů týkající se tohoto obviněného se opírají o důkaz, který nebyl ve věci proveden procesním způsobem. Jak již bylo naznačeno skutečnost, že obviněný provedení kamerového záznamu před soudem prvního stupně nepožadoval, a až v rámci odvolacího řízení namítl, že důkaz kamerovým záznamem nebyl proveden, není pro posouzení věci rozhodující. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pro trestní řízení platí zásada oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásada vyhledávací (§2 odst. 5 tr. ř.), a tato platí jak pro řízení před soudem prvního stupně, tak i řízení před soudem druhého stupně. Lze konstatovat, že ustanovení §2 odst. 5 věta první tr. ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 455/05, I. ÚS 910/07). Z odůvodnění rozhodnutí přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 564/02). Uvedené požadavky vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Současně je třeba odkázat na zásadu bezprostřednosti, která je vyjádřena v §2 odst. 12 tr. ř., která stanoví, že soud při rozhodování v hlavním líčení smí přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Zásadu bezprostřednosti rozvádí ustanovení §220 odst. 2 tr. ř., podle kterého soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Uvedená zásada bezprostřednosti zajišťuje spolu s dalšími instituty kontradiktornosti řízení a tím právo na spravedlivý proces.
Těmto zásadám soudy nižších stupňů v předmětné věci nedostály. Ohledně postupu soudu druhého stupně lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009, který výslovně uvedl, že „ je porušením práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání dle §256 tr. řádu vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu.“ Takto soud druhého stupně v dané věci nepostupoval, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům shledal Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných důvodná, když extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04; nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). V dané věci je existence extrémního rozporu založena na skutečnosti, že skutkové závěry soudů nižších stupňů se opírají o důkazy, které nebyly provedeny nebo nebyly provedeny zákonným způsobem. Jinak řečeno, předmětem hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Extrémní rozpor je dán i za situace, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010 ze dne 17. 2. 2010, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1114/2015 ze dne 30. 9. 2015 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 ze dne 14. 6. 2016). Za takové situace je přípustný zásah do skutkových zjištění soudu nižších stupňů v rámci řízení o dovolání (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1482/2014 ze dne 17. 3. 2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/201 ze dne 30. 8. 2010). Zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě existence tzv. extrémního rozporu odůvodňuje ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Proto v dané věci byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obou obviněných, byl u obviněného R. K. naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání, ačkoliv byl u něho dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvody dovolání prospívají i spoluobviněnému M. H. jak ve vztahu k bodu 1, tak i ve vztahu k bodu 4 rozsudku soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněných M. M. a R. K. a ohledně obviněného M. H. i za použití §261 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 8 To 220/2016, kterými byla podle §256 tr. ř. zamítnuta podaná odvolání a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 5 T 2/2016, ve vztahu k těmto obviněným ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc obviněných M. M., R. K. a M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch těchto obviněných (u obviněného M. H. byla zrušena za přiměřeného použití §261 tr. ř.), takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí ve vztahu k obviněným učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
V rámci nového projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně a případně i soud druhého stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Ve vztahu k obviněnému M. M. a obviněnému M. H. je nezbytné, aby se soud pokusil k věci vyslechnout svědkyni Š., která nebyla dosud ve věci vyslechnuta, a na jejíž výpovědi spolu s dalšími důkazy, na které poukazoval ve svém rozhodnutí, založil závěr o vině těchto obviněných skutkem pod bodem 1 rozsudku. Následně soud zváží, zda k náležitému objasnění věci přichází v úvahu provedení dalších důkazů, zejména z pohledu obhajoby obviněných, a poté může ve věci rozhodnout. V případě obviněného R. K. a M. H. soud doplní dokazování přehráním záznamu kamerového systému, kdy dá obviněným možnost se k tomuto záznamu vyjádřit a pokusí se identifikovat jednotlivé osoby na pořízeném kamerovém záznamu, popř. zváží provedení dalších důkazy, jejichž provedení event. bude připadat v úvahu, včetně výslechu původně spoluobviněného R. K. Dále je nezbytné, aby soud náležitě odůvodnil, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důkazů, a na takto řádně zjištěný skutkový stav potom použil příslušná trestněprávní ustanovení, tak aby odůvodnění jeho rozhodnutí plně odpovídala ustanovení §125 tr. ř.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
V dané trestní věci se obviněný R. K. nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (Městský soud v Brně sp. zn. 12 T 4/2014), takže rozhodování podle §265l odst. 4 tr. ř. nepřichází v úvahu. Obviněný M. M. sice vykonává trest odnětí svobody, který byl uložen pravomocně ve věci, která byla podaným dovoláním zrušena, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že obviněný má nařízen výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 257 dnů z rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 151/2011, bude obviněný převeden do výkonu tohoto trestu odnětí svobody. V případě obviněného M. H. bylo zjištěno, že obviněný vykonává trest odnětí svobody v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud shledal, že v dané věci není nutné rozhodnout o vzetí tohoto obviněného do vazby, když u tohoto nejsou dány důvody vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová