ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4551.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4551/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PERSO International s. r. o. , se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému V. Š. , podnikateli se sídlem v Senožatech 53, identifikační číslo osoby 70522634, zastoupenému JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, o zaplacení částky 75 679 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 195/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 21 Co 419/2015-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 372 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 7 C 195/2014-77, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 75 679 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), jejíž výši ve vztahu mezi žalovaným a státem vyčíslil v usnesení ze dne 3. 6. 2015, č. j. 7 C 195/2014-84.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 21 Co 419/2015-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků ve výši 62 046 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci a smluvní pokuty ve výši 10 133 Kč za prodlení s úhradou minimálních měsíčních poplatků za období červen 2010 až červen 2011. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 500 Kč a ve výši 10 133 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Též v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán za řízení před soudem prvního stupně (43 613,65 Kč a 1 027,20) a před odvolacím soudem (10 744,80 Kč), ani v jednom případě nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v této části navíc trpí vadami pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jako je tomu v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatel v rozporu se shora citovanými závěry neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky platnosti smlouvy o spolupráci ze dne 28. 3. 2010 (dále též jen „smlouva“) a otázky souladu jednání žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku odchýlit. Tento nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce souladu smlouvy s dobrými mravy a namítá-li v této souvislosti nevyváženost smlouvy v jeho neprospěch, aniž by jasně a určitě formuloval, jaká konkrétní smluvní ujednání nevyváženost zakládají a v čem konkrétně tato nevyváženost spočívá, trpí dovolání v této části vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a důvod dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že žalobkyně nesplnila povinnost poskytnout mu know-how, obchodní metody, systém postupů, informace o dodavatelích, zákaznících a referenčních zakázkách a další práva duševního vlastnictví, zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. již citované R 4/2014, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytýčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobkyně dovolateli poskytla firemní logo, možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů, kteří smluvním partnerům poskytují dobré obchodní podmínky, určité vzorové dokumenty a postupy, které měly dovolateli usnadnit rozjezd podnikání, a jednatel žalobkyně byl k dispozici smluvním partnerům (a tedy i dovolateli) pro řešení jejich problémů v souvislosti s podnikáním pod hlavičkou žalobkyně.
Jelikož se dovolateli nepodařilo úspěšně vymezit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 1. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu