ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.710.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 710/2017-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného K. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 68 To 367/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 104/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 2 T 104/2015 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný K. M. uznán vinným tím, že (zjednodušeně uvedeno)
1) v době od ledna 2012 do listopadu 2012 v O. a dalších místech v rámci ČR v úmyslu neoprávněným způsobem získat majetkový prospěch vystupujíc jako jednatel společnosti KD Servis, stavebně obchodní s. r. o., IČ: 27788571, se sídlem Sladkovského 656/38, Olomouc (dále jen „KD Servis“), ve které ve skutečnosti od 26. 5. 2011 již jednatelem nebyl, uzavřel ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod body 1a) až 1g) specifikované smlouvy o provedení prací s tam uvedenými subdodavateli, přičemž tyto smlouvy o provedení prací uzavřel a odběry zboží prováděl i přes to, že se již dne 22. 3. 2010 jako jediný jednatel KD Servis prokazatelně seznámil při podpisu účetní rozvahy za rok 2009 se stavem společnosti, která se přinejmenším k danému datu nacházela již ve stavu úpadku a nebyla schopna dostát svým závazkům, přičemž ještě před uzavřením výše uvedených smluv a odběrem zboží dne 26. 5. 2011 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti se záměrem zbavit se své osobní odpovědnosti na J. U., o kterém věděl, že nebude funkci vykonávat, že je ve finanční tísni a že se zdržuje na ubytovně pro sociálně slabé, a od kterého si nechal podepsat plnou moc k zastupování společnosti KD Servis, a současně závazky společnosti vyplývající z uzavřených smluv neuhradil, ačkoliv společnost KD Servis obdržela veškerá požadovaná a fakturovaná plnění z rekonstrukce budovy Úřadu práce v Mělníku, a to na základě vystavených faktur č. 2012021 částku 278 051,22 Kč včetně DPH a č. 20120228 částku 1 423 575 Kč včetně DPH od hlavního zadavatele zakázky, přičemž tyto finanční prostředky byly zaslány na účet otce obviněného, a tímto jednáním způsobil společnostem a osobám uvedeným v bodech 1a) až 1g) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu celkovou škodu ve výši 522 277 Kč;
2a) v době od ledna 2012 do listopadu 2012 v O. a dalších místech v rámci ČR v úmyslu neoprávněným způsobem získat majetkový prospěch, ač nebyl jednatelem společnosti KD Servis, a jednající na základě plné moci, vystavoval za činnost společnosti faktury v celkové výši 1 980 838 Kč, přičemž platby nechal proplácet a zasílat na bankovní účet svého nevlastního otce J. T., vedeného u GE Money bank, a. s., a z takto získaných finančních prostředků, náležejících společnosti KD Servis, odčerpal část ve svůj prospěch, aniž by je použil ve prospěch společnosti, když konkrétně hradil bezhotovostními převody specifikovanými pod bodem 2a) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu své závazky, resp. závazky třetích osob, a dále prostřednictvím platební karty vedené k účtu J. T., s níž disponoval, v bankomatech na různých místech v O., ale i jinde, vybíral pro vlastní prospěch finanční prostředky, aniž by je použil pro společnost KD Servis a aniž by jejich výběr, resp. použití zavedl do účetnictví společnosti, kdy konkrétně šlo o výběry specifikované pod bodem 2a) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, čímž způsobil společnosti KD Servis škodu v celkové výši 961 811,55 Kč, a takto jednal přesto, že společnost KD Servis měla v rozhodné době splatné závazky, které neuhradila, a odčerpáním finančních prostředků tak zmařil alespoň částečné uspokojení věřitelů společnosti KD Servis uvedených pod bodem 2a) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu;
2b) dne 19. 4. 2012 v O. jako osoba jednající na základě plné moci za společnost KD Servis vyvedl část hmotného majetku společnosti přinejmenším v hodnotě 404 796 Kč, jenž by byl jinak použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů společnosti, když formálně deklaroval jeho prodej společnosti Český stavitel, a. s., IČ: 27821404, se sídlem Blodkovo nám. 41/22, Olomouc (dále jen „Český stavitel“), ve které byl předseda představenstva, a to na základě faktury č. 112001 ze dne 19. 4. 2012 ve výši 404 796 Kč, aniž by tuto fakturu řádně uhradil jako statutární orgán kupujícího a aniž by jako zástupce KD Servis činil kroky vůči kupujícímu směřující k zaplacení kupní ceny, přestože formálně vystavil doklad o zaplacení hotovostní platbou ze dne 19. 4. 2012, která však neproběhla, a takto jednal přesto, že společnost KD Servis měla v rozhodné době splatné závazky, které společnost neuhradila, a odstraněním majetku tak zmařil alespoň částečné uspokojení věřitelů společnosti KD Servis uvedených pod bodem 2b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a tedy jednáním pod body 2a) až 2b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu způsobil zmařením uspokojení pohledávek věřitelů společnosti KD Servis škodu v celkové výši 604 858,06 Kč;
3) v době od 29. 6. 2012 do 26. 2. 2013 na různých místech České republiky, v úmyslu získat neoprávněným způsobem majetkový prospěch, jako předseda představenstva společnosti Český stavitel, odčerpal ve svůj prospěch část finančních prostředků společnosti z bankovního účtu společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., aniž by je použil ve prospěch společnosti, když hradil bezhotovostními převody své závazky, resp. závazky třetích osob, a dále prostřednictvím platební karty vedené k účtu s názvem Český stavitel v bankomatech na různých místech v O., ale i jinde, vybíral pro vlastní prospěch finanční prostředky, aniž by je použil pro společnost Český stavitel a aniž by jejich výběr, resp. použití zavedl do účetnictví společnosti, a dále osobně na pokladně v Komerční bance vybíral finanční prostředky, aniž by je použil pro společnost Český stavitel a aniž by jejich výběr, resp. použití zavedl do účetnictví společnosti, čímž způsobil společnosti Český stavitel škodu v celkové výši 674 164 Kč, a takto jednal přesto, že společnost Český stavitel měla v rozhodné době neuhrazené a splatné závazky, které společnost neuhradila, a odčerpáním finančních prostředků tak zmařil alespoň částečné uspokojení věřitelů společnosti Český stavitel uvedených pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a tímto jednáním způsobil zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti Český stavitel v celkové výši 674 164 Kč.
2. Jednáním ad 1a) až 1g) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednáním ad 2a) zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednáním ad 2a) až 2b) přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednáním ad 3) zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za jednání pod body ad 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b) byl obviněnému uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012, který byl obžalovanému doručen do vlastních rukou dne 22. 2. 2013 a nabyl právní moci dne 5. 3. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. Za jednání pod bodem 3) byl obviněnému uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku další souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, který byl obžalovanému doručen do vlastních rukou dne 5. 12. 2013 a nabyl právní moci dne 13. 12. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výroku nalézacího soudu uvedeným poškozeným. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. byli ve výroku nalézacího soudu uvedení poškození odkázáni s celým svým nárokem, resp. zbytkem svého nároku na náhradu škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu podal odvolání Okresní státní zástupce v Olomouci, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 68 To 367/2016 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a za splnění podmínek v §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému za jednání pod body ad 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012, který byl obžalovanému doručen do vlastních rukou dne 22. 2. 2013 a nabyl právní moci dne 5. 3. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. Za jednání pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl obviněnému uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil odvolací soud obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, který byl obžalovanému doručen do vlastních rukou dne 5. 12. 2013 a nabyl právní moci dne 13. 12. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl, že odvolací soud přistoupil k ukládání represivního trestu, přičemž své úvahy při změně výroku o trestu omezil pouze na konstatování zmatečnosti nalézacího soudu při úvahách o druhu a výměře trestu. Výroky o trestu odvolací soud náležitě a podrobně neodůvodnil, pouze odkázal na délku doby páchání trestné činnosti a na následek v podobě způsobení značné škody na cizím majetku. Dále namítl, že odvolací soud se v rámci ukládání druhu a výměry trestu nezabýval subjektivní stránkou trestných činů, čímž došlo kromě nesprávného právního posouzení skutku i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle dovolatele dále nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo vedeno výlučně snahou získat majetkový prospěch pro vlastní potřebu. Poukázal na skutečnost, že jeho podnikatelské chování ovlivnily nepříznivé hospodářské faktory. Rozporoval i závěry znaleckého posudku, s tím, že znalec měl k dispozici pouze účetnictví v elektronické podobě. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření uvedla, že výhrady dovolatele k výroku o trestu se týkají pouze způsobu odůvodnění zpřísnění trestního postihu dovolatele, aniž by dovolatel zároveň namítal vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nebo uplatnil svou argumentaci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této části proto považuje dovolání obviněného za nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Pokud jde o zbývající část dovolání, která se vztahuje v celém rozsahu proti výroku o vině, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014, ze kterých vyplývá, že pokud obviněný nepodal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání a odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu, je obviněný oprávněn podat dovolání pouze proti výroku o trestu, případně proti řízení, které mu předcházelo; jestliže podal dovolání i proti výroku o vině, jde o dovolání nepřípustné. Obdobná situace přitom nastala v projednávané věci, kdy obviněný odvolání nepodal a odvolání státního zástupce ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 1 ZT 87/2014, ve znění jeho odůvodnění ze dne 14. 11. 2016, směřovalo pouze proti výroku o trestu. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Nejvyšší soud zaslal s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) obhájci obviněného K. M. k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatel se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci prostřednictvím svého obhájce nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Nejvyšší soud nicméně shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je pouze částečně přípustné. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připomíná, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvoláním státního zástupce, podaným v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, je podle §254 odst. 1 tr. ř. omezena povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, pokud není dána výjimka uvedená v odstavci 2 §254 tr. ř., která se však v projednávaném případě neuplatnila. Obviněný za takovéto situace může uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014). V projednávané věci dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Formálně sice dovolatel své námitky týkající se subjektivní stránky trestných činů a jeho motivace k získání majetkového prospěchu vztáhnul k hodnocení odvolacího soudu v rámci ukládání druhu a výměry trestu, de facto však touto argumentací napadl výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu, tedy takovou část rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 1 ZT 87/2014, ve znění jeho odůvodnění ze dne 14. 11. 2016 (č. l. 3311 a č. l. 3315 – 3316), podaného v neprospěch dovolatele pouze do výroku o trestu, nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumat, neboť se nejednalo o situaci předvídanou v ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Tyto shora popsané námitky, týkající se posouzení subjektivní stránky trestných činů spáchaných obviněným, faktorů ovlivňujících jeho podnikatelské chování včetně motivace k získání majetkového prospěchu, případně i rozporování závěrů znaleckého posudku, měl obviněný možnost uplatnit v odvolacím řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční. Obviněný tak ale neučinil, i když byl v trestním řízení zastoupen obhájcem, ustanoveným mu Okresním soudem v Olomouci (viz ustanovení obhájce ze dne 26. 11. 2014, č. l. 2802). Po takto provedeném vymezení přípustnosti se následně Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky směřující do výroku o trestu naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl alespoň částečně uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami obviněného z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že k nápravě vad výroku o trestu, který obviněný v dovolání napadl, je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k právnímu posouzení trestu uloženého obviněnému K. M.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Jak již bylo shora konstatováno, obviněný K. M. v přípustné části svého dovolání namítal, že odvolací soud přistoupil k ukládání represivního trestu, přičemž své úvahy o změně výroků o trestu, učiněné nalézacím soudem, omezil pouze na konstatování jisté míry zmatečnosti úvah nalézacího soudu ohledně druhu a výměry trestu. Odvolací soud navíc podle jeho názoru výroky o uložených trestech odnětí svobody náležitě a podrobně neodůvodnil, pouze odkázal na délku doby páchání trestné činnosti a zdůraznil její následky v podobě způsobení značné škody na cizím majetku.
10. Nalézací soud uložil obviněnému za jednání pod body ad 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b) výroku o vině svého rozsudku podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Trest ukládal v sazbě u nejpřísnějších ze sbíhajících se trestných činů, tj. v sazbě zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, která činí dva až osm let. Nalézací soud uložení souhrnného trestu odůvodnil tím, že se jedná o sbíhající trestnou činnost s odsouzením trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012, pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Za jednání ad 3) výroku o vině uložil nalézací soud obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. K uložení souhrnného trestu přistoupil nalézací soud z toho důvodu, že se jedná o sbíhající se trestnou činnost k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, kterým byl obviněný odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání tří let.
11. V případě obou souhrnných trestů odnětí svobody nalézací soud dospěl k závěru, že ještě jsou splněny podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, a oba tresty odnětí svobody podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Tento postup odůvodnil tím, že trestná činnost obviněného uzavírá jeho trestněprávní jednání spáchané v rozmezí let 2011 a 2012, tj. v jeho 37 – 38 letech, kdy do té doby vedl řádný život. Zkušební dobu nicméně uložil nalézací soud na samé horní hranici zákonného rozsahu, s tím, že v rámci vysloveného dohledu bude obviněný zejména veden k náhradě škody poškozeným. Protože obviněný páchal trestnou činnost ve vztahu ke společnosti Český stavitel jako předseda představenstva, a ve vztahu ke společnosti KD Servis vykonával veškeré povinnosti vyplývající z pozice jednatele, ač formálně jednatelem zapsaným v obchodním rejstříku nebyl, nalézací soud uložil obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dva tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností v trvání pěti let.
12. Odvolací soud nejprve uvedl, že úvahy nalézacího soudu o druhu a výměře trestu vyznívají do jisté míry zmatečně, pokud v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud konstatoval, že obviněný do spáchání trestné činnosti vedl řádný život, ale zároveň uvedl i opak (tj. že nelze konstatovat, že by obviněný před spácháním trestných činů vedl řádný život). Ohledně odsouzení obviněného ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 51/99 odvolací soud podotkl, že podle opisu z evidence Rejstříku trestů došlo k osvědčení obviněného dne 10. 10. 2000, a proto k tomuto odsouzení již nelze přihlížet. Uvedené odsouzení se navíc týkalo jiné trestné činnosti, než pro kterou je obviněný nyní stíhán. I přes to však jsou výchovné tresty uložené nalézacím soudem nepřiměřeně mírné, zejména s ohledem na dobu páchání trestné činnosti a způsobení značné škody na cizím majetku. Uložení dvou souhrnných trestů odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu s dohledem se jeví vzhledem k souběžnému běhu zkušebních dob (při zohlednění jejich zápočtu) jako zcela neúčelné. Obviněný navíc nepodnikl žádné konkrétní kroky směřující k náhradě škody. Podle odvolacího soudu je proto třeba zcela na místě působit na obviněného trestem odnětí svobody. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu tak, jak je v bodě 3 tohoto usnesení podrobně uvedeno.
13. S ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný ve vztahu k výroku o trestu Nejvyšší soud nejprve přezkoumal, zda v projednávané věci byly dány zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, byť jejich nesprávnost obviněný konkrétně v dovolání nenamítal. Za tímto účelem si Nejvyšší soud vyžádal trestní spisy, a to ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 318/2012 a ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 211/2013. Ze spisového materiálu trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 318/2012 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v minulosti odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012, který byl obviněnému doručen dne 22. 2. 2013 a nabyl právní moci dne 5. 3. 2013. Tímto trestním příkazem byl obviněný odsouzen za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve dnech 12. – 13. 7. 2012. Za tento přečin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců na zkušební dobu v trvání jednoho roku, přičemž usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 6 T 318/2012, mu byla zkušební doba prodloužena o 20 měsíců. Nejvyšší soud dále ze spisového materiálu trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 211/2013 zjistil, že obviněný byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, doručeného obviněnému dne 5. 12. 2013, s datem nabytí právní moci dne 13. 12. 2013, pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v období od ledna 2010 do srpna 2013 s výjimkou měsíců dubna a června v roce 2010, a měsíců března, května, srpna až prosince v roce 2012. Za tento přečin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku na zkušební dobu v trvání tří let.
14. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou sbíhajícími se trestnými činy a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém), c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen mu trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci se posuzují obdobně jako recidiva. Při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1091/2016, a dále ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, komentář k §43, zejména str. 585).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o časové vymezení trestné činnosti v projednávané věci, jednání ad 1a) až 1g) a 2a) výroku o vině nalézacího soudu se obviněný dopustil od ledna 2012 do listopadu 2012, jednání ad 2b) dne 19. 4. 2012, a jednání ad 3) v období od 29. 6. 2012 do 26. 2. 2013. Z uvedeného přehledu vyplývá, že skutky ad 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b) obviněný spáchal před tím, než mu byl dne 22. 2. 2013 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012. Tyto skutky, které nalézací soud kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání ad 1a) až 1g)], zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání ad 2a)], přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [jednání 2a) až 2b)], společně s přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 T 318/2012, tak byly, pokud jde o uvedené zločiny a přečiny, ve vztahu vzájemného souběhu a zároveň zde došlo k naplnění podmínek rozhodných pro uložení souhrnného trestu, tak jak byly shora podrobně popsány. Skutek pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl spáchán ke dni 26. 2. 2013 a skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, k srpnu 2013, tedy oba tyto skutky byly obviněným spáchány až po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci dne 22. 2. 2013 ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 318/2012. Uvedené doručení tvoří mezník, aby bylo možno uložit jen jediný souhrnný trest. Nalézací i odvolací soud proto postupovaly správně, když za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu], a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 2 T 211/2013, uložily obviněnému další samostatný souhrnný trest. Nejvyšší soud proto neshledal v uložení dvou samostatných souhrnných trestů odvolacím soudem nesprávné hmotně právní posouzení, na němž by bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Pokud jde o posouzení skutečností rozhodných pro určení druhu a výměry trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v tomto směru odůvodnil výroky o trestu poměrně stroze, když odkázal zejména na dobu páchání trestné činnosti, způsobený následek a poukázal na neochotu obviněného hradit způsobenou škodu. Konkrétní okolnosti, na které odvolací soud v obecné rovině odkázal, nicméně vyplývají jednoznačně z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud proto s ohledem na souhrnný trest uložený odvolacím soudem za jednání pod body 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až b) rozsudku nalézacího soudu doplňuje, že v případě jednání pod bodem 1a) až 1g) se jednalo o trestnou činnost obviněného, kterou podle skutkových zjištění nalézacího soudu páchal po dobu jedenácti měsíců (od ledna do listopadu 2012) a způsobil škodu ve výši 522 277 Kč. Trestnou činnost pod bodem 2a) rozsudku nalézacího soudu páchal obviněný taktéž po dobu jedenácti měsíců (od ledna do listopadu 2012), škoda způsobená společnosti KD Servis však v tomto případě dosahovala dokonce až 961 811,55 Kč, tedy téměř milion Kč. Jednáním pod bodem 2a) a zároveň pod bodem 2b) rozsudku nalézacího soudu obviněný navíc zmařil uspokojení pohledávek věřitelů společnosti KD Servis v celkové výši 604 858,06 Kč (str. 7 rozsudku nalézacího soudu). K souhrnnému trestu uloženému odvolacím soudem za jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu Nejvyšší soud doplňuje, že se jednalo o trestnou činnost páchanou po dobu osmi měsíců (od 29. 6. 2012 do 26. 2. 2013), tedy taktéž po delší dobu, přičemž tímto jednáním obviněný způsobil společnosti Český stavitel škodu ve výši 674 164 Kč a zmařil uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti v totožné výši. Z takto provedené konkretizace okolností, určujících povahu a závažnost trestné činnosti (§39 odst. 2 tr. zákoníku), podle Nejvyššího soudu vyplývá, že trestná činnost obviněného popsaná jak pod body 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b), tak i pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu dosahovala vysokého stupně závažnosti, která je ještě zvýrazněna počtem poškozených v řádech desítek subjektů (str. 11 – 13 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 – 5 rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o další kritéria rozhodná pro stanovení druhy a výměry trestu (§39 tr. zákoníku), Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se odvolací soud zabýval (byť stručně) poměry obviněného, dosavadním způsobem jeho života i jeho chováním po činu, když zrekapituloval jeho předcházející trestnou činnost, uvedl, že je nezaměstnaný (tvrzení obhájkyně o aktuálním zaměstnání obviněného měl za nepodložené) a poukázal zejména na skutečnost, že obviněný neučinil žádné kroky směřující k náhradě způsobené škody (str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Dále Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že obviněný naplnil výrazně přitěžující okolnost, že spáchal více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku], neboť byl v obou případech souhrnných trestů odsouzen za více trestných činů, a to v prvním případě za celkem čtyři trestné činy, z nichž dva byly zločiny, a v druhém případě za tři trestné činy, z nichž jeden byl zločin.
17. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud jak za jednání pod body 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b), tak i za jednání pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ukládal souhrnný trest, tj. v prvním případě trest za veškerou sbíhající se trestnou činnost s odsouzením ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 318/2012, a v druhém případě s odsouzením ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 211/2013, což by měly uložené souhrnné tresty reflektovat, a odvolací soud to vyjádřil především uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody s přihlédnutím ke všem jím uvedeným a Nejvyšším soudem doplněným přitěžujícím a dalším rozhodným okolnostem. V souladu s těmito okolnostmi je i výměra uložených trestů zákazu činnosti. Nejvyšší soud dále podotýká, že v souladu s §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud v obou případech ukládal trest v sazbě u nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, tj. v sazbě zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, která činí dva až osm let. Pokud za jednání pod body 1a) až 1g) a 2a) a 2a) až 2b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu uložil odvolací soud obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří roků, a za jednání pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, Nejvyšší soud konstatuje, že v obou případech se jednalo o výměru blížící se dolní hranici trestní sazby, která byla určena v souladu se zákonnými kritérii uvedenými v §43 odst. 2 tr. zákoníku, a nelze proto v žádném případě přijmout závěr, že jsou uložené tresty nepřiměřené, nebo že snad jejich uložením došlo k nepřiměřenému zásahu do základních lidských práv dovolatele. Pokud jde o dva uložené tresty zákazu činnosti, uložené odvolacím soudem podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu pěti let, tyto odvolací soud v podstatě převzal beze změny z výroku rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel vůči těmto trestům neuvedl žádné konkrétní námitky. Nalézací soud odůvodnil uložení trestů zákazů činnosti zejména tím, že uložení tohoto trestu má především zabránit opakování trestné činnosti. Obviněný páchal trestnou činnost ve vztahu ke společnosti Český stavitel jako předseda představenstva, a ve vztahu ke společnosti KD Servis vykonával veškeré povinnosti vyplývající z pozice jednatele, ač formálně v rozhodné době již jednatelem zapsaným v obchodním rejstříku nebyl. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu v tomto směru doplnit. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolateli byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a jednalo se u nepodmíněného trestu odnětí svobody, který obviněný K. M. v dovolání napadl, o trest ve výměře v rámci trestních sazeb, a to vždy při dolní hranici trestní sazby, kterou trestní zákon stanoví na trestný čin nejpřísněji trestný, jímž byl uznán vinným. Souhrnné tresty byly dovolateli uloženy z důvodů podrobně shora rozvedených v souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto považuje dovolací námitku ohledně represivního charakteru uloženého trestu za nedůvodnou.
18. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud uvádí, že nemohou obstát ani dovolatelovy námitky týkající se subjektivní stránky trestných činů, pokud stručně řečeno argumentuje, že jeho jednání, ovlivněné nepříznivou hospodářskou situací, lze hodnotit pouze jako podnikatelsky neodpovědné, nikoli však trestné. Uvedenému tvrzení obviněného K. M. neodpovídají skutková zjištění nalézacího soudu, která naopak vypovídají o promyšlenosti trestné činnosti obviněného. Nejvyšší soud jen ve stručnosti poukazuje například na jednání obviněného ad 1a) až 1g) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, kde ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že obviněný nechal zaslat finanční prostředky, náležející společnosti KD Servis za zakázku z rekonstrukce budovy Úřadu práce v Mělníku, na účet svého otce (viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu, nebo protokol z hlavního líčení ze dne 25. 6. 2015, č. l. 3115, v němž uvedenou skutečnost potvrdil sám obviněný), nebo na jednání ad 2a), kde ze skutkových zjištění plyne, že finanční prostředky společnosti KD Servis, odkloněné na účet jeho otce, využíval k úhradě svých plateb (výživné, úhrada energií apod.) a plateb třetích osob (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 40). Je proto evidentní, že obviněný s těmito prostředky nakládal způsobem, který nebylo možno zdůvodnit pouze neodpovědným podnikatelským chováním a hospodářskou krizí, jak v dovolání požadoval. Jestliže dovolatel dále napadal závěry znaleckého posudku, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitka dovolatele o nevěrohodnosti znaleckého posudku zůstala v rovině nekonkrétního tvrzení. Je pravdou, že znalec Ing. Zdeněk Lukeš při hlavním líčení dne 17. 9. 2015 k dotazu obhájkyně obviněného potvrdil, že účetní doklady společnosti Český stavitel mu byly předány pouze v elektronické podobě (č. l. 3139). Obviněný nad rámec obecné námitky o neúplnosti účetnictví, které znalec neměl k dispozici i v listinné podobně, nespecifikoval, z jakého konkrétního důvodu by závěry znaleckého posudku měly být nevěrohodné. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem a okolnostem, jakož i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně není (s výjimkou již shora zmíněného, ale Nejvyšším soudem nezjištěného, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jeho právními závěry v napadeném rozhodnutí) oprávněn přezkoumávat námitky skutkového charakteru, které navíc dovolatel uplatnil v rámci nepřípustné části svého dovolání (viz bod 7. tohoto usnesení), Nejvyšší soud neshledal ani tyto námitky důvodnými, a proto se jimi nad rámec toho, co již bylo uvedeno, nezabýval.
19. Z obsahu dovolání obviněného je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného K. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2017
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu