ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1375.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1375/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2017 o dovolání, které podal obviněný P. M . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 5 To 183/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 166/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 1 T 166/2016, byl P. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. částku ve výši 651.500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Opavě podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 5 To 183/2017, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného odsoudil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 5 To 183/2017, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami, které se týkaly toho, jak přesně měl poškozenou uvést v omyl, ani s námitkami vztahujícími se k výši a příjemci plnění, které měla poškozená poskytnout. Poškozenou se snažil znevěrohodnit argumentací, že v různých fázích trestního řízení vypovídala odlišně. Dále rovněž uvedl, že se nejednalo o půjčky a presentoval svůj pohled na skutkové události a na základě nich konstruoval závěr, že poškozená musela mít od počátku povědomí o společnosti M. Construction s. r. o., a tedy i o vlastníku uvedené společnosti a vzhledem k této skutečnosti ji tak nemohl uvést v omyl. Rozporuje i údajné jeho ujišťování poškozené o vrácení peněz z prodeje bytu v B. Poukazuje na to, že tato skutečnost (tvrzení, že peníze budou vráceny poškozené z prodeje bytu) nahradila původně údaj, že vrácení peněz mělo být vázáno na rekonstrukci bytu. Výhrady vztáhl rovněž k výši finanční částky, kdy podle jeho názoru byla jeho vina založena pouze na výpovědi poškozené, která se v mnoha bodech rozcházela. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a jeho zprostil obžaloby.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami (viz str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně), se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 4-8, zejména pak z hodnocení důkazů str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 rozsudku soudu druhého stupně). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
11) V souvislosti s právní kvalifikací jednání, pro které byl obviněný uznán vinným je nutno nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně uvést následující. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Trestný čin podvodu podle §209 může být spáchán např. i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného , ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
12) V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno, že obviněný v období od 5. 4. 2012 do 29. 4. 2013 v O. i jinde, se záměrem se neoprávněně obohatit, vystupoval jako vlastník společnosti M. Construction s. r. o., vylákal od poškozené J. K. pod záminkou půjček postupně dne 5. 4. 2012 v K. částku ve výši 50.000,- Kč v hotovosti, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., dne 29. 5. 2012 v O. částku ve výši 331.500,- Kč v hotovosti, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., dne 28. 6. 2012 v O. částku ve výši 12.000,- Kč v hotovosti, přičemž termín vrácení této částky nebyl dohodnut, dne 12. 7. 2012 v O. částku ve výši 300.000,- Kč v hotovosti, přičemž k vrácení této částky mělo dojít z výtěžku prodeje jeho bytu v B., blíže neurčeného dne v období od 12. 7. 2012 do 31. 8. 2012 v O. částku ve výši 25.000,- Kč v hotovosti, přičemž vrácení této částky bylo dohodnuto z výtěžku jím plánovaného prodeje vozidla zn. Škoda Octavia, dne 14. 11. 2012 v O. částku ve výši 200.000,- Kč, zaslanou mu dle jeho pokynů na bankovní účet, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., dne 14. 11. 2012 v O. částku 70.000,- Kč v hotovosti, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., dne 4. 4. 2013 v O. částku ve výši 11.000,- Kč v hotovosti, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., dne 29. 4. 2013 v O. částku ve výši 260.000,- Kč, zaslanou mu dle jeho pokynů na bankovní účet, přičemž vrácení této částky bylo vázáno na prodej jeho bytu v B., tyto finanční prostředky však přes urgence nevrátil ani nehodlal vrátit, žádný byt v B. ani jinde nevlastnil a tedy nemohl prodat, nebyl společníkem ani jednatelem společnosti M. Construction s. r. o., nehodlal ani provést rekonstrukci bytu poškozené a tu tak poškodil o částku v celkové výši 1.259.500,- Kč.
13) Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, byl bez pochyby prokázán především výpovědí poškozené, svědeckými výpověďmi (např. výpovědí svědka V. M., V. M., K. G.) a rovněž listinnými důkazy (emailová komunikace mezi obviněným a poškozenou, výpisy z účtů obviněného i poškozené). Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Opavě (str. 4 - 9) i odvolací soud (str. 5 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla objektivní stránka naplněna. Obviněný uvedl poškozenou v omyl tím [ jednak vystupoval jako vlastník společnosti, peníze vylákal pod záminkou půjček, které měl splatit z prodeje bytu ], že v rámci jejich společné domluvy vázal vrácení finančních částek na prodej bytu, který však nevlastnil, dále pak tím, že poškozené přislíbil pomoc s rekonstrukcí bytu, kterou nehodlal provést a s tím související lživé informace o jeho postavení ve společnosti M. Construction s. r. o. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného je kryto úmyslným zaviněním, a to ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
14) Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění povahy vztahu mezi obviněným a poškozenou, snahy obviněného o znevěrohodnění poškozené, absentující dotazy ze strany poškozené, kde by obviněný bydlel po prodeji bytu v B. apod.). Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný nejenže popírá hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, ale v rámci svého dovolání prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
15) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovodili zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
16) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) konstatoval, že uvedený zásah (při zjištění extrémního nesouladu) lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
17) V souvislosti s výše uvedeným (viz bod 15, 16) musí Nejvyšší soud konstatovat, že v daném případě byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal nejen soud I. stupně, ale opětovně i soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod odpovídající právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit a je nutno konstatovat, že veškerá jeho argumentace se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
18) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. V souvislosti s obsahovou shodou námitek uplatněných v předchozích fázích trestního stíhání a v řízení o dovolání, stejně jako otázkou rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (případně přesvědčení dovolatele o povinnosti Nejvyššího soudu reagovat na každou jeho námitku) považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě (nad rámec již výše uvedených odkazů) zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Š.). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu