ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.827.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 827/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. července 2017 o dovolání obviněného L. K ., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 6 To 2/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 33 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2016, pod sp. zn. 33 T 5/2016, byl L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 15.495 Kč.
3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 6 To 2/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
4) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání především zpochybňuje skutková zjištění soudů, hodnotí důkazy a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Namítá, že jeho jednání mohlo vykazovat znaky nutné obrany, případně mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, eventuálně jako těžké ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V rámci vyjádření konstatoval, že argumentaci dovolatele týkající se hodnocení důkazů a zpochybňující skutková zjištění nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení. Dodal, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, dle jeho názoru nelze konstatovat ani vadu opomenutých důkazů. K námitkám dovolatele týkajících se možné právní kvalifikace žalovaného jednání (nutná obrana, ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, těžké ublížení na zdraví ve stádiu pokusu) uvedl, že tyto formálně pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, nepovažuje je však za důvodné, navíc s takovou obhajobou obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rovněž vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 3, 4 rozsudku, str. 2-8 usnesení). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [Na uvedené rozhodnutí mj. poukazuje ve svém vyjádření také státní zástupce].
11) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit nejen rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, kdy uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), ale zejména rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů, naopak je patrné, že otázce věrohodnosti svědectví poškozeného o tom, že obviněný byl pachatelem činu, jakož i všem vznášeným námitkám obviněného věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Soudy si pro své rozhodnutí obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného, která je téměř po celé trestní řízení konstantní. S ohledem na výše uvedené, při neexistenci vad namítaných obviněným, Nejvyšší soud vyloučil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť neshledal libovůli v postupu obou soudů, navíc zdůrazňuje, že měl na paměti v souvislosti s hodnocením existence extrémního nesouladu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
13) Za právně relevantní nelze ani s jistou dávkou tolerance považovat námitky zpochybňující kvalifikaci činu posouzeného jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kdy dovolatel má za to, že jeho jednání vykazuje zákonné znaky jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, případně znaky trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, eventuálně těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je nutno uvést, že i tyto námitky nejenže byly uplatněny v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal, ale podstatné je zejména to, že obviněný v rámci shora uvedeného odkazu na možné jiné právní posouzení jeho jednání nevychází ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, ale sám konstruuje jiný skutkový děj a následně skutkový stav, odpovídající jeho představám.
14) Ve vztahu k tomuto okruhu námitek tedy nad rámec závěrů plynoucích z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně Nejvyšší soud uvádí. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu ve světle správně učiněných skutkových zjištění a s těmito závěry se pro jejich naprostou správnost Nejvyšší soud plně ztotožnil. Rozsudek (jeho odůvodnění) nalézacího soudu plně odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Dále je třeba poukázat na pečlivou a právně výstižnou argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém rozhodnutí reagoval na odvolací námitky obviněného, a vysvětlil logicky a právně bezchybně rozdíl mezi správně užitou právní kvalifikací činu a obviněným požadovanou kvalifikací jeho jednání, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze právní názor obviněného akceptovat. Způsob, jímž vrchní soud dovodil nutnost aplikace §140 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v konstantní judikatuře (např. rozh. č. 41/1976, rozh. č. 10/94 Sb. rozh. tr.). Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání je však možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti. V tomto směru je nutno odkázat na podrobné pasáže usnesení odvolacího soudu na str. 17 - 20, které Nejvyšší soud nehodlá nikterak doplňovat ani znovu rozvádět a opakovat, neboť vše podstatné a právně významné bylo v obou citovaných rozhodnutích řečeno. [Ve vztahu k těmto námitkám odkazuje na názor vyslovený Ústavním soudem – viz bod 19].
15) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
16) Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného usmrtit. S ohledem na intenzitu útoku si obviněný musel být vědom, že poškozenému může způsobit smrtelná poranění, útok byl proveden náhle a opakovaně rukou ozbrojenou loveckým nožem s délkou čepele 10,5 cm a šířkou 2,5 cm, útok byl veden proti levé straně obličeje a krku, tedy do oblasti s životně důležitými strukturami.
17) Nejvyšší soud považoval za potřebné, byť shora uvedl (bod 13), že námitky obviněného, jimiž zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání, kvalifikovaného jako pokus vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, nelze považovat z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, poukázat na správnost skutkových zjištění a tomu odpovídající právní kvalifikaci a zdůraznit, že útoku nožem obviněného vůči poškozenému předcházela hádka obou mužů, došlo i k fyzickému kontaktu mezi nimi (obviněný byl udeřen poškozeným pěstí do nosu, k tomu mělo dojít podle obviněného u kuchyňské linky), avšak současně je nutno zdůraznit, že soudy vzaly za prokázané, že jednání poškozeného vůči obviněnému nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být konstatováno takové omluvitelné hnutí mysli, jako je strach, úlek apod., stejně jako nepřicházelo v úvahu posoudit jednání obviněného jako jednání v nutné obraně, neboť obviněný veškerou svoji argumentaci k jiné právní kvalifikaci vybudoval na zcela odlišném skutkovém ději, kdy poukazoval na to, že byl sice poškozeným nečekaně a surově napaden v době, kdy se chystal krájet jídlo (u kuchyňské linky), při napadení poškozeného se kryl tak, že dal ruce před sebe, a to i s nožem, který právě držel (v průběhu trestního řízení svoji obhajobu ohledně použití nože upravoval s tím, že setrval na tom, že k útoku došlo v prostoru kuchyňské linky). Je však nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování této obhajobě obviněného neuvěřily (zde je nutno odkázat na velmi podrobné hodnocení důkazů soudem prvního stupně – viz str. 16-19 jeho rozsudku, str. 12-20 usnesení soudu druhého stupně) a napadení poškozeného nožem, který měl v ruce obviněný situovaly nikoli ke kuchyňské lince, kde se odehrál prvotní incident, ale do jiných prostor téže místnosti, kdy obviněný vyzbrojen nožem se musel od kuchyňské linky přemístit (několik roků kolem dřevěného pultu, který místnost rozděluje na část kuchyňskou a obytnou) za poškozeným do míst (k sedačce), kde byly zajištěny krevní stopy. K otázce agrese obviněného vůči poškozenému je nutno uvést, že vznikla kombinací opilosti a náhlého nápadu vyřešit zátěžovou situaci, jak potvrzují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. O důvodnosti právní kvalifikace protiprávního zaviněného jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu vraždy, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku tak pochybnosti nevznikly.
18) Dále je vhodné s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces připomenout, že Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci však bylo zjištěno, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů jsou jasná, logická a netrpí znaky libovůle (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07; ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
19) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy námitky obviněného se s uplatněnými dovolacími důvody míjí, musel Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného L. K. odmítnout. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu