ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1291.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1291/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného T. K. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 10 To 180/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 83/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 2 T 83/2015, byl obviněný T. K. D. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době nejméně od 00.28 hod. dne 15. 12. 2013 do 22.04 hod. dne 4. 3. 2014 v K. H.– K., ve firmě Foxconn CZ, s. r. o., se sídlem U Z., P. (dále „společnost Foxconn“), jako agenturní zaměstnanec společnosti Express People a. s., pracující na pozici manipulační dělník oddělení REPAIR, neoprávněně vyzvedával na testovacím pracovišti Pretestu/Runinu z testovací lokace funkční jednotky – servery, ze kterých následně na svém pracovišti odcizil procesory, a takto nefunkční server nevrátil zpět na test, ale odnesl na zabalení pro export pro koncového zákazníka, přičemž takto odcizil celkem 26 ks procesorů dále ve výroku konkretizovaných zejména datem a časem jejich odcizení, typem a výrobním číslem, čímž společnosti Foxconn způsobil škodu ve výši nejméně 2.054.000 Kč.
2. Za tento zločin krádeže a dále za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 86/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 50 To 437/2016, byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí ve výroku konkrétně uvedených. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 2 T 86/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 50 To 437/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 10 To 180/2017, odvolání, podaná obviněným i státním zástupcem v neprospěch obviněného proti výroku o trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu především zdůraznil, že dovoláním napadené usnesení je v pořadí již třetím rozhodnutím odvolacího soudu v této trestní věci, když soud prvního stupně jej již dvakrát zprostil obžaloby pro popsaný skutek a odvolací soud toto zprošťující rozhodnutí pokaždé zrušil. Celé řízení přitom podle obviněného bylo vedeno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a proto nemohlo dojít ani ke správnému právnímu posouzení, což jej vedlo k podání projednávaného dovolání [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Pokud nebyl správně zjištěn skutkový stav, nebylo možné učinit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty, a to ani podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku o výši způsobené škody. Podle obviněného nelze za situace, kdy celé řízení trpí důkazní nouzí, vyloučit aplikaci jiného právního předpisu, například přestupkového zákona. Vady spatřoval především v tom, že soudy nezajistily takové důkazy, které by prokázaly, že on byl pachatelem činu, jenž mu je kladen za vinu.
5. Za nedostatečně objasněný obviněný považoval zejména způsob, jakým mohl údajně odcizené procesory z pracoviště odnést, když jedinou možnou cestou je průchod přes bezpečnostní rám. Zdůraznil přitom, že jsou to vedoucí pracovníci, kteří nemají povinnost přes rám procházet. Celý proces s ním vedený trpí pochybnostmi, a byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů. Spolupachatelství pro případ zjištění, že by měl komplice mezi vedoucími zaměstnanci (což označil rovněž za vyloučené), mu k tíži kladeno nebylo. Jednání, za které byl odsouzen, se nedopustil, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že napadený rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 2 T 83/2015, i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 10 To 180/2017, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě že se obviněný zprošťuje obžaloby.
6. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně konstatovalo, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
8. Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu proto nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
9. Na základě tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že citovaný dovolací důvod slouží k nápravě právních vad a jeho prostřednictvím lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
10. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu §265b odstl. 1 g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních není možné zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
11. Uvedená zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
12. Obviněný své dovolání opřené jen o zmíněný dovolací důvod odůvodnil zásadně výhradami založenými na tvrzení, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal a neprávně byl uznán vinným, ač řízení trpí důkazní nouzí, když ve věci nebylo zjištěno, jakým způsobem byly odcizené procesory vyneseny. Rovněž se domáhal toho, aby soudy v pochybnostech rozhodly v jeho prospěch. Takto uváděné námitky nemají právní povahu, protože obviněný jimi brojil proti způsobu, jakým byl ve věci zjištěn skutkový stav, od něhož se následně odvíjela použitá právní kvalifikace. Jestliže obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním (nedostatečnost a vadné hodnocení důkazů, tvrzení, že čin nespáchal, procesní nedůslednost soudů, atd.), nebylo možné tyto námitky ztotožňovat s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi obviněný vytýkal pouze procesní nedostatky.
13. Pokud obviněný v souvislosti s tím, že čin nespáchal a že jeho vina po skutkové stránce nebyla prokázána, zmiňoval i to, že skutková podstata trestného činu podle §205 tr. zákoníku je závislá na způsobení škody ve výši 5.000 Kč, a nebo, když namítal možnost spolupachatelství pro případ, že by měl podle závěru soudu komplice, je třeba zmínit, že tyto námitky jsou velmi kusé a zcela obecné bez vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním, jež soudy v této věci učinily. Proto, i když se dotýkají pojmů svou povahou hmotněprávních, nebylo je možné považovat za naplňující označený dovolací důvod, protože jsou založeny na obviněným vyjádřených pochybnostech o správnosti zjištěného skutku, což s důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř. nekoresponduje.
14. Z uvedených důvodů obviněný výhradami, které v dovolání uplatnil, obsahově nejen zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, a Nejvyšší soud proto nebyl zásadně povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí přezkoumávat.
15. I přes tento závěr však Nejvyšší soud, vědom si výše citované ústavní povinnosti být garantem nejen spravedlivého, ale i ústavně konformního rozhodování, považuje za nutné konstatovat, že v této věci neshledal ani tzv. extrémní nesoulad či skutečnosti, které by svědčily o nedodržení zásad spravedlivého procesu, jichž se obviněný v dovolání s poukazem na již zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu domáhal. Z uvedeného hlediska je významné, že provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. ř. povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Nejvyššího soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13]. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněných, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
16. Nejvyšší soud proto, aby vyloučil možnost takového extrémního nesouladu, případně existenci tzv. opomenutých důkazů, posuzoval, zda soudy nižších stupňů respektovaly všechny zásady, jež jsou povinny dodržet při zjišťování skutkového stavu věci.
17. Je třeba zmínit, že soudy se obdobnými výhradami a námitkami obviněného zabývaly a jeho obhajobu objasňovaly, a to i opakovaně, důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Ve stručnosti tak lze odkázat především na to, že soud prvního stupně v průběhu několika hlavních líčení vyslechl celou řadu svědků, z řad zaměstnanců a manažerů poškozené společnosti Foxconn, např. J. I., A. A., M. R., M. Ž., M. M., J. R., M. K. a M. O., rovněž provedl důkaz kamerovými záznamy a listinnými důkazy (fotodokumentace, odborná vyjádření z oboru ekonomika – odvětví ceny a odhady, specializace kybernetika a výpočetní technika, popis pracovní náplně obviněného, atd.).
18. Soudy své závěry o vině obviněného opíraly o tyto důkazy a z nich učinily rozhodnutí, z něhož je patrné, že vina obviněného byla prokázána celou řadu na sebe navazujících důkazů, které má oporu nejen v kamerových záznamech.
19. Zejména ke kamerovým záznamům je třeba uvést, že se z jejich obsahu podává relativně ucelený pohled na pracoviště, na nichž byla trestná činnost páchána, a pro závěry soudů, které o vině obviněného učinily, je důležité, že byla monitorována všechna pracoviště po dobu 24 hodin denně. Tyto záběry kamer snímaly obviněného na pracovišti, které nebylo jeho místem výkonu práce a nebyl ani žádným společností stanoveným postupem na pracoviště, kde se pohyboval, určen. Podle podrobně rozklíčovaných záběrů kamer soudy zjistily, že se obviněný na zmíněném pracovišti v inkriminovanou dobu choval zcela v rozporu s pravidly, která byla stanovena, a soudy proto shledaly, že činil kroky pro případný výkon činnosti, již by měl vykonávat, zcela nestandardní. Kromě toho, že se v dané době pohyboval v úsecích výroby, které nespadaly do oboru jeho činnosti a pracovní náplně, je rozhodné to, že tam neměl ani žádný logický důvod pobývat. Veškeré pracovní postupy (výroba, kompletace, kontrola a testování, případné opravy i expedice PC komponentů) byly podrobně upraveny interními normami a metodikami a jako takové podléhaly systému vnitřní kontroly. Z testovacího oddělení, na které nebyl přidělen (místem jeho výkonu práce Repair), se však v inkriminované době zdržoval na pracovišti Pretest/Runin, kde se trestné činnosti dopustil. Zde svévolně odebíral zapojené (testované) přístroje – servery, aniž by měl jakýkoliv důvod (zadaný pracovní úkol) k tomu, aby tak činil. Rozhodný pro závěr soudů byl mimo jiné způsob, jakým se obviněný na pracovišti Pretest/Runin choval, neboť zde zcela překračoval stanovené postupy, např. posunul vozík z vymezeného prostoru, aby se vyhnul kamerám, shýbal se k botě, schovával se za vozík, apod. (srov. zejména strany 8 až 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 až 8 usnesení odvolacího soudu).
20. Ke správnosti závěru o tom, že obviněný byl usvědčen řadou nepřímých důkazů, je vhodné zmínit, že na jeho pracoviště Repair směly být na základě důsledně evidovaných předávacích protokolů mezi jednotlivými odděleními (v případě standardních postupů) umisťovány pouze nefunkční, vady vykazující jednotky za účelem jejich opravy a následného opětovnému odzkoušení v oddělení Pretest/Runin, odkud teprve mohly být opět pouze oficiální a v interním systému společnosti zaznamenanou cestou předány oddělení logistiky k další expedici směrem k zákazníkovi. Tyto předem stanovené postupy však obviněný nerespektoval, když poté, co nejprve neoprávněně testované servery odpojil (z kamerových záznamů je patrný jeho opakovaný nervózní, nejistý pohled do kamery), aniž tyto podle veškerých dostupných záznamů nevykazovaly v době jejich odpojení žádnou vadu vyžadující opravu, a odnesl je z oddělení Pretest/Runin na své pracoviště v oddělení Repair, odkud je však již nepředal zpět do testovacího oddělení k provedení zkoušky funkčnosti, jak bylo jeho povinností, ale předal je sám přímo k expedici, k čemuž žádné oprávnění neměl.
21. Soudy ze všech uvedených důkazů, mezi nimiž neshledaly rozpory, ale naopak vzájemnou propojenost, dovodily, že obviněný s předmětnými servery manipuloval jako poslední před tím, než byly po kompletaci a odzkoušení předány k expedici. Z uceleného řetězce důkazů soudy dovodily, že to byl právě poškozený, kdo se činu dopustil a všechny „poškozené“ servery z testovací lokace vyzvedl a předal je posléze přímo k přepravě.
22. K výhradám obviněného (stejným jako v dovolání) se soudy zabývaly i možností vynesení odcizených procesorů z budovy společnosti způsobem, který nebyl zaznamenán bezpečnostními rámy, jimiž museli při odchodu z pracoviště projít všichni zaměstnanci, vyjma manažerů a některých vedoucích pracovníků, a dospěly k závěru, že existovaly technické možnosti, jak rámem předmětné procesory vynést. Vedle možného selhání techniky bylo možné miniaturní součástky pronést buď v botě, u níž bezpečnostní rámy nedokázaly případný předmět detekovat zcela spolehlivě, zvláště když rámem procházelo více osob současně (např. při obědové pauze). Větší množství osob jdoucích v rychlém sledu za sebou nebylo možné odkontrolovat. Mohly být vyneseny i v odpadkových koších (případně i ve spolupráci s další osobou např. z úklidové firmy). Nebyla vyloučena ani verze o možnosti napojení obviněného na jiné pracovníky, např. někoho z managementu, apod. (srov. strany 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 usnesení odvolacího soudu).
23. Odvolací soud v posledním, v pořadí již třetím rozhodnutí nyní vyjádřené závěry soudu prvního stupně neshledal vadnými. Jeho úvahy ohledně výsledků provedeného dokazování a z nich vzešlého skutkového stavu věci považoval za korektní a v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důkazy považoval za provedené v potřebném rozsahu a dospěl k závěru, že na jeho základě učiněné skutkové i právní závěry jsou správné a v souladu se zákonem (srov. strany 6 až 10 usnesení soudu druhého stupně).
24. Vhodné je dodat, že důkazy, jež soudy provedly a staly se oporou pro jejich skutkové závěry, zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., se zřetelem k tomu, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, neboť trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů. Lze dodat, že právě snaha o maximální možný rozsah dokazování a důsledné vyhodnocení provedených důkazů nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemném souhrnu, vedoucí ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a k vyloučení extrémního nesouladu byla důvodem opakovaného vrácení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, jak vyplývá ze závazných pokynů, které mu za tím účelem ve svých zrušovacích usneseních ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 11/2016, a ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 10 To 400/2016, udělil (srov. zejména č. l. 339 až 341, 429 až 432).
25. V napadených rozhodnutích soudy učiněné skutkové a z nich vyvozené právní závěry nevzbuzují pochybnosti, neboť rozhodnutí a jeho odůvodnění opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy přitom měly na zřeteli, že hodnocení důkazů provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo by bylo namístě jen tehdy, kdyby soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěl k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1503/17).
26. Nejvyšší soud při respektu k uvedeným zásadám postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění, ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Postupy soudů v posuzované věci nevykazují žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto je třeba uzavřít, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
27. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedená zjištění shledal, že v projednávané věci soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí své závěry v potřebné míře rozvedly a splnily při zjišťování skutkových okolností procesní kritéria plynoucí s ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 i 134 tr. ř., a jejich procesní postup netrpí žádnými extrémními nedostatky.
28. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány vady, které by primárně směřovaly proti nedostatkům právní povahy (otázky vztahující se ke kvalifikované skutkové podstatě zločinu obviněný vyvozoval ze své obhajoby, že není pachatelem činu, ale mohlo se jednat o spolupachatelství), týkající se nesprávného právního posouzení či posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
29. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody proto, aby byl splněn požadavek obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu