ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1377.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1377/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání obviněného V. L. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 To 210/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 24/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 T 24/2017, byl obviněný V. L. N. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 9 T 88/2014, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2014, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, s dobou platnosti od 4. 12. 2014 do 4. 12. 2017, přesto
nejméně dne 28. 1. 2017, kdy byl v 12. 45 hodin zajištěn v B. na ulici S., a posléze dodán do výkonu trestu odnětí svobody, bez závažného důvodu pobýval na území České republiky.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 To 210/2017, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že pokud se měl skutku dopustit tím, že se dne 28. 1. 2017 v rozporu s uloženým trestem vyhoštění zdržoval na území České republiky, bylo to proto, že respektoval výzvu soudu ze dne 25. 1. 2017, aby se dostavil do výkonu trestu odnětí svobody, do něhož byl ve stejný den dodán. V době výkonu trestu vyhoštění se zdržoval v Polské republice, o nutnosti trest nastoupit byl informován obhájcem prostřednictvím své manželky, což byl také důvod, proč se vrátil do České republiky. Upozornil, že jeho obhajobě odpovídá i blízká časová souvislost mezi vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a jeho zadržením hlídkou Policie České republiky, jakož i skutečnost, že jeho obhájci bylo v té době již doručeno usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl původně podmíněný trest odnětí svobody pravomocně změněn na trest nepodmíněný, o čemž byl povinen obviněného informovat. Zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení nevymezuje, jak se má odsouzený zachovat v případě, kdy se pohybuje v zahraničí, kde vykonává trest vyhoštění, a současně je povinen v České republice nastoupit trest odnětí svobody. Pro takovou situaci neexistuje zákonná predikce, jež by určovala, jak má odsouzený v takové situaci postupovat.
5. Dovolatel namítl, že v jeho případě došlo ke kolizi trestu odnětí svobody, který byl povinen nastoupit v České republice, a trestu vyhoštění, který vykonával tím, že žil v Polsku, přitom podle systematiky druhu trestů v §52 tr. zákoníku má trest odnětí svobody přednost před trestem vyhoštění. Obviněný respektoval rozhodnutí soudu o uložení trestu odnětí svobody, neboť v České republice žije jeho manželka a syn a jeho úmyslem bylo trest odnětí svobody vykonat, aby později mohl dosáhnout povolení ke sloučení rodiny na tomto území. O uvedené hierarchii trestů podle něj svědčí i vydaný příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, z něhož je zřejmé, že i soud požadoval, aby byl i přes existenci trestu vyhoštění realizován trest odnětí svobody. Jelikož výkon trestu uloženého českým soudem nelze nastoupit mimo území České republiky, musel nezbytně nutně vstoupit na její území. Z žádného právního předpisu přitom nevyplývá, že obviněný byl povinen hlásit se k dodání do výkonu trestu na první policejní stanici po překročení státní hranice, a z předmětného rozhodnutí není ani zřejmé, z čeho tuto úvahu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyvodil.
6. Podle obviněného se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, že jde o úmyslný trestný čin, neboť zavinění obviněného, které jeho obhajoba vylučuje, nezkoumaly. Brojil tudíž proti tomu, že by úmyslně mařil výkonu úředního rozhodnutí přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Celá situace se podle jeho názoru nejvíce blíží právnímu omylu, případně svolení poškozeného, kdy Česká republika jako poškozená svolila, resp. vyžadovala, aby obviněný na jejím území nastoupil výkon trestu odnětí svobody.
7. Protože popsaný skutek nemohl být trestným činem pro absenci subjektivní stránky, jde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 To 210/2017, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že obviněný jen opakoval obhajobu uplatňovanou již v odvolání, a soudy se s ní vypořádaly. Ztotožnil se s úvahami obou soudů, že dovolatel popisoval situaci, která soudy vůbec zjištěna nebyla. K tomu státní zástupce zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 500/2014, v němž vyslovil, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, na rozdíl od trestu podmíněného, by skutečně bránil výkonu trestu vyhoštění, avšak v posuzované věci soudy neshledaly, že by se dovolatel na území České republiky nacházel z důvodu, aby zde nastoupil trest odnětí svobody. Toto skutkové zjištění by přitom bylo možno zpochybnit cestou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě zjištěného extrémního nesouladu, který však dovolatel coby porušení zásad spravedlivého procesu nenamítal, a takovému porušení ani nic nenasvědčuje. Dovolatelovo tvrzení, že na území České republiky přijel, aby se druhý den zeptal advokáta, kam má trest nastoupit, by bylo možné tolerovat, pokud by si advokátem nechal do Polska, kde se údajně zdržoval, přeposlat výzvu k nástupu trestu a kdyby v pracovní den cestoval do příslušné věznice, anebo se alespoň neprodleně dostavil na nejbližší policejní služebnu, a dal najevo, že hodlá respektovat rozhodnutí českých úřadů. Připomenul, že rovněž zákonodárce předpokládá, že odsouzený při výkonu trestu vyhoštění na území České republiky po nějakou nezbytně nutnou dobu pobývá (§350b odst. 1, 2 tr. ř.). Odsouzenému by mělo být tolerováno, jestliže míří do věznice, aby vykonal trest odnětí svobody, tato tolerance se však netýká jiných pobytů na našem území. V posuzované věci dovolatel v době svého zadržení do žádné věznice nesměřoval, ale byl policií nalezen v nepracovní den v bydlišti své manželky při hlídání jejího dítěte, ačkoli mu muselo být zřejmé, že v České republice nemůže v době vyhoštění vykonávat nic, co nesouvisí s nástupem výkonu trestu odnětí svobody.
9. Státní zástupce shrnul, že pokud by dovolatel skutečně vstoupil na území České republiky a pobýval zde, aby ve zdejší věznici vykonal trest odnětí svobody, pak by nebylo možno považovat takové jednání za maření výkonu trestu vyhoštění, avšak namítané skutkové okolnosti zjištěny nebyly. Dovolatel se domáhal jiného skutkového zjištění, než jaké učinily soudy, a takové dovolání neodpovídá §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
10. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval prostřednictvím obhájce obviněný písemnou replikou, v níž setrval na svých tvrzeních a obhajobě prezentované shodně po celou dobu tohoto trestního řízení i v dovolání, v němž polemiku se skutkovými zjištěními nespatřoval. Zdůraznil, že směřuje proti hmotněprávním závěrům soudů obou stupňů, když žádný ze soudů nižšího stupně nevyvrátil a ani nerozporoval jeho obhajobu, že přicestoval z Polska právě proto, aby nastoupil trest odnětí svobody. Oba soudy pouze tvrdí, že i kdyby tomu tak bylo, tak vzhledem ke skutečnosti, že se zastavil doma a nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody neprodleně, se dopustil maření výkonu trestu vyhoštění. To jsou ty hmotněprávní závěry, s kterými obviněný nesouhlasí, neboť ze zákona nevyplývá žádné omezení, jak má odsouzený v této situaci postupovat, přičemž dobrovolný nástup trestu znamená, že odsouzený se dobrovolně dostaví do věznice, která mu byla k nástupu určena, popřípadě i do jiné věznice. K tomu však odsouzený musí mít nezbytné informace, jimiž obviněný v tomto případě nedisponoval, když jemu ani jeho advokátovi soud tuto výzvu neposlal, a namísto toho rovnou požádal policii o jeho dodání do výkonu trestu. Pokud by zůstal v Polsku, dodnes by výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, aniž by za nenastoupení výkonu trestu nesl jakoukoli odpovědnost. Obviněný má za to, že je obvyklé, že osoby, které mají nastoupit výkon trestu odnětí svobody, mohou pobýt po cestě několik hodin se svojí rodinou, rozloučit se a vzít si věci potřebné k výkonu trestu. To, že přímo z Polska necestoval do věznice nebo nejel rovnou za advokátem, aby zjistil, kam má nastoupit, ještě neznamená, že jeho jednání je možno hmotněprávně posoudit jako naplňující všechny zákonné znaky přečinu maření trestu vyhoštění.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru jeho nedůvodnosti, proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť současně své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu proto nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Na základě tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že citovaný dovolací důvod slouží k nápravě právních vad a jeho prostřednictvím lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních není možné zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Zmíněná pravidla může prolomit jen porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K výhradám obviněného
19. Obviněný zákonným hlediskům označeného dovolacího důvodu nedostál, protože své výhrady založil výlučně na tvrzení, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal a nesprávně byl uznán vinným na základě vadně posouzeného stavu věci, protože tvrdil, že jeho pobyt v České republice byl v době jeho zadržení motivován snahou nastoupit nařízení výkon trestu v jiné trestní věci. Takto uváděné námitky nemají právní povahu, kterou jim obviněný pouze podsouvá, ale zásadně směřují proti tomu, jak byl ve věci zjištěn skutkový stav, od něhož se následně odvíjela použitá právní kvalifikace. Jestliže obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, nebylo možné tyto výhrady ztotožňovat s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se obviněný formálně dotkl otázky jednání v právním omylu či absence subjektivní stránky, a tedy pojmů svou povahou hmotněprávních, nebylo možné tyto výhrady považovat za naplňující označený dovolací důvod, protože vycházely z verze skutkového stavu, kterou si obviněný sám na základě vlastní obhajoby, v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi vytvořil. Takové námitky s žádným důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř. nekorespondují.
20. Z uvedených důvodů obviněný výhradami, které v dovolání uplatnil, obsahově nejen zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, a Nejvyšší soud proto nebyl zásadně povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí přezkoumávat.
21. I přes tento závěr však Nejvyšší soud, vědom si výše citované ústavní povinnosti být garantem nejen spravedlivého, ale i ústavně konformního rozhodování, považuje za nutné konstatovat, že v této věci neshledal tzv. extrémní nesoulad ani jiné skutečnosti, které by svědčily o nedodržení zásad spravedlivého procesu, jehož se navíc obviněný svými argumenty ani nedovolával. Významné v této věci je, že soudy provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Podle §125 tr. ř. jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Při dodržení těchto povinností není povinností Nejvyššího soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13].
22. K výhradám obviněného je třeba uvést, že nejde o případ extrémního nesouladu, protože ten není možné dovozovat ze situace, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a potažmo právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněných, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. I když přes stručnost přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud je nepovažuje za nepřezkoumatelná, neboť nevykazují nedostatky charakteru absence srozumitelného a logického odůvodnění, protože je z nich patrné, jaké důkazy provedly, s jakým výsledkem je hodnotily a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly.
23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze zmínit, že v nich soudy reagovaly na obdobné výhrady obviněného a zabývaly se jeho obhajobou, přičemž své závěry v nezbytné míře vyjádřily v odůvodnění rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje. Pro skutková zjištění soudy vedle výpovědi obviněného vycházely zejména z listinných důkazů, a to především z obsahu spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 88/2014 a 4 T 61/2016. Rozhodnutím, jehož výkon obviněný v předmětné trestní věci mařil, byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 9 T 88/2014 (č. l. 8 až 10 spisu), jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, s dobou platnosti od 4. 12. 2014 do 4. 12. 2017. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 4 T 61/2016, byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku proto, že nerespektoval trest vyhoštění z rozsudku (obdobně jako v přezkoumávané věci) ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 9 T 88/2014, v době od 14. 5. 2016 do 30. 5. 2016. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zkušební dobou v délce tři a půl roku. V důsledku tohoto odsouzení pak došlo k tomu, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 9 T 88/2014, byl obviněnému přeměněn původní podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný ve výměře pěti měsíců se zařazením obviněného do věznice s dozorem, jehož výkon mu byl nařízen a dodán do něj byl dne 28. 1. 2017, jak vyplývá ze shora popsaných skutkových zjištění v přezkoumávané věci.
24. Soud z předmětných listinných důkazů dále zjistil, že ač se obviněný hájil tím, že dne 27. 1. 2017 přicestoval z Polské republiky, kde se podle své obhajoby po dobu vyhoštění zdržoval, proto, aby uvedený trest odnětí svobody nastoupil, této jeho obhajobě nenasvědčovaly podle závěrů soudů žádné skutečnosti, protože obviněný neučinil osobně nic z toho, co namítal a co uváděl i v dovolání, aby dobrovolně svůj údajný záměr naplnil. Naopak policejní orgány jej zadržely na adrese jeho trvalého bydliště v Č. r., tj. v B. na ulici S. Při jeho zadržení rovněž nic nevypovídalo o tom, že by se chystal k nástupu trestu, protože, jak policie zjistila, právě hlídal syna své manželky, která údajně „neměla pro syna hlídání“. Ze všech uvedených důvodů soud jeho obhajobu, že se po celou dobu zdržoval v Polské republice, považoval za nevěrohodnou, a to mimo jiného i proto, že o údajném pobytu podal jen velmi formální a zcela nekonkrétní informace, že pracoval na tržišti a bydlel u kamaráda (srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně).
25. Odvolací soud správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil, když na základě obsahově takřka identických námitek obviněného k jeho odvolání přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející. Výslovně uvedl, že „soud prvního stupně se podrobně situací obviněného zabýval a v napadeném rozsudku ji popsal a také zhodnotil“ (viz strany 1 a 2 jeho usnesení).
26. Důkazy, jež soudy provedly a staly se oporou pro jejich skutkové závěry, zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., se zřetelem k tomu, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, neboť trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících důkazů.
27. V napadených rozhodnutích soudy učiněné skutkové a z nich vyvozené právní závěry nevzbuzují pochybnosti, neboť rozhodnutí a jeho odůvodnění, i přesto, že byla pojata velmi lakonicky, opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivá, než taková, která by vyplývala z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy přitom měly na zřeteli, že hodnocení důkazů provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
28. Nejvyšší soud při respektu k uvedeným zásadám v postupu soudů nižších stupňů neshledal vady, a rozhodnutí postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Jen pro úplnost je možné zmínit, že podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění, ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
29. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány vady, které by primárně směřovaly proti nedostatkům právní povahy (otázky vztahující se k právní kvalifikaci obviněný vyvozoval ze své obhajoby založené na jiných skutkových okolnostech než těch, k nimž dospěly soudy po provedeném dokazování), týkající se nesprávného právního posouzení či posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu