ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1405.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1405/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání obviněné V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 To 248/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 34/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 1 T 34/2013, byla obviněná V. B. uznána vinnou v bodě I. pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě II. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustila skutky v zásadě spáchanými tak, že
s výjimkou skutku ad I. 2. jako obchodní zástupkyně spol. s r. o. K. Plzeň (dále jen „společnost K.“) na základě Smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 9. 9. 2009,
I.
1. v obci P. v blíže nezjištěné době na jaře roku 2011 převzala od J. B. finanční částku ve výši nejméně 25.000 Kč za účelem úhrady splátek ke smlouvám o půjčce ze dne 7. 12. 2009 a ze dne 27. 5. 2010 sepsaných se společností K., načež tuto částku nezapsala do karty splátek k výše uvedeným smlouvám, nepředala je společnosti K., ale použila ji pro svoji potřebu a J. B. způsobila škodu 25.000 Kč,
2. v P. v blíže nezjištěné době od dubna do srpna 2011 v P. u. v areálu OC Olympia převzala od manželů M. H. a L. H. finanční částku ve výši 30.000 Kč za účelem jejího použití pro zajištění přefinancování dluhu M. H., který měl v souvislosti s úvěrem na dům v obci D., načež tuto částku k tomuto účelu neužila ani jmenovaným ji nevrátila, manželům L. a M. H., tak způsobila škodu ve výši 30.000 Kč,
a celým činem pod bodem I. způsobila škodu v celkové výši 55.000 Kč,
II.
v 58 případech popsaných v bodech 1) až 52), v úmyslu získat pro sebe finanční prostředky prostřednictvím uzavření smluv o půjčce a jejich následné evidence v sídle společnosti K., při využití znalosti prostředí a důvěřivosti, sociální situace či zdravotního postižení osob uzavírající smlouvy, či zcela bez vědomí takových osob, uzavřela v konkrétně popsaných případech smlouvy o půjčce vždy uzavřené mezi konkrétně jmenovaným poškozeným a společností K., u níž obviněná smlouvu zaevidovala, avšak obviněná poškozenému buď v době podpisu smlouvy ani později žádnou finanční částku nepředala a částku, na níž zněla smlouva, si ponechala pro svou potřebu, anebo poškozenému předala jen nezbytnou část z půjčené částky a zbytek si ponechala pro svou potřebu, a takto v bodě II. způsobila společnosti K. škodu v celkové výši nejméně 1.625.900 Kč.
2. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančního poradenství, finančních služeb a zprostředkování úvěrů a půjček na dobu pěti roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Týmž rozsudkem byla obviněná z části jednání, jež jí bylo též kladeno za vinu, obžaloby zproštěna podle §226 písm. a) tr. ř.
4. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 To 248/2016, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části ve výroku o vině pod body I. 1) a 2), v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že v části pod bodem I. 2) podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou činem pod bodem I. 1) sám uznal vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným tak, že
jako obchodní zástupkyně společnosti K. na základě Smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 9. 9. 2009 v obci P. v blíže nezjištěné době na jaře roku 2011 převzala od J. B. finanční částku ve výši nejméně 25.000 Kč za účelem úhrady splátek ke smlouvám o půjčce ze dne 7. 12. 2009 a ze dne 27. 5. 2010 sepsaných se společností K., načež tuto částku nezapsala do karty splátek k výše uvedeným smlouvám, nepředala je společnosti K. a použila ji pro svoji potřebu – ke škodě společnosti K.
5. Odvolací soud obviněnou za tento přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body II. 1) až 52) nezměněn, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněné uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančního poradenství, finančních služeb a zprostředkování úvěrů a půjček na dobu pěti roků. Současně rozhodl i o náhradě škody.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřila výslovně proti odsuzujícímu výroku o vině i trestu, a nesprávné právní posouzení spatřovala v porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy měly být hodnoceny jinak.
7. V jeho obsahu odvolacímu soudu vytýkala, že ač doplnil dokazování o trestní rejstříky poškozených a zjistil u J. B., M. H., V. Č., K. K., M. Š., I. O., J. V. a P. P., že tito poškození byli v minulosti odsouzeni za majetkovou nebo hospodářskou trestnou činnost, uzavřel, že ve vztahu k nim nejde o takové okolnosti, které by mohly založit pochybnosti o jejich obecné věrohodnosti. Odvolací soud tak podle obviněné „zjevně považoval za nevěrohodného jen takového svědka, který by byl v minulosti odsouzen za trestný čin křivé výpovědi či křivého obvinění“. Odvolací soud tak „pominul možnost, že by smlouvy o půjčkách uvedené v obžalobě byly uzavřeny řádně a že se poškození se svými vyjádřeními pokoušeli na úkor jiných osob vyhnout splnění svých povinností, tedy zaplacení půjček“. Jednalo by se o majetkovou trestnou činnost, pro kterou již poškození byli v minulosti odsouzeni. Obviněná vyjádřila názor, že pokud byli svědci v minulosti odsouzeni za majetkovou nebo hospodářskou trestnou činnost, jde o skutečnost, která je činí automaticky nevěrohodnými v případech, kdy by mohli mít finanční či jiný majetkový zájem na výsledku řízení. Podle obviněné je tomu tak v této věci, a proto je nelze považovat za důvěryhodné osoby.
8. Obviněná se neztotožnila ani se závěrem odvolacího soudu, že není třeba zpracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví k prokázání pravdivosti tvrzení poškozených, že podpis na předmětných smlouvách není jejich pravým podpisem. Za situace, kdy byla řada těchto nyní poškozených v minulosti odsouzena za trestnou činnost, neměl soud návrh na vypracování tohoto znaleckého posudku zamítnout s odůvodněním, že klíčová je výpověď svědka. Naopak soud měl posoudit celou tuto důkazní situaci ve prospěch obviněné a postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
9. Za nesprávné obviněná označila i zamítnutí návrhů obhajoby na výslech svědků, kteří byli navrhováni v květnu 2015, neboť tito svědci mohli vyvrátit řadu tvrzení poškozených, zejména, že poškození o předmětných půjčkách věděli a nic proti nim nenamítali.
10. K nevěrohodnosti některých poškozených obviněná zdůraznila, že ji doporučili jako osobu poskytující půjčky i svým známým a příbuzným, což se jeví jako nelogické, pokud by sami čekali na předání jim patřících peněz týdny nebo měsíce, anebo pokud někteří z těchto příbuzných byli i osobně přítomni podpisu smlouvy. Obviněná rovněž poukázala na to, že v případě, když se jako relevantní nabízejí dvě možné verze průběhu skutkového děje, měly orgány činné v trestním řízení o to pečlivěji vyhodnocovat důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Konkrétně obviněná poukázala na tvrzení svědkyně J. B., která byla ve zjevném psychickém vypětí, a to pod vlivem společnosti K. V obdobné situaci tak mohli být i další poškození, které společnost pravidelně v průběhu hlavního líčení navštěvovala, na rozdíl od obviněné, která k takovým krokům objektivně nepřistoupila.
11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v napadené části a věc vrátil k projednání a rozhodnutí. Současně požádala o odložení výkonu trestu z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 To 248/2016.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že se obviněná domáhá pouze toho, aby výpovědi osob, s nimiž byly uzavírány smlouvy o půjčkách, byly hodnoceny jako nevěrohodné, anebo vytýká, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výpověďmi dalších svědků. Těmito výhradami však zvolený dovolací důvod obsahově naplněn nebyl. Za irelevantní považoval též odkaz dovolatelky na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo a uzavřel, že veškeré její námitky tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněná přitom nevznesla ani námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Protože odvolací soud na stranách 25 a 26 svého rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné, není důkazní řízení zatíženo ani vadou spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů. Jelikož obviněná uplatnila výlučně námitky neodpovídající formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání neobdržel.
III. K formálním náležitostem dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením obviněnou zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobeno věcnému přezkumu.
15. Obviněná dovolání opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou.
16. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu nespočívá v aplikaci právních, ale hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
18. Přestože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, existují případy, kdy tato zásada může být prolomena, avšak jen tehdy, když obviněný uplatní výhrady spočívající v porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování. Pouze v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Zmíněná situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněné
19. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněná své výhrady zaměřila jednak proti výroku o vině, jímž byla uznána vinnou, a to z hlediska procesního postupu soudů při hodnocení výpovědí a věrohodnosti poškozených, a jednak proti tomu, že soudy řádně neposoudily důvodnost jí učiněných návrhů ve vztahu k důkazům, které navrhovala provést, avšak soudy je odmítly.
20. K takto vyjádřeným výhradám je třeba uvést, že jde o vady, které obviněná spatřovala v postupech při provádění dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.) i ve způsobu, jakým soud provedené důkazy hodnotil (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněná přitom neuplatnila žádné argumenty, které by měly hmotněprávní povahu, a vůbec nevytýkala právní vady v právní kvalifikaci, jež byla na jí za vinu kladené jednání použita. Je proto zřejmé, že obviněná obsahem dovolání nesplnila požadavky vyplývající ze zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného, protože se dožadovala výhradně toho, aby byl přehodnocen způsob provádění důkazů a aby byly provedeny ty důkazy, jichž se domáhala, což na žádný z důvodů podle §265b odst. 1 , 2 tr. ř. nedopadá. Přestože Nejvyšší soud neměl obecně povinnost se námitkami zabývat, jen nad rámec podaného dovolání uvádí, že nedostatky, které obviněná vytýkala, přezkoumávaná rozhodnutí netrpí a že se soudy v rámci dokazování nezpronevěřily zásadám práva na spravedlivý proces.
21. Nejprve Nejvyšší soud považuje za vhodné k celkovému rozsahu provedeného dokazování uvést, že na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, v jakém rozsahu soudy dokazování provedly, i to, jakým způsobem se nejen s jednotlivými výpověďmi, ale i všemi dalšími ve věci provedenými důkazy vypořádaly. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně se zabýval obhajobou obviněné poté, co provedl všechny ve věci se nabízející důkazy, a rozvedl, o které důkazy své skutkové závěry v bodech I. i II. opřel a jak je hodnotil, i to, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl. Vycházel přitom nejen z výpovědi obviněné a podvedených subjektů (viz strany 17 až 50 cit. rozsudku), ale též z výpovědí dalších svědků, zejména z řad nadřízených a kolegů, ať ze stávajícího či z minulých zaměstnání, obviněné (J. J., R. U., J. S., M. M., L. P., M. R.), jakož i z listinných důkazů (viz strany 51 až 56 cit. rozsudku).
22. K výhradě obviněné o nedostatku v provedeném dokazování a neprovedení některých jí navrhovaných důkazů je třeba uvést, že v projednávané věci se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další].
23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí totiž plyne, že soudy neopomenuly reagovat ani na návrhy obviněné na doplnění dokazování, když zejména odvolací soud k obdobné výhradě uplatněné v rámci řádného opravného prostředku s odkazem na protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2014 uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že obhajoba navrhla provést výslech svědkyně D. D., vyžádat listiny dokumentující řízení vedená u soudu vůči svědkům a opatřit znalecký posudek u oboru písmoznalectví, přičemž prvním dvěma z těchto návrhů soud prvního stupně vyhověl a tyto provedl. Dalším návrhům, které byly obhajobou vzneseny při hlavním líčení dne 21. 5. 2015 a v písemném podání ze dne 11. 5. 2015 z č. l. 1454, nalézací soud vyhověl zčásti, když vyslechl svědky P. K. a M. M., zatímco ostatní důkazní návrhy zamítl. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. nevysvětlil, proč některým důkazním návrhům nevyhověl, avšak současně upozornil, že tak učinil ústně při hlavním líčení, jak je patrno ze zvukového záznamu z hlavního líčení, při němž bylo toto zamítavé usnesení vyhlášeno. Z něj se podává, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví by nemusel mít jednoznačnou vypovídací hodnotu, a výpovědi dalších svědků nebyly shledány natolik důležitými, aby o ně soud doplňoval dokazování, neboť někteří navrhovaní svědci nebyli například osobně přítomni jednáním poškozených s obviněnou, když navíc soud měl možnost si učinit ucelený obrázek o skutkovém stavu věci na základě dalších, již provedených důkazů (srov. strany 24 až 26 rozsudku odvolacího soudu). Je tudíž patrné, že soudy dostály všem svým povinnostem, včetně povinnosti vysvětlit, proč byly návrhy obviněné pro výsledek řízení nevýznamné a nadbytečné. O opomenuté důkazy, a tedy ani o porušení pravidel spravedlivého procesu se v této věci proto nejedná.
24. Pokud jde o výhrady obviněné směřující proti způsobu hodnocení provedených důkazů i rozsahu provedeného dokazování, je třeba uvést, že s obdobnými námitkami se již vypořádal odvolací soud, jenž na podkladě odvolání obviněné podaného proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně zkoumal uplatněné námitky a žádné vady neshledal. Zjistil a vysvětlil, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jsou správná a v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podrobně rozebral obviněnou uplatněné námitky a vysvětlil, proč je v části nepovažoval za odůvodněné. Naproti tomu zčásti podanému odvolání obviněné vyhověl [v části pod bodem I. 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k došetření, ohledně níž bylo již usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 1 T 34/2013, podle §231 odst. 1, §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněné pro předmětný skutek zastaveno – viz č. l. 1858 až 1859 spisu]. V části, v níž byla obviněná uznána vinnou, odvolací soud odkázal na správnost závěrů soudu prvního stupně (srov. stranu 22 rozsudku odvolacího soudu).
25. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů či pochybností ohledně jednotlivých důkazů, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněné se jak soud prvního, tak i soud druhého stupně zabýval věrohodností svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněné, tak ty, které vyznívaly v její neprospěch. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Soudy důkazy pečlivě posuzovaly a měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
26. K takto provedenému dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebném rozměru zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména se zaměřením na to, zda výsledky všech důkazů svědčí pro závěr, že pachatelem činu byla obviněná. Podle obsahu spisu i způsobu, jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněné, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil (srov. usnesení ÚS ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
27. Učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněnou zmíněného principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
29. Protože námitky formulované v dovolání jsou soustředěné pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům spatřovaným v postupech soudů nižších stupňů, s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněná tedy uplatnila dovolání zcela mimo jí označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
30. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyl důvod rozhodovat o návrhu obviněné na odložení výkonu dovolání napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu