ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.242.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 242/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného Ing. O. W. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 6 To 448/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 313/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 6 To 448/2016, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 T 313/2015-381.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 T 313/2015-381, byl obviněný Ing. O. W. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 20. 2. 2015 kolem 14:55 hodin v P. po účelové pozemní komunikaci ulice N. M., kde je dopravní značkou B1 „Zákaz vjezdu všech vozidel“ zakázán vjezd všem vozidlům s dodatkovou tabulkou „Mimo zásobování“ ve směru od usedlosti S., řídil vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ ... s přívěsem, RZ ..., a při vjíždění do křižovatky s ulicemi P. a P. K., která je řízena světelným signalizačním zařízením, nedal přednost v jízdě osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Octavia, RZ ..., patřící Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, které řídil v ulici P. ve směru od S. tunelu poškozený J. F., který vjel do křižovatky rychlostí vyšší než povolenou a ve snaze zabránit střetu strhl řízení vlevo, kde narazil na zvýšený obrubník levého okraje vozovky, ke střetu vozidel nedošlo, čímž kromě hmotné škody na vozidle RZ ... v příčinné souvislosti s dopravní nehodou byla poškozenému J. F. způsobena zlomenina 1. bederního obratle, kdy dané zranění s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a délku omezení poškozeného v obvyklém způsobu života je třeba posuzovat jako těžké ublížení na zdraví, svým jednáním obžalovaný porušil ust. §4 písm. a), b), c) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR se sídlem Kodaňská 1441/45, 100 10 Praha 10, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 6 To 448/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost je třeba doplnit, že právě uvedeným rozhodnutím obou soudů předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2016, č. j. 6 T 313/2015-299, jímž byl obviněný uznán vinným stejným skutkem právně posouzeným jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR odkázána s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek však Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 6 To 152/2016, podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Podle odvolacího soudu bylo důvodem tohoto postupu nedůsledné použití zásady in dubio pro reo ze strany prvoinstančního soudu, který nevycházel z varianty pro obviněného nejpříznivější, že totiž podle znaleckého posudku poškozený vjížděl do křižovatky rychlostí 77 km/hod. V návaznosti na to uložil nalézacímu soudu, aby si ujasnil, jaké možnosti pro zabránění kolize poškozený měl a zda lze dojít k závěru, že by obviněný vytvořil poškozenému náhlou překážku v jeho směru jízdy za předpokladu, že by poškozený řídil své vozidlo rychlostí alespoň povolenou, tedy do 50 km/hod. Pokud soud prvního stupně uváděl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že poškozený do křižovatky vjel na červený signál, odvolací soud označil takovou úvahu za nesprávnou , a uložil mu, aby se zabýval jednak otázkou, zda bylo vyloučeno, že poškozený vjel do křižovatky na červený signál, tedy zda byla vyvrácena verze obviněného , a jednak tvrzením obviněného, že poškozený ve vozidle zřejmě nebyl připoután . Hodnocení výpovědi poškozeného nalézacím soudem jako věrohodné jen proto, že má od roku 1978 v evidenční kartě řidiče jeden záznam o přestupku, označil odvolací soud za nepříliš přesvědčivé.
6. Obviněný se ani s (v pořadí) druhým rozhodnutím Městského soudu v Praze (sp. zn. 6 To 448/2016) neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Wachtla proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. V úvodu svého podání dovolatel konstatoval, že stav, který byl soudy zjištěn, není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako objektivní stránky trestného činu a nejsou naplněny ani znaky zavinění, tj. subjektivní stránky. Uvedl proto, že skutek měl být posouzen jako přestupek, a to z důvodu jeho vjezdu na účelovou komunikaci. Připomněl, že výjezd z této komunikace není co do přikázání směru jízdy nijak omezen. Odkázal dále na tvrzení znalce z oboru dopravy, podle něhož dopravní nehodu vyvolalo chování obou řidičů, nikoliv tedy pouze jeho, jak vyhodnotily soudy nižších instancí. V této souvislosti zdůraznil, že poškozený vjel do křižovatky nepovolenou rychlostí 70 až 77 km/h, navíc v okamžiku, kdy na semaforu svítilo červené signalizační světlo pro jeho směr jízdy. Vyslovil proto přesvědčení, že to byl právě poškozený, kdo porušil pravidlo „dej přednost v jízdě“, zatímco on sám vjížděl do křižovatky při zachování maximální možné obezřetnosti a opatrnosti, kterou na něm lze spravedlivě požadovat.
8. V další části svého podání dovolatel zopakoval argument, který již vznesl ve svém odvolání, a to že na přechodu pro chodce (ve směru jeho výjezdu) svítilo zelené signalizační světlo, a proto si byl vědom skutečnosti, že vozidla ve směru, odkud vjel do křižovatky poškozený, měla červenou. Tato jeho obhajoba (přestože nebyla žádnými důkazy vyvrácena) však byla oběma soudy zcela ignorována. Naopak soud druhého stupně, aniž by se s uvedeným tvrzením jakkoli vypořádal, dospěl k názoru, že obviněný o červeném signalizačním světle zakazujícím poškozenému vjezd do křižovatky nevěděl, a v důsledku toho podané odvolání zamítl.
9. V návaznosti na výše uvedené dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který nepovažoval skutečnost, že poškozený vjel do křižovatky na červenou, za rozhodující. Tvrdil, že v tomto ohledu soudy nesprávně aplikovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009; sám naopak citoval usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011. Vyzdvihl rovněž závěr znalce z oboru dopravy, podle kterého poškozený byl schopen při dodržení maximálního rychlostního limitu 50 km/hod. běžným provozním brzděním vozidlo zastavit před případným místem střetu s jeho vozidlem. Shrnul proto, že jeho jednání bylo z hlediska způsobení škodlivého následku skutečností nevýznamnou, spočívající pouze v tom, že při zachování potřebné míry opatrnosti vyjížděl z účelové komunikace, přičemž nemohl předvídat, že poškozený vjede do křižovatky rychlostí 77 km/hod. a na červenou. Jel navíc tak opatrně, že své vozidlo zastavil, ke střetu proto nedošlo, a pokud by poškozený nestrhl své vozidlo doleva, bez překážky by křižovatku projel a k nehodovému ději by nedošlo. Pozastavil se též nad úvahou soudu, kterou nepovažoval za reálnou, že namísto projetí křižovatky napříč měl zvolit zabočení vpravo.
10. Dovolatel taktéž pociťoval, že toto trestní řízení bylo poznamenáno – na jeho úkor – angažovaností orgánů činných v trestním řízení na jeho výsledku, a to z důvodu, že poškozený je pracovníkem Policie České republiky. V podrobnostech pak popsal jednotlivé nestandardní kroky policejních orgánů při vyšetřování dopravní nehody, a posléze i údajný nátlak státního zástupce na jeho osobu. Nejvíce prostoru věnoval jím vnímanému předpojatému postoji soudů, projevujícímu se hodnocením důkazů vždy v jeho neprospěch, a následnému nesprávnému právnímu posouzení skutku. To vše mělo ve svém důsledku vést až extrémnímu porušení principů trestního řízení, především zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
11. Ze všech shora popsaných důvodů dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, případně aby po zrušení předmětného usnesení sám rozhodl tak, že se (obviněný) zcela zprošťuje obžaloby.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. S argumenty obviněného se ale neztotožnil, naproti tomu podpořil názor soudu druhého stupně, že ani při důsledném uplatnění zásady in dubio pro reo nelze obviněného zprostit viny, protože ta je prokázána i na základě verze pro něj příznivější.
13. Státní zástupce dále uvedl, že k těžké újmě na zdraví poškozeného došlo. Daný následek způsobil obviněný (s přispěním samotného poškozeného), neboť právě jeho nedbalé jednání bylo jednou z podmínek vzniku škodlivého následku na zdraví poškozeného. To, že k jednání obviněného přistoupila ještě další podmínka, která spolupůsobila při vzniku následku, a to vlastní neopatrnost a nedisciplinovanost poškozeného, ještě nevylučuje příčinný vztah u jednání obviněného. To mělo být součástí rozhodného řetězce podmínek, kvůli kterým došlo k oné události, při které byl poškozený zraněn. Bez účasti (jednání) obviněného by rozhodný skutkový děj nutně musel proběhnout jiným způsobem (jinak). Proto považoval námitku nedostatku příčinného vztahu za lichou.
14. Státní zástupce shledal naplněnou i subjektivní stránku posuzovaného trestného činu. Podotkl, že obviněný svým jednáním porušil konkrétní ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Každý řidič přitom vědět má i může, že z takového protiprávního jednání může vzniknout újma na zdraví jiného účastníka silničního provozu. Není přitom pravda, že by obviněný vynaložil veškerou možnou opatrnost; tato výtka je vyvrácena již tím, že poškozeného fakticky přehlédl. Podle názoru státního zástupce by obviněný při vynaložení náležité opatrnosti poškozeného přehlédnout nemohl, protože místo, kde k nehodě došlo, není místem s nějak výrazně omezenými rozhledovými podmínkami. Pakliže by si obviněný počínal s potřebnou opatrností a ohleduplností, vozidlo poškozeného by musel před střetem registrovat, resp. mohl a měl počkat, až mu ve výhledu nebudou bránit ostatní účastníci silničního provozu. Náležitě opatrně tedy nejednal.
15. Pokud obviněný vylučuje zavinění s odkazem na to, že nemohl předvídat, že poškozený „pojede na červenou“, pak správně konstatoval městský soud, že obviněný „o světelné signalizaci v době, kdy se rozhodl do křižovatky vjet, nic nevěděl. Z jeho pozice na semafory vidět nebylo“. Zavinění obviněného přitom není vyloučeno ani spoluzaviněním dalších osob, včetně poškozeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1261/2014, či sp. zn. 4 Tdo 264/2016), takže ani překročení povolené rychlosti poškozeným v zásadě nemůže mít vliv na vinu obviněného. Co se týče údajné nesprávné aplikace závěrů předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak se státní zástupce na rozdíl od obviněného nedomníval, že by soudy dotčenými rozhodnutími z dosavadní praxe vybočily. Závěry o naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku s dosavadní praxí korespondují, a to včetně toho, že soudy přihlédly ke spoluzavinění poškozeného při volbě mírnější právní kvalifikace.
16. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 28. 2. 2017). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
22. Při respektu k takto vymezeným podmínkám Nejvyšší soud neshledal důvody pro případné odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
23. Dříve než Nejvyšší soud přistoupí k nejdůležitějšímu tématu přezkoumávaného případu – tedy naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádří se k námitkám obviněného směřujícím do procesu dokazování. Již bylo uvedeno, že takovým otázkám se v dovolacím řízení zásadně nevěnuje a výjimku může učinit pouze v případě zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. Nejvyšší soud však v dané trestní věci shledal, že k takto výraznému pochybení obou nižších soudů skutečně došlo, což mělo následně určitý vliv i na (nesprávné) právní posouzení skutku.
24. V tomto směru lze v obecné rovině poukázat na ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. (vycházející z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v němž je zakotvena zásada presumpce neviny , podle které platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen . Vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného byla úplně a nepochybně prokázána. Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Ze zásady presumpce neviny tudíž vyplývá i požadavek na (všechny) orgány činné v trestním řízení, aby bez ohledu na své subjektivní přesvědčení o vině obviněného vystupovaly vůči němu nestranně a nezaujatě. Jejich povinností je objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch a pečlivě přezkoumávat jeho obhajobu i jím navrhované důkazy. Z této zásady vyplývá i pravidlo in dubio pro reo , které soudům ukládá rozhodnout v případě pochybností o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve prospěch obviněného.
25. Popsanými principy se ovšem soudy nižších instancí bezezbytku neřídily. Zejména v případě nalézacího soudu vyvstávají nemalé pochybnosti o jeho nezaujatém a nestranném postoji vůči obviněnému, když z obou jeho dosavadních rozhodnutí je patrná snaha stranit spíše poškozenému. Nelze totiž přehlédnout tendenci soudu bagatelizovat protiprávní jednání poškozeného (z jeho strany nezanedbatelné – o více než 50 % – překročení maximální povolené rychlosti), ignorovat nebo zpochybňovat okolnosti, jež by mohly svědčit ve prospěch obviněného (závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, či to, zda na semaforu pro přechod pro chodce nemohlo svítit zelené světlo), anebo bez jakýchkoliv důkazních podkladů – a nutno dodat i bez přihlédnutí k základním pravidlům logického uvažování – konstruovat skutkový děj, aby vyzněl příznivě pro poškozeného (například nerealistická úvaha, proč zpomalovalo vozidlo jedoucí v pravém pruhu ve směru jízdy poškozeného). Nejmarkantnějším projevem tohoto, do značné míry svévolného , hodnocení důkazů je jeho postoj ke skutečnosti, že poškozený s nejvyšší pravděpodobností vjel do křižovatky, i když mu to pro jeho směr jízdy zakazoval červený světelný signál. Soud k tomu v naprostém rozporu s ustanovením §2 odst. 2 tr. ř. uvedl, že „není možno jednoznačně uzavřít, že poškozený přejel hranici křižovatky v době, kdy již svítil červený signál, a nelze mu tuto skutečnost přičítat k tíži “ (srov. stranu 6 odůvodnění jeho druhého odsuzujícího rozsudku).
26. Odvolací soud pochybení soudu nalézacího napravil jen částečně a navíc způsobem, který nelze považovat za procesně bezchybný. Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. totiž výslovně upravuje, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o významné limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit. Odvolací soud, jestliže sám neprovede žádné důkazy, nejenže nemůže rozhodnout jinak, než rozhodl soud prvního stupně, ale nemůže ani změnit skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu , přičemž by však měl svou činnost zaměřit jen na důkazy, které mají stěžejní význam; nestačí jen formální zopakování některých, zejména listinných důkazů, z nichž nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281). Originální provedení důkazů před odvolacím soudem přichází v úvahu tehdy, jestliže soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl v hlavním líčení proto, že je opomněl provést nebo je nepovažoval za potřebné, anebo o nich nevěděl a návrh na jejich provedení byl učiněn až v podaném odvolání v souladu se zásadou úplné apelace nebo až ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění ve smyslu zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly před ním provedeny ve veřejném zasedání (a to buď originálně, tj. které dosud nebyly provedené, nebo které byly provedeny znovu).
27. Uvedená obecná východiska je třeba bezezbytku aplikovat i tehdy, změní-li odvolací soud skutková zjištění vyloženě ve prospěch obviněného, a to i za situace, že přezkoumávaný rozsudek nezruší a sám znovu nerozhodne, jak tomu bylo i v daném případě. To musel mít Nejvyšší soud na paměti i přesto, že by jinak neměl důvod zpochybňovat názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně opětovně (stejně jako v předcházejícím rozsudku) nerespektoval zásadu in dubio pro reo a připustil tudíž pro obviněného příznivější variantu, tedy že poškozený skutečně vjel do křižovatky na červený světelný signál (a navíc i nepovolenou rychlostí). Odvolací soud však zároveň zdůraznil, že obviněný o svítícím červeném signálu nevěděl, a proto jej nelze zbavit trestní odpovědnosti za předmětný skutek. Úplně však pominul – stejně jako soud nalézací – opakovaně uplatňované tvrzení obviněného, že na světelném signalizačním zařízení na přechodu pro chodce mělo v okamžik, kdy do křižovatky vjížděl, svítit zelené světlo.
28. Měl-li odvolací soud v uvedeném směru stále pochybnosti o tomto tvrzení obviněného, byť i znalec z oboru dopravy je považoval za reálné, měl mu věnovat zvýšenou pozornost a pokusit se takové tvrzení ještě blíže objasnit. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil, ze spisového materiálu se podává, že obviněný o dané okolnosti hovořil již dne 13. 10. 2015 při svém výslechu v přípravném řízení (č. l. 49 spisu), o zeleném světle na přechodu pro chodce se zmínil i při hlavním líčení konaném dne 9. 2. 2016 (č. l. 227 spisu) a tuto námitku vtělil rovněž do svého odvolání proti (v pořadí druhému) odsuzujícímu rozsudku. S uvedeným argumentem obviněného se však soudy (nalézací, ale ani odvolací) dostatečným způsobem nevypořádaly, v jejich rozhodnutích o tom absentuje jakákoliv zmínka, jinými slovy zmíněnou část obhajoby obviněného zcela ignorovaly a namísto toho dospěly bez dalšího k závěru, že na signalizačním zařízení pro chodce svítilo červené světlo. Přitom se již soudu prvního stupně – měl-li pochybnosti o zmiňovaném tvrzení obviněného i o závěrech znaleckého posudku z oboru dopravy – nabízelo provedení dalších důkazů například výslechem svědkyně Š. a jejích dvou kolegyň (všechny tři mají být povoláním zdravotní sestry a měly poskytovat poškozenému první pomoc), o jejichž přítomnosti na místě dopravní nehody se obviněný opakovaně (v přípravném řízení i u hlavního líčení) zmiňoval (srov. č. l. 17, 18, 48 a 226 spisu). Jakkoliv je s podivem, že o žádné z těchto svědkyň není v protokole o dopravní nehodě sebemenší zmínka, nemělo již soudu prvního stupně uniknout, že jde o svědkyně, které by mohly o příčině dopravní nehody podat významná svědectví už proto, že (podle tvrzení obviněného) měly cestovat ve vozidle, které jelo ve směru jízdy poškozeného v pravém jízdním pruhu a před křižovatkou zastavilo na červený světelný signál. Soud proto měl nejprve provést (třeba i za pomoci policejních orgánů) šetření k identifikaci těchto svědkyň a po zjištění přesných údajů o nich (jména, příjmení, adresy bydliště, příp. zaměstnání) je k hlavnímu líčení předvolat a vyslechnout. I tento jeho nedůsledný postup je v rozporu s požadavky vymezenými v ustanoveních §2 odst. 2 a 5 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř., jakož i v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
29. Lze proto shrnout, že oba soudy nižších instancí (přičemž soud nalézací velmi hrubě) zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces. Proto by již výše popsané nedostatky procesního charakteru samy o sobě vedly ke zrušení obou napadených rozhodnutí v dovolacím řízení, a to z důvodu tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy (resp. v tomto případě i opomenutými skutečnostmi) a konečnými skutkovými zjištěními obou soudů, které ve svém důsledku ovlivnily i právní stránku věci v neprospěch dovolatele. Nadto je ovšem je třeba poznamenat, že soudy (tentokrát spíše odvolací) vyvodily z dosud zjištěných okolností předmětného nehodového děje nesprávné hmotněprávní závěry.
30. K právní problematice posuzovaného jednání obviněného je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví . Jde o trestný čin poruchový (předpokládá se vznik těžké újmy na zdraví), u něhož se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost [srov. §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a další text].
31. V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozený těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku utrpěl (srov. popis jeho zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a rovněž stranu 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Sporné ale již je, zda tento následek dopravní nehody vznikl v příčinné souvislosti se zaviněným (nedbalostním) jednáním obviněného.
32. Zásadní otázkou proto je, zda je dáno zavinění obviněného na zjištěném následku dopravní nehody. Přitom platí (jak na to již poukázal dovolatel), že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při (nevědomé) nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
33. Nedbalostní zavinění trestní zákoník vymezuje při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
34. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 11/2002, č. T 279.). Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 v souvislosti s dopravní nehodou současně předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
35. Při aplikaci těchto východisek na danou věc je třeba především poukázat na tzv. právní větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (s níž se ztotožnil i soud odvolací), ze které se podává, že obviněný zjištěným jednáním jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví . Soudy zřejmě spatřovaly nedbalostní zavinění obviněného v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě tamtéž porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (srov. závěr skutkové věty rozsudku; dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“). V odůvodnění odsuzujícího rozsudku však již žádná zmínka o jednání obviněného v rozporu s těmito zákonnými ustanoveními není, takže na formu zavinění obviněného lze usuzovat vlastně jen z úvah soudu v posledním odstavci na straně 7 odůvodnění jeho rozsudku (arg. „… mohl a měl předpokládat …“ , resp. „… mohl a měl předvídat …“ ), což by svědčilo pro závěr, že měl na mysli nevědomou nedbalost [srov. §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K tomu lze dodat, že takovou úvahu soud spojil s úvahou o „určitém spoluzavinění poškozeného“ a ve vazbě na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 38/2009“.
36. Zmiňované nedostatky, spočívající v absenci přesvědčivých úvah o konkrétní formě (nedbalostního) zavinění obviněného, nenapravil v odůvodnění svého usnesení ani odvolací soud. Kromě již zmíněných výhrad k jeho procesnímu postupu (srov. shora odstavce 27. a 28.) je třeba uvést, že pokud shledal „výraznou spoluvinu poškozeného a tím také menší míru zavinění obviněného“ , a jestliže argumentoval – stejně jako nalézací soud – i tím, že „vycházel z rozhodnutí NS ČR 7 Tdo 38/2009“ (přesně mělo být „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009“), z něhož vyplývá, že „překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě z hlediska míry následku vzniklého při střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice“ , pak jednak přehlédl, že v přezkoumávané věci ke střetu vozidel vůbec nedošlo, jednak (a především) vůbec nevzal v úvahu, že poškozený (kromě překročení povolené rychlosti jízdy o více než 50 %) měl vjet do křižovatky na červený světelný signál (jak dokonce sám chtěl zjistil – srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení). Už proto nemohl obstát ani jeho další odkaz na citované usnesení Nejvyššího soudu, že „povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti“ . Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud komparoval s danou věcí případ ne právě přiléhavý a srovnatelný.
37. S takovým způsobem řešení otázek hmotného práva (nedbalostního zavinění obviněného) se Nejvyšší soud nemohl – z důvodů dále rozvedených – identifikovat.
38. I když přesvědčivé závěry v tomto směru bude moci učinit nalézací soud až po doplnění dokazování v již výše naznačeném směru a po následném pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů způsobem předpokládaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., lze již nyní uvést, že pokud akceptoval zdravotní (urologické) důvody, pro které obviněný odbočil z hlavní komunikace vpravo na účelovou pozemní komunikaci, pak musel současně připustit, že obviněný se z této komunikace mohl (a v podstatě musel) na hlavní komunikaci vrátit. Bylo přitom jen na obviněném, kterým směrem se na křižovatce vydá, neboť žádné dopravní značení jej v tomto počínání neomezovalo (vjezd do křižovatky nebyl osazen dopravní značkou, která by mu přikazovala jet vpravo, ani dopravní značkou, která by mu zakazovala odbočit vlevo). Z tohoto důvodu nelze přiznat žádnou právní relevanci úvahám soudů, že pokud by obviněný odbočil na křižovatce vpravo, nemohl by vytvořit důvod ke kolizi (srov. například stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). A pokud dopravní značka B1 byla opatřena dodatkovou tabulí „Mimo zásobování“, ve svém důsledku to znamenalo, že minimálně vozidla zásobování z kritického místa do křižovatky vjížděla, což pro poškozeného, který – jak sám vypověděl – místo dopravní nehody velmi dobře znal, nemohlo (a nemělo) být až takovým překvapením. Z tohoto důvodu nelze považovat za přesvědčivou úvahu nalézacího soudu, že obviněný „… svým způsobem jízdy vytvořil poškozenému překážku náhlou a neočekávanou. Z pravé strany poškozený nemohl očekávat pohyb vozidel, …“ (srov. třetí odstavec na straně 7 odůvodnění jeho rozsudku).
39. Jak již bylo uvedeno shora v odstavci 37., oba soudy nižších instancí jednak nepřiléhavě aplikovaly na přezkoumávanou věc usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, jednak nedostatečně zohlednily vlastní zjištění, že poškozený při projíždění křižovatkou překročil povolenou rychlost jízdy o více než 50 %, a že ke střetu vozidel vůbec nedošlo. Ponechá-li Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení stranou otázku, zda poškozený skutečně vjel do křižovatky na červený světelný signál, která ještě bude předmětem dalšího dokazování (byť závěry znaleckého posudku z oboru dopravy by mohla být pro takový závěr podkladem), pak musí především nalézacímu soudu připomenout, že podle zmíněného znaleckého posudku poškozený – pokud by se v daném prostoru pohyboval povolenou rychlostí do 50 km/hod. – mohl vzniku nehodového děje zabránit prakticky provozním brzděním . S tímto znaleckým závěrem je ovšem v rozporu opakované tvrzení nalézacího soudu, že by obviněný „… vytvořil poškozenému překážku náhlou i v případě, že by poškozený řídil vozidlo rychlostí povolenou …“ , a vyloženě spekulativně vyznívá z toho vyvozený závěr, že v tomto případě by poškozený „… musel vozidlo obviněného objet či prudkým brzděním před ním zastavit.“ (srov. závěr čtvrtého odstavce na straně 7 odůvodnění jeho rozsudku).
40. S dosud řešenou problematikou vztahující se k nedbalostnímu zavinění obviněného souvisí rovněž otázka, zda obviněný skutečně porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. zák. č. 361/2000 Sb., jak nalézací soud uvedl (pouze) ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Na tomto soudu především bude, aby ve svém budoucím rozhodnutí náležitě vysvětlil, v čem spatřuje nepozornost a neopatrnost obviněného, vyplývající z obecných ustanovení citovaného zákona, když je současně prokázáno, že obviněný musel dopravní situaci v křižovatce sledovat, neboť v reakci na pohyb vozidla poškozeného své vozidlo zastavil, aniž významněji vjel do jeho jízdního pruhu, takže ke střetu vozidel vůbec nedošlo.
41. Naposledy zmíněná skutečnost má – ve spojení se zjištěnou nepřiměřenou a v daném místě i nepovolenou rychlostí vozidla poškozeného – zásadní význam i pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem způsobeným poškozenému. Nad rámec toho, co již bylo k této problematice uvedeno výše, je vhodné dodat, že příčinný vztah , který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. publikovaná rozhodnutí pod č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
42. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí naposledy citovaná, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, svazek 16, pod č. T 389.).
43. Zejména u dopravních nehod je zpravidla každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. však neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Pro nedbalostní zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
44. Vedle toho je třeba také zmínit, že podle konstantní judikatury při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti (popř. těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) spáchaného řidičem motorového vozidla porušením předpisů zákona o silničním provozu jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění (k tomu č. 9/1979 Sb. rozh. tr.).
45. Jakkoliv Nejvyšší soud nepřehlédl, že oba soudy nižších instancí neponechaly shora uvedené otázky bez povšimnutí, přece jen musí konstatovat, že závěry, které učinily (o kumulaci příčin – srov. zejména třetí odstavec na straně 7 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) a při nichž nadřadily (údajné) porušení povinnosti dát přednost v jízdě na straně obviněného nad porušení povinnosti dodržet rychlostní limit na straně poškozeného, nevyznívají příliš přesvědčivě. Především ale vůbec nezvažovaly a za pomoci znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, příp. i z oboru dopravy, neřešily otázku, zda by poškozený vůbec nějaké zranění utrpěl, pokud by se v daném úseku pohyboval se svým vozidlem povolenou rychlostí do 50 km/hod. (soudy zaměřily svou pozornost převážně na otázku, zda poškozený byl v době nehody připoután bezpečnostním pásem, a zda by zjištěné zranění utrpěl i v případě, že by připoután byl). Bude proto jejich povinností – zejména již nalézacího soudu – soustředit pozornost také tímto směrem.
46. Dovolací soud považuje v neposlední řadě za povinnost zmínit jednak to, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, publikovaném pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr., je vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost), a dále to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“ (srov. jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501 až 1517).
47. Výše uvedená zásada tzv. omezené důvěry v dopravě byla aplikována v celé řadě dalších judikaturních rozhodnutí, které dopadají na přezkoumávanou věc daleko přiléhavěji, než výše opakovaně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009. Jedná se například o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 216/2006, v jehož odůvodnění se mj. uvádí, že „… pro posouzení případného porušení uvedených povinností řidičem (jedoucím po vedlejší silnici) bylo rozhodné, zda v okamžiku, kdy se začal rozjíždět, mohl vidět … po hlavní pozemní komunikaci přijíždějící vozidlo obviněného… Nalézací soud v této souvislosti učinil závěr, že řidič (jedoucí po vedlejší silnici) nemohl střetu zabránit, neboť v době, kdy vjížděl na hlavní komunikaci, nemohl s ohledem na místní poměry vozidlo obviněného vidět a samotná rychlost vozidla obviněného byla vyšší než maximální povolená rychlost pro daný úsek komunikace a byla jedinou příčinou střetu obou vozidel. Z tohoto vyplývá, že se řidič (jedoucí po vedlejší silnici) rozjížděl v okamžiku, kdy byla hlavní silnice ještě volná a on nemohl ani vůz obviněného vidět ani o něm vědět“ . Poukázat lze rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, v jehož odůvodnění se mj. píše, že „... v daném případě je třeba vzít v potaz především znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru silniční dopravy, kterým bylo prokázáno, že řidič (jedoucí po hlavní silnici) jel rychlostí 86 km/hod., která tak v daném místě byla zcela zjevně nepřiměřená, když o 72 % překračovala rychlost povolenou. Uvedené zjištění je nutné dle dovolacího soudu považovat z hlediska posouzení viny dovolatelky za klíčové, neboť ze závěrů daného znaleckého posudku vyplynulo, že pokud by řidič (jedoucí po hlavní silnici) jel v okamžiku, kdy na vůz dovolatelky (jedoucí po vedlejší silnici) reagoval, rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a to ani tehdy, kdyby své vozidlo vůbec nebrzdil“ . A nakonec lze zmínit i usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011, na které poukázal sám dovolatel (srov. shora odstavec 9.).
48. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 6 To 448/2016, a jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 T 313/2015-381, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby nejprve doplnil dokazování ve výše uvedených směrech a následně se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozích odstavcích odůvodnění tohoto usnesení.
50. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
51. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu