ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4689.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4689/2017-368
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. S. , b) J. M. , c) S. C. , a d) L. K. , všech zastoupených JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Helsinská 956/11, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 602/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co 197/2017-333, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co 197/2017-333, se ve výroku I ., pokud jde o vlastnické právo žalobkyně b) v rozsahu id. ½ a o vlastnické právo žalobkyně c), a ve výrocích III., IV., VII. a VIII. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti zbylému rozsahu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co 197/2017-333, se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 11 C 602/2013-264, určil, že žalobce a) je vlastníkem pozemku parc. č. o výměře 43 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. ze dne 7. 12. 2013, vypracovaného V. J., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, který učinil nedílnou součástí rozsudku (dále jen „příslušný geometrický plán“), že žalobkyně b) je vlastnicí pozemku parc. č. o výměře 67 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu, že žalobkyně c) je vlastnicí pozemku parc. č. o výměře 132 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu, a že žalobce d) je vlastníkem pozemku parc. č. o výměře 57 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se stal v roce 1907, resp. 1908 vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. H., který nabyl od jednotlivých právních předchůdců žalobců, kteří však měli část tohoto pozemku později evidovaného jako parc. č. připlocený ke svým pozemkům jako předzahrádky. Pozemky jednotlivých vlastníků byly převedeny či přešly na jednotlivé žalobce, a to společně s držbou připlocených předzahrádek tvořících pozemek parc. č. doposud evidovaný ve prospěch žalovaného. V roce 1946 dostala H. H. stavební povolení k postavení ohradní zídky u domu č. p. v místě starého vadného oplocení, v roce 1999 dostali M. M. a J. M. povolení k provedení udržovacích prací u domu č. p. Podle zaměření a katastrální mapy z roku 2013 se oplocení nachází na společné hranici pozemku parc. č. s pozemkem a pokud jde o stranu do ulice, a s pozemkem parc. č. st. a pozemkem parc. č. a pokud jde o stranu do zástavby. Zastupitelstvo žalovaného nevyhovělo žádosti o bezúplatný převod části pozemku parc. č. ve prospěch jednotlivých žalobců. Rada žalovaného dne 16. 10. 2012 schválila pronájem části pozemku parc. č. za účelem užívání předzahrádky u domu č. p. 209 za 5 Kč/m 2 /rok. Ve dnech 18. – 29. 3. 2002 došlo k „vyložení obnoveného katastrálního operátu“, ke kterému se dostavilo 344 vlastníků z celkového počtu 2977 vlastníků. Účastnili se ho M. M. a R. H., kteří převzali jednotlivé listy vlastnictví. Proti katastrálnímu operátu byly podány pouze 2 námitky, přičemž vyložení obnoveného katastrálního operátu pro účely řízení o námitkách bylo oznámeno vyvěšením na úřední desce komise městské části a na strategických místech (škola, obchod etc.), osobám mimo trvalý pobyt v obci bylo zasláno oznámení o vyložení katastrálního operátu doporučeným dopisem. Stran právního posouzení po shledání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednotliví vlastníci vlastnické právo k částem pozemku parc. č. v k. ú. H. vydrželi. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že žalobci zjistili rozpor mezi skutečným a evidovaným stavem až v roce 2011, definitivně v roce 2012; tím byl narušen dosavadní pokojný stav, spočívající v užívání těchto nemovitostí bez náhrady. Do té doby užívali pozemek parc. č. oni i jejich právní předchůdci jako vlastní. Od roku 1907, resp. 1908, došlo k několika převodům či přechodům vlastnictví, přičemž rozsah užívání nebyl nijak rozporován. Žalobci a jejich právní předchůdci byli v dobré víře a při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměli, resp. nemohli mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim právo nebo věc patří.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 69 Co 197/2017-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně b) a žalobkyně c) (výrok I.), v další napadené části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce a) a žalobce d) a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. o výměře 43 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu, a v části, v níž se žalobce d) domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. o výměře 57 m 2 , v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až X.). Není sporné, že pozemek parc. č. v k. ú. H. vznikl na základě odstoupení částí pozemků právních předchůdců žalobců, v roce 1935 byl pak rozdělen na pozemek parc. č. a parc. č. ten je nyní evidovaný na žalovaného, od roku 1907, resp. 1908, je však užíván vlastníky sousedních pozemků jako předzahrádky a je k jednotlivým pozemkům i připlocen. Rozpor mezi stavem skutečným a evidovaným zjistili žalobci v roce 2011, resp. v roce 2012, kdy žalovaný nevyhověl jejich návrhům na bezúplatný převod části pozemku parc. č. Vzhledem k okolnostem, že jak žalobci, tak i právní předchůdci užívali od roku 1907, resp. 1908, pozemek parc. č. ve stejném rozsahu a v dobré víře jako vlastní, závěr o oprávněné držbě je správný, o čemž svědčí i postoj žalovaného, který držbu po řadu let trpěl. Ohledně vydržecí doby zdůraznil odvolací soud, že si nelze započíst dobu svých právních předchůdců, jestliže drženou část sami vydrželi. Vzhledem k tomu vlastnické právo k geometrickým plánem vymezenému pozemku parc. č. vydržela žalobkyně b), která se chopila držby jeho id. ½ na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1958 a zbylé id. ½ na základě rozhodnutí soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví, a vlastnické právo k geometrickým plánem vymezenému pozemku parc. č. žalobkyně c), která se chopila jeho držby na základě kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1986, kdežto žalobci a) a d) pro nesplnění 10leté vydržecí doby jimi držené části pozemku parc. č. v k. ú. H. nevydrželi a ani na ně tyto části nebyly převedeny či nepřešly.
Proti výroku I., III., IV., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené. Žalobkyně b) a c) nemohly být „poctivými držitelkami“ částí pozemku parc. č. v k. ú. H. označenými v příslušném geometrickém plánu jako pozemky parc. č. a (dále jen „předmětné pozemky“), neboť jim muselo být z okolnosti zřejmé, že nejsou jejich vlastnicemi. Dobrá víra nebyla dána ani u jejich právních předchůdců, kteří sami postoupili předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného. Žalobkyně nemají a nikdy neměly k předmětným pozemkům právní titul, jako vlastník byl vždy evidován žalovaný a předtím stát. Z katastrálních map bylo vždy zřejmé, že domy žalobkyň stojí na samé hranici pozemků, které skutečně nabyly do vlastnictví, že před domy a komunikací nic nepatří. Předmětné pozemky nemají výměru nepatrnou či natolik malou, aby při běžné bdělosti žalobkyně nepostřehly, že užívají více, než kolik jim skutečně vlastnicky náleží. Mimoto v roce 2002 došlo k obnově katastrálního operátu v daném katastrálním území, kdy z mapových podkladů bylo zřejmé, jak to s číslováním pozemků, jejich tvarem, umístěním stavby a vlastnictvím je, a to jak před obnovou operátu, tak i po ní. S výsledky obnovy byli všichni vlastníci seznámeni a měli možnost se k závěrům obnovy vyjádřit, a i pro laika byly poměry při minimální opatrnosti v dané lokalitě zjistitelné; žalobkyně b) a c) neměly žádné námitky a s výsledkem byly srozuměny. Žalobkyně b) pak nemohla k 21. 9. 2004, tj. 10 let od smrti P. S., vydržet geometrickým plánem vymezenou id. ½ pozemku parc. č. i z toho důvodu, že až v roce 2007 nabylo právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví po zemřelé P. S., když až do roku 2006 se vedl spor o neplatnost darovací smlouvy; tedy až okamžikem právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví (2007) počala běžet vydržecí doba, která byla bezpochyby přerušena nejpozději v roce 2011 či 2012. Rovněž žalobkyně c) nemohla v roce 1996 vydržet příslušným geometrickým plánem vymezený pozemek parc. č., neboť sousedící nemovitost nabyla s manželem do jejich společného jmění manželů, přičemž smlouva o vypořádání jejich společného jmění z roku 2010 pak tento sporný pozemek nijak neřešila a nebyl vypořádán v její prospěch. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání rozporuje dobrou víru žalobkyň b) a c), tedy že byly oprávněnými držitelkami předmětných pozemků.
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (uveřejněný pod č. C 15 479 v Souboru)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož v posuzovaném případě žalobkyně b) a žalobkyně c) odvozují svou oprávněnou držbu od různých okolností a vztahují se i k různým částem pozemku parc. č. 809/2, je nutno posoudit splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva u jednotlivých žalobkyň samostatně.
Podle soudů obou stupňů nabyla žalobkyně b) na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1958 id. ½ domu č. p. pozemku parc. č. st. a pozemku parc. č. v k. ú. H.. Spolu s těmito nemovitostmi byla žalobkyní a spoluvlastnicí P. S., která id. ½ uvedených nemovitostí nabyla na základě trhovní smlouvy ze dne 19. 6. 1939, užívána i část pozemku parc. č. v k. ú. H. označená v příslušném geometrickém plánu jako pozemek parc. č., přičemž tuto část užívaly obě spoluvlastnice v dobré víře, že jsou jejich vlastnicemi, pročež soudy obou stupňů dovodily, že k ní vlastnické právo vydržely. Jestliže pak žalobkyně nabyla d ruhou id. ½ domu č. p. pozemku parc. č. st. a pozemku parc. č. v k. ú. H. na základě usnesení soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví, po zůstavitelce P. S., zemřelé 21. 9. 1994, které nabylo právní moci 3. 2. 2007, nemohla si do své vydržecí doby již započíst dobu oprávněné držby své právní předchůdkyně, která sama id. ½ pozemku parc. č. vydržela. Jelikož však žalobkyn ě byla zpochybněna na své dobré víře až v letech 2011 či 2012, vydržela podle soudů obou stupňů i zbylou část pozemku parc. č. tudíž je jeho výlučnou vlastnicí.
V případě žalobkyně b) je nezbytné vyřešit nabytí vlastnického práva vydržením samostatně pro první id. ½ uvedených nemovitostí, kterou odvíjí od kupní smlouvy z roku 1958, a samostatně pro druhou id. ½ uvedených nemovitostí, kterou odvíjí od dědického rozhodnutí z roku 2007.
Obecně není pochyb o tom, že darovací smlouva, kupní či jiná převodní smlouva (například trhová smlouva) či rozhodnutí soudu o dědictví mohou být putativním titulem pro vznik oprávněné držby části sousedního pozemku, která není předmětem převodu či přechodu vlastnického práva, je však se skutečně nabytým pozemkem ve společné držbě. Výměra pozemku parc. č. vymezeného příslušným geometrickým plánem je přitom v rámci výše uvedeného judikatorního limitu (držba až do 50 % nad rámec výměry skutečně nabyté výměry, výjimečně více), rovněž v řízení nevyšlo najevo, že by jak žalobkyně b), tak P. S. byly zpochybněny na své dobré víře, takže by nemohly vydržet uvedený pozemek [k problematice vydržení části sousedního pozemku spoluvlastníky viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], když především nebylo zjištěno, že by obě spoluvlastnice byly seznámeny jak s odstupní smlouvou, na jejím základě žalovaný nabyl pozemek parc. č. v k. ú. H., jakož i se skutečným stavem v katastru nemovitostí, a to (s ohledem na okamžik nabytí držby pozemku parc. č. ) do 31. 12. 1991, takže 1. 1. 1992 se mohly stát spoluvlastnicemi pozemku parc. č. na základě vydržení s tím, že by žalobkyně b) a P. S. nabyly každá id. ½; nesprávným je tedy názor odvolacího soudu, že by žalobkyně b) vydržela celý pozemek až k 21. 9. 2004. I když z katastrálních map mohl být zřejmý skutečný stav, nebylo ve shodě s judikaturou dovolacího soudu nezbytné rozsah svého vlastnického práva poměřovat se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, resp. ještě s dřívější evidencí nemovitostí či dokonce s pozemkovými knihami; jinými slovy řečeno za účinnosti obč. zák. nebyla vyloučena oprávněná držba contra tabulas , tedy v rozporu s katastrálním zápisem, o němž oprávněný držitel nevěděl [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (uveřejněný pod č. C 14 263 v Souboru)]. Vzhledem k tomu závěr o vydržení spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ pozemku parc. č. vymezeného p říslušným geometrickým plánem nelze považovat za zjevně nepřiměřený; rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež dovolání v tomto rozsahu není přípustné.
Ohledně druhé id. ½ pozemku parc. č. vymezeného p říslušným geometrickým plánem není pochyb o tom, že žalobkyně b) tento spoluvlastnický podíl nenabyla na základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, neboť se na něj toto rozhodnutí nevztahuje (tento pozemek zde není uveden). Za dané situace jej tedy žalobkyně b) mohla nabýt toliko na základě vydržení, které by odvíjela od putativního titulu (rozhodnutí o dědictví), když se mohla mýlit o skutečném průběhu vlastnické hranice pozemků, které skutečně na základě rozhodnutí o dědictví nabyla. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že si žalobkyně b) nemohla do své oprávněné držby započíst držbu své právní předchůdkyně, neboť ona sama se již vlastnicí stala [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (uveřejněný pod č. C 5 210 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru), či ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ], pročež žalobkyně b) by musela sama splnit desetiletou vydržecí dobu.
Pokud jde o samotný počátek běhu vydržecí doby, má dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem za to, že je nezbytné počátek vydržecí doby v tomto konkrétním případě vztahovat již ke dni smrti zůstavitelky P. S., tj. k 21. 9. 1994, a nikoliv až ke dni rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, když nijak nebylo zpochybněno, že již k 21. 9. 1994 žalobkyně b) užívala pozemek parc. č. vymezený příslušným geometrickým plánem společně s nemovitostmi, které měla žalobkyně b) později zdědit. Je sice pravdou, že se po smrti zůstavitelky vedl spor o to, zdali byla zůstavitelka vskutku ke dni smrti vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ k domu č. p. 210, pozemku parc. č. st. a parc. č. v k. ú. H., ale pravomocným rozhodnutím bylo vlastnické právo zůstavitelky ke spoluvlastnickému podílu na uvedených nemovitostech potvrzeno, pročež relevantní pochybnosti žalobkyně b) o tom, že již ke dni smrti měla zdědit spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech, byly právní moci rozhodnutí o dědictví vyvráceny. S ohledem na uvedené tedy nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout v závěru, že se žalobkyně b) stala k 21. 9. 1994 oprávněnou držitelkou zbylé id. ½ pozemku parc. č. vymezeného p říslušným geometrickým plánem.
Odvolacímu soudu lze však vytknout, že se nijak nevypořádal s námitkou žalovaného vznesenou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, že žalobkyně byla v roce 2002 zpochybněna na své oprávněné držbě, a to na základě změny katastrálního operátu, s níž měla být žalobkyně b) náležitě seznámena. Tato skutečnost přitom hraje pro správné posouzení případu zásadní roli. Jestliže totiž žalobkyně b) s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu byla seznámena či se při zachování běžné opatrnosti měla a mohla seznámit s průběhem vlastnické hranice jejích pozemků, načež by případně mohla zjistit, že vlastnická hranice evidovaná v katastru nemovitostí neodpovídá hranici držby, lze mít za to, že tato skutečnost mohla náležitě zpochybnit její dobrou víru, takže by ji přerušila, pokud by vydržecí doba již běžela. Soud prvního stupně sice učinil v tomto ohledu adekvátní dokazování, v rámci právního posouzení však změnu katastrálního operátu výslovně nezmínil, ze závěru, že však žalobci byli zpochybněni na své dobré víře až v roce 2011, lze podle všeho dovodit, že změnu katastrálního operátu nepovažoval za podstatnou. Odvolací soud se pak i přes uplatněnou odvolací námitku s touto skutečností rovněž výslovně nevypořádal, když rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zopakoval, že ke zpochybnění dobré víry došlo v roce 2011, resp. nepochybně v roce 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak neúplné, tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tudíž uplatněn zcela po právu.
V další fázi řízení tedy bude na odvolacím soudu, aby znovu zkoumal, zdali se žalobkyně b) seznámila se změnou katastrálního operátu, či se s ním – s ohledem na zachování běžné opatrnosti v daném individuálním případě – seznámit měla, jakož i zkoumal skutečnost, zdali po seznámení se s novým katastrálním operátem nabyla či objektivně měla nabýt pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku parc. č. vymezenému příslušným geometrickým plánem.
Ve vztahu k žalobkyni c) zde není sporu o tom, že na základě kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1986 nabyla společně s manželem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů dům č. p. pozemek parc. č. st. a pozemek parc. č. v k. ú. H., přičemž společně s držbou těchto pozemků se manželé chopili držby i části pozemku parc. č. v k. ú. H. označenou v příslušném geometrickém plánu opětovně jako pozemek parc. č.. V roce 2010 uzavřeli manželé smlouvu o vypořádání společného jmění manželů, na jehož základě se žalobkyně c) stala výlučnou vlastnicí domu č. p. pozemek parc. č. st. a pozemek parc. č. v k. ú. H. Jelikož žalobkyně od roku 1986 užívala společně s těmito nemovitostmi i pozemek parc. č. vymezený příslušným geometrickým plánem, stala se podle názoru odvolacího soudu v roce 1996 jeho výlučnou vlastnicí.
S uvedenými závěry se nelze ztotožnit.
Dovolací soud opětovně připomíná, že kupní smlouva je judikaturou považována za možný putativní titul pro vznik oprávněné držby části sousedního pozemku, který není předmětem převodu či přechodu vlastnického práva. Jestliže držená část sousedního pozemku o výměře 132 m 2 tvoří 32,20 % výměry pozemků skutečně nabytých na základě kupní smlouvy, což je v souladu s judikatorním limitem, a nebyly dány ani jiné okolnosti, které by dobrou víru žalobkyně c) či jejího manžela zpochybňovaly, když takové argumenty nevyplývají ani z dovolací argumentace (zejména v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně c) a její manžel věděli o skutečném stavu), nelze považovat závěr soudů obou stupňů o vzniku oprávněné držby části sousedního pozemku za zjevně nepřiměřený.
Pokud pak nebyli žalobkyně a její manžel v průběhu vydržecí doby jakkoliv zpochybněni na oprávněnosti své držby k pozemku parc. č. vymezenému příslušným geometrickým plánem, pak lze uzavřít, že v roce 1996 došlo vskutku k vydržení vlastnického práva, nikoliv ovšem – jak nesprávně dovodil odvolací soud – do výlučného vlastnictví žalobkyně c), nýbrž do bezpodílového spoluvlastnictví manželů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009 (uveřejněný pod č. C 9675 a 9676 v Souboru)], které se 1. 8. 1998 přeměnilo na společné jmění manželů. Na závěru o vydržení uvedené nemovitosti do společného jmění manželů nic nemůže změnit smlouva o vypořádání společného jmění manželů ze dne 26. 10. 2010, neboť jejím prostřednictvím by mohli žalobkyně c) a její manžel toliko rozhodnout o tom, že vydržený pozemek již nebude v režimu společného jmění manželů, nýbrž bude mít právní režim jiný. Za současné situace tedy nemůže obstát závěr odvolacího soudu v tom ohledu, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. vymezenému příslušným geometrickým plánem.
V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby zkoumal, jaký má v současnosti právní režim vydržený pozemek parc. č. vymezený příslušným geometrickým plánem. Posoudí, zda nedošlo k převodu či přechodu majetku do výlučného vlastnictví žalobkyně c), případně, zda nastala domněnka vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák., s možným i jen částečným případným vyhověním žalobě.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal přípustným dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu žalobkyně b) k id. ½ pozemku parc. č. vymezeného p říslušným geometrickým plánem, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve zbylé části výroku I. spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v tomto rozsahu napadeného výroku I., jakož i v závislých výrocích III., IV., VII. a VIII., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi b) a c) a žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu