ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3325.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3325/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 6/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 8 Co 79/2018-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 2017, č. j. 12 C 6/2013-196, potvrzen ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 112275/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9336/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 9. 11. 2012, č. j. 198065/2012-MZE-12151, výrokem, že se zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nevztahuje na pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, a změněn ve výrocích II. a III. tak, že se uvedená žaloba zamítá i v části týkající se pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
Předestřela předně otázku, zda pro posouzení, jestli pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, bylo dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 podstatné nejen jeho faktické zemědělské obhospodařování, nýbrž též jeho označení zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 a sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. sp. zn. Konf 32/2004 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99. Kladla dále otázky, zda při zvažování účinků ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě lze pozemek, jenž dle svého účelového vymezení bezprostředně neslouží zemědělské výrobě, mít za součást zemědělského půdního fondu, aniž by bylo posouzeno kritérium jeho nepostradatelnosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „zákon č. 53/1966 Sb.“), a zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud ve vztahu k týmž účastníkům řízení, kteří se účastní i projednávané pře, a při řešení totožné právní problematiky již formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a vztahují se na něj tudíž právní účinky ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, mohl být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se (na rozdíl od projednávané věci) danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004 ). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
Z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, pak požadavek, aby pozemek náležející do zemědělského půdního fondu byl v evidenci nemovitostí označen zemědělským druhem kultury, nevyplývá.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud se svými závěry o tom, že pro zařazení posuzovaných pozemků do zemědělského půdního fondu byl dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu rozhodující byť jen jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob obhospodařování), a nikoli stav evidenční, od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil.
V situaci, kdy pro zařazení pozemků do zemědělského půdního fondu může postačovat byť jen naplnění materiálního znaku (pozemek je dlouhodobě zemědělsky obhospodařován), pak u takto zemědělsky využívaných pozemků zjevně není podmínkou jejich přináležitosti do zemědělského půdního fondu, aby byly ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pro zemědělskou výrobu nepostradatelné.
Na vyřešení otázky, zda lze uzavřít, že pozemek v rozhodné době byl nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, aniž by byl vymezen význam, obsah a rozsah aplikovaného zákonného pojmu „nepostradatelnost“, konečně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když ten se otázkou nepostradatelnosti zemědělsky bezprostředně neobhospodařovaných pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY pro zemědělskou výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, dospěv v souladu s ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. k závěru, že coby pozemky bránící znehodnocení zemědělské půdy erozí, tyto byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými. Odvolacím soudem učiněnou úvahu přitom nelze považovat ani za nikterak nepřiměřenou. Prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že dané pozemky byly k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelnými, nadto dovolatelka r ozporuje zjištěný skutkový stav, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – tím zpochybňuje skutkové závěry, neboť těmito výtkami brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka vposledku, že ji v řízení netížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran faktického způsobu využívání předmětných pozemků k 24. 6. 1991, dlužno dodat, že v projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto, že by snad dovolatelka stran uvedených rozhodných skutečností neunesla důkazní břemeno, nýbrž na základě provedenými důkazy zjištěného skutkového stavu (odvolací soud své závěry o způsobu využívání předmětných pozemků čerpal z provedených důkazů). Na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Samotná zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému dni jsou pak skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu