ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.180.2016.1
KSPH 35 INS 29389/2012
sp. zn. 29 NSČR 180/2016-A-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 27251110, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ N. L. service s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 28713061, zastoupeného Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, se sídlem v Litvínově, Masarykovo náměstí 292, PSČ 436 01, a 2/ České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupeného Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka zastoupeného Dr. Michaelou Day, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 18/2016-A-234, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 3. prosince 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193, ve znění usnesení ze dne 17. února 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-218, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ N. L. service s. r. o. a 2/ České spořitelny, a. s. (dále též jen „banka“), tak, že:
1/ Zjistil úpadek dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. (bod I. výroku).
2/ Ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku).
3/ Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).
4/ Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili své pohledávky do 2 měsíců od zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
5/ Vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují k dlužníkovu majetku (bod V. výroku).
6/ Nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů s určeným programem (body VI. a VII. výroku).
7/ Uložil insolvenčnímu správci předložit seznam přihlášených pohledávek a zprávu o dosavadní činnosti a o hospodářské situaci dlužníka (bod VIII. výroku).
8/ Informoval o podmínkách započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (bod IX. výroku) a o tom, že svá rozhodnutí nebude zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích (bod X. výroku).
[2] Rozhodnutí o úpadku dlužníka odůvodnil insolvenční soud tím, že provedeným dokazováním zjistil, že celkem 13 věřitelů (včetně insolvenčních navrhovatelů) má vůči dlužníku pohledávky více než 30 dní po splatnosti ve výši minimálně 1.042.691.587,10 Kč a dlužník má vůči všem těmto věřitelům splatné neuhrazené závazky, které nezaplatil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Přitom první insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 308.278,80 Kč a druhý insolvenční navrhovatel osvědčil své splatné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 492.108.133,88 Kč. Podle účetních závěrek dlužníka za roky 2011 a 2013 dlužník dlouhodobě vykazuje vyšší objem závazků než je hodnota jeho majetku a podle seznamu majetku a závazků dlužníka k 31. říjnu 2014 měl dlužník majetek v hodnotě 527.328.686,79 Kč a závazky ve výši 662.803.950,46 Kč.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud dovodil, že dlužník je v platební neschopnosti, protože má více než dva věřitele, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.
[4] S poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“) ], a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, pak insolvenční soud uzavřel, že dlužníku se nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti tvrzeními o budoucích finančních prostředcích z možného prodeje majetku dlužníka a z pronájmu majetku dlužníka.
[5] K tomu insolvenční soud poukázal i na to, že nemovitý majetek dlužníka je předmětem zástavního práva zřízeného ve prospěch druhého insolvenčního navrhovatele a v tvrzení dlužníka o možnosti získat peněžní prostředky pronájmem těchto nemovitostí, spatřoval logický nesoulad, neboť prodejem zastavených nemovitostí by dlužník přišel o právo je pronajímat.
[6] Požadavek dlužníka na ustanovení znalce za účelem ocenění nemovitostí dlužníka insolvenční soud odmítl s poukazem na to, že takový rozsah dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení a s ohledem na zjištění úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti jde o požadavek „irelevantní“.
[7] K listinám, jež mu dlužník předložil jako přílohu vyjádření ze dne „26. listopadu 2015“ (správně 16. listopadu 2015) [A-186] s následným sdělením, že pro účastníky řízení mohou být zpřístupněny, leč nemají být zveřejněny (v insolvenčním rejstříku), insolvenční soud uvedl, že tyto přílohy tedy nezveřejnil, nicméně k nim nepřihlížel, neboť postupuje podle §421 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), [ jeho povinností je zveřejnit všechna podání, která se vkládají do soudního spisu ] . Nadto insolvenční soud konstatoval, že podle vyjádření dlužníka mělo jít pouze o smlouvy o nájmu nebytových prostor a parkovacích stání, nikoli o důkazy, které by prokazovaly, že dlužník má dostatek aktiv (např. ve formě věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot přesahující výši jeho závazků), jimiž by bylo možno bez obtíží uspokojit pohledávky navrhujících věřitelů a dosud přihlášených věřitelů v celkové výši 1.042.691.587,10 Kč. Insolvenční soud dodal, že nebyl-li dlužník schopen využít (rychle zpeněžit) svůj majetek, pohledávky a jiné majetkové hodnoty tak, aby je mohl použít k uhrazení svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k hodnotě tohoto majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009).
[8] „Nad rámec uvedeného“ pak insolvenční soud dovodil, že podle předloženého seznamu majetku a závazků dlužníka a účetních závěrek dlužníka je dlužník rovněž předlužen, jelikož hodnota závazků převyšovala hodnotu majetku dlužníka v uvedených obdobích o 135 až 163 miliónů Kč.
[9] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2016, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 18/2016-A-234, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[10] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3 a §136 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení a po „doplnění dokazování“ k následujícím závěrům:
[11] Z protokolu o přezkumném jednání a z upraveného soupisu přihlášek pohledávek odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 1.104.430.668,24 Kč, z toho ve výši 519.482.221,35 Kč jako zajištěné, přičemž zjištěny byly ve výši 586.958.292,35 Kč, včetně pohledávky druhého navrhovatele ve výši 519.591.645,35 Kč, zajištěné do výše 519.482.221,35 Kč.
[12] Pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem; jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka - podnikatele naplňovala obě formy úpadku; k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo předlužen.
[13] K výkladu ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutích citovaných i insolvenčním soudem. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4476/2007 (jde o usnesení ze dne 31. května 2012) Nejvyšší soud uvedl, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, jež má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se pro účely závěru, zda dlužník je v úpadku, ani k výši těchto pohledávek; to platí i o jiném majetku dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Smyslem těchto závěrů je přikročit ke zjištění úpadku dlužníka jako ke krajnímu řešení a naopak v těch případech, kdy pohledávky věřitelů jsou bez obtíží vymahatelné jinak, tj. v exekuci (při výkonu rozhodnutí) na základě exekučního titulu, kdyby jej věřitel měl, nepostupovat podle insolvenčního zákona. Má-li ale dlužník majetek, s jehož dispozicí je omezován právy třetích osob (zástavním právem), takže jej nelze bez obtíží zpeněžit, pak pro účely zjištění úpadku je takový majetek včetně pohledávek bez významu. Přitom je věcí dlužníka, aby domněnku platební neschopnosti vyvrátil v průběhu insolvenčního řízení. To však nelze učinit jen prostým tvrzením, že se dlužník nenachází v platební neschopnosti, nýbrž kalkulací, z níž vyplyne reálnost zpeněžení jeho majetku a časový horizont uspokojení pohledávek věřitelů. Tuto kalkulaci je dlužník povinen podložit důkazy.
[14] V projednávané věci není sporu o tom, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti (§3 odst. 1 insolvenčního zákona), a tato skutečnost je podporována i výší pohledávek, jež byly zjištěny v insolvenčním řízení; sporné je, zda se dlužník nachází v platební neschopnosti.
[15] Dlužník domněnku své platební neschopnosti nevyvrátil, neboť důkazy předložené insolvenčnímu soudu poté, co jej poučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemají návaznost na odpovídající tvrzení. Dlužník pak nedokázal při jednání odvolacího soudu vyčíslit příjmy, které měsíčně získává z jednotlivých založených nájemních smluv (po odečtení nákladů spojených s údržbou nemovitostí), tj. zisk, který by mohl nabídnout svým věřitelům k uspokojení svých pohledávek, respektive jiné příjmy (z prodeje nemovitostí). Nehledě na to však dlužník sám ve vyjádření akcentoval, že ve zpeněžení majetku mu brání druhý navrhovatel, jemuž svědčí zástavní právo k jednotlivým nemovitostem. Na tom nic nemění dlužníkova dohoda s druhým navrhovatelem (že jednotlivé zastavené nemovitosti při prodeji uvolní druhý insolvenční navrhovatel ze zástavního práva), když nelze přičítat k tíži druhého insolvenčního navrhovatele , že je ochoten uvolňovat zástavní práva k jednotlivým nemovitostem teprve poté, co mu bude složena prodejní cena kupujícím, za koupi zástavním právem zatížené nemovitosti do notářské úschovy (což dlužník zhodnotil jako nereálné).
[16] Dlužník tak nejen netvrdí skutečnosti, jejichž prokázáním by vyvrátil svou platební neschopnost, nýbrž sám konstatuje, že jeho majetek není likvidní a nelze jej bez obtíží zpeněžit. Stranou ponechává odvolací soud dlužníkovu námitku, že ve zpeněžování mu zároveň brání účinky zahájení insolvenčního řízení.
[17] Byť je napadené usnesení obtížně přezkoumatelné, a nelze například souhlasit s tím, že by nad rámec dokazování v insolvenčním řízení bylo provádění znaleckého dokazování (tento závěr se týká jen prokazování věcné legitimace podle §105 insolvenčního zákona), přesto obstojí jeho závěry o platební neschopnosti dlužníka.
[18] Nad rámec uvedeného odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že ve svém předchozím usnesení (usnesení ze dne 30. září 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012, 3 VSPH 1269/2015-A-164), jímž zrušil první rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (usnesení ze dne 20. dubna 2015, č. j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-150), nevyjádřil závazný právní názor v tom směru, že v insolvenčním řízení je třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem na ocenění dlužníkova majetku; pouze upozornil, že dlužníku je třeba dát právo bránit se domněnce platební neschopnosti (byť i znaleckým posudkem). Obrana dlužníka však vedla k výše uvedeným závěrům, jež by dlužník takovým důkazem nevyvrátil.
[19] Odvolací soud shrnuje, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen splnit ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda se dlužník nachází v úpadku pro předlužení podle §3 odst. 3 insolvenčního zákona.
[20] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se zrušuje a věc se vrací insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[21] Konkrétně dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky (jež má za nesprávně vyřešené odvolacím soudem):
1/ Má soud právo nepřihlédnout k důkazům předloženým řádně a včas účastníkem insolvenčního řízení k prokázání určité skutečnosti jen proto, že účastník požádal o nezveřejňování těchto důkazů v insolvenčním rejstříku (vzhledem k jejich citlivé povaze), avšak souhlasil s jejich zpřístupněním soudu a všem účastníkům řízení?
2/ Vyplývá z ustanovení §421 insolvenčního zákona povinnost insolvenčního soudu zveřejňovat veškeré důkazy předložené dlužníkem k prokázání jeho tvrzení v jednotlivých podáních, nebo pouze samotná podání dlužníka?
3/ Může soud vyhodnotit důkaz předložený účastníkem řízení k prokázání určité skutečnosti jako irelevantní, aniž by byl tento důkaz vůbec proveden?
4/ Může insolvenční soud dospět k závěru o předlužení dlužníka jen na základě účetní hodnoty jeho majetku uvedené v (neaktuálních) účetních závěrkách, zejména když dlužník tvrdí, že hodnota jeho majetku je s ohledem na aktuální situaci na realitním trhu mnohem vyšší a navrhuje znalecký posudek ke stanovení skutečné tržní hodnoty majetku?
5/ Lze nemovitosti insolvenčního dlužníka zatížené zástavním právem považovat pro účely vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka za likvidní majetek, když i z výtěžku jeho prodeje může dlužník uspokojit splatné pohledávky svých věřitelů?
6/ Které pohledávky má mít insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) při vyvracení domněnky platební neschopnosti dlužníka a může soud pro testování domněnky platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona vzít jako „závazky“ všechny přihlášené pohledávky, aniž by je jakkoli zkoumal?
[22] Otázky číslo 1, 2 a 4 má dovolatel za dovolacím soudem neřešené a otázky číslo 3, 5 a 6 za zodpovězené v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje k položeným otázkám následovně:
[23] Ad 1/ (Nepřihlédnutí k důkazům).
Dovolatel poukazuje na to, že k vyjádření z 16. listopadu 2015 (A-186) připojil celkem 42 příloh (důkazů), k jejichž použití (k osvědčení jím tvrzených skutečností) svolil, s tím, že mohou být zpřístupněny soudu a účastníkům insolvenčního řízení; s poukazem na obchodní tajemství však žádal (podáním z 30. listopadu 2015, A-191), aby tyto listiny nebyly zveřejněny v insolvenčním rejstříku. Dále popisuje, jak se insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku s těmito důkazy vypořádal (k tomu srov. reprodukci usnesení insolvenčního soudu v odstavci [7] výše), maje tento postup za protizákonný. V režimu ustanovení §421 a §422 insolvenčního zákona totiž soud musí posuzovat (míní dovolatel), zda by zveřejnění některých dokumentů nemohlo ohrozit právo dovolatele na soukromí, neoprávněně vyzradit jeho obchodní tajemství nebo mu způsobit škodu v podnikatelském prostředí. K tomu dovolatel odkazuje na závěry, jež k výkladu §422 odst. 1 insolvenčního zákona podal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2451/10 [ jde o nález ze dne 16. prosince 2010, uveřejněný pod číslem 252/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ].
[24] Dovolatel též poukazuje na to (s akcentem na předvídatelnost postupu soudu), že insolvenční soud předtím přihlížel ke všem jím předloženým důkazům (jež přiložil k podání), jež ale někdy nezveřejnil v insolvenčním rejstříku (B-17, B-31, B-43) a dokonce vyhověl jeho žádosti, aby z insolvenčního rejstříku odstranil přílohy podání druhého insolvenčního navrhovatele obsahující výpisy z účtu dovolatele a další citlivé informace.
[25] Ad 2/ (Zveřejňování písemností v insolvenčním rejstříku).
Dovolatel míní, že zveřejňování citlivých dokumentů týkajících se jeho podnikatelské činnosti v obchodním rejstříku by představovalo závažný zásah do jeho práv a soudy tak pochybily, jestliže vyšly z toho, že z ustanovení §421 insolvenčního zákona vyplývá povinnost insolvenčního soudu zveřejňovat veškeré důkazy předložené dlužníkem k prokázání jeho tvrzení v jednotlivých podáních.
[26] Ad 3/ (Vyhodnocení důkazu jako irelevantního).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že s jeho námitkou, že insolvenční soud nepřihlédl k téměř 500 stranám včas předložených důkazů, se vypořádal argumentem, že předložené důkazy „nemají návaznost na odpovídající tvrzení“, a měl předložené listiny za irelevantní, aniž jimi provedl důkaz.
[27] Podle dovolatele soud může materiálně vyhodnotit důkaz (jako irelevantní nebo jinak) až poté, co jej provede. Následně dovolatel cituje z judikatury Nejvyššího soudu :
1/ K věrohodnosti důkazu: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2003, pod číslem 191) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) .
2/ K zásadě přímosti: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 57/2009 .
3/ K hodnocení důkazů bez jejich provedení: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010.
4/ K nepotřebnosti důkazu: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014.
5/ K neunesení důkazního břemene: „rozhodnutí sp. zn. 6 Cdo 107/93“ (správně jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo 3, ročník 1995, pod číslem 57) .
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu tedy jasně plyne (uvádí dále dovolatel), že soudy nemohou hodnotit důkazy, které neprovedou, a že mohou odmítnout provést navržený důkaz, jen jsou-li si zcela jisty, že tento důkaz by nebyl způsobilý osvědčit tvrzené skutečnosti. Odmítnutí provést důkaz by pak mělo být řádně odůvodněno. V dané věci však soudy nemohly bez dalšího předpokládat, že důkazy předložené dovolatelem nebudou způsobilé vyvrátit domněnku jeho platební neschopnosti. Důkazy, které neprovedly, přesto vyhodnotily jako bezpředmětné, čímž zatížily řízení podstatnou procesní vadou.
[29] Řečené podle dovolatele podporuje i ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů, z níž cituje pasáže z „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2015, č. j. 5 As 203/2014-34, „rozhodnutí“ (jde o nález) Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, uveřejněného pod číslem 20/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu , „rozhodnutí“ (jde o nález) Ústavního soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, uveřejněného pod číslem 106/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu .
[30] Dovolatel v dotčených souvislostech uvádí, že jeho úpadek byl konstatován právě v návaznosti na nesplnění povinnosti po poučení dle §118a o. s. ř.
[31] Ad 4/ (Závěr o předlužení dlužníka).
Potud dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že kdyby byl proveden (jím navržený) důkaz znaleckým posudkem, prokázalo by se, že takto zjištěná hodnota jeho majetku není nižší než jeho závazky. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz, že insolvenční soud nedal dovolateli možnost bránit se proti domněnkám úpadku ani vypracováním znaleckého posudku k hodnotě jeho majetku, ani provedením předložených důkazů k prokázání likvidity majetku s upokojením věřitelů po jeho prodeji.
[32] Ad 5/ (Likvidní majetek dlužníka).
Dovolatel uvádí, že v tvrzení, že má možnost získat prostředky prodejem a pronájmem svých (zastavených) nemovitostí, nespatřuje logický rozpor, když jde o běžné fungování developerského projektu. Jeho majetek je a byl zcela likvidní (minimálně ve stejném rozsahu jako před zahájením insolvenčního řízení nebo při zahájení prodeje jednotek) a „nelikviditu“ nemůže založit porušení povinností zástavního věřitele.
[33] K úsudku odvolacího soudu ohledně dohody s druhým navrhovatelem (srov. reprodukce usnesení odvolacího soudu v odstavci [15] výše) dovolatel uvádí, že žádný rozumný zájemce o byt nenačerpá hypotéku a nesloží ji celou do úschovy ve prospěch prodávajícího, aniž by měl jeho výslovné písemné ujištění, že banka uvolní zástavní právo, které na bytě vázne. Zástavní věřitel od jistého momentu přestal respektovat dohodu s dovolatelem a zástavní právo neuvolňoval ani přes složení kupní ceny. Dovolatel tak nemohl prodávat byty a ujišťovat kupující, že banka se vzdá zástavního práva. Přitom není pravdou, že jen kvůli zahájení insolvenčního řízení (dokud nebyl osvědčen úpadek) by se banka (zástavní věřitel) mohla svévolně rozhodnout, že dlužníkovi postihne účty a zablokuje jeho běžnou podnikatelskou činnost tím, že přestane uvolňovat jeho zástavní práva. To ostatně dovodila i judikatura; potud dovolatel odkazuje na pasáž z „rozhodnutí sp. zn. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A-83“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A-83).
[34] Druhý insolvenční navrhovatel porušení této dohody přiznal při jednání insolvenčního soudu dne 13. dubna 2015 uváděje, že: „dohodu zmiňovanou dlužníkem uzavřel, předpokladem jejího plnění však bylo, že bude řádné plnit své povinnosti z úvěrových smluv, což nečinil, pohledávky z úvěrových smluv byly „zesplatněny“ a touto dohodou se přestal cítit být vázaný“.
[35] Dovolatel cituje i své vyjádření o tom, že dohoda nebyla vázána na řádné plnění povinností z úvěru, dodávaje, že dohoda, kterou se insolvenční soud nezabýval, ač ji dovolatel předložil k důkazu, obsahuje pouze 2 podmínky pro uvolnění zástavního práva, předložení kupní smlouvy na jednotku a složení kupní ceny za jednotku na určený účet. To, že banka v důsledku toho, že se „přestala cítit být vázána dohodou“, fakticky zablokovala dovolatelovo podnikání a přivedla jej do insolvence, již soudy nevzaly v potaz.
[36] Uzavřel-li odvolací soud, že má-li dlužník majetek, s jehož dispozicí je omezován právy třetích osob (zástavním právem), takže jej nelze bez obtíží zpeněžit, pak pro účely zjištění úpadku je takový majetek včetně pohledávek bez významu, jde podle dovolatele o nesprávné právní posouzení věci, které odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k vyvrácení domněnky platební neschopnosti.
[37] Ad 6/ (Domněnka platební neschopnosti).
K otázce týkající se vyvrácení domněnky platební neschopnosti dovolatel cituje z judikatury Nejvyššího soudu: „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 38/2010“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“) ], R 45/2014, „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 119/2014“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014), „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 40/2013“ ( správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013 ).
[38] Ve smyslu výše označené judikatury má dovolatel za to, že soudy nesprávně posoudily otázku, které pohledávky má mít insolvenční soud za osvědčené (doložené) při vyvracení domněnky platební neschopnosti dlužníka. Insolvenčnímu soudu vytýká, že v této souvislosti pouze stručně shrnul obsah přihlášek pohledávek jednotlivých věřitelů, aniž zkoumal, zda nejsou smyšlené a zda jsou doloženy příslušnými důkazy. Oběma soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho stanovisku k těmto pohledávkám (A-182), v němž tvrdil i doložil, že některé z přihlášených pohledávek neexistují, nebyly nijak doloženy nebo zanikly. Soud však pouze provedl součet pohledávek (aniž je zkoumal) a vzal je všechny za osvědčené, včetně třech stejných pohledávek. Společnost VCES HOLDING s. r. o. (dále jen „věřitel V“) přihlásila pohledávku ve výši 223.070.653,92 Kč a společnost RECOBY SÁRL (dále jen „věřitel R“) pohledávku ve výši 99.279.382,40 Kč. Přitom z jednotlivých přihlášek vyplývá, že jde o pohledávku věřitele V z titulu smlouvy o půjčce, od které věřitel V odstoupil, čímž mu vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Následně věřitel V postoupil pohledávku na sesterskou společnost - věřitele R. Proto věřitel V přihlásil pohledávku podmíněně, a to hned dvakrát; jednou z titulu smlouvy o půjčce (pro případ, že odstoupení nebylo platné), podruhé z titulu bezdůvodného obohacení (pro případ, že nebylo platné postoupení pohledávky). Je zde tedy (maximálně, pokud vůbec) jedna pohledávka ve výši 99.279.382,40 Kč, která ovšem v pojetí soudu činí celkem 322.350.036,30 Kč.
[39] Dovolatel shrnuje, že při posuzování podmínek domněnky platební neschopnosti insolvenční soud špatně interpretoval výši dlužníkových závazků (provedl jejich součet, aniž je zkoumal) a odvolací soud mu nesprávně přitakal.
[40] Druhý insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout uváděje, že napadené rozhodnutí na vyřešení dovolatelem položených právních otázek buď nespočívá, nebo odvolací soud tyto otázky vyřešil správně.
[41] Druhý insolvenční navrhovatel především poukazuje na to, že podle vyjádření dlužníka podaného při jednání insolvenčního soudu dne 5. listopadu 2015 uznal dlužník přihlášené pohledávky v celkové výši 817.782.411,12 Kč, z čehož pohledávky ve výši 804.701.255,61 Kč byly k uvedenému datu více než rok po splatnosti (A-182). Navzdory tomu však dlužník zpochybňoval svou platební neschopnost a tvrdil, že je schopen uhradit všechny své závazky po prodeji svého nemovitého majetku, jehož účetní hodnota činí 519.649.162 Kč. Dlužník přitom nijak nezohlednil, že toto tvrzení není relevantní a nijak nevyvrací domněnku platební neschopnosti. Na výzvu insolvenčního soudu k doplnění tvrzení a důkazů podle §118a o. s. ř. (A-184) reagoval dlužník vyjádřením z 16. listopadu 2015 (A-186); v něm ovšem netvrdil žádné skutečnosti způsobilé prokázat, že je schopen splatit své závazky, respektive vyvrátit domněnku dle §3 odst. 2 insolvenčního zákona. Vyjádření se pouze obsáhle zabývalo tím, že dlužníkův projekt je specifický, a tím, že soud nepochopil jeho podnikatelský záměr. K relevantním otázkám uvedl dlužník jen to, že soudu není schopen doložit svou platební schopnost, ani to, že má zájemce o odkup nemovitostí. Podle dlužníkova tvrzení bylo k vyjádření z 16. listopadu 2015 přiloženo 38 nájemních smluv, které však měly prokazovat pouze to, že dlužník hradí své provozní „pohledávky“ (správně závazky), nikoli to, že je schopen splatit přihlášené pohledávky.
[42] K jednotlivým (dovolatelem položeným) otázkám se druhý insolvenční navrhovatel vyjadřuje následovně:
[43] Ad 1/ (Nepřihlédnutí k důkazům). Ad 2/ (Zveřejňování písemností v insolvenčním rejstříku). Ad 3/ (Vyhodnocení důkazu jako irelevantního).
Na vyřešení právních otázek ad 1/ a ad 2/ napadené rozhodnutí nespočívá; na otázce ad 3/ do určité míry spočívat může, leč odvolací soud ji vyřešil správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[44] Dlužník měl připojit k vyjádření z 16. listopadu 2015 celkem 38 nájemních smluv, jež měly prokazovat, že dlužník má provozuschopný závod a hradí závazky vznikající v rámci jeho provozu. Předmětem insolvenčního řízení je však uspokojení všech závazků dlužníka, nikoli pouze uspokojení průběžně vznikajících provozních závazků. Toto tvrzení je tak irelevantní. Předmětné nájemní smlouvy úpadek dlužníka nijak nevyvracejí a dlužník ani netvrdil, že by tomu tak bylo. Dlužník tak neunesl především břemeno tvrzení; otázka, zda soud provedl důkaz nájemními smlouvami, je irelevantní. Předložení nájemních smluv a související požadavek na jejich nezveřejnění tak představovaly spíše procesní obstrukci. Na základě principu volného hodnocení důkazů (srov. §120 o. s. ř.) má soud plné právo neprovést důkazy, které jsou ve vztahu k projednávané věci irelevantní. Bylo-li z vyjádření dlužníka patrno, že text nájemních smluv je pro posouzení úpadku bezpředmětný, pak soud takový důkaz správně neprovedl.
[45] Ustálená judikatura Nejvyššího soudu citovaná dlužníkem na podporu tvrzení o pochybení soudu při hodnocení důkazů jeho názoru ve skutečnosti nesvědčí. Věrohodnost dlužníkem navrhovaného důkazu insolvenční soud nezpochybňoval; přílohy vyjádření z 16. listopadu 2015 vyhodnotil jako nadbytečné a irelevantní důkazy, což je situace, ve které Nejvyšší soud neprovedení důkazu připouští. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 57/2009 a sp. zn. 28 Cdo 3071/2010 cituje dovolatel nepřiléhavě; zabývají se totiž odchýlením odvolacího soudu od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, bez opětovného provedení důkazů .
[46] Odvolací soud tedy nepochybil, potvrdil-li závěr insolvenčního soudu, že důkazy přiložené dlužníkem k vyjádření z 16. listopadu 2015 nemají být provedeny.
[47] Ad 4/ (Závěr o předlužení dlužníka).
Na řešení otázky ad 4/ napadené rozhodnutí nespočívá, když insolvenční soud dovodil úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti a závěr, že dlužník je rovněž předlužen, uvedl pouze pro úplnost.
[48] Ad 5/ (Likvidní majetek dlužníka).
Dovolatel na podporu tvrzení, že jeho majetek je zcela „likvidní“, odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A-83; toto usnesení však na základě podaného dovolání Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 29. června 2011, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 29 NSČR 21/2010-A-105, a věc vrátil soudu prvního stupně (jeho rozhodnutí bylo rovněž zrušeno) k dalšímu řízení, vyjadřuje opačný (než dovolatelův) názor.
[49] Dovolatel neprokázal, že by jeho platební neschopnost způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, nicméně i kdyby tomu tak bylo, na správné zjištění úpadku to dle ustanovení §143 odst. 3 insolvenčního zákona nebude mít vliv. Stejně tak dovolatel nepředložil důkazy pro tvrzení, že kdyby byl jeho nemovitý majetek likvidní, hodnota tohoto majetku by postačovala k úhradě splatných závazků.
[50] Ad 6/ (Domněnka platební neschopnosti).
Dovolatel napadá rozhodnutí obou soudů tvrzením, že nedostatečně posoudily pravost přihlášených pohledávek; věcně ovšem namítá pouze to, že soud započítal do součtu přihlášených pohledávek i podmíněné pohledávky a pohledávky zpochybněné dlužníkem, které jsou však z hlediska zjištění úpadku nepodstatné. Insolvenční soud své rozhodnutí neopírá o sumu přihlášených pohledávek ve výši 1.042.691.587,10 Kč; tu v rozhodnutí o úpadku pouze rekapituluje pro přehlednost. Insolvenční soud své závěry opírá pouze o závazky, které dlužník výslovně (dle vyjádření k seznamu závazků) nezpochybňuje. Nesporné závazky (nezahrnující podmíněné ani sporné pohledávky), z nichž insolvenční soud vycházel, představuje částka 662.803.950,46 Kč. Správnost seznamu závazků dlužník výslovně potvrdil i na jednání dne 17. března 2015 poté, co vzal zpět svůj insolvenční návrh (A-128). Z vyjádření dlužníka předloženého na jednání 5. listopadu 2015 (A-182) navíc vyplývá, že dlužník uznává i další závazky (takže celková výše relevantních nepodmíněných závazků dlužníka činí 817.782.411,12 Kč. Soud tedy dlužníkovy závazky posoudil řádně.
[51] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 18. září 2016.
[52] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že co do dovoláním předestřených právních otázek jde jednak o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá, jednak o otázky zodpovězené odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V jednotlivostech lze k dovolatelem položeným otázkám uvést následující:
[53] Ad 1/ (Nepřihlédnutí k důkazům). Ad 2/ (Zveřejňování písemností v insolvenčním rejstříku).
Jak přiléhavě ve vyjádření uvádí druhý insolvenční navrhovatel, na vyřešení právních otázek ad 1/ a ad 2/ napadené rozhodnutí nespočívá; podává se z něj (srov. reprodukci v odstavci [15] výše), že odvolací soud důkazy nabídnuté insolvenčnímu soudu dovolatelem k vyvrácení domněnky úpadku vyhodnotil jako ty, jež nemají návaznost na odpovídající tvrzení (tedy jako právně irelevantní). Odpověď na otázky ad 1/ a ad 2/ týkající se požadavku na nezveřejnění listin nabídnutých k důkazu v insolvenčním rejstříku tedy pro účely případného věcného přezkumu napadeného rozhodnutí žádný význam nemá a důvod připustit dovolání k řešení těchto (v dotčené poloze akademických) právních otázek tak dán není.
[54] Ad 3/ (Vyhodnocení důkazu jako irelevantního).
Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[55] Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
[56] Druhý insolvenční navrhovatel potud přiléhavě upozornil, že i dovolatelem citovaná rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 181/2002, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 107/93) obsahují pasáže o tom, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. Poměřováno závěry obsaženými v R 39/1999 a v R 71/2009 je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou k důkazům, které jsou pro věc nerozhodné. Pasáž napadeného rozhodnutí zabývající se dovolatelem nabídnutými důkazy (srov. opět reprodukci v odstavci [15] výše) nelze v žádném případě interpretovat jako odmítnutí důkazů pro „nevěrohodnost“; zjevně jde o důkazy přiléhavě odmítnuté pro „bezvýznamnost“. Důvod připustit dovolání pro řešení otázky ad 3/ tedy Nejvyšší soud též nemá.
[57] Ad 4/ (Závěr o předlužení dlužníka).
Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá (a důvod připustit dovolání pro její zodpovězení tak opět není dán), když odvolací soud v napadeném rozhodnutí naopak výslovně uzavírá (srov. reprodukci v odstavci [19] výše), že měl za nadbytečné zabývat se otázkou, zda se dlužník nachází v úpadku pro předlužení.
[58] Ad 5/ (Likvidní majetek dlužníka).
V řešení této otázky je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává závěr, že schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Srov. k tomu zejména insolvenčním soudem citovaná R 80/2011, R 45/2014, a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 107/2016.
[59] K dovolací argumentaci opírající se o závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A-83 již druhý insolvenční navrhovatel ve vyjádření nepřehlédl, že toto usnesení zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, se závěrem, že jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu může být závěr, že platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, použit, jen osvědčí-li dlužník, že (takto vzniklou) platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 40/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 3192/2012), v usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 41/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3193/2012), v usnesení ze dne 29. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 104/2014 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. února 2015, sp. zn. IV. ÚS 143/2015), v usnesení ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 73/2013, v usnesení ze dne 27. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 177/2016, a v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 107/2016.
[60] Důvod připustit dovolání k zodpovězení otázky ad 5/ tak opět není dán.
[61] Ad 6/ (Domněnka platební neschopnosti).
Zbývá uzavřít, že důvod připustit dovolání nenabízí ani otázka ad 6/, když závěr, odvolacího soudu o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti je opět souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na dané téma, konkrétně s R 80/2011, R 43/2012 a s R 45/2014. Oproti mínění dovolatele nenalézá Nejvyšší soud ani rozpor se závěry plynoucími z R 83/2012, když případné dílčí pochybení při vyhodnocení pohledávek věřitele V a R úsudek o platební neschopnosti dlužníka zvrátit nemůže, zejména v situaci, kdy dovolatel (jak ve vyjádření upozorňuje druhý insolvenční navrhovatel) v rámci vyjádření k pohledávkám podanému k 5. listopadu 2015 (A-182), tedy v rámci toho vyjádření, jímž v dovolání sám argumentuje (srov. reprodukci dovolání v odstavci [38]) sám potvrzuje existenci splatných závazků (dluhů) v rozsahu dostatečném pro úsudek o platební neschopnosti.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu