ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5506.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5506/2016-693
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Z. V. , zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, o zaplacení částky 1 414 244 Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 172/2008, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2016, č. j. 47 Co 9/2016-642, takto:
I. Dovolání žalovaného proti části výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2016, č. j. 47 Co 9 /2016-642, se v rozsahu části jeho prvního výroku o věci samé (výrok I.), jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně a žaloba zamítnuta ohledně částky 840 000 Kč, a v rozsahu ostatních výroků o nákladech řízení a o nákladech státu (výroky II. až IV.), ruší a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal zaplacení částky 1 654 842 Kč představující jednak nárok vyplývající z odstoupení od smlouvy o dílo ve výši 674 842 Kč a dále nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 980 000 Kč, s tvrzením, že žalovaný jako zhotovitel pro něj prováděl dílo (stavbu rodinného domu včetně napojení na sítě) na základě smlouvy ze dne 5. 4. 2007 a k ní sjednaných dodatků. Žalobce od uvedené smlouvy pro prodlení žalovaného s dokončením díla odstoupil.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí prvním ve věci) ze dne 14. 6. 2013, č. j. 6 C 172/2008-470, žalobu ohledně částky 240 598 Kč (představující smluvní pokutu za období od 8. 2. do 21. 2. 2008 ve výši 140 000 Kč a částku 100 598 Kč představující rozdíl mezi částkou 674 842 Kč požadovanou žalobcem z titulu odstoupení od smlouvy a tím, co uhradil) zamítl (tento výrok nabyl právní moci), ohledně částky 1 414 244 Kč žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku včetně akcesorických výroků o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 C 172/2008-608, soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 1 414 244 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 47 Co 9/2016-642, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně zaplacení částky 840 000 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, ve zbylé části ho potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok II), a o nákladech řízení vzniklých státu (výroky III a IV).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že došlo-li k řádnému odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu prodlení ze strany zhotovitele, vznikla tím vzájemná povinnost účastníků k vrácení poskytnutých plnění. Vzhledem k tomu, že žalobce za trvání smluvního vztahu žalovanému uhradil 1 810 000 Kč, přičemž ze znaleckého posudku vyplývá, že cena obvyklá žalovaným nedokončeného díla činí 1 235 756 Kč, má žalobce nárok na vrácení částky 574 244 Kč. Při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku stavebních prací na základě zrušené smlouvy je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady, kterou je povinen poskytnout ten, pro něhož byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba obohatila. Není přitom rozhodující, jakou hodnotu pozbyl žalovaný, který stavební práce prováděl, ale o kolik se zvýšil majetek žalobce.
Požadavek žalobce na úhradu smluvní pokuty odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal neopodstatněným z důvodu, že sjednaná výše smluvní pokuty (10 000 Kč denně podle dodatku č. 3 ke smlouvě) byla nepřiměřená hodnotě zajištěné povinnosti, neboť její denní výše stačila na pokrytí měsíčního nájemného za náhradní bydlení pro rodinu dcery žalobce, která pro prodlení žalovaného nemohla dům obývat. Takovou výši smluvní pokuty lze pokládat za přemrštěnou a z hlediska korektivu dobrých mravů za neakceptovatelnou. Odvolací soud zdůraznil, že text smlouvy o dílo včetně dodatků připravoval žalobce, žalovaný vše „jen přečetl“ a obsahu se příliš nevěnoval. Dodatek č. 3 ze dne 21. 10. 2007 byl sjednán tři týdny před termínem dokončení díla, přičemž od prosince 2007 v dotyčném rodinném domě bydlela rodina Novákových, v důsledku čehož odvolací soud shledal požadavek na zaplacení smluvní pokuty neopodstatněným.
O nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle §150 o. s. ř. Okolnosti zvláštního zřetele hodné shledal v tom, že jednak výše plnění zčásti závisela na znaleckém posudku, a dále přihlédl k tomu, že k soudnímu uplatnění nároku vedly okolnosti na obou stranách – žalobce řádně a včas nevytkl vady díla, u žalovaného poukázal na jeho neprofesionální přístup k provádění díla.
O nákladech státu před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle §148 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky napadl dovoláním žalovaný; žalobce podal dovolání proti části výroku o věci samé, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek vypořádání stran po odstoupení od smlouvy a při rozhodování o nepřiznání nákladů procesně úspěšnému účastníkovi odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci.
Nesouhlasí s tím, aby při vypořádání nároků po odstoupení od smlouvy byly zohledněny případné vady a nedodělky, neboť podstatnou je pouze otázka, oč se plněním žalovaného zvýšil majetkový stav žalobce. Odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je nevýznamná sjednaná cena díla při zániku smlouvy odstoupením, ale rozhodná je cena obvyklá.
Žalovaný není srozuměn s tou částí rozhodnutí odvolacího soudu, kterou mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aplikoval-li §150 o. s. ř. za situace, kdy důvody zvláštního zřetele hodné nebyly naplněny.
Žalobce přípustnost svého dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty a jejího rozporu s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázal na četná rozhodnutí, podle nichž výše smluvní pokuty v rozsahu 0,5 % z celkové ceny díla za každý den prodlení s jeho předáním je v souladu s dobrými mravy. Odvolací soud nevzal v potaz, že žalovaný je profesionál, který výši smluvní pokuty akceptoval nedlouho před termínem dokončení díla, kdy zároveň konečný termín dokončení díla akceptoval, tedy mu muselo být zřejmé, že žalobce na jeho dokončení v řádném termínu trvá.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalovaného směřující proti té části rozhodnutí týkající se posouzení otázky způsobu a výše vypořádání účastníků po odstoupení od uzavřené smlouvy, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť sice směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, avšak odvolací soud (poukázav na správnost závěrů soudu prvního stupně) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, pokud učinil závěr, že bezdůvodným obohacením žalobce po odstoupení od smlouvy v důsledku prodlení zhotovitele je hodnota rozestavěné stavby, o kterou se obohatil.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že při vypořádání nároků po odstoupení od smlouvy neměly být zohledněny případné vady či nedodělky, a jeho kritiku závěrů, jež učinily soudy obou stupňů, podle nichž je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady, kterou je povinen poskytnout ten, pro něhož byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba obohatila. Není podstatné, jakou hodnotu pozbyl žalovaný, ale o kolik se zvýšil majetek žalobce. To odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích formuloval a zdůvodnil závěr, že v případě plnění, které není dobře možné vrátit, je bezdůvodně obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tedy obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1/2000, pod č. 17/2000, rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 12/2002, pod č. 235/2002, či rozsudky ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003 , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003, ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 932/2005, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2007, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Soudy dovodily, že zkoumání naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za vady díla je pro právní posouzení věci nepodstatné, neboť režim vypořádání finančních nároků účastníků je dán zákonnou úpravou bezdůvodného obohacení a nikoliv úpravou odpovědnosti za vady díla. Veškeré nároky žalobce z titulu práva z odpovědnosti za vady díla totiž zanikly odstoupením od smlouvy o dílo. Nároky z titulu odpovědnosti za vady díla lze nadto uplatnit teprve po té, kdy bylo dílo předáno. Při ocenění prospěchu, který žalobce (objednatel) získal odstoupením od smlouvy o dílo v režimu bezdůvodného obohacení (§642 odst. 2 ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák.), není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla. Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 39/88 ze dne 20. 10. 1988, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, sešit 2-3, pod č. 12, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/2009 na straně 597, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). Řečeno jinak, při ocenění majetkového prospěchu žalobce ze zrušené smlouvy o dílo se nepřihlíží pouze k těm vadám, které by zakládaly nárok žalobce z titulu odpovědnosti za vady díla (jak prosazuje žalovaný), nýbrž ke všem vadám (ve smyslu nedostatků, nikoliv ve smyslu vad zakládajících nároky z titulu odpovědnosti za vady díla), které určitým způsobem snižují hodnotu provedených prací. V případě vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o dílo podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení je totiž otázka, zda byly splněny podmínky pro vznik práva z titulu odpovědnosti za vady, irelevantní. Nelze než uzavřít, že odvolací soud tuto k dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Pro úplnost lze poznamenat, že uvedené závěry nejsou v rozporu s rozhodnutími, na něž žalobce odkazuje. V rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 19/1999 (poznámka dovolacího soudu – patrně je míněno pod č. 15/1999) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla řešena otázka přiměřenosti náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, nikoliv otázka náhrady za nedokončené dílo. Závěry prezentované v rozsudcích ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006, nejsou v kolizi s tím, co bylo uvedeno výše.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Naproti tomu považuje Nejvyšší soud dovolání žalobce za přípustné.
Vzhledem k tomuto závěru dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelé netvrdili a z obsahu spisu se nepodávají.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Odvolací soud v intencích shora podaného výkladu nerozhodl. Celkovou výši smluvní pokuty, resp. její denní sazbu konfrontoval s výší nákladů vynaložených rodinou dcery žalobce (která nebyla smluvní stranou), nikoliv (jak tomu správně mělo být) s hodnotou hlavního - smluvní pokutou zajišťovaného závazku (dokončení sjednaného díla). Denní sazbu smluvní pokuty (za situace, kdy dílo zůstalo nedokončené) korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč denně je přiměřená zajišťované povinnosti žalovaného, kterou bylo včasné zhotovení díla. Nad rámec uvedeného lze odvolacímu soudu vytknout, že se při závěru o neplatnosti této části sjednaného dodatku č. 3 nezabýval tím, zda korektivu dobrých mravů případně odpovídají i předtím sjednané výše smluvní pokuty (původně ve smlouvě částkou 1 000 Kč denně a posléze dodatkem ke smlouvě částkou 5 000 Kč denně).
Protože odvolací soud řešil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, která je významná pro posouzení platnosti sankčního smluvního ujednání, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v této části zrušit.
Přípustnost dovolání v části týkající se otázky výkladu a aplikace §150 o. s. ř. je splněna tím, že odvolací soud se při jejím řešení v rámci rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, jež je – stejně jako všechna další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který stanovil jeho základní limity. Zaujal stanovisko, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž vysvětlil, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný pod číslem 26/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, uveřejněný pod číslem 181/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Shora uvedenými závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v celé řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014), a zejména též v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – v souzené věci neřídil; především pominul, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky (což by se mělo odrazit v posouzení úspěšnosti zvlášť u každého z nich), žalovaný byl ve sporu úspěšný pouze částečně u jednoho z nich, a aplikaci §150 o. s. ř. založil toliko na tom, že výše plnění zčásti závisela na znaleckém posudku, a dále na okolnosti, kterou však z hlediska posouzení jednoho z nároků shledal irelevantní (zda žalobce řádně a včas nevytkl vady díla, případně vytkl žalovanému „neprofesionální přístup coby podnikatele k provádění díla“), aniž se zabýval všemi okolnostmi pro posouzení dané věci, jak bylo naznačeno výše, včetně posouzení dopadů takového rozhodnutí do majetkových poměrů žalovaného. V případech, v nichž záviselo rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku, umožňuje ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li účastník ve věci jen částečný úspěch. Aplikaci §150 o. s. ř. však na uvedené skutečnosti bez dalšího založit nelze. Důvod pro nepřiznání nákladů řízení nelze rovněž založit pouze na okolnosti, že žalovaný měl při provádění díla „neprofesionální přístup“, aniž by bylo zřejmé, co tím odvolací soud konkrétně myslí a jaký význam tato okolnost představuje z pohledu posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému. Lze shrnout, že odvolací soud uvedenou otázku řešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích správné a předpoklady pro jejich změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu včetně akcesorických výroků o nákladech státu zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu