ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1210.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1210/2018- 34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání obviněné J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 14 To 91/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 83/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 T 83/2017, byla obviněná J. H. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutky pod body 1), 3)], přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)] a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
1) v době od 19:00 hodin dne 17. 6. 2017 do 03:00 hodin dne 18. 6. 2017 v P. –S., v ulici K P. h., pod přístřeškem u fotbalového hřiště, při oslavách 45. výročí založení fotbalového klubu FK S., poté, co vypila přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, se začala částečně obnažovat, mlátit rukou do stolů a rozlévat na stole položené nápoje, v souvislosti s tímto chováním, kdy byla jednou z účastnic oslavy O. B., napomenuta a vyzvána k tomu, aby svého jednání zanechala, poškozenou fyzicky napadla, a to tak, že ji uchopila zezadu za vlasy a strhla ji za vlasy ze židle, na které poškozená seděla, na zem, kdy jí přitom část vlasů vytrhla, poté se J. H. přesunula do klubovny u kabin fotbalového klubu, kde po obsluze baru I. K., požadovala natočení kohoutkové vody, za kterou chtěla zaplatit bankovkou v nominální hodnotě 200 Kč, a když jí I. K. vodu natočila, ale odmítla přijmout za vodu jakoukoliv finanční hotovost, tak se obžalovaná rozčílila, uchopila dveře vedoucí do sprch u kabin a praštila s nimi takovým způsobem, že tyto dveře narazily do kliky vedlejších dveří a došlo tak k jejich proražení, a když se I. K. a nejméně tři další osoby pokusily z klubovny J. H. vykázat, tak obžalovaná napadla úderem ruky směřovaným na hlavu I. K., která se tomuto ataku částečně vyhnula, úderem zasáhla obžalovaná brýle poškozené, které měla nasazené na očích, srazila jí je z hlavy na zem, kde se brýle rozbily, poté uchopila I. K. za vlasy a pokusila se ji strhnout na zem, což se jí však nepodařilo, přitom jí vytrhla část vlasů a ještě se pokusila I. K. uchopit za ruku, přičemž jí na ruce poškrábala, a v dalších útocích jí zabránili až zde přítomní M. H., a P. P., kteří ji uchopili za ruce a přes její aktivní odpor ji vyvedli ven, tímto jednáním způsobila obžalovaná O. B. drobné zranění, které si nevyžádalo lékařské ošetření, a I. K., drobné zranění, jež si rovněž nevyžádalo lékařské ošetření a dále škodu na poškozených brýlích ve výši 4.000 Kč, poškozením dveří způsobila fotbalovému klubu FC A. –K. S., z. s., škodu ve výši 250 Kč,
2) dne 18. 7. 2017, nejméně v době od 19:00 hodin do 19:45 hodin, z P. –S., po pozemní komunikaci přes F., N. T., do P., přes Z., K., T. a L. ulici do ulice Z. P., řídila osobní automobil tovární značky Škoda Octavia, registrační značky, kdy osobní vozidlo řídila přesto, že byla pod vlivem alkoholu, přičemž dechovou zkouškou přístrojem Dräger bylo dne 18. 7. 2017 v 19:58 hodin naměřeno v dechu obžalované 1,72 promile alkoholu v krvi a téhož dne v 20:04 hodin 1,86 promile alkoholu a dne 18. 7. 2017 v 21:10 hodin bylo zjištěno v krvi obžalované 1,30 g/kg alkoholu a orientační imunochemický test zaměřený na záchyt kanabionoidů a amfetaminu byl pozitivní na kanabinoidy a amfetaminy,
3) dne 31. 7. 2017 v době okolo 21:00 hodin v P. –S., v ulici N. S., před objektem, na prostranství u tanečního parketu, přistoupila ke zde sedícím AAAAA *) a T. K., a začala na ně bezdůvodně křičet, vulgárně je napadat, například slovy, že jsou krávy a podobně, AAAAA *) řekla, že ji zabije, kdy v tu chvíli na místo přišel dosud neustanovený muž, kterého obžalovaná bezdůvodně uchopila rukou za krk, na což zareagovala T. K., která obžalovanou od muže odstrčila, čehož muž využil, a z místa odešel, přičemž obžalovaná poté, kdy AAAAA *) z obavy o svůj život a zdraví z místa činu odjela na svém skútru, vytáhla zpod svého oděvu zavírací nůž, který uchopila do pravé ruky, a T. K. sdělila, „že pokud z ní dělají psychopata, tak že ještě neví, čeho je schopná“, v důsledku tohoto jednání obžalované T. K. pojala obavu o svůj život a zdraví a z místa utekla, kdy při svém odchodu ještě zaslechla, jak za ní obžalovaná J. H. křičí: „Kde je ta K., já si to s tebou vyřídím, pojď sem, já si na tebe počkám“ a další vulgární nadávky.
Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Písku obviněné podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněné dále ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ve formě ústavní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené I. K. škodu v částce 4.000 Kč s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 T 83/2017, podala obviněná odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 14 To 91/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněné úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Pro výkon uloženého trestu obviněnou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 14 To 91/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle obviněné použitou argumentací soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, popř. k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku a v napadených rozhodnutích zároveň absentují skutková zjištění.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítá, že soudy dospěly k závěru, že se dopustila výtržnosti napadením jiného, přičemž se fakticky spokojily s tím, že skutek nerozporovala, když uvedla, že si na věc nepamatuje. Tento postup nepovažuje za správný, neboť ze strany soudů nebylo vzato v úvahu, že napadení bylo takové povahy, že si nevyžádalo lékařské ošetření, výše škody činila pouze 4.250 Kč. Zdůrazňuje, že výtržností není každé napadení občana, neboť při hodnocení, zda byl znak výtržnosti z hlediska §358 odst. 1 tr. zákoníku naplněn je třeba hodnotit povahu takového činu z hlediska intenzity, rysů a průběhu útoku. Takto nebylo postupováno, když nebyly hodnoceny okolnosti, za kterých byl čin spáchán, neboť ke skutku došlo v baru v pozdních nočních hodinách, když pohnutkou jejího jednání bylo vyprovokování poškozenou O. B., se kterou měla spory ohledně její nevěry. Nebyly ani hodnoceny následky činu a její dosavadní způsob života. Proto skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně a se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, je založen na nesprávných skutkových zjištěních, v důsledku čehož soudy postupovaly v rozporu se zásadou ultima ratio, neboť zbytečně aplikovaly ustanovení trestního zákoníku, ačkoliv k řešení situace postačovalo použít prostředky civilního práva, resp. přestupkového práva. V tomto směru obviněná odkazuje na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 a podrobně rozvádí okolnosti, za kterých byl skutek spáchán. Dovolatelka tedy uzavírá, že její jednání sice formálně naplňovalo znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, avšak svojí společenskou škodlivostí neodpovídalo jiným, v praxi se běžně vyskytujícím přečinům výtržnictví.
Ohledně skutku pod bodem 2) obviněná rozvádí, co se rozumí stavem vylučujícím způsobilost u řidiče motorového vozidla. Namítá, že soudy nebylo zjištěno množství zkonzumovaného alkoholu, když ona sama připustila, že vypila 2 panáky Jamesonu před jízdou a 2 litry vína po jízdě. Žádný ze slyšených svědků nedokázal množství alkoholu, které měla požít před jízdou specifikovat, a proto nelze mít za prokázané, že alkohol požívala před jízdou. Z tohoto důvodu nelze její jednání kvalifikovat jako ohrožení pod vlivem návykové látky. Vyjadřuje dále nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že hladina alkoholu v krvi měla klesající tendenci, což podle něho vylučuje, že by alkohol pila po jízdě. Tento závěr je ovšem ryze spekulativní. Nebylo vzato v úvahu, že naměřená hodnota činila v 19:58 hodin 1,72 promile a v 20:04 hodin 1,86 promile, takže hladina alkoholu v její krvi měla vzestupnou tendenci. Navíc soudy nijak nehodnotily, že za hodinu a deset minut byla hladina alkoholu v krvi o 0,5 promile nižší, takže je otázkou, zda byl přístroj zn. Dräger, kterými byly odběry prováděny, přesný. Proto měl být přibrán znalec, který by se vyjádřil k tomu, zda dechová zkouška provedená přístrojem zn. Dräger mohla vést k takovému nepřesnému výsledku. Protože se nepodařilo zjistit přesné množství alkoholu v její krvi v době jízdy, měly soudy její trestní stíhání zastavit.
Obviněná současně připouští, že je jí známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, podle kterého není vyloučeno trestní stíhání řidiče pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky ani v případě, pokud se nepodařilo objektivně zjistit přesné množství alkoholu v krvi v době řízení. Předmětné rozhodnutí v dané věci nelze aplikovat, když sice jela uvedeného dne rychle, avšak to automaticky neindikuje opilost nad 1 promile, když nestandardnost její jízdy spíše souvisela s tím, že jela tzv. na třech kolech. Ve vztahu k výpovědi svědka M. F. namítá, že soud tuto výpověď hodnotí nesprávně, když svědek neuhnul s kočárkem do příkopu proto, že by se cítil reálně její jízdou ohrožen, ale z toho důvodu, že vozidlo bylo hlučné. Proto uzavírá, že skutkový základ, který měly soudy k dispozici neumožňuje jednoznačný hmotněprávní závěr, že její jednání je trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §187 odst. 1 tr. zák. (správně podle §274 odst. 1 tr. zákoníku). Namítá, že ve věci měly být provedeny další v úvahu připadající důkazy, když měli být vyslechnuti zakročující policisté P. a K. ke způsobu její jízdy a jejímu chování po vystoupení z vozidla. Dále měl být vypracován znalecký posudek, kdy znalec by měl posoudit, zda celkové její chování během jízdy svědčilo o požití alkoholu v takové míře, že by to vylučovalo její způsobilost vozidlo řídit. Navíc z provedených důkazů vyplývá, že měla na konzumaci alkoholu po jízdě nejméně půl hodiny, jak vyplývá z úředního záznamu svědka M. K.
Obviněná dále nesouhlasí se skutkovými závěry ohledně bodu 3) rozsudku soudu prvního stupně, když podle jejího názoru postupem soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny a zásadou presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a zásadou nullum crimen sine lege. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v tom, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně absentuje vyjádření skutkových okolností, které by odůvodňovalo závěr o úmyslu vyhrožovat poškozeným těžkou újmou na zdraví, jinou těžkou újmou nebo způsobením značné škody, k čemuž nedošlo. V tomto směru následně rozvádí výpověď poškozené T. K. a AAAAA *), ze kterých vyplývá, že její vyhrůžky nebyly schopné vyvolat důvodnou obavu. Navíc toto nebezpečí snižovala její podnapilost. Z popisu skutku také není zřejmé, čím měla poškozeným hrozit a ani její vědomostní a volní stránka.
Následně obviněná připouští, že její jednání jistou vyhrůžku skrývalo, ovšem žádná jasná a zřetelně vyslovená vyhrůžka v něm obsažená není. V důsledku tohoto není průkazné, že by její jednání mohlo u poškozených vyvolat důvodnou obavu. Nebylo také řádně objasněno použití nože, když svědkyně uvedla, že nůž tam byl, ale nebylo to přímo vyhrožování. Samotný výrok „že jsou krávy, ať vypadnou, že je zabije“ neobsahuje žádnou skutečnost, která by naplňovala objektivní stránku zvoleného trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, když výrok lze vykládat různými způsoby. Obviněná současně namítá vadný výslech svědkyň T. K. a AAAAA *), když soud jim opakovaně předestíral minulé události ve snaze, aby svědkyně potvrdily pouze verzi nastíněnou soudem. Tímto postupem bylo porušeno ustanovení §101 odst. 3 tr. ř., věta druhá. Navíc ani v tomto případě nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe obsažená v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obecně dále obviněná v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že si je vědoma předpokladů jeho naplnění, když zdůrazňuje, že se nesnažila domáhat jiného hodnocení provedených důkazů, ale že jen poukazovala na zjištěná skutková zjištění a nesprávnost jejich právního posouzení ve vztahu k jednotlivým skutkům, aniž by se jakkoliv domáhala přezkumu skutkových zjištění. Pokud byla odsouzena, došlo k porušení zásady in dubio pro reo a zásady principu neviny, když současně odkazovala na nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/03 a III. ÚS 84/94, které odmítají příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů. Jedná se o případy extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Podle jejího názoru soudy logicky nevysvětlily, proč nepřijaly její skutkovou verzi a považovaly ji za vyvrácenou, čímž došlo k porušení §125 odst. 1 tr. ř. Soudy vycházely toliko z jejího přiznání a de facto další důkazy neprovedly, čímž došlo k porušení nezávislosti a spravedlnosti soudního procesu.
Dále namítá, že uložený trest je zřejmě nepřiměřený vzhledem k ustanovení §38 tr. zákoníku, neboť uložená sankce je téměř výhradně represivní. Trest nezohledňuje zájmy poškozených, její subjektivní vztah k jednání, a že i účastníci jednolitých incidentů se přimlouvali za její propuštění, viz ve spise založená petice. Soud druhého stupně jí sice uložil mírnější trest, ale nebylo vzato v úvahu, že je prvotrestaná. Obviněná uvádí, že si je vědoma za jakých předpokladů může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i přes tuto vědomost namítá nepřiměřenost uloženého trestu, kdy jí jako prvotrestané za bagatelní skutky byl uložen nepodmíněný trest a ještě ústavní ochranné léčení.
Soudy dále pochybily, když po stránce subjektivní musí být zjištěno, že obviněný jednal úmyslně, což zcela nesporně v jednotlivých skutcích nebylo prokázáno. Dále vyjadřuje přesvědčení, že soudy své skutkové závěry neopřely o provedené důkazy.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 786/2018, nejprve poukázala na průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnila obviněná dovolací důvody a v jakých konkrétních skutečnostech jejich naplnění spatřuje.
Následně zdůrazňuje, že obviněná na podporu své dovolací argumentace uplatnila námitky, které zvolila již v rámci své předchozí obhajoby a v rámci podaného odvolání. Její jednání ovšem bylo prokázáno nejen výpověďmi svědků, ale i listinnými důkazy, zejména výsledkem zkoušky na alkohol v dechu provedený přístrojem zn. Dräger a protokolem o lékařském vyšetření alkoholu v krvi obviněné a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Současně uvádí, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který je do jisté míry formalizovaný. Námitkami uplatněnými v podaném dovolání se již zabýval soud druhého stupně, který své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil a proto na něho pro stručnost odkázala. Zároveň konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace směřuje výlučně do skutkových zjištění a je namítán nesprávný způsob provedených důkazů. Takto pojaté výhrady nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.)
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Obviněná ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe [bod 1), 3)], neprokázání stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorového vozidla [bod 2)] a to, že její jednání u poškozených nevyvolalo důvodnou obavu [bod 3)]. Obecně pak namítá porušení zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a neprokázání úmyslu. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest neodpovídající ustanovení §38 tr. zákoníku.
Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je možno uvést, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o argumentaci vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe, k otázce naplnění všech znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a prokázání úmyslu spáchat trestný čin.
Ve vztahu k jednotlivým skutkům považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci uvést následující skutečnosti.
Dovolatelka ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně namítá, že soudy si celou situaci zjednodušily, když vycházely z její výpovědi a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Pokud se týká námitky, že soudy si celou věc zjednodušily, když vycházely z její výpovědi, tak je možno konstatovat, že tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněná totiž zpochybňuje rozsah dokazování před soudy nižších stupňů a způsob hodnocení provedených důkazů. Přesto je třeba z pohledu uplatněných námitek, toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů k tomuto skutku řádně odůvodnil (viz str. 10, bod 26). Proto nelze souhlasit s námitkou obviněné, že soudy se spokojily pouze s jejím vyjádřením a že snad rezignovaly na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., byť to obviněná výslovně neuvádí. Z faktického postupu soudu prvního stupně je zřejmé, že ve věci ohledně řádného zjištění skutkového stavu provedl náležité dokazování, když za souhlasu stran přečetl podle §211 odst. 6 tr. ř. úřední záznamy o podaných vysvětleních svědků, kteří byli přítomni incidentu ze dne 17. 6. na 18. 6. 2017, a provedl listinné důkazy (str. 6-7, body 12-13, str. 10, body 23-24, 26 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně k náležitému zjištění skutkového stavu provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a tyto náležitě hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, když se nespokojil pouze s vyjádřením obviněné, že si na věc nepamatuje a že se ke skutku víceméně doznává.
Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, je možno konstatovat, že tato námitka je sice uplatněna právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněná. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněná konkrétně při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, když zdůrazňuje, že soudy nezvážily, zda by k řešení situace nepostačovaly prostředky přestupkového práva. Současně rozvádí okolnosti, za kterých byl skutek spáchán, když i uvádí skutečnosti, které všem z provedeného dokazování nevyplývají (např. důvody konfliktu se svědkyní O. B.), takže opětovně předestírá určitou vlastní verzi události.
Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů právě korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že skutečnost, že zranění poškozených nebylo takové povahy, aby vyžadovalo nutnost lékařského ošetření, nemůže vést k závěru, že v této konkrétní věci společenská škodlivost z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím jednáním, které jsou posouzeny jako trestný čin výtržnictví. Je tomu tak proto, že fyzické zranění jiné osoby není zákonným znakem předmětné skutkové podstaty. Zákonný znak „napadení jiného“ u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku představuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Uvedený znak může být proto naplněn i tehdy, nezanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění, které není ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015). Rovněž skutečnost, že k výtržnickému jednání ze strany obviněné došlo v baru v nočních hodinách nemůže vést k závěru, že její jednání z hlediska společenské škodlivosti nedosahovalo hranice požadované pro trestný čin. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v praxi je zcela obvyklé, že k výtržnickému jednání dochází v nočních hodinách a v prostorách, kde se nachází větší počet osob, které se tzv. přišly bavit, typicky např. právě bar, restaurace, různé klubovny apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1010/2015). Z pohledu námitek obviněné je třeba zdůraznit, že při posuzování společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že jednání obviněné mělo vzestupnou tendenci. Obviněná se nejprve začala nevhodně chovat tím, že se obnažovala, mlátila do stolů a rozlívala nápoje jiných osob, když právě toto jednání vedlo k tomu, že byla napomenuta poškozenou O. B., přičemž tuto následně zcela bezdůvodně fyzicky napadla a po napadení této poškozené pokračovala ve svém výtržnickém chování, když poškodila majetek FK S., a poté zaútočila bezdůvodně na poškozenou I. K., této rozbila brýle a způsobila jí drobné zranění spočívající ve vytržení části vlasů a poškrábání její ruky, když v dalším jednání jí zabránili přítomní hosté, kteří ji z klubovny přes její aktivní odpor vyvedli. Proto lze uzavřít, že jednání obviněné nelze považovat z hlediska společenské škodlivosti za natolik bezvýznamné, že by neodpovídalo běžně se vyskytujícím jednáním, které jsou v praxi posouzeny jako trestný čin výtržnictví.
Pokud se týká námitek obviněné ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně je možno konstatovat, že uplatněné námitky směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněná jen fakticky rozporuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že se obviněná v době řízení předmětného vozidla nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k provozování této činnosti. Takto uplatněná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněná jen nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustila inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnila skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněná podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesněprávní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
Bez ohledu na tento naznačený závěr, jen pro podporu stanoviska, že ve věci nejde o případ extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy z pohledu judikatury Ústavního soudu, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Obviněná v podstatě namítá, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že alkohol požila až poté, co ukončila jízdu předmětným vozidlem. Jedná se o obhajobu, kterou uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se jí řádně zabývaly a vypořádaly se s ní náležitým způsobem. Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje (viz str. 10-11, bod 27 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8-9, bod 21 rozsudku soudu druhého stupně). Přesto je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněná před jízdou požila alkoholické nápoje. Zde je třeba odkázat na samotnou výpověď obviněné, která při rozhodování o vazbě připustila, že vypila dva panáky tvrdého alkoholu zn. Jamenson, což nakonec uvedla i u hlavního líčení dne 13. 2. 2018. Navíc z výpovědí svědků M. B. a T. K. se rovněž podává, že obviněná před jízdou požívala alkohol a to konkrétně víno. Současně nelze pominout ani další výpovědi svědků, ze kterých vyplývá způsob jízdy obviněné předmětných vozidlem, když právě způsob jízdy tyto svědky vedl k závěru, že obviněná řídí pod vlivem alkoholu a že její jízda je nebezpečná a proto informovali Policii ČR o této řidičce (viz svědek T. P., M. F.). Lze tedy uzavřít, že tyto provedené důkazy včetně zjištěného množství alkoholu v dechu obviněné a krvi obviněné a skutečnosti, že bylo zjištěno, že obviněná jevila známky požití kanabinoidu a amfetaminu, bez pochybností prokazují, že se obviněná v době řízení předmětného motorového vozidla nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Z hlediska časových údajů a tvrzení obviněné je třeba zdůraznit, že z úředního záznamu Policie ČR (viz č. l. 119) je nepochybné, že obviněná měla zaparkovat předmětné vozidlo na ulici Z. P. v 19:42 hodin, přičemž první zkouška na alkohol v dechu obviněné byla prokazatelně provedena v 19:58 hodin. Z tohoto úředního záznamu je nepochybné, že zakročující policisté s obviněnou nějakou dobu před provedením zkoušky na alkohol komunikovali, což znamená, že i z hlediska časového je obhajoba obviněné vyvrácena. Jinak řečeno, tvrzení obviněné, že požívala alkohol po jízdě, neodpovídá objektivně zjištěným údajům.
Pokud obviněná zpochybňuje výsledky měření přístrojem Dräger, tak je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že předmětný přístroj byl kalibrován dne 24. 3. 2017 (viz č. l. 133), kdy příští kalibrace měla být provedena 6. 9. 2017, takže není důvod zpochybňovat výsledky tohoto měření. K tvrzení obviněné, že výsledky měření alkoholu v dechu a výsledky měření prostřednictvím odběru krve nevyvracejí její obhajobu, ale ji potvrzují, je třeba uvést, že se jedná pouze o vlastní interpretaci výsledků těchto měření. Především je třeba uvést, že měření hladiny alkoholu v dechu má pouze orientační charakter, když přesné množství alkoholu v krvi lze zjistit odběrem krve na alkohol. Proto se v tomto směru tvrzení obviněné o tom, jaké skutečnosti z dechové zkoušky a zkoušky na alkohol v krvi vyplývají, jeví jako ryze spekulativní.
Navíc je třeba zdůraznit, že závěr, že obviněná řídila vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení, soud prvního stupně založil nikoliv jen na základě výsledků měření alkoholu v dechu a krvi obviněné, ale především na základě dalších provedených důkazů, které hodnotil nikoliv izolovaně, tak jak to činí obviněná, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jedná se zejména o výpovědi slyšených svědků ohledně stylu jízdy obviněné. V tomto směru se sluší poznamenat, že trestní stíhání řidiče motorového vozidla pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Na stav vylučující způsobilost lze sice usuzovat především z množství alkoholu v krvi řidiče, když ovšem není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů k závěru, že obviněná předmětné vozidlo řídila ve stavu vylučujícím způsobilost, dospěly na základě komplexního hodnocení provedených důkazů, když k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a tyto následně náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
K námitce obviněné, že soudy nižších stupňů měly doplnit dokazování o výslech zakročujících policistů, je třeba uvést, že ve věci byl podle §211 odst. 6 tr. ř. proveden důkaz přečtením úředního záznamu se zakročujícím policistou L. P., který se mimo jiné vyjádřil k chování a stavu obviněné poté, co s ní jednali z důvodu upozornění na její velmi nebezpečný stav jízdy. Tedy soudy v tomto směru provedly dokazování, když provedení požadovaného znaleckého zkoumání nebylo objektivně možné, jak je patrno z vyjádření znalce MUDr. Šenkýře. Navíc soud druhého stupně neprovedení tohoto požadovaného důkazu řádně odůvodnil jeho nadbytečností, jak vyplývá z písemného odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, takže ve smyslu judikatury Ústavního soudu nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech.
Další námitky obviněné se vztahují ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, když obviněná částečně zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, neboť vyjadřuje nesouhlas s jejich způsobem hodnocení důkazů. Jedná se tedy o procesní argumentaci, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že zejména soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, když k věci osobně slyšel poškozené, strážníky městské policie a provedl listinné důkazy, přičemž své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil (viz str. 11-12, bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním zcela ztotožnil, a proto na něho odkazuje. Pokud dále v rámci podaného dovolání obviněná zpochybňuje způsob provádění výslechu poškozených u hlavního líčení z pohledu ustanovení §101 odst. 3, věta druhá, tr. ř., tak obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem provedení těchto důkazů, takže se jedná o procesní námitku, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přesto je možno uvést následující skutečnosti. Podle §101 odst. 3, věta druhá, tr. ř. otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Přestože je v rámci podaného dovolání odkazováno na větu druhou, ustanovení §101 odst. 3 tr. ř., tak lze dovodit, že fakticky dovolatelka měla na mysli větu třetí tohoto ustanovení, podle které svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Jedná se o zákaz klást svědkovi kapciózní či sugestivní otázky. Takový způsob provádění výslechů poškozených ovšem z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, když nelze také pominout, že hlavního líčení se zúčastnil obhájce obviněné, který proti protokolaci a položeným otázkám nevznesl žádné námitky.
Obviněná dále namítá, že její jednání nevyvolalo u poškozených důvodnou obavu. Takto formulované námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku, přesněji řečeno naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, byť část námitek je opětovně skutkové podstaty (námitky ohledně skutkových zjištění).
Z pohledu námitek týkajících se naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. manipulace zbraní, šermování nožem gestem naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 - 3290).
V dané věci jde tedy o řešení otázky, zda jednání obviněné bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu u poškozených. Na rozdíl od obviněné dospěl Nejvyšší soud k závěru, že její jednání bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu u poškozených a že se tak fakticky stalo. Obecně lze připustit, jak již bylo i naznačeno, že ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017). Při posuzování důvodnosti obavy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, jinak řečeno tuto otázku je třeba řešit na základě komplexního posouzení situace (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 772/2016). Při posuzování důvodnosti obavy poškozených nelze pominout zjištěné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Bylo totiž prokázáno, že obviněná byla podnapilá, přičemž nejprve na poškozené začala bezdůvodně křičet, nadávat jim, kdy poškozené AAAAA *) řekla, že ji zabije. Důvodnost obav poškozených nepochybně podporovalo i další jednání obviněné, která bez jakéhokoliv důvodu napadala další osobu, která na místo přišla a do konfliktu nijak nezasahovala, přesto ji napadla. Nelze také pominout, že jednání obviněné na poškozené zapůsobilo tak, že se tyto snažily z místa činu vzdálit, když obviněná své jednání vůči poškozené T. K. vygradovala tím, že vytáhla nůž, který držela otevřený v ruce a opětovně nadávala poškozené T. K. a vyhrožovala jí tím, že neví (tedy obviněná) čeho je schopna. I tato slova je třeba vnímat jako výhrůžku usmrcením v kontextu předchozího jednání obviněné. O důvodnosti obavy nakonec svědčí i faktické jednání poškozených, které jednak z místa činu utekly, ale především celou událost bezprostředně oznámily Městské policii v Písku, kdy uváděly, že jim mělo být vyhrožováno nožem. Z těchto všech důkazů vyplývá, že jednání obviněné u poškozených vzbudilo důvodnou obavu o jejich život a zdraví. Pokud obviněná namítá, že důvodnost obavy snižovala její podnapilost, tak je třeba zdůraznit, že právě její podnapilost musela u poškozených naopak posilovat jejich obavy, když obviněná své jednání nekontrolovala a agresivita jejího jednání měla vzestupnou tendenci. K námitce obviněné, že podle výpovědi poškozené T. K. jí nevyhrožovala pobodáním, tak je třeba uvést, že se nepochybně o výhrůžku ve smyslu §353 tr. zákoníku jednalo. Nelze totiž přehlédnout, že obviněná vytáhla nůž za situace, kdy došlo k předchozímu slovnímu napadení a pronesení výhrůžky o zabití směrem k poškozeným a bezdůvodnému napadení neznámého mladíka, přičemž k vytažení nože neměla žádný reálný a ospravedlnitelný důvod a zároveň při jeho vytažení opětovně k poškozené T. K. pronesla slova, které je třeba v kontextu celého jejího chování považovat za výhrůžku usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví, byť zastřenou. Z její strany se nepochybně vytažením nože jednalo o výhrůžku, byť neverbální povahy, která byla schopna vyvolat u poškozené obavy o její život a zdraví. Lze tedy uzavřít, že při naplnění znaku, že jednání obviněné mohlo vyvolat důvodnou obavu u poškozených, je třeba jednání obviněné chápat v celém kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněná. Proto lze uzavřít, že námitka obviněné byla sice uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněná.
Rovněž námitka subsidiarity trestní represe, kterou vznesla obviněná i ve vztahu k tomu skutku, naplňuje zvolený dovolací důvod, když v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na své předchozí úvahy ohledně zásady subsidiarity trestní represe. I v tomto případě má Nejvyšší soud za to, že není na místě použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování společenské škodlivosti nelze totiž pominout, že jednání obviněné bylo zcela bezdůvodné, mělo vzestupnou tendenci a obviněná se ho dopustila ve kvalifikované skutkové podstatě, když jednání se dopustila se zbraní a vůči dítěti. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba mít za to, že jednání obviněné vykazuje potřebnou míru společenské škodlivosti pro posouzení jejího jednání jako trestného činu.
K argumentaci obviněné zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), jehož porušení je ze strany obviněné rovněž namítáno. Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
V dané věci obviněná porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z její verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněná dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/03 a sp. zn. III. ÚS 84/99, a dovolává se, byť částečně zastřeně, existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, který umožňuje zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). O takovou situaci se v dané věci jedná, když soudy své úvahy řádně odůvodnily, když soud prvního stupně řádně zdůvodnil, na základě jakých důkazů obhajobě obviněné neuvěřil (viz str. 10-13, body 27-29) a soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil (viz str. 7-10 body 17-23 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž své úvahy i řádně rozvedl a logicky vysvětlil své závěry z pohledu námitek obviněné. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Své rozhodnutí i řádně odůvodnily, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst.1 tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje obviněná z výše uloženého trestu. Jak již bylo naznačeno, uvedený dovolací důvod je ovšem dán v případě, že byl obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Přesto je možno konstatovat následující. Obviněná byla v dané věci ohrožena za nejpřísněji trestný čin (§353 odst. 2 tr. zákoníku) trestem odnětí svobody až na 3 léta. Obviněné byl soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, což je trest v necelé ¼ zákonné trestní sazby. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, výměra trestu odpovídá skutečnosti, že obviněná dosud nebyla soudně trestána a tomu, že se nejednalo o připravovanou trestnou činnost. Trest byl obviněné uložen jako nepodmíněný, když bylo přihlédnuto k postoji obviněné k spáchání trestné činnosti, ale zejména skutečnosti, že jednání obviněné mělo určitou vzestupnou tendenci a že se obviněná dopustila více trestných činů.
Obviněná dále namítá, že po subjektivní stránce se vyžaduje, aby jednala úmyslně, když nějakou bližší podrobnější argumentaci neuvádí. Tato námitka naplňuje zvolený dovolací důvod, když zavinění se týká subjektivní stránky trestného činu, což představuje jeden ze základů trestní odpovědnosti fyzické osoby. Protože obviněná uplatnila námitky obecně, aniž by přesně rozvedla dovolací argumentaci a zvolený dovolací důvod, když se lze toliko domnívat, že se dovolává dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že obecně uplatněné námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Platí, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
V dané věci byla obviněná uznána vinnou přečiny, kdy se v případě všech přečinů v základní skutkové podstatě vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmysl, byť se nevyžaduje úmysl přímý, postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Přestože soud prvního stupně ve vztahu k subjektivní stránce explicitně neuvádí, že obviněná jednala úmyslně, stejně jako soud druhého stupně, tak je nepochybné, že tyto soudy dospěly k závěru, že u obviněné byla naplněna i subjektivní stránka v požadované formě, když dospěly k závěru, že obviněná naplnila všechny znaky zvolených skutkových podstat. Byť lze připustit, že soudy nižších stupňů měly otázce subjektivní stránky ve svých rozhodnutích věnovat pozornost, lze mít za to, že naznačený nedostatek není natolik závažný, aby vyžadoval zrušení rozhodnutí napadeného podaným dovoláním.
Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněné má Nejvyšší soud za to, že z provedeného dokazování lze dovodit, že obviněná jednala z hlediska zavinění přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud se týká skutku pod bodem 1) při posuzování úmyslu obviněné nelze pominout její samotné vyjádření, když připustila, že si je vědoma, jak reaguje na alkohol a drogy. Navíc nelze přehlédnout, že měla již v minulosti problémy s požíváním alkoholu a drog, které vedly k její hospitalizaci na psychiatrii, a přesto požívala alkoholické nápoje, kdy v podnapilém stavu napadla opakovaně další osoby. Jelikož si obviněná byla z minulosti vědoma svých reakcí na alkohol a přesto alkohol požívala ve zvýšené míře, musela si být vědoma, že se může pod vlivem alkoholu dopustit protiprávního jednání a byla s tím srozuměna. Ve vztahu ke skutku bodem 2) je třeba odkázat na shora naznačené úvahy a skutečnost, že přestože došlo k incidentu dne 18. 6. 2017, obviněná v požívání alkoholu pokračovala, když začala brát i drogy. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že je obecně známou skutečností, že pod vlivem alkoholu a drog se nesmí řídit automobil, neboť tímto dochází k ohrožení života, zdraví a majetku ostatních účastníků silničního provozu a přesto tak činila. Ze všech těchto skutečností vyplývá úmysl nepřímý u obviněné. Obdobná je situace v případě skutku pod bodem 3).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze konstatovat, že dovolání obviněné bylo podáno z důvodů, které nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.